Zásada kontradiktornosti v trestním řízení – evropské souvislosti a česká reflexe

autor: JUDr. Jiří Mulák, Ph.D.
publikováno: 20.03.2019

Článek je vítěznou prací kategorie Talent roku soutěže Právník roku 2018. Obsáhlý příspěvek se zabývá jednou ze základních zásad trestního řízení, a to zásadou kontradiktornosti. Tato zásada není v právní vědě pojímána jednotně a autor se věnuje evropským souvislostem i její konkrétní české reflexi zejména v řízení před soudem. Dospívá pak k závěru, že evropské požadavky zásady kontradiktornosti jsou již v českém kontinentálním řízení náležitě zastoupeny, nicméně že některé jejich prvky je možné dále posilovat.

Jednou ze základních zásad moderního trestního řízení je zásada kontradiktornosti. Kontradiktornost řízení je pojem vytyčený rozhodovací praxí ESLP a je 1nedílnou součástí tzv. fair trial podle čl. 6 EÚLP, avšak v textu tohoto dokumentu pojem kontradiktornost nenalezneme. V tomto kontextu je vhodné nejprve objasnit obsah zásady kontradiktornosti v trestním řízení, neboť prvky této zásady v kontinentálním řízení lze spatřovat již na konci 19. století ve francouzském trestním řádu a jeho zásadní novele (loi Constans – 1897), kde se právní úprava dotýkala práva obviněného na obhájce a práva obhájce klást dotazy k prováděným důkazům.

2. Pojmové vymezení

Kontradiktornost v tom nejobecnějším smyslu slova bývá v nauce označována za pravidlo přirozeného práva ovládající každé soudní řízení,[1] z čehož logicky plyne označení principu kontradiktornosti^[2] za jeden z fundamentálních a imanentních principů soudního procesu vůbec, resp. za jednu z „hlavních záruk soudního řízení“.^[3] Své historické kořeny má v klasické zásadě „audiatur et altera pars“. Podle Repíka bez tohoto principu „vůbec nelze mluvit o procesu, když podstatou procesu je konfrontace dvou stran, z nichž každá musí mít možnost vyjádřit se, popírat návrhy, argumenty a důkazy druhé strany a předkládat vlastní“.^[4] Pakliže vyjdeme z těchto tezí, můžeme kontradiktornost označit za pojmový znak moderního soudního procesu jakožto typizovaného a právně formalizovaného způsobu řešení sociálních, resp. právních konfliktů, přičemž není rozhodně namístě jej asociovat s určitou právní kulturou nebo systémem, např. se systémem common law.^[5]

Princip kontradiktornosti je dále možné označit za přímý výraz diskurzivity v procesní oblasti, neboť je založen na myšlence, že sporné skutečnosti se během řízení prezentují ve formě polemiky (kontradikce).[6] Nezbytným předpokladem kontradiktornosti řízení je rovné postavení obou procesních stran, které tak mají stejnou možnost hájit svá stanoviska před nestranným soudem. Právě procesní rovnost je nejlepším garantem, že se soudci podaří objasnit co nejlépe skutkový stav a poskytnout co nejvhodnější interpretaci relevantního práva. Rovnost účastníků řízení je založena na premise, že zacházet s lidmi spravedlivě znamená zacházet se všemi stejně a neposkytovat jedné ze stran jakékoliv neospravedlnitelné výhody. Procesní strany totiž nejsou pouhými objekty, ale naopak mají možnost aktivně se účastnit na tvorbě výsledného rozhodnutí. Rozhodování soudu tak sice zůstává autoritativní, pozbývá však svého autoritářského charakteru tím, že soud neumlčuje procesní strany a nezůstává uzavřen do svého pojetí práva, ale naopak bere v úvahu všechny jejich vznesené argumenty, propůjčuje svému rozhodnutí potřebnou legitimitu, která se nezakládá pouze na soudcovské autoritě, ale navíc je podpořena racionalitou soudního rozhodnutí a jeho odůvodnění. Bylo již naznačeno, že kontradiktornost řízení je jedním z fundamentálních předpokladů existence práva na spravedlivý proces a ve své podstatě znamená, že obě procesní strany mají právo seznámit se se všemi důkazy či vyjádřeními, které budou mít vliv na rozhodnutí ve věci,[7] a to bez ohledu na to, zda je soudu předložila druhá strana nebo zda si je vyžádal (vyhledal) sám soud.[8]

3. Kontradiktornost v trestním řízení

Kontradiktornost trestního řízení je v poslední době hojně diskutovanou problematikou, která je však podmíněna odlišnými pohledy odborné veřejnosti (nauky i aplikační praxe) nejen na možnosti interpretace jednotlivých procesních institutů ve spojení s touto zásadou, ale i na aplikační problémy při snaze (zejména obhajoby) uplatnit prvky kontradiktornosti při úkonech trestního řízení. Kontradiktornost trestního řízení a její uplatňování (posilování) patří mezi jedny z důležitých otázek dlouhodobě připravované reformy trestního řádu. Konsensus však nepanuje ve stanovení základní koncepce českého trestního procesu, z čehož pramení mnohá nedorozumění.[9] Zásada kontradiktornosti, resp. požadavek na posílení prvků kontradiktornosti, se objevuje v české právní teorii poměrně pravidelně od 90. let. Od této doby lze vysledovat jak domácí,[10] tak i unijní[11] legislativní snahy, které měly za cíl posílit kontradiktorní prvky trestního řízení, avšak podle některých nevedly k žádoucím účinkům, tedy zejména k aktivitě procesních stran.[12] Zároveň nikdy nevedly k popření zásady vyhledávací.[13]

Ačkoliv nachází zásada kontradiktornosti plné uplatnění v systému common law, patří taktéž ke standardu kontinentálního procesu, a to především díky judikatuře ESLP. Tato zásada má v kontinentálním pojetí poněkud jiný rozměr, než jaký má v systému common law, kde se kontradiktorností chápe především možnost obhajoby vést výslech a podrobit svědka obžaloby křížovému výslechu. Podle judikatury ESLP je k naplnění podmínky spravedlivého procesu v otázce kontradiktornosti řízení třeba, aby každá strana měla možnost předložit své důkazy a argumenty a též aby měla možnost vyjádřit se k důkazům protistrany. Zejména u svědeckých výpovědí je žádoucí, aby protistrana byla přítomna výslechu (resp. měla možnost být přítomna) a vyjádřila se k obsahu výpovědi.[14]

Pojmové vymezení kontradiktornosti v právní vědě není jednoznačné, což je dáno zejména absencí legální definice a odlišným pohledem na možnosti jejího uplatnění v základních právních systémech (tj. adversárním a inkvizičním). Tato nejednotnost je také důsledkem rozdílného chápání funkcí této zásady. Emmanuelle Jouannet zdůrazňuje, že právě „funkce připisované tomuto principu jsou tím, co ztěžuje jeho chápání a navozuje jeho rozdílné uplatňování v jednotlivých evropských či mezinárodních jurisdikcích (…) funkce principu kontradiktornosti nemusí být nevyhnutelně v protikladu, naopak, mohou být komplementární, ale mohou nás zmást (…) Je však pravda, že jedna z nich je upřednostňována na úkor druhých, a proto tato nerovnováha se může jevit jako překážka při správném chápání tohoto principu a jeho účinků, protože otázka definování kontradiktornosti je odrazem jeho samotné povahy.“[15] Podle ní můžeme v závislosti na funkcích principu kontradiktornosti rozlišovat jeho tři podoby (jako způsob hledání pravdy; jako právo stran na obhajobu a jako kritérium soudního procesu).[16]

Pokud jde o první podobu principu kontradiktornosti (jako způsob hledání pravdy), je tento princip nutně spojen se zásadami zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, presumpcí neviny, zásadou vyhledávací, rychlosti, hospodárnosti a přiměřenosti. Druhá podoba (jako právo stran na obhajobu) je dominantně až výlučně spjata se zásadou práva na obhajobu. Třetí podoba (jako kritérium soudního procesu) je spojena se zásadou rovnosti stran, bezprostřednosti, ústnosti a veřejnosti.[17] Z těchto důvodů je potom zásada kontradiktornosti nazývána tzv. „superzásadou“, tj. zásadou, která je v sobě schopna koncentrovat několik základních zásad.

Problém je v tom, že někteří teoretici kontradiktornost spojují výslovně s adversárním modelem trestního řízení, případně ho od něj odvozují, resp. ho s ním dokonce ztotožňují, tj. s modelem, kde kontradiktornost představuje způsob hledání pravdy ve sporu procesních stran (obhajoby a obžaloby) za použití rovných procesních pravidel, kdy rozhodnutí je výsledkem jejich konfrontace. Takové přímočaré ztotožňování kontradiktornosti pouze s adversárním trestním procesem není správné, neboť se s kontradiktorností setkáme v obou základních systémech, neboť postupným vzájemným ovlivňováním a přebíráním trestněprocesních institutů dochází ke sbližování těchto systémů.[18] Také kontinentální proces (původně ryze inkviziční) se totiž vyvinul v určitou kombinaci zásady vyšetřovací a zásady obžalovací (osvícená inkvizice).

V českém prostředí lze vysledovat dvě hlavní pojetí této zásady.

● V prvním pojetí je chápána jako protiklad zásady inkviziční, naplnění zásady kontradiktornosti je tak spojováno se sporným (akuzačním) řízením založeným na procesní aktivitě stran a se soudem v roli zcela nezávislého a nestranného arbitra jejich sporu. Toto pojetí teoreticky rozpracované zejména Šámalem nalezlo značnou podporu z řad obhájců,[19] kteří považují často jen sporné řízení bez ingerence soudu do dokazování za jediné řízení odpovídající požadavkům na spravedlivý (férový) proces. Šámal definuje kontradiktorní proces jako „proces založený na obžalovací zásadě (…), ve kterém strany nejen důkazy navrhují, ale také je opatřují a v řízení před soudem provádějí, včetně výslechu svědků, přičemž protistrana má právo protivýslechu (‚crossexamination‘). Soudní jednání má charakter sporu (soupeření, kontradikce) mezi žalobcem a obžalovaným (a jeho obhájcem), kteří mají postavení zásadně rovnoprávných procesních stran (zásada rovnosti stran). Úkolem nezávislého a nestranného soudu je pak spor řídit a rozhodnout spornou otázku, zda byl tr. čin obžalovaným spáchán.“[20]

Z takto definovaného kontradiktorního řízení lze vysledovat několik atributů [rovnost stran, jejich důkazní iniciativa a aktivita při provádění důkazů, zásada obžalovací a specifické postavení a úloha nestranného a nezávislého soudu (soudce)]. Zásada obžalovací i rovnost stran je bezpochyby naplněna již v současném trestním řádu, obdobně je obsažen i rámec pro aktivitu stran při provádění důkazů i jejich důkazní iniciativu. Spornou otázkou zůstává postavení a úloha soudu.[21]

● Druhé pojetí vymezuje zásadu kontradiktornosti jiným způsobem, a to v kongruenci s judikaturou ESLP jako právo na seznámení se se všemi dokumenty, stanovisky, důkazy s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu a právo, resp. možnost o nich diskutovat. Takové vymezení pojmu kontradiktornost ze strany ESLP vychází z francouzského modelu a nevyžaduje vytvoření plně adversárních systémů (v oblasti trestního práva akuzačních systémů) podobných těm, které existují v zemích s common law.[22] Takové pojetí také více odpovídá starší odborné literatuře.[23]

Recentním zastáncem tohoto pojetí je zejména Fenyk, který odkazuje na projekt Corpus Iuris. Dle této definice je proces kontradiktorní, pokud za respektování zásady rovnosti zbraní definované ESLP je zajištěno, že strany mají přístup k jakýmkoliv důkazům a poznámkám, které jsou předloženy soudu a které mají vliv na projednání věci a soudní rozhodnutí. Jde tedy o vyjádření koncepce rovnosti zbraní („equality of arms“) založené na právu být informován o všech důkazech nebo okolnostech, které jsou předloženy soudu a které mohou ovlivnit jeho rozhodnutí. Fenyk zároveň zdůrazňuje, že nelze směšovat pojem kontradiktornost řízení se soubojem stran v trestním řízení tak, jak je to v systému common law, a tedy s posilováním sporné povahy trestního řízení. Naopak je třeba tento pojem interpretovat v souvislosti s judikaturou ESLP, dle níž se kontradiktornost řízení dotýká všech okamžiků spravedlivého trestního procesu, všech nástrojů umožňujících rovnou účast obou stran procesu na dokazování, a spoluvytváří tak podmínky spravedlivého procesu dle čl. 6 EÚLP.[24] Na tomto stanovisku (právo na přístup k informacím získaným v trestním řízení protistranou nebo soudem a na reakci na ně), které je obecně sdíleno,[25] setrvává dodnes.[26] Obdobně Kmec definuje zásadu kontradiktornosti s odkazem na judikaturu ESLP jako možnost obou stran řízení seznámit se se stanovisky a důkazy předloženými soudu s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí, ať už tato stanoviska a důkazy předložila protistrana, nebo jiný subjekt, od něhož si soud vyjádření nebo důkaz vyžádal, přičemž ruku v ruce se seznámením se s takovými důkazy jde o možnost vyjádřit se k nim.[27]

Obsahová nejednoznačnost je logickým důsledkem různých pohledů na funkce principu kontradiktornosti. Vzhledem k rozhodovací činnosti ESLP nabývá princip kontradiktornosti povahu subjektivního práva na obhajobu, čímž je logicky zatlačena jeho druhá základní funkce, tj. hledání materiální pravdy. Neuchopitelnost zásady kontradiktornosti potvrzují i názory slovenské nauky, kdy ji různí autoři spojují s rozdílnými ustanoveními slovenského trestního řádu.[28] Kontradiktornost řízení zároveň znamená, že se obě procesní strany mohou vyjádřit ke všem důkazům a skutečnostem použitým v řízení a současně je rozporovat.[29] Možnost stran vést spravedlivou konfrontaci se přitom vztahuje rovněž na důkazy o sporných skutečnostech, které se týkají dílčího aspektu řízení („point of procedure“)[30] či právní kvalifikace skutku.[31] Za účelem vedení této konfrontace musejí být obě procesní strany oprávněny na podporu svých tvrzení navrhovat a předkládat důkazy. Nedílnou součástí kontradiktorního procesu je rovněž právo být přítomen soudnímu jednání a možnost se aktivně podílet na jeho průběhu.[32]

4. Evropské souvislosti zásady kontradiktornosti

4.1. Zásada kontradiktornosti a zásada rovnosti zbraní

Efektivnost kontradiktorního řízení pomáhá zajišťovat především zásada rovnosti zbraní („equality of arms“), která spočívá v rovnosti prostředků k předestření a obhajobě vlastní pravdy. Rovnost zbraní tedy vyžaduje, aby každé straně byla poskytnuta náležitá možnost přednést svou věc („present the case“) za takových podmínek, kdy jedna strana není v podstatné nevýhodě oproti straně druhé. Drobnější nerovnost, která nemá vliv na spravedlnost procesu jako celku, není v rozporu s čl. 6 EÚLP. Současně platí jako obecné pravidlo, že je na samotných stranách rozhodnout se, zda stanoviska jiných účastníků během řízení jsou natolik důležitá, aby bylo nutné na ně reagovat bez ohledu na to, jaký skutečný vliv na soudce může stanovisko mít.[33] Přestože tedy neexistuje žádná vyčerpávající definice týkající se toho, jaké minimální požadavky jsou součástí principu „rovnosti zbraní“, je nutné, aby existovaly dostatečné procesní záruky, které budou přiměřené povaze věci a budou odpovídat tomu, o jakou věc mezi stranami jde.

Princip rovnosti zbraní tedy může zahrnovat možnosti jako předložit důkaz, napadnout důkaz protistrany a přednést argumenty v předmětné věci.[34] Ačkoliv rovnost zbraní označuje v podstatě rovnou procesní příležitost přednést svou věc, obvykle se překrývá s požadavkem „kontradiktornosti“, který v souladu se spíše úzkým chápáním podle ESLP zahrnuje přístup k důkazům a vědomost o nich. Není tak na základě konstantní judikatury ESLP jasné, zda jsou tyto principy ve skutečnosti na sobě nezávislé.[35] S jistotou lze říci, že problematiku nezpřístupnění důkazů obhajobě lze rozebírat jak z hlediska požadavku na kontradiktorní charakter řízení (možnost znát důkazy a podrobit je zkoumání před soudcem), tak z hlediska záruky „rovnosti zbraní“ (možnost znát důkazy a podrobit je zkoumání za rovných podmínek pro obě strany).

V trestním řízení, ve kterém má strana obžaloby řadu pravomocí způsobilých zasáhnout do práv osoby, proti níž se trestní řízení vede (ale i do práv poškozeného nebo zúčastněné osoby), je posláním zásady rovnosti zbraní poskytnutí obviněnému takového postavení, ve kterém bude schopen předstoupit před soud jako „rovnocenná“ strana řízení, nikoliv toliko jako objekt probíhajícího trestního řízení.[36] Ze zásady rovnosti zbraní a z této naznačené (a pochopitelné) nerovnosti stran v trestním procesu tak zákonodárce přiznává kompenzující oprávnění obviněného, tzv. favor defensionis. Mezi tato oprávnění lze zařadit práva obhajoby v trestním řízení (čl. 6 odst. 3 EÚLP, § 2 odst. 13 tr. řádu) či právo být považován za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem (čl. 6 odst. 2 EÚLP; čl. 40 odst. 2 LZPS; čl. 48 LZPEU, § 2 odst. 2 tr. řádu).[37] Rovnost zbraní pochopitelně předpokládá, že veřejný žalobce a obviněný mají stejnou možnost zúčastnit se rozhodování soudu. Vzhledem k tomuto požadavku bylo ze zásad kontradiktornosti a rovnosti zbraní dovozeno právo na přítomnost obviněného na jednání soudu.[38]

Současně ESLP přiznal existenci práva být slyšen v řízení, ve kterém je rozhodováno o zákonnosti vazby (§ 73d a násl. tr. řádu).[39] ESLP v této souvislosti také uvedl, že může-li se projednávání před soudem zúčastnit toliko jedna ze stran, půjde o porušení zásady rovnosti zbraní.[40] Analogický závěr, tedy že přítomnost jen jedné strany je porušením zásady rovnosti zbraní, lze vztáhnout i na přítomnost obžalovaného v hlavním líčení či v odvolacím řízení.[41] Je však připuštěno, aby se obžalovaný práva na přítomnost při projednávání věci před soudem vzdal, a to za podmínky, že tak bylo učiněno dobrovolně a jednoznačně,[42] nebo aby za určitých okolností bylo rozhodováno v nepřítomnosti obžalovaného, jde-li o řízení proti uprchlému.[43]

V zásadě rovnocenná možnost obou procesních stran působit na průběh řízení se pochopitelně nevyčerpává toliko (ne)přítomností obou stran tak, aby žádná nebyla vůči druhé znevýhodněna. Platí, že obě procesní strany musejí mít stejnou možnost vyjadřovat se ke všem skutečnostem, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodnutí ve věci.[44] Z toho pak plyne především právo obviněného být seznámen s důkazy, které shromáždila obžaloba,[45] čemuž je dle ESLP potom komplementární povinnost orgánů veřejné moci (orgánů činných v trestním řízení) seznámit obviněného se všemi důkazy, které byly získány, jak v jeho neprospěch, tak i v jeho prospěch.[46]

Ve státech kontinentu, kde platí zásada vyhledávací, tedy obecná povinnost orgánů činných v trestním řízení vyhledávat důkazy nejen v neprospěch, ale i ve prospěch obviněného, a v řízení je použít, je realizace tohoto práva nastavena samotnou charakteristikou těchto orgánů coby orgánů zastupujících veřejný zájem, který spočívá jak v odsouzení (potrestání) skutečného pachatele, tak i ve zproštění obvinění osoby, jejíž vina nebyla dostatečným způsobem prokázána. Obviněnému, který je současně oprávněn být zastoupen obhájcem již v předsoudním stadiu, musí být umožněn přístup k vyšetřovacímu spisu, eventuálně k dalším písemnostem, které byly získány během vyšetřování a které mohou mít vliv na posuzování viny.[47] Skrze tuto možnost obviněný získává přístup k důkazům usvědčujícím i ospravedlňujícím.

Naopak v systému common law, založeném na aktivitě (skutečném souboji) obou stran předkládajících důkazy na podporu svých tvrzení, byla vytvořena zvláštní povinnost vyšetřujících orgánů seznámit obviněného i s těmi důkazy, které obžaloba sama nehodlá použít, neboť se jedná o částečně ospravedlňující důkaz („disclosure of evidence“ – zveřejnění důkazů).[48] Z povinnosti zveřejnit důkazy ovšem existují výjimky, kdy je zde možnost zatajení určitého důkazu před obhajobou s odkazem na ochranu základních práv či  ochranu veřejného zájmu (zájem ochrany svědků, národní bezpečnost, utajení vyšetřovacích a kriminalistických metod).[49] Nicméně je nepřípustné zatajení důkazu, který je pro konstatování viny obviněného zcela zásadní.[50]

V souvislosti s „disclosure of evidence“ je namístě uvést odlišnosti stran kontradiktornosti trestního řízení v kontinentálním a angloamerickém modelu trestního procesu. Adversární řízení angloamerického modelu musí být uzpůsobeno požadavku kontradiktornosti, neboť strana obžaloby by v rámci klasického „souboje stran“ neměla žádné důvody k předání důkazů, které mohou oslabit její tvrzení, protistraně. Naopak trestní řízení kontinentálního typu je optikou povinnosti seznámit obžalovaného s důkazy kontradiktorní samo od sebe, bez nutnosti zásahu do právní úpravy. Vrátíme-li se k základní otázce, do jaké míry je kontradiktornost trestního řízení určována jeho sporností, lze uvést, že spornost není nejdůležitějším znakem řízení kontradiktorního, byť by se tak mohlo prima vista zdát.

Problematickým aspektem z hlediska vyhledávací zásady je hledisko fakticity, a to právě díky nikoliv jednostrannosti orgánů činných v trestním řízení, zejména státního zástupce zastupujícího obžalobu. Je však otázkou, zda je psychologicky možné nestranně vyhledávat důkazy jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného, když se v řízení před soudem postavení státního zástupce mění.[51] V souvislosti s povinností seznámit strany s důkazy, které měly (mohly mít) vliv na rozhodnutí ve věci, bych rád upozornil ještě na situaci, kdy sice není porušena rovnost zbraní, ale zároveň není dostatečně respektována zásada kontradiktornosti. K takové situaci dojde, pokud soud neseznámí ani jednu ze stran s některým z důkazů, které se k němu dostaly jinou cestou nebo které si sám vyžádal. V takových případech jsou obě strany zkráceny na svých právech vyjádřit se ke všem důkazům či je rozporovat důkazem vlastním.[52]

Poslední reflexí zásady rovnosti zbraní v relaci k zásadě kontradiktornosti je rovnost obou procesních stran v možnosti podat opravný prostředek,[53] a to za stejných podmínek, zejména ve stejné lhůtě.[54] Optikou tohoto kritéria nebyl ESLP tak rigorózní (jako v případě neseznámení s některým z důkazů), neboť akceptoval určitou nerovnost jako nikoliv nespravedlivou, pokud nešlo o neodůvodněný nepoměr v právech obou stran a pokud zároveň nebylo dotčeno právo na obhajobu.[55] S odkazem na zásadu rovnosti zbraní ve vztahu k možnosti podat opravný prostředek rozhodoval i Ústavní soud ČR, a to o ústavnosti právní úpravy mimořádného opravného prostředku – stížnosti pro porušení zákona.[56]

4. 2. Zásada kontradiktornosti a právo obviněného být přítomen jednání soudu

Ačkoliv právo obviněného být přítomen jednání soudu, ostatně jako řada dalších „neviditelných“ práv, v čl. 6 EÚLP explicitně uvedeno není, dle rozhodovací praxe ESLP vyplývá teleologicky (z účelu tohoto článku). Ostatní procesní práva, která jsou čl. 6 EÚLP garantována, ať už explicitně, či v důsledku rozhodovací praxe ESLP, není možné efektivně realizovat bez přítomnosti obviněného.[57] Jedná se o obdobnou ideu té, že „právo na proces určité kvality“ nemůže existovat bez „práva na přístup“ k soudu.[58] Přítomnost na jednání soudu musí být pochopitelně umožněna i obžalovanému, který se nachází ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody.[59]

Ve své rozhodovací praxi ESLP uvedl, že osobní přítomnost obviněného na soudním jednání je tak žádoucí, že není v rozporu se smyslem EÚLP, pakliže národní úpravy ukládají obviněnému povinnost dostavení se na předvolání před soud, přičemž tuto povinnost je možné vynutit jinými zajišťovacími instituty (předvedením či sankcionovat pořádkovou pokutou). Na straně druhé však uvedl, že z důvodu nedostavení se k projednání trestní věci před soudem nemůže být obžalovaný zbaven práva na obhajobu nepřipuštěním svého obhájce.[60] Nicméně ESLP zároveň podotkl, že absolutní zákaz vedení soudního jednání v nepřítomnosti obžalovaného by mohl paralyzovat trestní řízení např. tím, že by mohlo dojít k deformaci důkazů a jeho informační hodnoty, promlčení trestního stíhání, nebo dokonce k denegatio iustitiae.[61]Z tohoto důvodu porušením EÚLP není, pokud vnitrostátní úprava poskytne obviněnému možnost vzdát se práva na přítomnost při jednání soudu, kdy podle ESLP tak lze učinit i konkludentně, např. tak, že se obviněný bez omluvy nedostaví na předvolání na jednání soudu,[62] nicméně musí se tak stát způsobem dobrovolným a jednoznačným.[63] Aby se skutečně jednalo o dobrovolné a jednoznačné vzdání se, je nezbytné zajistit, aby se obviněný skutečně dozvěděl přinejmenším o místě a čase jednání (eventuálně dalších skutečnostech), na základě kterých se bude schopen rozhodnout. Z těchto důvodů mu proto musí být doručeno do vlastních rukou nejen předvolání,[64] ale současně také informace o případných změnách.[65] Samozřejmostí je to, že veškeré informace o připravovaném soudním jednání musí být doručeny v přiměřené lhůtě a také v jazyce, který obviněný ovládá.[66] K zachování práva na spravedlivý proces proto nepostačuje, pokud se obviněný o konání jednání dozvěděl nějakou jinou (neoficiální) cestou.[67]

Druhou skupinou případů, u kterých je možné konání hlavní líčení bez přítomnosti obžalovaného, jsou řízení vedená proti uprchlému.[68] Za takového uprchlého lze přitom považovat obviněného, který se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá (§ 302 tr. řádu). V kontextu EÚLP existují určité pochybnosti o tom, zda skutečnost, že se obviněný vyhýbá trestnímu řízení, lze považovat za jednoznačné a dobrovolné vzdání se práva na přítomnost u soudního jednání. Podle ESLP v okamžiku, kdy odpadnou důvody pro vedení řízení proti uprchlému, musí dostat obviněný příležitost uplatnit svá procesní práva v novém procesu, neboť vyhýbání se trestnímu řízení nelze připisovat význam vzdání se práva na osobní účasti na jednání.[69] Zatímco v minulosti ESLP odmítl na tuto otázku přímo odpovědět, byť považoval za nutné umožnit obviněnému vydání nového rozhodnutí až po jeho vyslechnutí soudem, když obviněnému nebylo předvolání na soudní jednání doručeno a zároveň orgány činné v trestním řízení nevynaložily potřebné úsilí k tomu, aby vypátraly jeho novou adresu.[70] Později ESLP v jiné věci rozhodl, že obviněný, který si svou nepřítomnost na jednání zavinil sám, na nové řízení právo nemá. Ke škodě věci se však nevyjádřil k otázce, z čeho by měla být eventuální odpovědnost obviněného za nedostavení se k soudnímu jednání vyvozována.[71]

Trestní řád se přiklání na stranu práv obhajoby, neboť § 306a tr. řádu umožňuje nejen před soudem znovu provést již provedené důkazy, pokud v průběhu řízení pominou důvody pro vedení řízení proti uprchlému, ale také zrušit vydaný pravomocný odsuzující rozsudek, pokud důvody pro vedení řízení proti uprchlému pominuly až po právní moci. Rozsudek, stejně jako ostatní písemnosti, se v průběhu řízení proti uprchlému doručuje pochopitelně jen obhájci obviněného, kterého obviněný musí mít po celou dobu konání řízení proti uprchlému [§ 36 odst. 1 písm. c), § 304 a § 306 odst. 1 tr. řádu]. Nicméně pokud by se soud věrohodným způsobem dozvěděl, že pominuly důvody vedení řízení proti uprchlému, je povinen doručit obviněnému rozsudek společně s poučením o možnosti podat ve lhůtě do osmi dnů návrh na zrušení rozsudku (§ 306a odst. 2 tr. řádu). Po kasaci odsuzujícího rozsudku proběhne nové hlavní líčení, na jehož podkladě je vydán nový rozsudek, přičemž platí zákaz změny k horšímu – reformationis in peius (§ 306a odst. 4 tr. řádu).

Dalším okruhem případů, ve kterých je možné jednat v nepřítomnosti obžalovaného, jsou jednání v řízeních o opravných prostředcích, nicméně by zde však soud rozhodoval toliko o otázkách právních (questiones iuris).[72] Současně je potřebné zachovat rovnost zbraní, a proto je-li rozhodováno v nepřítomnosti obviněného, neměla by být přípustná ani přítomnost veřejného žalobce.[73] Podle ESLP je naopak přítomnost obviněného vyžadována, pokud je třeba zhodnocení osobních vlastností pachatele, kdy tomu tak bude zpravidla u případů přezkoumávání skutkových otázek (questiones facti),[74] nebo pokud soud rozhoduje o odvolání do výroku o trestu.[75]

Čtvrtým okruhem případů, kdy je povoleno, aby soud rozhodoval v nepřítomnosti obviněného, je rozhodování formou trestního příkazu. V relaci s právem na spravedlivý proces se o institutu trestního příkazu příliš nehovoří,[76] nicméně i EÚLP, resp. ESLP,[77] tento alternativní způsob rozhodování akceptuje, pokud má obviněný po vydání trestního příkazu, k němuž dochází v písemném a neveřejném řízení, možnost svoji aktivitou vyvolat kontradiktorní (tedy veřejné, ústní a bezprostřední – § 2 odst. 10, 11 a 12 tr. řádu) jednání, tedy domoci se svého práva být přítomen soudnímu jednání.[78] Recentní česká právní úprava trestního příkazu se z hlediska práva na spravedlivý proces a dlouhé řady práv obviněného jeví poměrně problematická, a to zejména s ohledem na to, že je takto rozhodováno o více než polovině všech obviněných, neboť trestní příkaz může samosoudce vydat pro většinu základních skutkových podstat trestných činů. Trestním příkazem je totiž možné rozhodnout o vině a trestu i v případě, že se obviněný nedoznal, a dokonce je to možné, i když obviněný v přípravném řízení označoval důkazy ve svůj prospěch, s jejichž provedením byl odkázán do hlavního líčení.[79] V případě splnění zákonných podmínek pro jeho vydání (§ 314e odst. 1, § 314a odst. 1 tr. řádu) se však hlavní líčení nekoná, pokud není podán odpor. Obviněnému je tak (místo předvolání) doručen trestní příkaz, který má povahu odsuzujícího rozsudku (§ 314e odst. 7 tr. řádu). Ačkoliv jeho obligatorní součástí je i poučení o právu podat odpor, kterým se toto rozhodnutí ruší, čímž vzniká povinnost soudu nařídit hlavní líčení, absentuje nicméně informace o tom, že v posléze nařízeném hlavním líčení může být vydán i méně příznivý rozsudek.[80] Uvedené může být problematické jak pro obviněného, který není zastoupen obhájcem, neboť může být vydaným přísnějším rozsudkem velmi překvapen, tak pro obviněného, kterému jeho obhájce vysvětlil konsekvence podání odporu. Takový obviněný se pak může v obavě z přísnějšího trestu rozhodnout odpor vůbec nepodávat, a to i za situace, kdy existují ospravedlňující důkazy. Situaci také komplikuje skutečnost, že soudce má touto formou rozhodnutí rozhodovat na základě – slovy zákonodárce „dostatečně prokázaného skutkového stavu“ (§ 314e odst. 1 tr. řádu).[81] Problém je zde v tom, že soudce, který po podání odporu a po proběhlém hlavním líčení podstatně změní své rozhodnutí, fakticky přiznává, že tato podmínka splněna nebyla, přičemž za situace, kdy v posléze nařízeném hlavním líčení rozhoduje totožný soudce, který je autorem zrušeného trestního příkazu, není divu, že ochota odchýlit se od názoru vysloveného v trestním příkazu je minimální. Z tohoto důvodu se domnívám, že právní úprava by de lege lata potřebovala několik změn, kdy jejich cílem by měly být důsledné garance práva na spravedlivý proces, tj. takové, které by obviněnému umožnily bez nějakých obav, ať už ze zhoršení své situace, či z možné podjatosti soudu, podat odpor, a domoci se tak zachování práva na přítomnost u soudu a ostatních práv, která lze realizovat pouze v mantinelech kontradiktorního (ústního, bezprostředního a veřejného) jednání před soudem.[82][83]

Závěrem je nezbytné k tomuto právu uvést, že patrně nestačí, že je obviněný přítomen toliko fyzicky. Obviněnému současně musí být dán prostor aktivně se jednání účastnit, aby mohl využít všech svých práv k obhajobě.[84] Za situace, že by byly možnosti obviněného, co se týče jeho aktivní účasti, nějakým způsobem limitovány (tělesná omezení, smyslové poruchy), bude nezbytná kompenzace nevýhod spojených s jeho konkrétními zdravotními problémy (umožnění přítomnosti nápomocné osoby, poskytnutí tlumočníka do znakové řeči).[85] Zároveň je povinností soudu umožnit vhodné podmínky při jednání (zabezpečení dobré akustiky v jednací síni).[86] Pakliže je vedeno trestní řízení proti mladistvému, musí být jeho případ veden a projednáván jen takovým způsobem, který je přiměřený jeho věku a rozumové a mravní vyspělosti a který je pro mladistvého srozumitelný, tak aby mu umožňoval reagovat na prováděné důkazy a uplatňovat veškerá další obhajovací práva.[87] Není porušením EÚLP, pokud je právo být přítomen soudnímu jednání realizováno prostřednictvím videokonference, ke které lze přistoupit v případě zvlášť nebezpečných obviněných. Pokud dojde k využití videokonference, bude nezbytné důkladně dohlédnout na to, aby byla garantována i ostatní práva, např. poskytnout dostatečný prostor pro komunikaci mezi obviněným a jeho obhájcem.[88]

Z uvedeného lze dovodit, že přítomnost obviněného při soudním jednání je zcela základní podmínkou pro uplatnění dalších veškerých procesních práv, kdy pokud je obviněný jednání přítomen, je povinností mu umožnit úplnou realizaci těchto práv. Současně je přítomnost obviněného zcela principiální pro objasnění skutečností bezprostředně ovlivňujících rozhodnutí soudu ve věci, jimiž jsou objasnění skutkového stavu a posouzení osobních vlastností obviněného, zejména pokud jde o výrok o uloženém trestu. Toliko v přítomnosti obžalovaného tak lze naplňovat oba hlavní účely trestního řízení (provedení spravedlivého procesu, potrestání skutečných pachatelů). Z těchto důvodů by se proto na právo být přítomen soudnímu jednání nemělo rezignovat, naopak o jeho přítomnost by se mělo vždy usilovat a k řízení bez jeho přítomnosti by mělo být přistupováno až v situacích, kdy nelze jeho účast zajistit dostupnými prostředky. Na straně druhé je však nutné umožnit jednání v nepřítomnosti obviněného, pokud obviněný nevyužívá svých práv a jeho jediným cílem je blokovat trestní řízení a oddalovat vydání spravedlivého rozhodnutí. Obviněný zde nemůže spoléhat na to, že bude beztrestný, pokud se dovede efektivně skrývat před uplatněním veřejného zájmu a před spravedlností, a v souladu se zásadou práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt) by měl být veden k tomu, aby se sám ve svém vlastním zájmu dostavil před soud a využil všechny existující instrumenty práva na obhajobu.

4.3. Právo na předvolání a kontradiktorní výslech svědka

Princip kontradiktornosti řízení není, a to navzdory či snad právě díky svému významu, zpravidla explicitně normativně zakotven v celé své šíři. V praxi se tak výslovnému normativnímu zakotvení dostává zpravidla pouze vybraným aspektům tohoto obecného principu. Příkladem je právo „vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě“ zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚLP.[89] Toto právo patří mezi specifické aspekty práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 EÚLP, a proto v případech, kdy je namítáno jeho porušení, ESLP ověřuje, zda bylo „porušeno do takové míry, že mu (stěžovateli) byl upřen spravedlivý proces“.[90] Důvod výslovného akcentu na kontradiktornost provádění důkazu výslechem svědka je logický, neboť zejména svědecká výpověď totiž často představuje jeden z nejdůležitějších a nejčastějších důkazních prostředků sloužících k objasnění věci.

Pokud jde o právo obviněného nechat předvolat svědky ve svůj prospěch, je zcela zásadním dovětek, že tak může činit „za stejných podmínek, jako svědků proti sobě“, což znamená, že se i zde projevuje zásada rovnosti zbraní. Soud, jehož úkolem je posuzovat přípustnost navrženého důkazu k jeho provedení v hlavním líčení,[91] není obecně povinen vyhovět každému návrhu obviněného na takový výslech svědka. Pokud by však výslech odmítl, nesmí tak učinit způsobem, který obviněného (stranu obhajoby)[92] znevýhodňuje oproti straně obžaloby.[93] Kritériem při hodnocení přípustnosti důkazu musí být jeho upotřebitelnost. Z toho pak vyplývá jednak povinnost obviněného odůvodnit důležitost a nezbytnost navrhovaného svědka,[94] jednak povinnost soudu na řádné odůvodnění, že výslech svědka nepřipouští.[95] Uvedené zároveň předpokládá, že obviněný o výslech svědka musí požádat. Pokud by byl pasivní, tedy svědky ve svůj prospěch nenavrhl, nemohl by pochopitelně namítat porušení svého práva na spravedlivý proces, které by vyplývalo z neprovedení výslechu svědka.[96]

Během samotného provádění výslechů svědků je, až na výjimky, nezbytné zajistit jejich kontradiktornost, která spočívá v možnosti obviněného rozporovat jeho výpověď a klást svědkovi otázky, a to buď bezprostředně v průběhu výpovědi, nebo i později.[97] Podle ESLP se kontradiktorní výslech svědka bude konat zásadně během hlavního líčení. Za předpokladu, že by to nebylo možné zajistit, lze se spokojit s tím, že výslech byl proveden kontradiktorním způsobem již v přípravném řízení,[98] přičemž tuto výpověď je možné použít jako důkaz také tehdy, když ji daný svědek v řízení změní, popř. posléze odmítne dále vypovídat.[99] Jinak řečeno, kontradiktorní řízení musí být takové, aby poskytovalo dostatečnou a řádnou příležitost obviněnému vyslechnout a zpochybnit věrohodnost svědka proti sobě, a to buď v době, kdy takový svědek podává svoji výpověď, případně v pozdější fázi trestního řízení.

Mohou však pochopitelně nastat situace, že obviněný neměl možnost být přítomen výslechu svědka či klást mu otázky v přípravném řízení, a přesto svědka v řízení před soudem z rozmanitých důvodů (současný pobyt není znám, svědek odmítne vypovídat, pozbude schopnost vypovídat nebo zemře) vyslechnout nelze. Ani v takových případech však není možné odepřít obviněnému jeho práva.[100] Aby i za této situace mohl soud založit odsuzující rozsudek, je nutné splnit rigorózní podmínky. Z rozhodovací praxe ESLP předně vyplývá, že taková svědecká výpověď nesmí přispět k usvědčení obviněného rozhodující měrou, či být dokonce jediným usvědčujícím důkazem.[101] Za druhé, pokud jde o svědka, u kterého není znám pobyt, musí příslušné orgány vyvinout aktivitu směrem k vypátrání svědka za účelem zajištění jeho přítomnosti na soudním jednání.[102] Za třetí, ESLP připustil alternativu, že se obviněný svého práva na kontradiktorní výslech svědka vzdá. Pakliže obviněný nebo jeho obhájce měli možnost být přítomni výslechu, této možnosti však nevyužili, a zároveň nebyly zjištěny žádné závažné překážky, které by jim v účasti bránily, nemohou později namítat, že jejich právo bylo porušeno.[103]

V českém trestním řízení je v rámci standardního přípravného řízení možné vyslýchat svědky, pakliže hrozí ztráta důkazní hodnoty daného svědka nebo pokud se jedná o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, přičemž takovému úkonu musí být přítomen soudce (§ 158a tr. řádu).[104] Výslechy svědků, které nebyly provedeny jako neodkladné či neopakovatelné, by měly být později pokud možno opakovány za účasti obviněného nebo jeho obhájce (§ 164 odst. 4 tr. řádu). Důležité je ust. § 211 tr. řádu, které stanoví případy, ve kterých je možné protokol o výslechu svědka přečíst v hlavním líčení, kdy jedním z těchto případů je právě následná nedostupnost svědka, a to z důvodu jeho smrti, nezvěstnosti, nedosažitelnosti, z důvodu dlouhodobého pobytu v cizině či onemocnění chorobou, která natrvalo či po dohlednou dobu znemožňuje provedení jeho výslechu. Ačkoliv to trestní řád explicitně neuvádí, je nezbytné, aby v případech, kdy je v hlavním líčení čtena výpověď svědka, kterému obhajoba neměla možnost klást otázky, aby případný odsuzující rozsudek nebyl založen výlučně nebo v rozhodující míře na této výpovědi. Uvedené vyplývá z vázanosti národních úprav EÚLP, včetně výkladu podaného ESLP.[105]

Kontradiktornosti trestního řízení ve vztahu k výslechům svědků mají také pomáhat ust. § 89 odst. 2 a § 215 odst. 2 tr. řádu. Jedná se o ustanovení umožňující každé ze stran nejen důkaz vyhledat, předložit nebo navrhnout, ale také provést v hlavním líčení, což se týká i výslechu svědka. Zde zejména půjde o svědky vyslýchané na návrh některé ze stran. Dodejme však, že využívání takové možnosti výslechu svědka přímo stranou obhajoby se zvyšovalo toliko pozvolna,[106]což bylo způsobeno několika důvody.

Takové žádosti byly negativně hodnoceny ze strany předsedů senátů z důvodu toho, že je považovali za projev nedůvěry vůči soudu. V neposlední řadě je velmi obtížné zajistit řádnost vedení výslechu, pokud jej měl provádět sám obžalovaný bez obhájce. Z těchto důvodů byli obhájci zdrženliví a o možnosti vyslechnout svědka raději neusilovali. Existence takových důvodů však vedla zákonodárce ke koncepci, že straně obhajoby ponechal možnost, zda požádá předsedu senátu, aby mohla sama provést výslech svědků navržených ve svůj prospěch, či zda takový výslech přenechá předsedovi senátu za účelem posílení věrohodnosti svědka. Obhajoba tímto způsobem dává najevo, že výslech není dopředu připravený či secvičený, a poskytuje tak soudu prostor pro volné hodnocení důkazů, pro lepší zhodnocení věrohodnosti konkrétního svědka. Trestní řád de lege lata nedává možnost předsedovi senátu, aby vyzval obhájce či obžalovaného k provedení důkazu navrženého obhajobou.[107] Odlišně je tomu na straně obžaloby, kdy ust. § 180 odst. 3 tr. řádu explicitně umožňuje předsedovi senátu, aby vyzval státního zástupce k provedení důkazů podporujících obžalobu. Naznačený nerovný přístup k této možnosti je nutné chápat jako jeden z důsledků favor defensionis, který vyvažuje nerovné postavení strany obhajoby v kontinentálním modelu trestního procesu. Současně jde o účinnou eliminaci předsudků ze strany soudu vůči důkazům, které opatřila obhajoba, jež nevystupuje jako ochránce veřejného zájmu.[108]

V rámci praktické aplikace požadavků na kontradiktorní výslech svědka, a tedy plné respektování práv obviněného plynoucích z čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚLP, činí specifické obtíže situace, ve kterých je nutné vyslechnout svědky, jimž v důsledku podaných výpovědí hrozí újma na životě, zdraví či svobodě. Podle ESLP čl. 6 EÚLP nevyžaduje, aby v rámci spravedlivého procesu byly brána do úvahy práva svědků, avšak k ochraně jejich práv směřují jiná ustanovení, která je také třeba respektovat.[109] Ohroženého svědka je možné chránit tím, že bude vyslechnut jako utajený svědek.

ESLP za účelem přezkumu použitelnosti nekontradiktorně provedeného výslechu svědka stanovil třístupňový test:

1. Zda existuje závažný důvod pro nepřítomnost svědka?

2. Zda výpověď svědka představuje výlučný nebo rozhodující důkaz?

3. Zda existují dostatečné vyvažující faktory, které by kompenzovaly ztížené podmínky, v nichž obhajoba pracovala?

Závažným důvodem pro nepřítomnost může být celá řada skutečností, příkladem může být smrt nebo strach svědka, zdravotní důvody nebo jeho nedosažitelnost.[110] Pokud je odpověď na existenci závažného důvodu pro nepřítomnost svědka negativní, lze obecně říci, že výpověď svědka by neměla být použitelná. Samotný ESLP se však k této otázce vyjádřil tak, že absence závažného důvodu proti nepřítomnost svědka nemůže být sama o sobě rozhodující pro závěr o nespravedlnosti řízení. Výpověď svědka představuje výlučný důkaz tehdy, jde-li o jediný důkaz proti obžalovanému. Rozhodujícím důkazem je pak usvědčující důkaz takové důležitosti nebo významu, že bude pravděpodobně rozhodující pro výsledek řízení. Posouzení toho, zda výpověď nepřítomného svědka představuje rozhodující důkaz, je na vnitrostátních soudech, které se s touto otázkou musejí ve svých rozhodnutích vypořádat. Neudělají-li to nebo je jejich odůvodnění nepřijatelné nebo svévolné, náleží ESLP přezkoumání rozhodující povahy konkrétní svědecké výpovědi. Aby mohla být použita svědecká výpověď, která představuje výlučný nebo rozhodující důkaz a která není prováděna v hlavním líčení, je třeba dostatečným způsobem kompenzovat obhajobě nedostatky plynoucí z toho, že se nemohla účastnit výslechu svědka a klást mu otázky. Je-li kompenzace dostatečná, řízení jako celek je spravedlivé i přes to, že v konkrétním případě bylo porušeno právo plynoucí z čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚLP. ESLP za vhodná opatření považuje různé způsoby, které umožňují obviněnému posoudit (zpochybnit) pravdivost a věrohodnost utajeného svědka. Půjde zejména o výslech svědka, umístěného v jiné místnosti, prostřednictvím audio/video techniky, dále o možnost svědkovi pokládat otázky prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení či následné přehrání audio/video záznamu výslechu. Jelikož jde o věrohodnost svědka a bezprostřednost jeho reakcí, které má obviněný mít možnost posoudit, je možné utajenému svědkovi změnit barvu hlasu, případně namaskovat obličej.[111] Ze všech výše naznačených směrnic pro provádění kontradiktorního výslechu svědků je patrné, že právo na obhajobu a na seznámení se s relevantními důkazy, které mohou sloužit jako podklad pro rozhodnutí o vině, a to včetně možnosti předložené důkazy zpochybňovat, patří mezi fundamentální práva obviněného, která mohou být omezována toliko z velmi závažných důvodů. Nejedná se však o práva absolutní, neboť v případě jejich kolize s jinými právy či oprávněnými zájmy je nezbytné obě práva poměřovat a rozhodnout, které z nich dostane v daném případě přednost. Tento závěr je sdílen jak ESLP, tak i Ústavním soudem,[112] neboť oba konstatovaly, že omezit právo na obhajobu je možné až ve chvíli, kdy ochranu svědka nelze zajistit jinak než jeho utajením. Současně platí, že musí být vždy použito takové opatření, které je ve vztahu k právu na obhajobu nejméně restriktivní.[113]

5. Zásada kontradiktornosti v českém trestním procesu a její projevy v řízení před soudem

Smyslem trestního řízení, resp. jeho soudní fáze je spravedlivě se dobrat pravdy.[114] K tomu je povoláno právě hlavní líčení, jako patrně nejdůležitější, byť fakultativní, stadium trestního řízení. Fáze trestního řízení, jež tomuto stadiu předcházejí, mají být svojí povahou a posláním především fázemi přípravnými. Současně fáze bezprostředně následující jsou především fázemi opravnými (přezkumnými) a fázemi vykonávacími. Je tedy možné tvrdit, že tyto fáze trestního řízení se vyznačují podstatně menší mírou kontradiktornosti v porovnání s hlavním líčením. Způsob hledání pravdy soudem v průběhu hlavního líčení je pochopitelně odvislý od toho, jakou zásadou, popř. jakými zásadami je při této činnosti nalézání soud vázán. Český trestní proces je stále vázán zásadou materiální pravdy, přičemž v nauce je používána tak, jak byla v historii formulována zejména u Storcha,[115] kdy poměrně velký vliv při genezi této zásady měla i marxistická představa o tom, že člověk je vždy schopen objektivní pravdu zjistit, která formovala trestní řízení v dobách totality.[116] V důsledku toho je úloha soudu při hledání pravdy stále v převažující míře ovládána zásadou vyhledávací (instrukční), se kterou je tato zásada organicky spjata, neboť tzv. osvícená inkvizice stojí na třech základních zásadách v oblasti dokazování (zásada materiální pravdy, zásada vyhledávací a zásada volného hodnocení důkazů), jak bylo v této práci několikrát zdůrazněno.

V přípravném řízení je kontradiktornost v podobě spravedlivé konfrontace omezena jen na některé oblasti (např. vzetí obviněného do vazby).[117] Kontradiktorní prvky, ve smyslu zvýšené aktivity stran, pochopitelně lze také nalézt v právech obhajoby (či poškozeného), a to při výslechu svědků či znalců v přípravném řízení, kdy touto kontradiktorností je podmíněna použitelnost takových výslechů před soudem. Uplatněním zásady kontradiktornosti už v přípravném řízení (a patrně i zavedením formálního/subjektivního důkazního břemene) současně klesá kontradiktornost v řízení před soudem.

Platí však, že přípravné řízení je svou povahou inkvizičním řízením, kdy jeho účelem je cílenou činností jediného orgánu činného v trestním řízení (policejního orgánu) za dozoru jiného orgánu (státního zástupce) shromáždit nezbytné množství informací pro podání obžaloby, resp. pro řízení před soudem. Jinak řečeno, při provádění úkonů v přípravném řízení nelze tuto zásadu plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání. Opravná řízení se rovněž vyznačují určitou mírou kontradiktornosti (a to v závislosti na uplatnění apelačního a kasačního principu), nicméně stěžejním posláním těchto řízení je zpravidla přezkum činnosti orgánu nižšího stupně orgánem stupně vyššího, který sice může, ale nemusí vždy mít svůj původ v argumentaci proti sobě stojících stran. Nejméně kontradiktorními typy řízení jsou pochopitelně vykonávací řízení. Hlavní líčení je v porovnání s těmito fázemi, resp. z podstaty věci musí být, tím nejvíce kontradiktorním stadiem trestního řízení. Strany trestního řízení předkládají soudu k posouzení svá tvrzení a důkazy o nich, v důsledku čehož může být soud do značné míry osvobozen od vyhledávací zásady. V zásadě je možné konstatovat, že je již obvyklým takový náhled na vlastnosti stadia trestního řízení, ve kterém dochází k nalézání pravdy (na vlastnosti hlavního líčení), že trestní řízení je tím spravedlivější, čím je toto stadium řízení kontradiktornější. Tomu ostatně odpovídají proběhlé a připravované reformy, které jsou vedeny snahou prohloubení kontradiktornosti hlavního líčení.

5.1. Úloha soudu v hlavním líčení

Bylo již uvedeno výše, že jediným posláním hlavního líčení je hledání pravdy o spáchání trestného činu a potrestat takto případně zjištěného pachatele této trestné činnosti. To je vzhledem k ústavním principům a zejména při existenci principu presumpce neviny pochopitelně vyhrazeno trestnímu soudu.^[118]Domnívám se, že možnost soudu vstoupit do dokazování, ať už ve prospěch, nebo v neprospěch obžalovaného, představuje důležitou pojistku pro zjištění skutkového stavu věci (materiální pravdy). Nepochybná je i souvislost se zásadou volného hodnocení důkazů. Ust. § 2 odst. 5 tr. řádu totiž ukládá všem orgánům činným v trestním řízení, aby postupovaly za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, přičemž soudu je navíc uloženo, aby sám doplnil dokazování (vyhledal další důkazy) v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, byť zároveň konstatuje, že je to státní zástupce, kdo je v řízení před soudem povinen dokazovat vinu obžalovaného. Platí tedy, že i po pokusech zákonodárce, které si kladly za cíl posílit kontradiktornost hlavního líčení, není soud zbaven odpovědnosti za správné a úplné zjištění skutkového stavu. Současné znění § 2 odst. 5 tr. řádu tedy může vyznívat rozporuplně, kdy na jednu stranu sice potvrzuje závaznost některých základních zásad (materiální pravdy, vyhledávací a oficiality), přičemž vzápětí naznačuje určitý posun od materiálního (objektivního) důkazního břemene ve prospěch formálního (subjektivního) důkazního břemene.

V každém případě je zřejmé, že je to soud, kdo má odpovědnost za úplnost a komplexnost dokazování, tedy že české trestní řízení je stále svou povahou inkvizičním procesem s nezanedbatelnými kontradiktorními prvky: inkvizičně-obžalovací proces (tzv. osvícená inkvizice). Postavení soudu (soudce) v hlavním líčení je v současné době stále poměrně dominantní, nicméně jeho úloha v rámci dokazování není výlučná. Soud tak má v rámci hlavního líčení stále dlouhou řadu oprávnění, která odpovídají kontinentálnímu charakteru trestního řízení. Jedná se zejména o oprávnění účastnit se aktivním způsobem dokazování, neboť je patrné, že právo výslechu obžalovaného k podané obžalobě je vyhrazeno pouze soudu (§ 207 odst. 1 tr. řádu). Provádění důkazu výslechem svědka, znalce nebo čtením listiny by mělo být podle současné právní úpravy vyhrazeno stranám, nicméně strany trestního řízení mají právo vyslýchaným se souhlasem předsedy senátu klást otázky, a to zpravidla v okamžiku, když předseda senátu své dotazy končil a když už nemají otázky ani členové senátu (srov. § 215 odst. 1 tr. řádu), čímž může docházet ke kolizi s § 180 odst. 3 tr. řádu, který vychází z toho, že důkazy mají být prováděny zejména stranami. Výše naznačená odpovědnost soudu za výsledek dokazování má pochopitelně i určitý psychologický účinek, neboť vázanost soudu vyhledávací zásadou je poměrně zakořeněna. Zatímco v předsoudním stadiu musí orgány činné v trestním řízení dokazovat skutečnosti svědčící jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného, v hlavním líčení je státní zástupce povinen dokazovat vinu obviněného. V hlavním líčení platí příkaz objektivity dokazování toliko pro soud.

V této souvislosti si lze položit i otázku, zda tímto jevem nemůže být zasažen také s vyšetřovacím spisem podrobně obeznámený soud, kterého tíží odpovědnost za úplnost dokazování za obsah rozhodnutí. Ze zákonného požadavku zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností plyne, že v návaznosti na důkazní aktivitu stran musí soud bez návrhu, tedy i tehdy, pokud tomu strany nepřikládají žádnou váhu, provést důležité důkazy potřebné pro rozhodnutí. Naproti tomu návrh strany na provedení důkazu může soud odmítnout pouze tehdy, je-li jisté, že takový důkaz nemůže být přínosem ke zjištění skutkového stavu (k nalezení materiální pravdy).[119]

Aktivní úloha soudců (tj. zásada vyhledávací ve vztahu k soudům) bývá často předmětem kritiky, zpravidla z řad obhajoby. Obecnou námitkou zde je to, že ohrožuje objektivitu soudcovského rozhodování, neboť soudce, kterému je dána povinnost vyhledávat a provádět důkazy, si jen stěží může zachovávat nadhled, který je nezbytný pro nestranné (objektivní) hodnocení, a vůči důkazům, které si sám opatří, je málo kritický. Patrně nejčastěji uváděnou námitkou je dále to, že důkazní aktivita soudcům vůbec nenáleží, neboť nemají mít odpovědnost za zjištění materiální pravdy a naopak mají být pouze nestranným rozhodcem dvou soupeřících stran (tj. obžaloby, kdy odsouzení pachatele je věcí primárně státního zástupce, a obhajoby, která musí být také aktivní) a jakýkoliv jeho zásah do dokazování v neprospěch obžalovaného má vzbuzovat dojem, že jeho role je být dalším protihráčem obžalovaného, jehož snahou je obžalovaného usvědčit, a ne objektivně a podle práva rozhodnout věc. Jinak řečeno, soud by neměl být vůbec považován za orgán činný v trestním řízení, neboť zařazování soudu mezi orgány činné v trestím řízení je projevem (a reliktem) totalitního státu, nikoliv státu demokratického. Ani takové řešení, tj. formální vyčlenění, nemusí být všespásné.[120]

Další námitkou je to, že soudce pracuje pouze s verzí obžaloby a předchozím studiem vyšetřovacího spisu, který obsahuje v podstatě jen důkazy proti obžalovanému, a proto může být ohrožena jeho nestrannost v průběhu hlavního líčení, může ztrácet nezaujatost a odstup od věci a podle svého předem získaného názoru se může snažit vést řízení tak, aby byl obžalovaný buď odsouzen, či naopak zproštěn. Aby vnitřní přesvědčení soudu (§ 2 odst. 6 tr. řádu), formálně vtělené do jeho rozhodnutí, vycházelo z výsledků před soudem se odehrávající konfrontace stran ve sporu, musí soudce oddělit výsledek přípravného řízení (vyšetřování) od výsledku řízení před soudem (hlavního líčení), neboť za základ rozsudku mohou být brány jen ty skutečnosti, které byly předmětem hlavního líčení (§ 2 odst. 11, 12 tr. řádu).

V nauce je dále poukazováno na dvě rozhodnutí Ústavního soudu ČR,[121] která mají dokládat určitou nezbytnost omezení zásady vyhledávací ve vztahu k soudům. Závěry zde učiněné však byly přesvědčivě zpochybněny jak v nauce,[122] tak i později přehodnoceny samotným Ústavním soudem ČR.[123] Pro úplnost dodejme, že Šámal, který v současně době navrhuje zvýšení aktivity státního zástupce (skrze zakotvení důkazní břemene státního zástupce) nebo alespoň omezení zásady vyhledávací v tom směru, že soudce nemohl vyhledávat důkazy v neprospěch obžalovaného, v minulosti uvedl, že „úkolem soudce by tedy bylo především spor řídit a rozhodnout spornou otázku, zda žalovaný trestný čin byl spáchán a zda ho spáchal obžalovaný, a pokud by strany zcela nesplnily své úkoly při vedení sporu a provádění důkazů v soudním přelíčení, bylo by na soudci také, aby dokazování doplnil sám z vlastní iniciativy“.^[124] S mírou kontradiktornosti hlavního líčení je pochopitelně úzce spojena otázka vztahu přípravného řízení a řízení před soudem.[125]

5.2. Úloha státního zástupce v řízení před soudem

V okamžiku, kdy státní zástupce uplatní obžalovací zásadu (a obžalovací složku zásady legality), tj. kdy podá ve věci obžalobu, dochází k podstatné změně jeho postavení, neboť ztrácí své dozorové a přezkumné pravomoci (dominus litis přípravného řízení) a stává stranou trestního řízení, ohledně které by měla platit rovnost zbraní. Procesní postavení státního zástupce v řízení před soudem by mělo být zásadně rovné s obžalovaným (případně zastoupeným obhájcem), přičemž takové uspořádání trestního procesu umožňuje všestranné a úplné objasnění věci, čímž napomáhá i ke spravedlivému rozhodnutí.[126] V relaci s tím, jak se zásada kontradiktornosti promítá do činnosti státního zástupce při podání obžaloby (kdy zásadně mění jeho postavení), je potřeba uvést, že někdy bývá v nauce kritizováno, že od novely trestního řádu[127] již není státní zástupce povinen v odůvodnění podávané obžaloby uvádět stanoviska obhajoby a vypořádávat se s nimi, a proto současný stav označuje Vantuch za rozporný s principem rovnosti stran.[128] S touto výhradou však nelze souhlasit, neboť má-li být řízení před soudem kontradiktorní, pak není možné požadovat, aby ve svém žalobním návrhu obligatorně a preventivně uváděla argumenty protistrany a vyvracela je. Považuje-li obhajoba za vhodné, aby se její argumentace výrazně projevila ve spise v souladu se zásadami písemnosti a bezprostřednosti, lze zpracovat písemné vyjádření k obžalobě,[129] kdy kontradikce může již proběhnout během hlavního líčení a při plném uplatnění zásady ústnosti a bezprostřednosti. De lege ferenda lze uvažovat o tom, aby byl soud povinen doručit straně obhajoby obžalobu ve stanovené lhůtě (v řádu několika dnů) po jejím podání u soudu k eventuálnímu vyjádření. Nicméně na rozdíl od obžalovaného (či poškozeného), kteří mají možnost zůstat (po podání obžaloby a po nařízení hlavního líčení) pasivní, ukládá trestní řád státnímu zástupci aktivitu v hlavním líčení, kdy je povinen vystupovat tak, aby byly objasněny všechny podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska podané obžaloby, a za tím účelem opatřovat z vlastní iniciativy nebo na žádost předsedy senátu i další důkazy, které nebyly dosud provedeny (§ 180 odst. 2 tr. řádu), a současně má povinnost navrhovat provedení důkazů a se souhlasem nebo na výzvu předsedy senátu zpravidla provádět důkazy, které obžalobu podporují (§ 180 odst. 3 tr. řádu).

Aktivita státního zástupce vyplývá také ze zásad oficiality a legality (§ 2 odst. 3, 4 tr. řádu).[130] Jak již bylo uvedeno, ust. § 2 odst. 5 věta čtvrtá tr. řádu přitom explicitně ukládá státnímu zástupci povinnost dokazovat vinu obžalovaného, vzápětí ale dodává, že to nezbavuje soud povinnosti, aby sám dokazování doplnil v rozsahu potřebném pro své (spravedlivé) rozhodnutí. Nelze říci, že by na něm leželo (formální) důkazní břemeno, neboť zde chybí standardní sankce v podobě „ztráty sporu“ v případě, že státní zástupce vinu neprokáže. Zatímco v předsoudním stadiu byl státní zástupce povinen objasňovat i bez návrhu stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (zásada zajištění práva na obhajobu), v řízení před soudem je stranou, která se exkluzivně zabývá dokazováním viny obžalovaného, což je důsledek obžalovací zásady. Současně platí, že i v řízení před soudem je ochráncem veřejného zájmu.[131] Uvedené povinnosti ve vztahu ke státnímu zástupci tedy mají (nebo by měly mít) podstatný vliv na kontradiktornost hlavního líčení, tedy že formulovaná povinnost státního zástupce dokazovat vinu obžalovaného by měla vést soud ke snížení pocitu odpovědnosti za výsledek řízení. Pokud totiž jedna ze stran trestního řízení má povinnost prokazovat určité skutečnosti (a má postavení subjektu vystupujícího za stát – zastupující veřejnou žalobu), logickým (avšak zjednodušeným) důsledkem by tedy mělo být určité osvobození pro soud, který se může věnovat tomu, co je pro spravedlnost hlavního líčení nejdůležitější, tedy řešení otázek, zda jsou např. navržené důkazy zákonné (přípustné) a postačují pro odsouzení. S aktivitou veřejného žalobce (státního zástupce) pochopitelně souvisí zásada legality (§ 2 odst. 3 tr. řádu), která mu de facto ukládá, v návaznosti na jeho odpovědnost za zachování legálního stavu,[132] povinnost trestní stíhání zahájit (složka iniciační) a povinnost podat obžalobu u trestního soudu (složka akuzační). Vyvstává také otázka, zda přísnou aplikaci zásady legality je možné považovat za kongruentní se stále prohlubujícím se akcentem na kontradiktornost dokazování.

Je-li totiž státnímu zástupci svěřena povinnost v řízení před soudem dokazovat vinu obžalovaného a sňali bychom toto „materiální“ břemeno ze soudu, pak není logického důvodu neposílit oportunní úvahy státního zástupce o tom, zda je schopen splnit svoji důkazní povinnost před soudem, např. v situaci důkazní nouze.[133] Jinak řečeno, požadavek na další posilování kontradiktornosti s sebou bude muset nést změnu paradigmatu ohledně obžalovací složky zásady legality, zejména pokud jde o pravidlo, že je státní zástupce i v pochybnostech povinen podat k soudu obžalobu (§ 176 odst. 1 tr. řádu) a že trestní stíhání lze zastavit jen tam, kde je nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, nebo že není prokázáno, že skutek spáchal obviněný [§ 172 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu]. Tyto názory odpovídají překonané koncepci hlavního líčení se silnou vázaností soudu vyhledávací zásadou, kdy v pochybnostech státní zástupce ponechává konečné rozhodnutí na soudu. Na druhou stranu je nezbytné uvést, že tato pravidla jsou bez výjimky aplikační praxí respektována, a to tak, že jestliže i po vyčerpání všech dostupných prostředků (včetně seznámení se spisem ve smyslu § 166 tr. řádu) zůstanou výsledky vyšetřování rozporné, např. proto, že jsou zde dvě skupiny důkazů, které si odporují, má státní zástupce podat obžalobu, protože je naděje, že v řízení před soudem může být ještě obohacen důkazní stav. Zásada legality v moderním pojetí, jak již bylo vysvětleno výše, totiž neznamená absolutní donucení ke stíhání všech činů, o kterých se dozvěděl, neboť trestní řád připouští dlouhou řadu výjimek ze zásady legality či oportunních úvah státního zástupce o (ne)potřebnosti dalšího trestního stíhání [§ 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu].

V rámci rekodifikačních prací by vzhledem k měnící se roli státního zástupce v řízení před soudem (zásady legality ve vztahu k zásadě kontradiktornosti) tedy mohlo být zváženo další rozšíření diskrečních oprávnění státního zástupce. Posílení diskrečních oprávnění si však patrně vyžádá i rozšíření kontroly takových oprávnění.[134] Za současné úpravy tedy v řízení před soudem nenese státní zástupce formální důkazní břemeno, jde toliko o určitou důkazní povinnost, kdy ovšem její neplnění není žádným způsobem sankcionováno.[135] Tato důkazní povinnost totiž nezbavuje, plně v souladu s vyhledávací zásadou, soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v potřebném rozsahu. Z důvodu neexistence formálního důkazního břemene veřejného žalobce tedy plyne, že ten subjekt, který podal proti obviněnému obžalobu, není žádným způsobem nucen plnit svoji důkazní povinnost, a proto v řízení před soudem může zůstat zcela pasivní. Je však třeba uvést, že činnost veřejného žalobce v procesu dokazování není jeho jediným kontradiktorním projevem v řízení před soudem. Zde jsou velmi zásadní jeho oprávnění v souvislosti s dispozicí se samotnou obžalobou, což je jedním z projevů obžalovací zásady.[136] Stejně jako mohl obžalobu podat, může ji za určitých podmínek vzít zpět až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě (§ 182 tr. řádu).

V souvislosti s explicitně uloženou povinností státního zástupce dokazovat vinu obžalovaného by zpětvzetí obžaloby mělo být využíváno zejména tehdy, kdy dojde státní zástupce k závěru, že pro plnění této povinnosti mu nedostačuje jeho důkazní a procesní situace. Půjde zejména o případy, kdy je v řízení před soudem prokázána podstatná pochybnost ohledně viny obžalovaného, se kterou se ztotožní i státní zástupce. Podstatným důsledkem takového zpětvzetí obžaloby je to, že se věc vrací do přípravného řízení (§ 182 tr. řádu), kdy se státní zástupce opět stává dozorovým (a přezkumným) orgánem, ztrácí postavení strany a je vázán požadavkem na stíhání všech trestných činů, o kterých se dozví, a na zjišťování skutkového stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 3, 5 tr. řádu). Z uvedeného vyplývá, že státní zástupce bude velmi sporadicky motivován k takovému zpětvzetí obžaloby (vrácení věci do přípravného řízení), pokud to pro něho znamená návrat do částečně obtížnějšího postavení v přípravném řízení. Z právě uvedeného důvodu proto dochází v aplikační praxi ke zpětvzetí obžaloby toliko zřídka a spíše nastávají situace, kdy státní zástupce, který je v důkazní nouzi, obžalobu zpět nevezme a nechá řízení dospět např. až do fáze závěrečných řečí (§ 216 tr. řádu), ve kterých, byť je povinen dokazovat vinu obžalovaného, navrhne zproštění obžaloby, kterou proti němu sám (nebo jeho zastupitelný kolega) podal, což může souviset i s tím, že státní zástupce je ochráncem proměnlivého veřejného zájmu.[137] Podle Vantucha je správné, aby státní zástupce i po provedených důkazech ve své závěrečné řeči navrhl zproštění obžaloby, přičemž kritizuje postoj státního zástupce, který tvrdošíjně trvá na odsouzení obžalovaného.[138] Požadavku kontradiktornosti by patrně více vyhovoval postup, kdy by státní zástupce v závěrečné řeči neměl navrhovat zproštění obžaloby, ale spíše by se měl pokusit obžalobu vzít zpět a sám zastavit trestní stíhání, a to z toho důvodu, že by soud neměl meritorně rozhodovat o (ne)vině osoby, o jejíž vině není přesvědčen ani orgán obžaloby.

Z výše uvedeného je tedy patrné, že v souvislosti s posilováním kontradiktorního postavení veřejného žalobce za současného setrvání na zásadě legality vzniká určitá tenze obou principů, která je i praktického rázu. Buď tedy musí státní zástupce poté, co dospěl k závěru o důkazní nouzi, vzít obžalobu zpět (a trestní stíhání zastavit), a tím současně rezignovat na zásadu legality (§ 2 odst. 3 tr. řádu), nebo musí dovést k rozhodnutí trestní věc, ve které není způsobilý prokázat vinu obžalovaného, a sám v závěrečné řeči vysloví pochybnost nad vinou obžalovaného, kterou je povinen dokazovat (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Je myslím logické, že má-li mít státní zástupce odpovědnost za prokazování viny obžalovaného, bude zapotřebí opustit striktní uplatnění zásady legality, tedy v určité míře připustit to, aby se při svém rozhodování mohl také řídit principem oportunity. Souvisí to také s tím, že státní zástupci vědí, že po zastavení trestního stíhání dojde k prověrce jejich postupu nejvyšším státním zástupcem (§ 174a tr. řádu), a proto v řadě případů podávají raději obžalobu soudu, byť by bylo jinak vhodné zastavení trestního stíhání.

Právní úprava de lege lata tedy neposkytuje státnímu zástupci takový prostor pro uvážení, resp. osobní odvahu, k zastavení trestního stíhání ve stavech důkazní nouze, neboť mu umožňuje či spíše ukládá v pochybnostech podat obžalobu (in dubio contra reo). To znamená ponechání rozhodování na soudu, což může mít i takové konsekvence, že před soud mohou být postaveni i obvinění, u kterých je odsouzení nepravděpodobné, nehledě na skutečnost, že proběhne nákladné soudní řízení, které velmi pravděpodobně skončí zprošťujícím rozsudkem. Těmto negativním konotacím by však mělo zabránit předběžné projednání obžaloby. Celý problém je v tom, že kontinentální model se člení na předsoudní stadium (ještě vnitřně členěné na inkvizici generální a inkvizici speciální) a na řízení před soudem (kontradiktorní), přičemž není do všech důsledků vyřešen vztah mezi těmito stadii, která se liší svým posláním. Adversární model takové problémy neřeší, neboť nemá formalizovanou předsoudní fázi.

5.3. Obviněný a jeho obhájce v hlavním líčení

Obviněná osoba má do značné míry specifické postavení. Jde totiž o stranu, jejíž zásadní práva a povinnosti jsou fundamentálním předmětem trestního řízení.[139] Je-li základním posláním trestního řízení naleznout pravdu o tom, zda byl spáchán skutek a zda vykazuje znaky trestného činu, a posléze zjištění skutečného pachatele, přičemž se zjištěním pachatele je spojeno uložení sankce (trestu), znamená to, že důsledky rozhodnutí ve věcech trestních, zejména v případě odsuzujícího rozsudku, mohou být pro obžalovaného poměrně závažné. Právě z tohoto důvodu jsou práva obviněného v trestním procesu (a speciálně v hlavním líčení) velmi široká.[140] Z hlediska reflexe zásady kontradiktornosti je kruciální, aby tato oprávnění nebyla toliko formální, ale aby byl obžalovaný v hlavním líčení alespoň důstojným soupeřem státního zástupce. Jen tehdy může být trestní řízení před soudem označeno za spravedlivé a analogicky za spravedlivé rozhodnutí lze označit jen takové rozhodnutí, které bylo učiněno po proběhlém řízení, kde byly respektovány všechny prvky spravedlivého (kontradiktorního) procesu. Dá se říci, že tím nejpodstatnějším kontradiktorním prvkem práv obžalovaného v hlavním líčení je jeho možnost osobně se vyjádřit k podané a přednesené obžalobě (§ 207 odst. 1 tr. řádu). Je tedy možné konstatovat, že právo obžalovaného reagovat na přednesenou obžalobu je zachováno.[141] S tím lze do jisté míry souhlasit, ovšem s tou výhradou, že na rozdíl od svého předřečníka (státního zástupce) je obžalovaný v drtivé většině případů právním laikem bez rétorické průpravy. Ihned po přečtení toho, z čeho je obžalován, se sice může začít hájit, je však otázkou, do jaké míry je jeho obhajoba způsobilá vyvrátit předchozí přednes justičního profesionála. Uvedené má zpravidla následek, že výslech takového obžalovaného přestává mít důkazní charakter (jde-li o velmi obsáhlé vyjádření k obžalobě) a stává se spíše formou osobně přednesené argumentace. K tomu však výslech sloužit nemá, neboť jeho účelem má být, spíše než zjišťování procesního vztahu obžalovaného k podané obžalobě, zjišťování skutkového stavu. O tom, zda je obžalovanému toto oprávnění poskytnuto v dostatečné míře, tak lze patrně pochybovat.

Vyjádření k přednesené obžalobě (ve formě výslechu obžalovaného) je totiž součástí dokazování, tedy předmětem zásady volného hodnocení důkazů jako každý jiný přípustný důkaz, a nikoliv procesním přednesem stanoviska strany trestního řízení, jehož obsahem je vznést do posuzované věci nějaké tvrzení nebo popřít tvrzení protistrany. Jako další dílčí nedostatek právní úpravy lze označit to, že obžalovanému není při vyjádření k obsahu obžaloby poskytováno právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 LZPS), neboť nemůže na obžalobu kontradiktorně reagovat skrze obhájce, neboť veškeré přednesy, které má vůči obžalobě, musí během svého výslechu učinit osobně. Český (kontinentální) trestní proces tak postrádá jeden ze signifikantních znaků adversárního procesu, kterým je zde úvodní prohlášení („opening statement“). Jakkoliv má obžalovaný právo se formálně vyjádřit k obsahu obžaloby, lze si představit situace, kdy obžaloba je tak skutkově či právně složitá, že se sám obžalovaný bez právní pomoci obhájce nebude schopen efektivně vyjádřit. Může to znít poněkud úsměvně, ale prvním vyjádřením obžalovaného, při kterém má možnost využít právní pomoci svého obhájce, je závěrečná řeč, která patří do závěru hlavního líčení, kdy dokazování je již skončeno, soud má již utvořen názor a projednávaná věc spěje ke svému rozhodnutí.

Obžalovaný, který se chce už na začátku hlavního líčení vyjádřit k důkazům, je tak odkázán na svůj vlastní výslech, ve kterém musí podstoupit to riziko, že v rámci svého vyjádření může být ze strany státního zástupce či ze strany soudu podroben otázkám, byť pochopitelně na tyto otázky nemusí reagovat, pokud odepře odpovídat. Obžalovaný, který si nepřeje, aby toto jeho vyjádření bylo hodnoceno jako důkaz, a chtěl své vyjádření přednést jen jako stanovisko, pak tuto možnost nemá, a i on je odkázán na svoji závěrečnou řeč a poslední slovo. Současně trestní řád předsedovi senátu výslovně neukládá, aby u obžalovaného zjišťoval, zda se cítí být vinen v žalobě uvedeným skutkem (institut uznání viny – guilty plea), což patrně souvisí s existencí zásady materiální pravdy, která soudu neumožňuje rezignovat na zjišťování těch skutkových okolností, se kterými obžalovaný souhlasí (výjimkou v tomto ohledu jsou tzv. nesporné skutečnosti). Pokud však soud takovou otázku obžalovanému již položil, vyvstává otázka, zda odpověď obžalovaného je součástí výslechu, a tedy i dokazování (podléhající zásadě volného hodnocení důkazů), nebo zda jde o vyjádření procesní pozice obžalovaného jako strany (tedy projev zásady kontradiktornosti, v rámci kterého obžalovaný popírá část tvrzení obžaloby). Uvedená distinkce je důležitá zejména v situaci, kdy je projev obžalovaného o tom, že se cítí být nevinen, jeho jediným projevem, když následně po takovém vyjádření odmítne vypovídat. Podle mého názoru by takové vyjádření obviněného mělo být bráno toliko jako procesní pozice obžalovaného nepodléhající zásadě volného hodnocení důkazů, byť v aplikační praxi jsou takové projevy hodnoceny jako každý jiný důkaz.

Analogická situace je i u vyjádření obžalovaného k provedeným důkazům, kterou upravuje § 214 tr. řádu, kdy obžalovaný musí být po provedení každého důkazu předsedou senátu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, přičemž jeho vyjádření se zaznamená do protokolu. Ani v rámci takového vyjádření nemá obžalovaný možnost využít práva na právní pomoc, neboť, i když se před takovým vyjádřením může poradit se svým obhájcem (srov. § 33 odst. 1 větu třetí tr. řádu), nemůže jej současně pověřit, aby se v daném okamžiku k provedenému důkazu vyjádřil místo něj. Tohoto nedostatku si je však aplikační praxe vědoma a připouští vyjádření obhájce za obžalovaného k provedeným důkazům. Je tedy nicméně dílčím nedostatkem právní úpravy, že tato možnost ohledně pověření výkonu některých svých obhajovacích práv obhájce není trestním řádem výslovně garantována, a je tedy zcela na uvážení předsedy senátu (samosoudce), zda takový „kontradiktornější“ postup (ne)připustí.

Dalším projevem zásady kontradiktornosti ve vztahu k právům obžalovaného je jeho právo součinnosti při provádění dokazování (§ 215 tr. řádu). Jak již bylo uvedeno, v českém trestním řízení platí, že strany trestního řízení mohou se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným otázky, a to zpravidla tehdy, když předseda senátu své dotazy skončil a když už nemají otázek členové senátu (§ 215 odst. 1 tr. řádu), kdy toto oprávnění je dále rozšířeno tím, že státní zástupce, obžalovaný a jeho obhájce mohou žádat, aby jim bylo umožněno provést důkaz, zejména výslech svědka nebo znalce, kdy jim předseda senátu vyhoví zejména tehdy, jestliže jde o důkaz prováděný k jejich návrhu nebo jimi opatřený a předložený; není povinen jim vyhovět, jde-li o výslech obviněného, výslech svědka mladšího než osmnáct let, nemocného nebo zraněného svědka, anebo jestliže by provedení důkazu některou z uvedených osob nebylo z jiného závažného důvodu vhodné (§ 215 odst. 2 tr. řádu). Podle Fenyka ust. § 215 odst. 2 tr. řádu sice naznačuje potřebu posílit úlohu a aktivitu stran (a tím sporný charakter řízení), tím však současně zpochybňuje inkviziční povahu českého trestního řízení.[142] Podle § 215 odst. 4 tr. řádu musí být po provedení všech důkazů u všech stran včetně obžalovaného zjištěno, zda některá z nich nečiní návrh na doplnění dokazování, což je ostatně obsaženo i v § 33 odst. 1 větě druhé tr. řádu. Uvedené je však modifikováno tím, že soud není povinen provést všechny důkazy, které obviněný k provedení navrhne. Aplikační praxe se ustálila ve věci tzv. opomenutých důkazů na tom, že soud je povinen o navržených důkazech pouze rozhodnout, ale současně, pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, má v odůvodnění uvést, z jakých důvodů nebyly navržené důkazy provedeny.[143] Platí tedy, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny navržené důkazy, přičemž stěžejní je to, aby soudy vždy vyložily, z jakého důvodu navržené důkazy neprovedly (srov. § 125 odst. 1 větu druhou tr. řádu).

Dále je vhodné v rejstříku kontradiktorních projevů v hlavním líčení uvést právo přednést závěrečnou řeč a poslední slovo, přičemž se může jednat o první možnost vyjádřit se k podané obžalobě, využije-li obžalovaný svého práva nevypovídat a vyjadřovat se jen parciálním způsobem (§ 214 tr. řádu). V této souvislosti lze odkázat na rozhodovací praxi Ústavního soudu ČR, podle které je soud v odůvodnění rozhodnutí povinen vypořádat se s veškerou argumentací strany, což znamená, že je povinen se vypořádat především s obsahem výslechu obžalovaného a závěrečných řečí obžalovaného, popř. jeho obhájce.[144] U závěrečné řeči tak jde, vedle vyjádření k jednotlivým provedeným důkazům (§ 214 tr. řádu), o nejpodstatnější kontradiktorní projevy obžalovaného v hlavním líčení, přičemž u závěrečné řeči se již také podstatněji uplatňuje právo na právní pomoc. Právo posledního slova (§ 217 tr. řádu), jako jeden z projevů favor defensionis, je pak v rámci hlavního líčení „poslední“ možností kontradiktorní reakce.

6. Závěr

Zásadu kontradiktornosti lze charakterizovat jako prvek práva na spravedlivé projednání věci, které je samo integrální součástí práva na spravedlivý proces. V určitém smyslu doplňkem kontradiktornosti je zásada rovnosti zbraní, která v kontradiktorním řízení dává oběma stranám šanci před soudem efektivně prosazovat své oprávněné zájmy. Jedná se o zásady naprosto zásadní, ve kterých Repík viděl postavení obou zásad „v samé podstatě spravedlnosti“, kdy bez kontradiktornosti vůbec nelze mluvit o procesu.[145] Konkrétní podoba obou zásad je ve smyslu EÚLP určena evolutivním výkladem ESLP, neboť i zde dochází k autonomnímu výkladu pojmů v zájmu zajištění jednotného chápání v jurisdikci EÚLP. Princip kontradiktornosti potom můžeme chápat jako způsob hledání pravdy, nebo jako právo stran na obhajobu, anebo jako kritérium soudního procesu, k čemuž se váží příslušné základní zásady trestního řízení (§ 2 tr. řádu). Zásada kontradiktornosti se podle mého názoru skládá ze dvou neoddělitelných složek – z práva na informace (tj. práva, resp. povinnosti seznámit se se všemi dokumenty a důkazy, které mohou ovlivnit rozhodnutí) a z práva vyjádřit se k předloženým důkazům, přičemž za součást kontradiktorního řízení považuji prvky rovnost zbraní, právo obviněného účastnit se řízení před soudem a předkládat důkazy a právo na kontradiktorní výslech svědka. Nejedná se však o práva absolutní.

Na současném modelu důkazního řízení, který soudce zavazuje v nezbytném rozsahu doplňovat dokazování, přitom neshledávám žádný rozpor s právem na spravedlivý proces, neboť z podstaty trestního práva je zájem nikoliv pouze na tom, aby nedošlo k nespravedlivému odsouzení nevinného, nýbrž i na tom, aby byl skutečný pachatel spravedlivě potrestán. Pokud se tedy v jisté fázi řízení zjistí, že je třeba doplnit dokazování, neboť např. důkazy předložené státním zástupcem ještě neprokazují vinu obviněného bez důvodných pochybností, je přece za účelem ochrany veřejného zájmu a zjištění materiální pravdy nezbytné, aby soudce v potřebném rozsahu dokazování doplnil. Musíme tedy vycházet z teze, že soud je nestranný, a cokoliv dělá, dělá proto, aby dospěl ke spravedlivému rozhodnutí. Touží-li zákonodárce po zvýšení aktivity procesních stran, ať tak v žádném případě nečiní na úkor zásady vyhledávací, neboť v takovém případě by se hledání materiální pravdy v trestním řízení mohlo stát již jen pouhým ideálem. Také je nutné mít na zřeteli specifické postavení státního zástupce, který je procesní stranou, ale z povahy svého postavení (ochránce veřejného zájmu) musí být nestranný. Jde totiž o to, že zájem veřejného žalobce není jednostranný, nýbrž proměnlivý, jelikož se v závislosti na skutkových zjištěních učiněných v trestním řízení může později shodovat se zájmem (původní „protistrany“) obviněného. Z tohoto důvodu má také např. nejširší možnost u odvolacího práva [§ 246 odst. 1 písm. a) tr. řádu].

Nepromyšlené posilování sporné povahy soudní fáze trestního řízení (např. zavedením formálního důkazního břemene) může vést k prolamování některých důležitých pilířů trestního procesu kontinentálního typu, tedy zásady materiální pravdy, vyhledávací a volného hodnocení důkazů. Jako vhodnější se jeví přeměna obecného pravidla (tedy že předseda provádí dokazování) ve výjimku (státní zástupce provádí důkazy ve prospěch obžaloby vždy bez ohledu na to, zda byly navrženy již v obžalobě nebo při hlavním líčení, pokud si jejich provedení nevyhradí předseda senátu) a dále uložení povinnosti obhájci provést důkaz navržený obhajobou.

Bez debaty zůstává, že musí zůstat zachovány zásady řádného zákonného procesu, práva na obhajobu, presumpce neviny, ústnosti, bezprostřednosti a veřejnosti. Zavedení plně kontradiktorního (adversárního) trestního řízení, spojeného s úplným formálním důkazním břemenem státního zástupce, by nutně znamenalo to, že soud by nemohl vyhledat a provést důkazy ve prospěch či v neprospěch obžalovaného, a to z důvodu úplné rovnosti stran, která je však iluzorní, neboť strany si mohou být rovny toliko v právech, nikoliv však v povinnostech. Faktická nerovnost je dána i důsledky zásady presumpce neviny. Dále to může znamenat faktické snížení práva na obhajobu u méně majetných obviněných, kteří si nebudou moci dovolit profesionální obhajobu, protože obviněný v adversárním modelu, spíše než nestranného a nezávislého soudce, potřebuje velmi dobrého obhájce. Bude-li zvolena cesta takového kontradiktorního procesu, bude dále nevyhnutelné zachovat a dále posílit instituty jako dohoda o vině a trestu, uznání viny, upuštění od dokazování nesporných skutečností. Řešení nelze spatřovat ani v tom, že by soud mohl z vlastní iniciativy vyhledávat a provádět důkazy výlučně ve prospěch obžalovaného, a to proto, že jednak takový soudce nebude nestranný, když bude trestním řádem konstituován jako „pomocník obhajoby“ (možný rozpor s čl. 82 Ústavy ČR), a jednak se může ukázat, že soudem v dobré víře provedený důkaz ve prospěch je obsahově důkazem (alespoň částečně) v neprospěch obžalovaného, což souvisí s jeho procesní použitelností.

Posilování prvků kontradiktornosti však znamená nutnost dalšího oslabování vůdčí zásady legality, resp. její akusační složky, ve prospěch zásady oportunity, což může odůvodňovat posilování kontroly diskrečních oprávnění státního zástupce ze strany poškozeného (subsidiární žaloba).[146] Tímto by však docházelo k tomu, že by soud „hlídal“ ochránce veřejného zájmu, kterým je v trestním řízení výlučně veřejný žalobce, a nepřímo by se tak stával vykonatelem zásady legality, která mu v podmínkách demokratického právního státu příslušet nemůže, neboť platí zásada obžalovací, jejíž podstatou je rozdělení procesních funkcí mezi subjekt žalující, obhajující a rozhodující. Posilováním již existujících prvků kontradiktornosti v přípravném řízení (např. širším rozsahem účasti obhájce ve vyšetřovacích úkonech) či zavedením formálního důkazního břemene státního zástupce se těžiště dokazování může fakticky přesouvat z řízení před soudem do přípravného řízení vzdor deklarovanému (opačnému) trendu a znamenat návrat do doby, kdy těžiště dokazování se nacházelo v přípravném řízení a úlohou soudu bylo jen opakování již provedených důkazů.

Závěr této práce, pojednávající o důležité zásadě kontradiktornosti, bych rád věnoval slovům dr. Motejla, který, když zahajoval práce na novém trestním řádu, tak na margo toho stávajícího trefně poznamenal, že připomíná „vojenský prapor z třicetileté války, mnohokrát ostřelovaný, zasažený, proděravěný, záplatovaný, občas ho někdo ukradl, pak se ztratil, zase byl znovu nalezen, ale přesto pořád vlaje. A vojsko pod ním je sešikováno a zná svůj směr a cíl.“[147] Jenom si myslím, že koncepčně pojímaná sankční politika (jako součást trestní politiky státu) a cesta k promyšlenému procesnímu prostředí v jeho celistvosti by měla být vůdčím principem a vůdčí metodou přístupu pro tvorbu nejen nového trestního řádu, ale i ostatních důležitých norem práva soukromého nebo veřejného. Bezpodmínečnou podmínkou úspěšné rekodifikace musí být fundovaný výzkum a následná diskuse se všemi zainteresovanými subjekty nad výslednou podobou. Jenom tehdy může být trestní řád respektován a být současně normou nepodléhající převratným změnám ani předmětem zneužití práva. Do doby, než se tak stane a bude stanovena nějaká nosná koncepce, musíme důvěřovat a spoléhat se na odborné, charakterové a etické vlastnosti onoho „vojska“, tedy zejména dam a pánů v talárech. V nelehkých dobách je však nutné býti optimisty: „Správný čas pro správnou rekodifikační komisi teprve přijde. Nový trestní kodex určitě jednou vznikne.“[148]

Autor je asistentem soudce Vrchního soudu v Praze.