Zásahy do rodičovské odpovědnosti

autor: Mgr. Markéta Cibienová
publikováno: 23.09.2016

Nový občanský zákoník vnesl do právní úpravy institutu rodičovské odpovědnosti nejen změny, ale dá se říci, že celý pojem výrazně rozšířil. Z ustanovení § 865 odst. 1 občanského zákoníku plyne, že rodičovskou odpovědnost mají oba rodiče ve stejném rozsahu, ledaže jí byl rodič zbaven.

Zpravidla je rodič nositelem rodičovské odpovědnosti od narození dítěte až do dosažení jeho svéprávnosti. Občanský zákoník používá pojem „rodič“ neboť nositeli rodičovské odpovědnosti je matka a otec, kteří jsou zapsaní v matrice, bez ohledu na to, zda jsou manžely či ne. Ve srovnání se zákonem o rodině, občanský zákoník subjekty rodičovské odpovědnosti rozděluje na jejího nositele a vykonavatele. Jelikož ne každý nositel rodičovské odpovědnosti musí být i jejím vykonavatelem. Tento článek si klade za cíl analyzovat ustanovení související se zásahy do rodičovské odpovědnosti, tj. situací, kdy je rodič pouze nositelem rodičovské odpovědnosti a nikoli jejím vykonavatelem. Samozřejmě neopomene ani nejkrajnější zásah do rodičovské odpovědnosti a to její úplné zbavení.

Občanský zákoník rozlišuje:

a) pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti,[1]

b) omezení rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu,[2]

c) zbavení rodičovské odpovědnosti.[3]

Samotné pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti lze dle dikce zákona spatřovat v tom, kdy rodiči brání ve výkonu rodičovské odpovědnosti závažná okolnost, tj. objektivní důvod. Zákon v tomto ustanovení dále zakotvuje i nutnost přihlédnutí k zájmům dítěte.[4] Může se jednat o situaci, kdy se jeden z rodičů bude dlouhodobě nacházet např. v léčebném zařízení mimo domov, popř. častým důvodem může být i umístění jednoho z rodičů ve věznici z důvodu výkonu trestu s odnětím svobody. Za této situace bude vykonavatelem odpovědnosti druhý z rodičů, popř. pokud by došlo k pozastavení výkonu u obou rodičů, tak poručník. [5] Z hlediska procesního práva, bude rozhodovat o pozastavení rodičovské odpovědnosti obecný soud nezletilého dle ust. § 467 ZŘS.[6] V případě, že by došlo k pozastavení výkonu u obou rodičů, musí soud zahájit také řízení o jmenování poručníka nebo řízení o jmenování opatrovníka. Jelikož vyživovací povinnost není součástí rodičovské odpovědnosti[7], tato zůstává při pozastavení výkonu nedotčena. K tomuto na okraj uvádím, že k samotnému pozastavení může dojít i ex lege a to z důvodu nedostatečného věku rodiče, rozhodnutí soudu o omezení svéprávnosti rodiče ve vztahu k rodičovské odpovědnosti a také v případě, kdy byl dán souhlas s osvojením dítěte.[8] Co se týče pozastavení rodičovské odpovědnosti ve vztahu k rodiči, který je nezletilý, je nutno podotknout, že pozastavení se netýká samotné osobní péče o dítě. Zde rodič má i nadále zachovanou plnou rodičovskou odpovědnost, ledaže soud rodiče omezí i ve vztahu k péči o dítě.

Ustanovení týkající se omezení rodičovské odpovědnosti doznalo, v porovnání s předchozím zákonem o rodině, značných změn. Soud v současné době může rozhodnout buď o samotném omezení rodičovské odpovědnosti, nebo o omezení výkonu rodičovské odpovědnosti. Důvodem pro užití tohoto institutu, je situace, kdy rodič nevykonává svou rodičovskou odpovědnost řádně, tj. oproti výše uvedenému pozastavení rodičovské odpovědnosti je zde subjektivní důvod. Jakmile soud rozhodne o omezení rodičovské odpovědnosti nebo o omezení jejího výkonu, měl by také stanovit rozsah tohoto omezení. [9] Těmto rozhodnutím bude předcházet posouzení soudu, zda je nezbytné omezit i právo rodiče osobně se s dítětem stýkat. [10] Na základě přihlédnutí k zájmům dítěte, rodinným a osobním vazbám, může soud styk omezit či i zcela zakázat. Omezení styku může spočívat i např. v zákazu přespání u toho kterého rodiče, zákaz jeho odvezení do jiného města mimo trvalé bydliště apod. [11] K omezení odpovědnosti ex lege se váže souvislost s prohlášením úpadku[12] na majetek jednoho z rodičů. Dle ust. § 901 ObčZ, „Právní mocí rozhodnutí o zjištění úpadku rodiče-dlužníka, o jehož řešení je rozhodnuto tak, že úpadek bude řešen prohlášením konkurzu na majetek dlužníka, dochází ex lege k omezení rodičovské odpovědnosti co do správy jmění dítěte“.[13] Soud v této situaci nerozhoduje o omezení rodičovské odpovědnosti, ale i bez návrhu je povinen zahájit řízení o stanovení opatrovníka pro správu jmění dítěte. Tak jako v předchozím případě, ani zde nemá omezení rodičovské odpovědnosti žádný vliv na vyživovací povinnost. [14]

Jako nejkrajnější a nejzásadnější zásah do vztahů mezi rodičem a dítětem jezbavení rodičovské odpovědnosti. V tomto případě se nejedná pouze o sporadické „selhání“ či opomenutí péče[15], ale o závažné zanedbání či zneužívání rodičovské odpovědnosti. [16]

Nejvyšší soud České republiky v Usnesení ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005 stanovil že „závažným zanedbáváním rodičovské zodpovědnosti je zejména dlouhodobé neplnění rodičovské zodpovědnosti, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. O takové zanedbávání jde i v případě, že rodič o dítě po dlouhou dobu neprojevil jakýkoliv zájem, neposílá mu žádné dárky, nad rámec běžného výživného mu neposkytuje ničeho, neinformoval se o jeho zdravotním stavu ani prospěchu ve škole a nepokusil se s nezletilým navázat kontakt.“[17]

Při komparaci ustanovení upravující tento institut v již zrušeném zákoně o rodině, lze zjistit, že nová právní úprava v tomto směru nedoznala změn a převzala minulé znění. Za tohoto stavu věci si lze ve sporných otázkách dopomoci dosavadní judikaturou.

Ustanovení odst. 2 § 851 ObčZ stanovuje povinnost soudu zvlášť posoudit, nejsou-li důvody pro zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti, v případě kdy rodič spáchal proti svému dítěti úmyslný trestný čin, nebo použil-li své dítě, které není trestně odpovědné, ke spáchání trestného činu, nebo spáchal-li rodič trestný čin jako spolupachatel, návodce, pomocník či organizátor trestného činu spáchaného jeho dítětem. Zákon zde nepočítá s pravomocným odsouzením rodiče za výše uvedený trestný čin, ale pouze s jeho „spácháním“. V případě, kdy je takto zahájeno trestní řízení vůči rodiči dítěte, by soud měl posoudit, zda je situace natolik závažná, že je nutno rozhodnout o zbavení rodičovské odpovědnosti. Domnívám se, že by zákon měl stanovit jistou informační povinnost mezi trestním oddělením a opatrovnickým oddělením soudu, jelikož ze zákona neplyne, že soud je povinen zahájit řízení o zbavení rodičovské odpovědnosti. [18] Co se týče osobního styku rodiče, který byl zbaven rodičovské odpovědnosti, tak tomuto právo na tento styk nepřísluší, ledaže soud rozhodne o zachování tohoto práva s přihlédnutím k zájmům dítěte. Osobně se domnívám, pokud dojde k tak krajní situaci a soud rozsudkem rozhodne o zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti, nemělo být toto právo (s výjimkou práva na informace dle Úmluvy o styku s dětmi) zachováno. K otázce osobního, tj. přímého styku, bych uvedla přilnavý judikát Nejvyššího soudu, dle kterého „rozhodne-li soud o zbavení rodiče rodičovské zodpovědnosti, zpravidla toto rozhodnutí zahrnuje i zákaz styku, ledaže by jej výslovně připustil. Důvody, které se uplatní pro zákaz přímého styku, platí i pro styk nepřímý. Nepřímý styk je k přímému styku v poměru speciality, nikoliv subsidiarity“ .[19]

Jelikož se jedná o jakési „ultima ratio“ není u tohoto institutu ve srovnání s předešlými zásahy do rodičovské odpovědnosti, důležitý zájem samotného dítěte.

Při řízení o zbavení rodiče rodičovské odpovědnosti může soud zároveň rozhodnout, že rodiče zbavuje všech nebo některých povinností a práv stanovených v ust. § 856 ObčZ, především práva dát souhlas k osvojení.[20] Tato práva osobnostní povahy nelze jiným způsobem vyloučit, neboť zanikají až dosažením zletilosti dítěte. Jedná se o tato práva:

- právo určit jméno a příjmení dítěti (§ 77, § 860 a násl.),

- právo prohlásit jako rodič o určení otcovství (§ 779 odst. 1),

- právo být zapsán jako rodič v matričním zápise,

- právo souhlasit s osvojením dítěte (§ 809 a násl.).[21]

Zákon věnuje zvýšenou pozornost právě osvojení dítěte ve vztahu k udělení souhlasu, neboť se o tomto právu zmiňuje ve dvou ustanoveních. Avšak i při tomto rozhodnutí by měl soud vždy brát v potaz nejlepší zájem dítěte, jelikož zbavení rodičovské odpovědnosti není v žádném případě chápáno jako sankce pro rodiče, nýbrž jako ochrana pro samotné dítě.

Zbavení rodičovské odpovědnosti má rovněž vztah k dědickému právu, jelikož dle ust. § 1482 ObčZ odst. 2 rodič, který byl zbaven rodičovské odpovědnosti proto, že její výkon zneužíval či z vlastní viny závažným způsobem zanedbával, je vyloučen z dědického práva po dítěti dle zákonné posloupnosti. Jedná se o nový důvod dědické nezpůsobilosti upravený občanským zákoníkem, který bude rovněž velmi dobře prokazatelný, neboť v dané věci bude existovat pravomocný rozsudek soudu.[22]

V neposlední řadě bych okrajově zmínila roli státního zastupitelství v těchto typech řízení, které dle ust. § 8 ZŘS může do těchto typů řízení nejen vstoupit, ale i podat samotný návrh na zahájení řízení.

Na závěr tohoto článku se zmíním o obnovení tzv. modifikované rodičovské odpovědnosti. Pokud dojde k tak významné změně poměrů, tj. pominou důvody, pro které soud přikročil a zasáhnul do rodičovské odpovědnosti, z úřední povinnosti zahájí řízení a obnoví rodičovskou odpovědnost.[23] K tomuto je nutno podotknout, že se musí jednat o podstatnou změnu významného charakteru.

Jakákoli modifikace rodičovské odpovědnosti představuje závažný zásah do vztahů mezi dítětem a rodičem. Je na místě, aby soud vždy důvodně prozkoumal, zda je pro aplikaci některého z výše uvedených ustanovení důvod. U pozastavení a omezení výchovy, které vnímám jako méně intenzivní formu zásahu, by se mělo prvotně zkoumat, zda neexistuje jiná možnost pro úpravu vztahů mezi rodičem a dítětem a až po té toto ustanovení aplikovat. K samotnému zbavení rodičovské odpovědnosti by měl soud přistupovat až v krajních důvodech, jelikož zbavení představuje nejvyšší stupeň možného zásahu.

Co se týče styku s dítětem, tak v případě, kdy ničemu nebrání, aby se rodič s dítětem stýkal, tak pro vývoj dítěte je lepší tento zachovat. Pokud se však jedná o rodiče, který se dopouští opakovaně různých prohřešků, páchá pravidelně trestnou činnost apod., tak se domnívám, že by v tomto případě styk s dítětem neměl být povolen, avšak každý případ musíme hodnotit ad hoc. Je nepochybné, že nastane i situace, kdy se rodič trestné činnosti dopouští, avšak k dítěti chová pevné vazby. Za těchto okolností se nedomnívám, že by bylo podání návrhu na případné zbavení rodičovské odpovědnosti důvodné.

Autorka působí jako asistentka soudce.