Výživné v novém občanském zákoníku

autor: doc. JUDr. ZDEŇKA KRÁLÍČKOVÁ, Ph.D., prof. JUDr. IVO TELEC, CSc.
publikováno: 31.03.2014

Nová právní úprava vyživovací povinnosti zakotvená v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v zásadě obsahově navazuje na úpravy předchozí, zejména na úpravu zakotvenou v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění jeho tzv. velké novely, provedené zákonem č. 91/1998 Sb. (dále jen „ZOR“).

I. Úvod 

Jedná se především o základní zásady, o vymezení okruhu k výživě povinných i oprávněných, o pravidla pro řešení pořadí jednotlivých druhů vyživovací povinnosti, resp. případných konkurencí, o rozsah vyživovací povinnosti apod.[1] Nicméně ve vazbě na nový občanský zákoník lze hovořit i o novinkách,[2] které jsou spojeny se začleněním rodinného práva do občanského zákoníku,[3]změnou systematiky a zejména s nutností nového pohledu. 

Následující řádky jsou věnovány přehledu nejvýznamnějších odlišností.

II. Změna systematiky

Jak již bylo naznačeno výše, změna systematiky je poměrně významná. Právní úprava vyživovací povinnost není v části druhé nového občanského zákoníku soustředěna pouze do jedné hlavy, tak jak tomu bylo v zákoně o rodině, ale je rozptýlena do více míst.

Především, vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely (§ 697) a rozvedenými manžely (§ 760) je soustředěna do hlavy první části druhé věnované manželství a následkům jeho zániku. Zákonodárce precizuje předpoklady pro stanovení vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely, zejména výslovně hovoří o neschopnosti samostatně se živit, mající původ v manželství nebo v souvislosti s ním (srov. § 760 odst. 1), v délce manželství atd. (§ 760 odst. 2). Jde-li o tzv. sankční výživné pro dobu po rozvodu v rozsahu zásadně stejné životní úrovně, předpoklady jsou vymezeny v návaznosti na předchozí úpravu. Nicméně je zde zmíněno domácí násilí (§ 762 odst. 2). Novým pojmem je odbytné (§ 761 odst. 1).

V hlavě druhé části druhé, oddílu třetím nazvaném Rodiče a děti je zařazen pododdíl [4] nesoucí název Vyživovací povinnost. Zde je upravena nejen vzájemná vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi (§ 915), obsahově navazující na předchozí úpravu ve znění cit. novely, ale i vyživovací povinnost mezi dalšími předky a potomky (srov. § 910), jakož i výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce, resp. těhotné ženě (srov. § 920; opět v jednom ustanovení s více odstavci). 4 Tento pododdíl uzavírají společná ustanovení o výživném (§ 921 a násl.), upravující splatnost výživného, vliv běhu času na přiznání výživného a problematiku změny poměrů ve vazbě na povinnost (ne)vrátit spotřebované výživné.

Další ustanovení týkající se výživného, které obsahoval zákon o rodině v části třetí, jsou nyní obsaženy v rámci jiných částí občanského zákoníku. Především půjde o zákaz započtení pohledávek za výživným pro nezletilé děti (§ 1988 odst. 1) a o nepromlčitelnost výživného (§ 613) apod. V novém občanském zákoníku není zvlášť upraven institut „úhrady plnění za jiného“ (dříve § 101 ZOR). Věc se posoudí podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 1665 a násl.). Jako úplné novum uvádíme právo na výživné z pozůstalosti, resp. právo na zaopatření (§ 1665 a násl.). Pro úplnost poukazujeme na další ustanovení, kde je právo na výživné zmíněno, např. v souvislosti s darováním (§ 2059), odkazem výživného (srov. § 1626) či peněžitým důchodem při usmrcení (§ 2966).[5]

III. Vymezení pojmů

Materie vyživovací povinnosti upravená v druhé části občanského zákoníku spadá systematicky i svým účelem do soukromoprávního institutu zaopatření.

Některé zaopatřovací závazky vznikají smlouvou (viz níže), další z jiných právních skutečností, resp. ze zákona (v obecné rovině srov. § 1723); jmenovitě se jedná o výživné dle § 910 a násl., ale i § 697 a § 760. Lze říci, že výživné představuje zvláštní (totiž rodinněprávní) případ zaopatřovacího závazku, a to vedle závazku důchodového (§ 2701) nebo výměnku (§ 2707), které mohou platit souběžně s vyživovacím závazkem, protože vznikají z jiných právních titulů, tj. ze smluv; srov. například smluvní důchod mezi druhem a družkou. V bližším vymezení se v případě výživného jedná o část závazkového práva rodinného, které je zákonem upraveno vedle rodinného práva jako práva osobního stavu (práva statusového). Základ právní úpravy spočívá ve vyživovacím závazku jako zvláštním druhu soukromoprávního závazku. Ačkoli vyživovací závazek patří mezi závazky založené zákonem, je zásadně věcí stran, jakým způsobem si mezi sebou upraví výkon vzájemných práv a povinností obsažených v zákonem založeném vyživovacím závazku (k problematice vyživovacího závazku k nezletilým dětem viz níže).

S ohledem na výše uvedené je označení rubriky „Vyživovací povinnost“ (§ 910 a násl.) z hlediska obligačního práva, o které se jedná, nesprávné, protože vystihuje pouze jednu část vyživovacího závazku. Zákon touto terminologií nicméně klade jazykový důraz na ochranu slabší strany, kterou je vyživovaný člověk, v jehož prospěch je jinému zákonem stanovena vyživovací povinnost.

Zákon vymezuje či spíše omezuje okruh osob, které mohou být stranami zvláštního zaopatřovacího závazku, a to taxativně ve vazbě na jednotlivé druhy výživného. Jedná se o příbuzné v řadě přímé, osoby spojené manželstvím či bývalým manželstvím, resp. společným dítětem. V obecné rovině jde o věřitele a dlužníka. Nicméně, v případě vyživovacího závazku zákon tyto strany pojmenovává slovy „oprávněný“ a „povinný“, byť by bylo vhodnější, resp. obsahově přesnější hovořit o „vyživovaném“ a „vyživujícím“ (srov. zvláštní pojmenování „pronajímatel“ a „nájemce“ apod.).

Obsah závazku je tvořen relativními právy a povinnostmi stran. Vyživovací povinnosti dlužníka (povinného) tak odpovídá právo (pohledávka) na plnění v podobě výživného, jež svědčí druhé straně závazku, věřiteli (oprávněnému). Sama vyživovací povinnost, vyplývající ze závazku, představuje dlužníkovu povinnost něco dát (například peníze formou opakovaných soukromých dávek) nebo něco konat (například určitým způsobem zaopatřovat) anebo i něco strpět (např. bydlení studujícího dítěte). Jedná se o druh plnění majetkové povahy ve smyslu soukromého práva.

Ani tradiční výraz „výživné“ ovšem není jazykově vhodný, protože je sám o sobě objektivně způsobilý vyvolat jazykově klamný dojem o povaze a účelu tohoto plnění.[6] Pojem „výživné“ je v souladu s jeho účelem totiž zapotřebí chápat ve významu, který není odvozen od pouhé „výživy“, ani zdravé. Význam pojmu „výživné“ je širší. Kromě výživy v užším (pouze jazykovém) slova smyslu obsahuje zásadně celkové zaopatření ve vazbě na jednotlivé druhy výživného. Můžeme proto říci, že pojem výživného je třeba chápat ve významu zajištění živobytí jiného člověka (věřitele, oprávněného, vyživovaného), což odpovídá nejen povaze výživného jako plnění, ale též účelu zákona. S ohledem na účel institutu jde o zabezpečování všech odůvodněných potřeb věřitele (oprávněného), vždy ve vazbě na schopnosti, možnosti a majetkové poměry dlužníka (povinného) a druh vyživovací povinnosti. Jedná se tedy nejen o uhrazování výživy v užším slova smyslu, ale i o uspokojování ostatních hmotných potřeb (ošacení, hračky, zdravotní pomůcky, školní potřeby a potřeby pro vzdělání, kroužky, sport) či potřeb nehmotných (vzdělání, včetně školného, kulturní a duševní rozvoj) a potřeby bydlení oprávněných apod. Zákon na mnoha místech hovoří o právu na zásadně stejnou životní úroveň (§ 690, 697, 762, 915), jde-li o děti, pak dokonce o možnosti tvorby úspor z výživného (srov. § 917). Výživné nemá spotřební charakter, jak o něm hovořila judikatura ze 70. let minulého století. Základním předpokladem při uplatnění práva na výživné nutně není ani tzv. stav odkázanosti na výživu, resp. neschopnost samostatně se živit (srov. § 911).

Podle § 1722 platí, že plnění, které je předmětem závazku, musí být majetkové povahy. Pojem „majetkové povahy“ je ale nutné chápat v širokém významu, např. i jako bezúplatný zaopatřovací výkon nebo poskytnutou práci osobní povahy, která je ovšem potenciálně ocenitelným plněním, a to i cenou obvyklou na trhu služeb.

V tomto smyslu můžeme učinit závěr, že pojem výživné představuje zvláštní druh plnění, které je předmětem závazku stran. Jedná se o výživné jako plnění majetkové povahy:

a) peněžité, viz soukromý důchod v podobě pravidelných peněžních dávek měnících se podle postavení věřitele (například dle věku dítěte) nebo postavení dlužníka (například dle omezené výdělkové schopnosti v důsledku poškození zdraví), přičemž hlediska jsou stanovena zákonem,

b) nepeněžité, například výživné v podobě umožnění bydlení nebo čerpání jiné majetkové výhody včetně naturálního plnění jako je otop aj., potenciálně ocenitelné v penězích. Patří sem i zaopatřovací práce dítěte poskytovaná nemohoucímu nebo nemocnému rodiči či zaopatřovací péče matky o novorozence nebo dítě útlého věku, která je též potenciálně ocenitelná v penězích (např. ve vazbě na cenu pečovatelské služby, služeb jeslí nebo odměnu chůvy).

Z povahy věci a také z řady ustanovení vyplývá, že výživné je nepromlčitelné (§ 613), nepřevoditelné (ať už jednostranně, či smlouvou), nelze se ho vzdát ani předem, ani jinak. Řada ustanovení je koncipována kogentně, neboť v rámci výživného jde o vysoce chráněný zájem na veřejném pořádku ve věci ochrany slabší strany, o uspokojování mnohdy základních potřeb oprávněného, o jeho zdraví, život, tedy i o ochranu jeho osobnosti.

Nová právní úprava je tradičně velmi obecná. Vzhledem ke skutečnosti, že nezná ani tzv. objektivizaci, ani institut minimálního či maximálního výživného, klade na soudní praxi vysoké nároky. Nicméně, vysoká míra obecnosti dává prostor pro zohlednění specifik každého jednotlivého případu a může tak být z tohoto pohledu vnímána jako pozitivum. Jedná se o typické soudcovské právo s vysokou mírou diskrece (k tomu níže, viz rozsah výživného).

Při interpretaci i aplikaci zákona je nutné vycházet nejen z účelu institutu výživného a jeho zákonných ustanovení, smyslu slov (srov. § 2 odst. 2), ale také z účelu, hodnot a zásad soukromého práva, budovaného na ochraně důstojnosti a svobody člověka a jeho přirozeného práva brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí mu blízkých takovým způsobem, který nezpůsobí bezdůvodně újmu druhým. Jde tak především o ochranu slabší strany, ať už je jí kdokoli, rodiny, rodičovství a manželství [§ 3 odst. 2 písm. b)], o zákaz zneužití práva na výživné (§ 8); v neposlední řadě také o zákaz použití a výkladu předpisu o výživném v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3). Výklad ani nesmí vést ke krutosti a bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3).

IV. Předpoklady výživného

Klíčovým předpokladem pro vznik a trvání vyživovací povinnosti podle občanského zákoníku je existence rodinněprávního poměru, ať už manželského, ex-manželského či příbuzenského v řadě přímé. Zákonem upravený statusový poměr je tak východiskem a základem pro vznik, trvání či zánik vyživovací povinnosti.

Dalším významným předpokladem je zásadně tzv. stav odkázanosti na výživu na straně oprávněného, resp. jeho objektivní či subjektivní neschopnost samostatně se živit či jeho potřebnost (se zákonem stanovenými výjimkami), a existence schopností, možností a majetkových poměrů na straně povinného (viz § 913). Tato obecná kritéria jsou – společně se zvláštními kritérii ve vazbě na jednotlivé druhy výživného (např. délkou trvání manželství, jde-li o výživné mezi rozvedenými manžely dle § 760) – významná také pro stanovení výše výživného. Pro úplnost doplňujeme, že vyživovací povinnost upravená v části druhé občanského zákoníku vzniká v zákoně uvedeným subjektům ex lege; pokud jde o její výši, resp. dobu plnění, rozhoduje soud. Rozsudek má s ohledem na uvedené pouze deklaratorní charakter. To je důležité zejména jde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy (viz níže).

V. Soudní nepřiznání výživného proti dobrým mravům

Jedním z předpokladů, byť negativním, pro posouzení soudního přiznání výživného oprávněnému člověku, který se uplatní ve všech případech plnění vyživovacího závazku, je soulad použití občanského zákoníku (nebo jiného předpisu), upravujícího soudní určování výživného, s dobrými mravy (§ 2 odst. 3; srov. dříve § 96 odst. 2 ZOR). Občanský zákoník řeší předchozí zvláštní úpravu v zákoně o rodině prostřednictvím generální klauzule, která zahrnuje i případy výživného a dobrých mravů.

Platí zde generální zákaz použití (a výkladu) právního předpisu (tedy i občanského zákoníku) proti dobrým mravům, jenž je zároveň blíže rozveden o dílčí zákaz směřování použití předpisu (či jeho výkladu) ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Zejména v uvedeném rozvedení obecného zákazu spočívá humanistický základ občanského zákoníku. Právní předpisy „jsou pro lidi“, lidem ku pomoci, a tak s nimi musí být zacházeno při jejich používání nebo výkladu, což platí i pro soudní použití (či výklad) občanského zákoníku samého. Zmíněný generální zákaz zároveň vystihuje jednu z „obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva“ podle § 3 odst. 3.

Z ustanovení § 2 odst. 3 vyplývá donucující (kogentní) právní norma obsahující generální zákaz určitých jednání (výkladu nebo použití právních předpisů) v oblasti soukromého práva. Tento generální legální zákaz není v žádném zvláštním zákonném případě vyloučen ani omezen. Mohli bychom také říci, že ustanovení § 2 odst. 3 obsahuje obecný právní princip souladu práva s dobrými mravy (soulad práva a morálky), který je v tomto případě ovšem věcně zúžen jen na soulad výkladu nebo používání právních předpisů s dobrými mravy.

Souladný výkon nabytého práva s dobrými mravy, tedy i uplatnění pohledávky na výživné, je řešen zákoníkem jinak, a to prostřednictvím soukromoprávního institutu zákazu zneužití práva, když „zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany“ (§ 8, v podrobnostech níže).

Pokud jde o ostatní normy interpretačního soukromého práva, viz § 2 odst. 1 a 2; dále viz generální příkaz souladu nejen použití právních předpisů, ale i jejich výkladu a dokonce i tvorby, s Listinou základních práv a svobod neboli generální příkaz ústavní konformity tvorby, výkladu a použití jakýchkoli právních předpisů (nejen z oboru soukromého práva), jenž odpovídá lidskoprávní doktríně, na které je založen i občanský zákoník (viz § 1 tzv. uvozovacího úst. zák. č. 23/1991 Sb.). Tento generální legální příkaz ústavní konformity ve věcném rozsahu pro celý právní řád platí vedle generálního soukromoprávního zákazu odporu výkladu nebo použití právního předpisu dobrým mravům podle § 2 odst. 3 a rovněž se týká i soudního přiznávání výživného. Ani v případě příkazu konformity podle cit. úst. zák. není tento příkaz žádným jiným zákonem omezen ani vyloučen, tedy ani občanským zákoníkem. Naopak je blíže rozveden právě občanským zákoníkem v § 2 odst. 1, obsahujícím podrobnější rozvedení a doplnění výkladového příkazu ústavní konformity pro soukromoprávní účely.

Dobré mravy patří mezi tradiční otevřené právní pojmy, které jsou dotvářeny jejich výkladem a používáním zejména v soudní rozhodovací praxi. Úkolem zákonodárství proto není tyto pojmy definovat, leč je stanovit jako hodnotová hlediska či bariéry. Vyměřování těchto pojmů není úlohou ani judikatury, když soudní rozhodování má spočívat v podřazování prokázaného skutkového děje pod shodu, nebo neshodu s dobrými mravy. Z hlediska právně teoretického však lze dobré mravy vymezit jako způsoby chování, které nejsou nikomu na újmu^.[7]Dobré mravy souvisí s pojmem veřejné morálky, který ale občanský zákoník – oproti například předpisu průmyslověprávnímu – nepoužívá. Jedná se o dva samostatné právní a zákonodárné pojmy, byť hranice mezi nimi nemusí být pokaždé ostrá. Rozlišováním mezi dobrými mravy a veřejnou morálkou se ale pro účely výživného nezabýváme.

Obsah dobrých mravů hledejme mimo právní řád v obecném povědomí slušných lidí, které je udržováno morální silou mimo zákonodárství, jež se pouze dovolává dobrých mravů při prolínání řádu právního a morálního.

Lze souhlasit s názorem, že dobré mravy musí být chápány ve smyslu nositele hodnotových základů práva a bariéry proti amoralitám při výkonu subjektivních práv a dále jako interpretační vodítko sloužící k odstranění zbytečného formalismu práva.[8]

Posouzení nerozpornosti použití (a výkladu), tedy i soudního přiznání výživného soudem z hlediska dobrých mravů, je věcí soudcovské úvahy, a to se zřetelem na okolnosti jednotlivého případu i s ohledem na stav dobrých mravů v místě (rozuměno státu) a čase. Nutné je přitom klást důraz na přídavné jméno „dobré“ mravy, které je pravým hodnotovým ukazatelem, protože mravy mohou být i pokleslé. I proto je zapotřebí poměřovat plnění generálního aplikačního (a výkladového) zákazu proti dobrým mravům s dalšími principy, zejména s blahem dítěte a v neposlední řadě i s povinností rodiče řádně vychovávat své dítě, pokud jde o případy výživného pro dítě.[9]

Máme za to, že princip dobrých mravů by měl být zohledňován velmi citlivě zejména ve vztahu rodič – nezletilé nesvéprávné dítě, a to s ohledem na poměřování principů. Přestože by se nezletilé nesvéprávné dítě dopustilo nějakého zavrženíhodného jednání proti svému rodiči, byla by nařízena ústavní nebo i ochranná výchova, vyživovací povinnost rodiče k tomuto dítěti by zásadně nezanikla, protože je nutné přihlédnout zejména k tomu, že:

• rodiče měli dítě vychovávat, měli pečovat o jeho mravní vývoj (§ 884 odst. 1),

• rodiče měli být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině (§ 884 odst. 1).

Lze souhlasit se závěry soudní praxe, dle které, jestliže by došlo k dlouhodobému vyloučení jednoho z rodičů ze styku s nezletilými dětmi, který by toto odloučení následně pociťoval jako újmu na svých rodičovských právech, nebylo by možné důsledek tohoto odloučení (např. nezájem dětí o vyloučeného otce) přičítat nezletilým dětem a výživné ze strany tohoto rodiče pak dětem nepřiznat pro rozpor s dobrými mravy.[10]

Pokud by soud přiznal výživné tak, že by použil (nebo vyložil) občanský zákoník proti dobrým mravům, porušil by donucující právní normu vyplývající z § 2 odst. 3.

VI. Zneužití práva na výživné

Občanský zákoník zvlášť upravuje soukromoprávní institut zneužití práva (§ 8). Pod generální klauzuli odmítnutí právní ochrany zjevnému zneužití práva, která je zároveň jednou z obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva (§ 3 odst. 3), můžeme podřadit i takové jednání, které představuje zjevné zneužití práva na výživné. Je přitom bez významu, zda subjektivní právo, k jehož zneužití došlo, je obsahem závazku založeného smlouvou anebo jinak, jako je tomu v našem případě, vyživovacího závazku vzniklého na základě zákona.

Jestliže by kupříkladu manželka (např. kvůli jinému muži) opustila manžela, který se převážně na rozvratu manželství nepodílel, a následně by po něm uplatnila právo na výživné manželky, popř. rozvedené manželky, zjevně by zneužila svého práva na výživné. Výraz „zjevnost“ zde znamená, že musí jít o zneužití práva, které je nepochybné (evidentní, prokazatelné) tak, aby zásada zákazu zneužití práva nemohla být sama o sobě zneužita proti tomu, kdo své právo vykonal. Ve shodě s důvodovou zprávou výkon práva na výživné, který by byl zjevným zneužitím tohoto práva, by byl jen zdánlivým uplatněním práva. Jako další příklad zjevného zneužití práva lze uvést jednání rodiče, který sám neplnil vyživovací povinnost ke svému nezletilému dítěti, dítě zanedbával, popř. dokonce týral či zneužíval, avšak ve stáří požaduje po svém dítěti výživné. Nehraje roli, zda byl pro toto své jednání zbaven rodičovské odpovědnosti či nikoli (srov. § 871).[11]

Dalším příkladem, kdy může dojít ke zjevnému zneužití práva, je požadování výživného po neúměrně dlouhou dobu, např. tzv. věčným studentem, manželem bránícím se rozvodu zneužitím procesních norem nebo tzv. tvrdostní klauzule [srov. § 755 odst. 2 písm. b)], nebo tzv. věčnou rozvedenou manželkou, která žije dlouhodobě ve společné domácnosti s druhem nemajícím zákonnou vyživovací povinnost. Za zneužití práva na výživné lze označit také domáhání se práva na výživné rozvedeným manželem po značné době po rozvodu, kdy je zjevné, že „neschopnost samostatně se živit“ nemá příčinu v manželství.[12]

VII. Rozsah výživného

Zákon tradičně nezná tzv. objektivizaci výživného pomocí tabulek, procent apod.[13] Nezná ani institut maximálního či minimálního výživného, tak jako např. nová slovenská právní úprava.[14] Nová, obecná úprava umožňuje zohlednit jedinečnost každého konkrétního případu, např. realitu více vyživovacích povinností, zvýšené náklady zdravotně postiženého dítěte apod. Rozhodnutí musí být předvídatelná (§ 13), což předpokládá nutnost sjednocování soudní rozhodovací praxe.

V nedávné době byla vytvořena tzv. ministerská doporučující tabulka pro stanovení výživného pro děti.[15] Tento postup, ač může být věcně užitečný, ovšem právně a politicky vzato představuje narušení dělby veřejné moci, neboť v žádném případě není věcí orgánu státní správy soudnictví a vězeňství ani doporučovat nezávislým soudcům, jak nebo podle čeho mají rozhodovat, nota bene odsuzovat. Podobné tabulky proto měly vzejít ze sféry mimo státní správu soudnictví a vězeňství jako oborové standardy. I z důvodové zprávy se podává, že „bylo by spíš vhodné doporučit soudům, aby ony samy, shledají-li takovou potřebu, se pokusily pro místo, ve kterém působí, takové tabulky, vzorce nebo klíče vytvořit“, a to s ohledem na značné rozdíly „mezi jednotlivými regiony státu, jakož i mezi městskými a venkovskými oblastmi“.[16]

Jde-li o jednotlivosti, základním východiskem při stanovování výše výživného je zásadně tzv. stav odkázanosti na výživu na straně oprávněného, resp. jeho neschopnost samostatně se živit či jeho potřebnost (se zákonem stanovenými výjimkami), a rozsah schopností, možností a majetkových poměrů na straně povinného (viz § 913). Dále, při stanovování výše výživného je vždy třeba zohlednit, o jaký druh výživného se jedná, resp. kdo je na straně oprávněného a kdo na straně povinného, stejně tak zvláštní kritéria (srov. zejména § 760 a násl., kde je zmíněna např. délka trvání manželství apod.).

Pokud jde o srovnání jednotlivých druhů výživného podle rozsahu, nejvýše stojí stejná životní úroveň, na kterou mají právo děti vůči svým rodičům (viz § 915 odst. 1, možnosti úspor viz § 917), manželé navzájem (§ 697) a rozvedení manželé v případě tzv. sankčního výživného (§ 762).

Doktrína dospívá k závěru, že níže stojí slušná výživa, na kterou mají právo rodiče vůči svým dětem (srov. § 915 odst. 2). Dodejme, že termín slušná výživa užívá nová úprava také v souvislosti s právy pozůstalé manželky a těhotné vdovy na výživné z pozůstalosti (srov. § 1666).

Co se týče výše výživného mezi rozvedenými manžely dle obecné úpravy (§ 760) a pro neprovdanou matku (§ 920), resp. těhotnou ženu, zákon hovoří pouze o přiměřeném rozsahu, což je nutné vykládat tak, aby výživné krylo přiměřeně potřeby oprávněné, nikoli aby se oprávněná přiměřeně podílela na životní úrovni povinného.

Žel, zákon nestanoví výslovně ničeho ve věci výše výživného mezi dalšími předky a potomky. Výkladem lze dovodit, že má-li nezletilé nesvéprávné dítě zásadně právo i na úspory, a to také ze strany jiného předka než rodiče (srov. dikci § 916), nelze rozsah vykládat ze setrvačnosti jako právo na nutnou výživu (srov. § 88 ZOR), ale šířeji. Jelikož zákon termín nutná výživa v části druhé vůbec neužívá, klade se otázka, na jaký rozsah výživného mají naopak právo prarodiče vůči svým vnukům, resp. jiní příbuzní v řadě přímé (mimo rodičů a dětí) navzájem. V obecné rovině je třeba zdůraznit, že výživné již – v návaznosti na tzv. velkou novelu předchozího zákona o rodině cit. výše a celkovou koncepci nové právní úpravy – nemusí mít spotřební charakter, čili ani u jiných příbuzných není třeba trvat na nutné výživě. Dodejme, že termín nutná výživa je zákonodárcem užit ve vazbě na práva některých osob na zaopatření z pozůstalosti (srov. § 1665).

Korektivem pro posuzování výše výživného, resp. přiznání výživného vůbec, je tradičně institut dobrých mravů a zákaz zneužití práva (srov. § 2 odst. 3, § 8, k tomu výše).

VIII. Započtení

Započtení je právním způsobem zániku závazků. Teorie rozlišuje započtení dohodou a započtení jednostranné.

Nová právní úprava nestanoví v části druhé ničeho, na rozdíl od úpravy předchozí (srov. § 97 odst. 3 ZOR). V části věnované relativním majetkovým právům je však výslovně stanoveno, že se zakazuje započtení proti pohledávce výživného pro nezletilého, který není plně svéprávný (viz § 1988 odst. 1). Zakazuje- li zákon započtení ve věci výživného pro nezletilé nesvéprávné děti, zakazuje je všemi způsoby. To znamená, že ani dohodou nemohou pohledávky za výživným zaniknout. Jedná se o kogentní ustanovení. Pokud by např. rodiče dvou nezletilých nesvéprávných dětí, z nichž každé bylo pro dobu po rozvodu manželství svěřeno do péče jednoho z nich, uzavřeli dohodu o započtení v tom smyslu, že si navzájem nebudou poskytovat výživné na tyto děti, byla by dohoda o započtení výživného absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 580 ve spojení s § 588, ex offo – i bez návrhu). V praxi však k takovému započtení běžně dochází, zejména stanoví-li soud výživné oběma rodičům ve stejné výši, případně výživné poskytuje pouze ten z rodičů, jemuž byla určena vyšší částka, a to jen ve výši rozdílu mezi oběma výživnými, protože vzájemné zasílání výživného ve výši určené soudem se povinným rodičům nemůže zdát logické. Nicméně, právní úprava je důvodná. Chrání třetí osoby, nezletilé nesvéprávné děti, a to i proti vlastním rodičům, kteří ne vždy dostojí svým slibům, dohodám apod.

Jde-li o zletilé, resp. nezletilé, avšak svéprávné dítě, zákon nestanoví ve věci započtení pohledávek za výživným žádná omezení, tak jak činil jeho předchůdce, dle kterého mohlo být započtení provedeno jen dohodou (viz § 97 odst. 3 ZOR). Dle nové úpravy stavějící na autonomii vůle lze pohledávky za výživným započíst jakkoli, tedy i jednostranně, a to také proti pohledávkám jiného druhu než z titulu výživného. Stranou pozornosti necháváme skutečnost, že jde o vysoce chráněnou hodnotu. V praxi však bude nepochybně využíváno spíše započtení smluvní, nejčastěji pohledávky z titulu výživného rozvedeného manžela a pohledávky z titulu dohody o vypořádání společného jmění manželů v rámci tzv. nesporného rozvodu (§ 757).

Pohledávky zanikají v rozsahu, ve kterém se kryjí. Forma dohody, ani jednostranného jednání, směřujícího k započtení, není stanovena.

IX. Promlčení práva na výživné versus přiznání výživného

Zákon výslovně stanoví, že právo na výživné se nepromlčuje, nicméně že práva na jednotlivá opětující se plnění promlčení podléhají (srov. § 613). Jde-li o délku promlčení lhůty, obecně je stanovena na tři roky (viz § 629 odst. 1). Bylo-li však právo přiznáno rozhodnutím orgánu veřejné moci – soudem, promlčí se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 640). Ostatní majetková práva vyplývající z druhé části občanského zákoníku se také promlčují, není-li stanoveno jinak (viz § 611).

Předchozí úprava stanovila, že právo neprovdané matky žádat úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím se promlčí ve třech letech ode dne slehnutí (srov. dřívější § 95 odst. 3 ZOR). Nová právní úprava obdobné ustanovení neobsahuje. Stanoví však, že výživné pro neprovdanou matku a úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem lze přiznat i nazpět, nejdéle však dva roky ode dne porodu (§ 922 odst. 2).

Následkem promlčení není zánik práva, ale pouze jeho závažné oslabení, neboť nárok jako součást subjektivního práva se stává podmíněným. K promlčení soud přihlédne jen k námitce povinného (viz § 610 odst. 1). Dovolá-li se povinný promlčení, nárok zanikne a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však, nemůže své plnění požadovat zpět (§ 609).

Byť je právo na výživné jako takové nepromlčitelné, lze je obecně přiznat jen ode dne zahájení řízení (§ 922 odst. 1). Jde-li však o výživné pro děti, ať už nezletilé nesvéprávné, či svéprávné anebo zletilé, zákon stanoví výjimku spočívající v tom, že výživné lze přiznat i zpětně, nejdéle však tři roky ode dne zahájení řízení (viz § 922 odst. 2).

Je-li vyživovací povinnost k dítěti stanovována povinnému zpětně, musí soud stanovit její počátek, a to zásadně ode dne, kdy povinný přestal k dítěti plnit dobrovolně výživné, resp. plnil je v omezené míře. Soud musí přihlédnout ke všem již poskytnutým peněžním plněním jako zálohám na výživné (zejména byly- li určeny předběžným opatřením soudu), dále k věcnému plnění, k poskytování bydlení, k prostředkům, které byly poskytnuty na společné bydlení a společnou domácnost atd. Musí také přihlédnout k nepeněžitým plněním. Od nich je pak nutné odlišit běžné dárky apod. Vždy bude rozhodovat cena, důvod plnění, okolnosti apod.

Jestliže je určována vyživovací povinnost k dítěti zpětně až za dobu tří let od zahájení řízení, je nutné při určování výše částek výživného pro jednotlivá období diferencovat, tj. zabývat se možnostmi, schopnostmi a majetkovými poměry povinného v daných časových úsecích, konkrétními odůvodněnými potřebami oprávněného v minulosti, a s ohledem na tato zjištění stanovit odpovídající částky výživného.

Co se týká celkového nedoplatku na výživném, je možné stanovit jeho splatnost jednorázově nebo v podobě splátek. Lze souhlasit s názorem, že při stanovení výše splátek nedoplatku na výživném je nutné přihlížet nejen k možnostem, schopnostem, majetkovým a osobním poměrům povinného, ale i k poměrům oprávněného dítěte, jemuž nemůže být na újmu, že povinný dlouhou dobu neplnil výživné, a tak vznikl vysoký nedoplatek na výživném. Plnění splátek nedoplatku by nemělo přesáhnout značně dovršení zletilosti dítěte.[17]

X. Zánik vyživovací povinnosti

Jak již bylo řečeno výše v souvislosti s předpoklady pro vznik, trvání či zánik vyživovací povinnosti, klíčovým předpokladem pro vznik a trvání vyživovací povinnosti podle občanského zákoníku je existence rodinněprávního poměru, ať už manželského, ex-manželského či příbuzenského v řadě přímé a zejména zásadně tzv. stav odkázanosti na výživu na straně oprávněného, resp. zvláštní kritéria ve vazbě na jednotlivé druhy výživného (jde např. o délku trvání manželství, jde-li o výživné mezi rozvedenými manžely dle § 760).

Také bylo řečeno, že vyživovací povinnost upravená v části druhé občanského zákoníku vzniká v zákoně uvedeným subjektům ex lege. Tato vyživovací povinnost ex lege také zaniká, pokud již povinný ani oprávněný nesplňuje zákonné předpoklady, resp. nastaly jiné skutečnosti předvídané výslovně zákonem, resp. vyplývající z povahy věci, zejména tehdy, pokud

• manželství zaniklo, resp. bylo rozvedeno, jde-li o vyživovací povinnost mezi manžely;

• uplynula doba, na kterou bylo výživné mezi rozvedenými manžely, resp. pro neprovdanou matku stanoveno (max. tři léta: srov. § 762 odst. 1 in fine; maximálně dva roky: § 920);

• rozvedený manžel uzavřel nové manželství, resp. partnerství (§ 763);

• rozvedenému manželovi bylo vyplaceno odbytné (§ 761 odst. 1).

Opět lze říci, že pokud o době plnění rozhoduje soud, rozsudek má s ohledem na uvedené pouze deklaratorní charakter, neboť vyživovací povinnost zanikla ze zákona. To je důležité, zejména jde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy (§ 196 TZ).

Nicméně, pro strany sporu může mít rozsudek, kterým se s ohledem na pominutí tzv. stavu odkázanosti na výživu ruší vyživovací povinnost, velký význam. Jedná se zejména o spory zletilých dětí vůči rodičům.

V této věci je třeba s ohledem na doktrínu rozlišovat pojmy absolutní a relativní zánik vyživovací povinnosti. Absolutní zánik je spojován se smrtí jak povinného, tak oprávněného. Lze souhlasit se soudní praxí, dle které je právo na výživné právem majetkovým, které však zaniká smrtí oprávněného i smrtí povinného. Dávky výživného splatné ku dni smrti mohou být předmětem dědictví, neboť jako dluh či pohledávka přecházejí na právní nástupce zemřelého.[18] Relativní zánik působí např. dočasná neschopnost samostatně se živit (srov. např. § 762 odst. 2 in fine, „nabude-li dítě schopnost se živit jen na přechodnou dobu“).

XI. Bezdůvodné obohacení

Občanský zákoník nezná dřívější zvláštní rodinněprávní skutkovou podstatu „úhrady plnění za jiného“ (srov. § 101 ZOR).[19] Použijí se proto ustanovení o závazcích z bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl.).[20] Zejména půjde o zvláštní skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, která spočívá v obohacení se tím, že za obohaceného bylo plněno jiným (§ 2991 odst. 2). V tomto smyslu je bezvýznamné, zda předmětem plnění bylo výživné anebo něco jiného.

Ochuzený, který za jiného splnil jeho vyživovací povinnost, je oprávněn na něm (na obohaceném) požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Ochuzeným může být kdokoli. Není rozhodné, zda ochuzený, který plnil, byl k takovému plnění povinen na základě soudního rozhodnutí či nikoli, a zda vyživovací povinnost vyplývala ze závazku podle práva rodinného, či nikoli. Rozhodující je faktický stav (skutek) splnění vyživovací povinnosti za jiného (obohaceného). Mezi ochuzeným a obohaceným tak vznikl závazek, jehož důvod spočívá v bezdůvodném obohacení. Bezdůvodné obohacení je povinen vydat obohacený (splnit tak závazek), tzn. ten, za koho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

Obohaceným, místo kterého bylo plněno, musí být ten, kdo byl povinen dle vyživovacího závazku plnit výživné. Není rozhodné, zda obohacený, za kterého bylo plněno jiným člověkem, byl k takovému plnění povinen na základě soudního rozhodnutí. Vyživovací závazek totiž vzniká na základě zákona, nikoli rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci.

Příjemcem plnění výživného může být také kdokoli. Člověkem, kterému bylo plněno, nebo pro kterého bylo plněno, je tak ten, kdo je podle vyživovacího závazku oprávněn k výživnému. Může se jednat o osobu zletilou i nezletilou.

Základním předpokladem uplatnění práva ochuzeného na vydání bezdůvodného obohacení je skutečnost, že povinný měl v rozhodné době možnosti a schopnosti poskytovat výživné, popř. to umožňovaly jeho majetkové poměry. Pokud by však byl povinný sám sociálně potřebný, tj. v době rozhodné neměl možnosti a schopnosti výživné poskytovat a ani jeho majetkové poměry by poskytování výživného neumožňovaly, pak by zřejmě ten, kdo plnil za jiného, nemohl být úspěšný se svojí žalobou na základě posuzovaného ustanovení. Je tak možné dovodit, že i právo na vydání bezdůvodného obohacení má své limity. Ke každé věci je však třeba přistupovat s ohledem na její specifika, resp. je nutné se zabývat např. poctivostí jednání, vědomím či nevědomím o otcovství apod.

Jako předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 OSŘ) je možné posuzovat i soulad poskytování výživného s dobrými mravy, nejedná- li se však o právo novorozence či dítěte útlého věku na výživné proti svému otci apod.

V praxi mohou nastat zejména tyto případy, kdy se uplatní institut bezdůvodného obohacení:

• jeden z rodičů dítěte plní výživné i za druhého (zcela nebo z větší části),

• příbuzní ze strany jednoho rodiče dítěte plní i za příbuzné ze strany druhého rodiče,

• jedno dítě plní vyživovací povinnost ke svému rodiči i za své sourozence,

• je popřeno otcovství manžela matky (vyživovací povinnost se koncentruje v osobě matky, nedojde-li k následnému určení otcovství jiného muže),

• otcem je určen jiný muž než ten, který poskytl plnění matce dítěte na základě předběžného opatření v rámci řízení o určení otcovství (§ 76 OSŘ, § 422 ZŘS),

• otcem je určen jiný muž než pravděpodobný otec, který poskytl plnění těhotné ženě na základě předběžného opatření stanoveného v řízení o právech těhotné ženy (§ 920),

• matka dítěte plní i za otce, který je určen za delší časový úsek.

Statusové poměry mezi otcem a dítětem zanikají dnem, kdy rozsudek o popření otcovství nabude právní moci. Pokud je později za otce dítěte soudem určen jiný muž, příbuzenský poměr mezi tímto „pozdějším“ otcem a dítětem vzniká až dnem, kdy rozsudek o určení otcovství nabude právní moci (§ 783). V obou případech se jedná o rozsudky konstitutivní, které nepůsobí zpětně, což může působit praktické problémy.

Jelikož má dítě právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, může být rozsah vyživovací povinnosti uvedených mužů různý (od částek pohybujících se na hranici životního minima až po částky velmi vysoké, umožňující tvorbu úspor). S ohledem na právo dítěte na stejnou životní úroveň jako jeho rodiče (§ 915) může dítě žádat po „pozdějším“ movitějším otci, aby mu až tři roky zpětně od zahájení řízení „dorovnal“ výživné poskytované „dřívějším“ méně movitým otcem. A naopak, jde-li o dítě, kterému bylo poskytnuto nadstandardní výživné „dřívějším“ velmi movitým otcem, který popřel své otcovství, kloníme se k závěru, že dítě není povinno toto výživné vracet, neboť je třeba ctít jeho dobrou víru ve věci svého statusu a z něho vyvěrajícího majetkového práva na stejnou životní úroveň. Skutečnost, že matka otce dítěte uvedla v omyl ve věci jeho otcovství, nemůže jít k tíži dítěte. To je věcí mezi matkou a otcem. „Dřívější“ otec, který na dítě poskytl nadstandardní výživné, by tak mohl žalovat matku dítěte o úhradu toho, co za ni jako jediného rodiče poskytl. Zejména u matky je třeba zkoumat, zda od samého počátku jednala nepoctivě a hledat řešení přes náhradu újmy. Zásadně by tedy mělo dojít k úhradě všeho, co „dřívější“ otec na výživné pro dítě zaplatil.

Pokud by byl následně za otce dítěte určen jiný muž, také tomuto „pozdějšímu“ otci může být stanovena povinnost uhradit plnění výživného jinému, tj. muži, kterému původně svědčila domněnka otcovství a který toto výživné dítěti poskytoval. „Dřívější“ otec, který popřel otcovství, může po „pozdějším“ otci požadovat jen úhradu toho, co skutečně podle svých možností, schopností a majetkových poměrů dítěti na výživu poskytl. Pokud by možnosti, schopnosti a majetkové poměry „pozdějšího“ otce byly výrazně nižší než možnosti, schopnosti a majetkové poměry „dřívějšího“ otce, klade se otázka, zda by bylo možné přiznat úhradu skutečně poskytnutého velmi vysokého výživného „dřívějšímu“ otci proti „pozdějšímu“ otci.

Zákon o rodině, na rozdíl od nové právní úpravy, nestavěl na důrazném požadavku ekvivalence plnění. Proto byl v zákoně o rodině upraven specifický institut úhrady plnění za jiného (§ 101 ZOR). Tím byla vyloučena aplikace obecného institutu bezdůvodného obohacení zakotveného v občanském zákoníku, který byl založen na principu povinnosti vydání všeho, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (srov. § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Účelem soukromého práva, do kterého rodinné právo náleží, je sice dosažení, udržení a ochrana rovnováhy v soukromoprávních poměrech. Nicméně, absolutní rovnováhy – nota bene v rodinném právu – lze dosáhnout jen obtížně. Bude vždy záležet na konkrétní situaci, kterou posoudí soud s ohledem na obecné zásady právní. Zejména – obdobně jako u matky – je třeba se zabývat poctivostí, povědomím o otcovství apod.

Řízení o vydání bezdůvodného obohacení může být zahájeno jen na návrh. Soud je návrhem vázán. V návrhu musí být dostatečně určitě a srozumitelně specifikována požadovaná výše úhrady.

Právo na vydání bezdůvodného obohacení podléhá promlčení, neboť se jedná o majetkové právo nevyloučené zákonem z režimu promlčení (viz § 611). Jde-li o lhůtu, právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, resp. za patnáct let, pokud bylo nabyto úmyslně (srov. § 638). Následkem promlčení není zánik práva, ale pouze jeho závažné oslabení, neboť nárok jako součást subjektivního práva se stává podmíněným. K promlčení však soud přihlédne jen k námitce povinného. Dovolá-li se povinný promlčení, nelze promlčené právo přiznat. Bylo-li by plněno i po uplynutí promlčecí doby, nelze požadovat vrácení plnění (§ 609 in fine).

XII. Úroky z prodlení u peněžitého výživného

Vyživovací závazek je součástí soukromoprávní soustavy obligačního práva, která je upravena občanským zákoníkem, a to i pro případy, kdy závazky vznikají z jiného právního důvodu než ze smlouvy. Platí proto i možný právní stav prodlení dlužníka (povinného) a obecné legální předpoklady tohoto stavu podle § 1970. Ustanovení o prodlení dlužníka počítá s peněžitým dluhem na základě smluvního závazku. Platí však, že ustanovení o závazcích, které vznikají ze smluv, se použijí přiměřeně i na závazky vznikající na základě jiných právních skutečností, tedy i na základě zákona tak, jako je tomu u vyživovacího závazku (výslovně viz § 1723 odst. 2). Pojem „přiměřenosti“ nutno vyložit s ohledem na právní důvod vzniku závazku. V našem případě dlužného peněžitého výživného založeného zákonem (nikoli smlouvou) však z použití pojmu přiměřenosti nevyplývá nic, co by snad mělo krátit věřitele (oprávněného vyživovaného). Navíc je nutno zohlednit i skutečnost, že vyživovaný bývá hospodářsky slabší stranou závazku, a to proto, že je určitým způsobem potřebným.

Právo vyživovaného člověka na zaplacení zákonných úroků z prodlení po dlužníkovi (výživou povinném) ovšem vzniká pouze tehdy, spočívá-li dlužné výživné v peněžitém plnění. Úroky z prodlení jsou totiž pojmově spojeny jen s peněžitým dluhem (a prodlením dlužníka). Právo na úroky z prodlení proto nepřichází pojmově (a povahově) v úvahu u prodlení s majetkovým plněním vyživovací povinnosti spočívajícím například v umožnění (strpění) bydlení vyživovaného člověka, kdy se nejedná o peněžité plnění, a tudíž ani o peněžitý dluh.

K tomu lze všeobecně dodat generální zákaz výkladu a použití právního předpisu proti dobrým mravům s rozvedením proti krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3; k tomu viz výklad výše). V tomto smyslu je zapotřebí chápat i postavení věřitele (oprávněného vyživovaného), který byl postižen dlužníkovým prodlením.

V praxi se klade otázka, od kdy je možné úroky z prodlení ve věci výživného požadovat. Byť vyživovací závazek vzniká zákonem vymezeným stranám ex lege, máme za to, že právo na zákonné úroky z prodlení vzniká dnem, kdy se dlužník dostal do prodlení, tedy dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník povinen dle soudního rozhodnutí nebo dohody (např. tzv. rozvodové) výživné plnit (splatnost). Obdobná situace nastává u prodlení s placením peněžitých nároků, jejichž výši stanoví soud (např. náhrada nemajetkové újmy v penězích). Není rozhodné, zda bylo o výživném rozhodnuto předběžným opatřením či rozsudkem ve věci samé. Zdůrazňujeme, že rozsudky odsuzující k plnění výživného jsou předběžně vykonatelné [srov. § 162 odst. 1 písm. a) OSŘ]. Pokud nebyla splatnost stanovena, musí oprávněný o výživné požádat.

XIII. Exkurz do práva některých osob na zaopatření

Nová právní úprava navazuje v této věci na historické právní úpravy (srov. zejména § 795, § 796 Obecného zákoníku občanského z roku 1811, institut Nárok nepominutelného dědice na nutnou výživu), a to v části věnované dědickému právu. Rozlišuje právo na výživu a právo na zaopatření.

Především, v zákoně je řečeno, že kdo by jinak byl nepominutelným dědicem (tedy děti, srov. § 1642), ale nemá právo na povinný díl (viz § 1654), má právo na nutnou výživu, pokud se mu jí nedostává, a pokud není schopen sám se živit; takto však nemůže dostat z pozůstalosti více, než kolik by činil jeho povinný díl (srov. § 1665).

Jde-li o pozůstalého manžela, má právo na slušnou výživu z pozůstalosti po dobu šesti týdnů po smrti manžela; je-li vdova těhotná, má právo na slušnou výživu až do konce šestého týdne po porodu (§ 1666 odst. 1). V dalších odstavcích je řešena situace pozůstalého manžela ve vazbě na zkrácení či odepření zákonného dědického dílu či nesdílení rodinné domácnosti apod. (§ 1666 odst. 2 a 3). Pozůstalý manžel dále nabývá vlastnické právo k movitým věcem, které tvoří základní vybavení rodinné domácnosti, i když není dědicem. To neplatí, pokud pozůstalý manžel bez vážných důvodů nesdílel se zůstavitelem rodinnou domácnost (§ 1667).

Zákon ve věci výživného v rozsahu slušné výživy poskytuje stejnou ochranu i neprovdané ženě, resp. matce zůstavitelova dítěte, která nebyla za zůstavitele provdána, a to až po dobu šestinedělí (§ 1666 odst. 1 in fine).

Na nutné zaopatření má právo za zákonem stanovených podmínek i pozůstalý rodič (§ 1688 odst. 1) a osoby, které požívaly až do smrti zůstavitele bezplatné zaopatření v jeho domácnosti (§ 1669).

XIV. Sankční a motivační aspekty zanedbání povinné výživy

Současný zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, navazuje na předchozí úpravu, nicméně přináší novinky (srov. § 196 cit. zák.), a to zejména:

• mění termín „zanedbávání povinné výživy“ na „zanedbání povinné výživy“,

• rozšiřuje skutkovou podstatu z povinnosti vyživovat i na povinnost zaopatřovat,

• zkracuje dobu, po kterou má trvat neplnění zákonných povinností z šesti měsíců na čtyři měsíce.

Dále přináší zvláštní ustanovení o trestání (§ 196a cit. zák.), dle kterého může soud pachateli trestného činu zanedbání povinné výživy uložit i přiměřené omezení, aby se zdržel řízení motorových vozidel. Toto přiměřené omezení soud uloží zejména tehdy, je-li důvodná obava, že povinnost uhradit dlužné výživné bude mařena nebo ztěžována.

Pro úplnost uvádíme, že zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), umožňuje provést exekuci pozastavením řidičského oprávnění (§ 71a cit. zák.) jako motivační opatření. Exekuční příkaz k pozastavení řidičského oprávnění povinného může exekutor vydat pouze tehdy, jestliže je v exekuci vymáhán nedoplatek výživného na nezletilé dítě, a to bez ohledu na délku prodlení či výši nedoplatku. Exekuční příkaz se doručí orgánu, který vede registr řidičů podle zvláštního právního předpisu, oprávněnému a povinnému. Orgánu, který vede registr řidičů, nesmí být exekuční příkaz doručen dříve než povinnému. Exekuční příkaz se povinnému doručuje do vlastních rukou.

Dnem doručení exekučního příkazu povinnému se povinnému pozastavuje řidičské oprávnění udělené podle zvláštního právního předpisu. Po dobu pozastavení řidičského oprávnění držitel řidičského oprávnění nesmí řídit motorová vozidla. Exekutor zruší exekuční příkaz pozastavením řidičského oprávnění,

a) prokáže-li povinný, že k uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, nezbytně potřebuje své řidičské oprávnění, nebo

b) zaplatí-li povinný nedoplatek výživného na nezletilé dítě. Zrušení exekučního příkazu exekutor oznámí orgánu, který vede registr řidičů podle zvláštního právního předpisu.

XV. Závěr

Jak již bylo naznačeno v úvodu i na mnoha místech výše, nová právní úprava vyživovací povinnosti navazuje na úpravy předchozí a lze tak na prvý pohled hovořit spíše o kontinuitě. Nicméně, s ohledem na zrušení samostatného kodexu rodinného práva a překonání odvětvové samostatnosti rodinného práva nabývá na významu nový pohled na výživné jako na institut, který systematicky i svým účelem patří do soukromoprávních zaopatřovacích závazků, které vznikají ze zákona. Výživné představuje zvláštní případ zaopatřovacího závazku, a to vedle závazku důchodového (§ 2701) nebo výměnku (§ 2707). Proto je třeba uzavřít, že není legitimního důvodu, proč by na tento zaopatřovací závazek neměla být použita ustanovení o závazcích, např. ta, která upravují zákonný úrok z prodlení, jde-li o peněžité výživné apod.

 Autoři, advokáti, vyučují na katedře občanského práva PF MU v Brně a PF UP v Olomouci