Vykonatelnost a výkon rozhodčích nálezů

autor: JUDr. David Řezníček, LL.M., Ph.D.
publikováno: 26.10.2018

Účelem tohoto článku je poukázat na možná úskalí vykonatelnosti a výkonu tuzemských rozhodčích nálezů. Úmyslně se nezabývám tématem uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, neboť rozsah by značně přesáhl možnosti tohoto příspěvku.

Pro úplnost je nezbytné uvést, že tuzemským rozhodčím nálezem je každý nález vydaný na území České republiky,[1] a to i za situace, kdy si strany zvolí jiné než české rozhodné právo, nebo dokonce i místo konání vlastního řízení, případně i ústních jednání mimo území ČR, avšak k vydání samotného nálezu dochází v tuzemsku. A contrario rovněž platí, že rozhodčí nález vydaný ve sporu čistě tuzemských subjektů, vydaný v institucionálním rozhodčím řízení před stálým rozhodčím soudem se sídlem v cizině, není tuzemským rozhodčím nálezem, byť se dle dohody stran ústní jednání konalo v Praze. Soudní judikaturu lze v tomto ohledu považovat za ustálenou.[2]

Problematika vykonatelnosti tuzemského rozhodčího nálezu je verbis expressis upravena v ust. § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů č. 216/1994 Sb. (dále jen „ZRŘ“), který stanoví pro nabytí účinků pravomocného soudního rozhodnutí a vykonatelnosti splnění dvou zásadních podmínek. První podmínkou je tzv. nepřezkoumatelnost rozhodčího nálezu a druhou podmínkou je řádné doručení rozhodčího nálezu stranám sporu. Teprve při splnění těchto podmínek se nález stává exekučním titulem a lze jej následně opatřit doložkou právní moci.

Nepřezkoumatelnost rozhodčího nálezu

Rozhodčí řízení je obvykle jednoinstanční.[3] K prolomení jednoinstančnosti, k němuž v praxi dochází jen zřídka, je zapotřebí výslovná dohoda stran o možnosti uplatnit opravný prostředek. Jednoinstančnost bývá označována i za jednu z hlavních výhod rozhodčího řízení, neboť má nezanedbatelný pozitivní vliv na rychlost řízení. Dle ust. § 27 ZRŘ může být rozhodčí nález přezkoumán k žádosti některé nebo všech stran pouze tehdy, pokud tak bylo ujednáno výslovně v rozhodčí smlouvě. V praxi bývá uvedený postup využíván spíše výjimečně.

Je-li stranami sjednán přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci dle ust. § 27 ZRŘ, končí rozhodčí řízení teprve v důsledku právní moci přezkumného rozhodčího nálezu nebo doručením usnesení v případech, kdy se nevydává rozhodčí nález v tomto přezkumném řízení.[4] Nepřezkoumatelnost nálezu je obdobou nemožnosti podat řádný opravný prostředek proti soudnímu rozhodnutí v běžném soudním řízení.

Doručení rozhodčího nálezu

Otázka doručování rozhodčích nálezů se může na první pohled jevit poměrně jednoznačně, nicméně pro doručování rozhodčích nálezů vydaných v různých časových obdobích platila zcela odlišná pravidla. Současně se legislativně vyvíjel i pohled na dispozici stran ohledně dohody o způsobu doručování rozhodčích nálezů. Aby byla splněna podmínka nabytí právní moci rozhodčího nálezu jeho řádným doručením, je nezbytné zabývat se obdobím, ve kterém byl rozhodčí nález vydán. Správný způsob jeho doručení je zcela zásadní z pohledu právní moci, ergo vykonatelnosti nálezu. Bez řádného doručení rozhodčí nález právní moci nenabude, a to ani v případě nesprávně vyznačené doložky právní moci.

Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů až do své novelizace provedené zák. č. 303/2013 Sb. s účinností od 1. 1. 2014 neobsahoval žádnou zvláštní právní úpravu pro doručování rozhodčího nálezu a jiných písemností v rozhodčím řízení. Tato absence právní úpravy vzbuzovala v odborné veřejnosti nejistotu, jakým způsobem musí být rozhodčí nález stranám doručen. V období od přijetí zákona o rozhodčím řízení s účinností od 1. 1. 1995 až do jeho novelizace provedené zák. č. 19/2012 Sb. s účinností od 1. 4. 2012 měla část odborné veřejnosti[5] za to, že ohledně doručování rozhodčího nálezu je možná dohoda o postupu, kterým mají rozhodci řízení vést ve smyslu ust. § 19 ZRŘ. Soudní judikatura se vydala opačným směrem a v zásadě se ustálila na závěru, že doručení rozhodčího nálezu nebo usnesení o skončení řízení je nezbytné provádět podle § 45 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť tato otázka svým rozsahem nespadá pod dohodu o postupu v řízení, která jinak zásadně autonomii stran podléhá.[6] Již tehdy byla tato rozhodovací praxe některými odborníky považována za excesivní v porovnání se zahraniční a mezinárodní praxí.[7] Stranám sporu bylo umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku zahájení řízení do okamžiku jeho ukončení. V tomto období rozhodčí řízení končilo dle tehdy platné právní úpravy vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení o zastavení řízení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález. Lze uzavřít, že v období od 1. 1. 1995 do 1. 4. 2012 nebylo možné podle judikatury obecných soudů dohodou stran upravit otázku doručování rozhodčích nálezů.

Účinností zák. č. 19/2012 Sb., kterým byl od 1. 4. 2012 ZRŘ novelizován, došlo k zásadní změně v otázce doručování, neboť posunula okamžik skončení rozhodčího řízení z okamžiku vydání rozhodčího nálezu do jeho právní moci. Vzhledem k tomu, že nezbytnou podmínkou pro nabytí právní moci je současně doručení rozhodčího nálezu stranám, je zřejmé, že otázka doručování rozhodčího nálezu může být od 1. 4. 2012 součástí dohody stran o postupu řízení ve smyslu ust. § 19 odst. 1 ZRŘ a je plně v autonomní režii stran. Tento závěr ostatně vyplývá z důvodové zprávy[8] k zákonu č. 19/2012 Sb. a je v současné době podpořen i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR, který např. ve svém usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3678/2013, výslovně uvedl, že „v době od účinnosti zák. č. 19/2012 Sb. do účinnosti zák. č. 303/2013 Sb. si mohli účastníci rozhodčího řízení samostatnou dohodou uzavřenou podle § 19 zák. č. 216/1994 Sb. sjednat postup při doručování rozhodčího nálezu odlišně od ustanovení občanského soudního řádu. Proto zkoumá-li soud v exekučním řízení, zda byl rozhodčí nález vydaný v řízení zahájeném v období od 31. 3. 2012 do 31. 12. 2013, na jehož základě má být exekuce nařízena, řádně doručen, musí se vždy zabývat tím, zda se účastníci na způsobu doručování rozhodčího nálezu dohodli. Není-li tomu tak, vychází z ustanovení občanského soudního řádu týkajících se doručování písemností.“ V současnosti tedy není sporu o tom, že pro rozhodčí nálezy vydané v období od 1. 4. 2012 do 31. 12. 2013 má v otázce jejich doručení přednost případná dohoda stran před aplikací ust. § 45 o. s. ř.

Další změna doručování písemností v rozhodčím řízení byla provedena v souvislosti s rekodifikací soukromého práva. Zákon č. 303/2013 Sb. novelizoval s účinností od 1. 1. 2014 zákon o rozhodčím řízení a mj. upravil samostatně možné způsoby doručování a jejich posloupnost v nově přidaném ust. § 19a ZRŘ. Podle tohoto ustanovení rozhodce doručí písemnost:

1. na adresu datové schránky; není-li to možné,

2. na elektronickou adresu, kterou adresát rozhodci sdělil nebo kterou určil jako doručovací v rozhodčí smlouvě; není-li to možné,

3. na adresu, kterou adresát rozhodci sdělil, nebo adresu uvedenou v rozhodčí smlouvě.

V souvislosti s inkorporací nového ust. § 19a do zákona o rozhodčím řízení se tak nabízí otázka, zda nadále má při doručování rozhodčího nálezu přednost případná dohoda smluvních stran nebo zda je rozhodce bez dalšího vázán pouze zákonem a ust. § 19a ZRŘ vylučuje jakoukoliv autonomii stran. Autor zde má za to, že ust. § 19a ZRŘ se nijak nedotýká možnosti smluvních stran uzavřít dohodu stran o způsobu doručování v rozhodčím řízení ve smyslu ust. § 19 odst. 1 ZRŘ, neboť nadále platí, že rozhodčí řízení končí dle ust. § 23 ZRŘ právní mocí rozhodčího nálezu. Opačný výklad by byl bezesporu opět v rozporu se zahraniční a mezinárodní praxí a jednalo by se o krok zpět. Nelze ani přehlédnout, že ust. § 19a ZRŘ bylo do zákona vtěleno v rámci celkové rekodifikace soukromého práva, které obecně posílilo smluvní autonomii stran, a úmysl zákonodárce již výslovně vyjádřila i shora zmiňovaná důvodová zpráva k zákonu č. 19/2012 Sb. Pokud současně důvodová zpráva k zák. č. 303/2013 Sb.[9] mlčí a odlišný názor nelze zjistit ani ze zápisu z jednání příslušné schůze ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny,[10] je namístě vycházet z názoru, že úmysl zákonodárce zůstal nezměněn.

Zásadním důsledkem legislativního zakotvení ust. § 19a ZRŘ je zavedení ucelené právní úpravy doručování písemností včetně rozhodčích nálezů a vyloučení aplikace úpravy doručování obsažené v ust. § 45 o. s. ř.[11] Do budoucna tak není možné postupovat podle právní úpravy obsažené v o. s. ř. Soudy by tedy měly zkoumat, zda se účastníci na způsobu doručování rozhodčího nálezu dohodli. Není-li tomu tak, nebude nadále vycházeno z ust. § 45 o. s. ř. týkajícího se doručování písemností, nýbrž z ust. § 19a ZRŘ.

Přednost má tak doručení rozhodčího nálezu na adresu datové schránky, pouze není-li to možné, doručí se některým z náhradních způsobů. Vzhledem k tomu, že rozhodce není orgánem veřejné moci,[12] je doručení do datové schránky strany sporu možné pouze na základě jejího zpřístupnění dle ust. § 18a odst. 1 zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů.[13] Dle názoru autora není rovněž možné doručení na adresu datové schránky v případě, kdy ani rozhodce nemá zřízenou vlastní datovou schránku, neboť rozhodce jako fyzická osoba nemá zákonem stanovenou povinnost mít zřízenou datovou schránku, a nejde tedy o obligatorního uživatele.[14] Zřízení datové schránky je zcela fakultativní a jedná se o subjektivní právo každé osoby.[15] Rozhodčí nález dodaný do datové schránky je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k tomuto dokumentu. Fikce doručení dle ust. § 17 odst. 4 zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, se uplatní pouze v případě orgánů veřejné moci, a tudíž se v rozhodčím řízení uplatnit nemůže. Pokud se tedy oprávněná osoba adresáta do datové schránky nepřihlásí v časově přiměřené lhůtě, je nezbytné vycházet z toho, že tento způsob doručení rozhodčího nálezu není možný, a je nutné zvolit jiný způsob doručení.

Zvláštní úpravu doručování pak zpravidla obsahují statuty a řády stálých rozhodčích institucí, kterým se ex lege strany podrobují tehdy, pokud se dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu. Speciální právní úpravu tak obsahuje např. ust. § 10 Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ust. § 10 Řádu Rozhodčího soudu při Českomoravské komoditní burze Kladno aj. Aplikace statutů a řádů stálých rozhodčích soudů má tak přednost před zákonnou úpravou doručení dle ust. § 19a ZRŘ.

Doložka právní moci

Ustanovení § 28 odst. 1 ZRŘ ukládá rozhodci povinnost rozhodčí nález doručit stranám a teprve po jeho řádném doručení opatřit doložkou právní moci. Zatímco soudní rozhodnutí se opatřují doložkou právní moci a vykonatelnosti, rozhodčí nález musí být opatřen pouze doložkou právní moci. Zda je nález vykonatelný, posoudí až soud v rámci exekučního řízení jako prejudiciální otázku. Vykonatelnost zde nastává jako důsledek právní moci.

Doložka právní moci je potvrzením o konkrétním dni, kdy rozhodčí nález nabývá stejných účinků jako rozhodnutí soudu. Jedná se o zvláštní text připojený k rozhodčímu nálezu, který uvádí, kdy nález nabyl právní moci. V rozhodčím řízení „ad hoc“ postačí, aby doložku právní moci podepsal jen některý z rozhodců (zpravidla předsedající rozhodce), neboť se nejedná o meritorní rozhodnutí, na které jsou kladeny nároky dle ust. § 25 odst. 1 ZRŘ, a nejde ani o jiný typ rozhodnutí. Jedná se tedy pouze o administrativní úkon, který zpravidla bývá uveden na titulní straně nálezu. Není však chybou, je-li doložka uvedena i na poslední straně, popř. na samostatné listině spojené pevně s rozhodčím nálezem.[16]

Účinků shodných s účinky pravomocného rozhodnutí soudů však nenabývá žádné procesní usnesení, a to ani usnesení o skončení rozhodčího řízení. Takovéto usnesení nelze vykonat, a to ani v případě, že by jím bylo rozhodováno jen o povinnosti k náhradě nákladů řízení. Právní moci nabývá výlučně rozhodčí nález, a proto je nezbytné i v případě rozhodování o náhradě nákladů rozhodčího řízení rozhodnout ve formě rozhodčího nálezu.[17]

Vzhledem k tomu, že ust. § 28 odst. 2 ZRŘ hovoří o tom, že rozhodčí nález, který nemůže být přezkoumáván jinými rozhodci, nabývá dnem svého doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí, čímž se současně stává soudně vykonatelným, má takový rozhodčí nález naprosto totožné účinky jako soudní rozhodnutí. Je tedy dle ust. § 159a o. s. ř. závazný nejen pro strany řízení, ale též pro všechny orgány a současně vzniká i překážka věci rozsouzené (překážka rei iudicatae). Vydaný rozhodčí nález je závazný i pro rozhodce samotné, neboť právní mocí nálezu zaniká i pravomoc rozhodců činit v řízení jakékoliv úkony, s výjimkou opravy chyb v psaní nebo v počtech a jiných zřejmých nesprávností dle ust. § 26 ZRŘ, uložení rozhodčího nálezu a jiných listin dle ust. § 29 odst. 2 ZRŘ apod.

Odlišná situace je v případě neplatné rozhodčí doložky. V takovém případě totiž není vůbec dána pravomoc rozhodců a takový rozhodčí nález předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky, a není tedy exekučním titulem, bez zřetele na to, že formálně nedošlo, a ani již vzhledem k případně zmeškaným lhůtám nedojde, k jeho zrušení soudem postupem předjímaným zákonem č. 216/1994 Sb.[18]

Rozhodčí nález jako exekuční titul

Vykonatelný rozhodčí nález je exekučním titulem nejen podle ust. § 251 a násl. o. s. ř., ale i podle ust. § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, a to přes počáteční výkladové obtíže. Tímto exekučním titulem je i takový nález, kterým je uzavřen mezi stranami smír dle ust. § 24 odst. 2 ZRŘ.

Jak bylo uvedeno výše, měl by být rozhodčí nález opatřen doložkou právní moci, aby mohl být řádným exekučním titulem, přičemž vykonatelnost nastává ex lege ve stejném okamžiku ve smyslu ust. § 28 odst. 2 ZRŘ. V rámci výkonu rozhodčího nálezu dle exekučního řádu může vyvolávat pochybnosti ust. § 41 exekučního řádu, které vyžaduje opatření exekučního titulu potvrzením o vykonatelnosti orgánem, který exekuční titul vydal. Vzhledem k tomu, že rozhodci nejsou oprávněni v mezích ust. § 28 odst. 1 ZRŘ opatřovat rozhodčí nález potvrzením o vykonatelnosti, je předpokladem výkonu rozhodčího nálezu dle exekučního řádu pouze doložka právní moci a dále vydané soudní rozhodnutí o přivolení exekuce a pověření exekutora podle § 44 odst. 2 exekučního řádu. Dle Bělohlávka toto přivolení nahrazuje doložku vykonatelnosti nálezu, když soud při rozhodování o přivolení exekuce a pověření exekutora podle § 44 odst. 2 exekučního řádu zkoumá vykonatelnost jako otázku prejudiciální. Tento výklad dle názoru autora podporuje i výslovná dikce ust. § 41 exekučního řádu, která ukládá povinnost opatřit exekuční titul doložkou vykonatelnosti pouze orgánu, který jej vydal. Jak již bylo uvedeno, rozhodce není orgánem veřejné moci,[19] a proto se na něj tato povinnost ani vztahovat nemůže.

Pro úplnost je vhodné dodat, že případná absence doložky právní moci nevyznačené na nálezu nemá vliv na materiální právní moc a vykonatelnost. Ta nastává splněním podmínek uvedených v ust. § 28 odst. 2 ZRŘ, tedy doručením rozhodčího nálezu, který nelze podrobit přezkumu jinými rozhodci, nebo marným uplynutím lhůty k podání žádosti o přezkum.[20] Na rozdíl od doložky právní moci vyznačované soudy nemá tato doložka na rozhodčím nálezu (ostatně jako i vlastní nález) charakter veřejné listiny, u níž je presumována její správnost.

Autor působí jako advokát v Řezníček & Co., s. r. o., advokátní kancelář, rozhodce Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR a Mezinárodního rozhodčího soudu při Českomoravské komoditní burze Kladno a také na ZSF JČU.