Úpadek pro platební neschopnost v judikatuře Nejvyššího soudu – kritické zhodnocení

autor: JUDr. Tomáš Richter, LL.M., Ph.D.
publikováno: 03.08.2016

Test likvidity (platební neschopnosti)

Test likvidity (cash-flow test či test platební neschopnosti v úzkém slova smyslu) je obsažen v ustanovení § 3 odst. 1 a 2 InsZ. Příslušné ustanovení nedoznalo od původního znění InsZ změn, a zní:

„(1) Dlužník je v úpadku, jestliže má (a) více věřitelů a (b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a (c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

(2) Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže (a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo (b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo (c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo (d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.“

Ustanovení odstavce 1 tak obsahuje právní definici úpadku pro platební neschopnost, ustanovení odstavce 2 popis skutkových okolností, za nichž je dlužník (vyvratitelně) pokládán za insolventního pro platební neschopnost.

Praktická aplikace § 3 odst. 1 a 2 InsZ přinesla od 1. 1. 2008, kdy InsZ nabyl účinnosti, řadu poznatků ohledně fungování testu likvidity v soudní praxi, z nichž některé jsou poměrně překvapivé až znepokojující. Pro účely dalšího výkladu § 3 odst. 1 a 2 InsZ je proto dobré mít na paměti, co platí o účelu definice úpadku testem likvidity obecně:

     „Právní řády […] často vedle či namísto rozvahového testu používají k definování úpadku tzv. test likvidity (cash-flow test). Přes mírně odlišná slovní vyjádření v národních právních úpravách jde v tomto testu věcně vždy o to, zda je dlužník schopen platit své dluhy tak, jak se stávají splatnými. Jinými slovy, zda jeho likvidní aktiva postačují k úhradě splatných dluhů. Problémy s likviditou se jednak projevují navenek, a jsou proto na rozdíl od předlužení relativně snadno pozorovatelné, což je užitečné v kontextu práva a povinnosti zahájit insolvenční řízení […]. Za druhé problémy s likviditou zpravidla ve skutečnosti signalizují úpadek: dlužník, o jehož solventnosti není pochybností, nemá žádný problém s tím, překlenout krátkodobý nedostatek likvidních aktiv novým úvěrem. V tomto smyslu jsou tedy problémy s likviditou vždy indikací problémů se solventností“.[3]

A dále také to, k čemu insolvenční řízení vůbec slouží – totiž k řešení problému společného zdroje či sdíleného statku (anglicky common pool), a k ochraně hodnoty tohoto statku jak před heterogenními nároky věřitelů, tak i před morálním hazardem hrozícím ze strany dlužníka.[4]

Za pomoci tohoto jednoduchého analytického aparátu v dalším textu projdu elementy definice úpadku dle § 3 odst. 1 InsZ a jednotlivé domněnky platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 InsZ tak, jak je ve své dosavadní judikatuře interpretoval Nejvyšší soud, a upozorním na to, kde se judikaturní závěry NS podle mého názoru odchýlily od smyslu aplikované právní úpravy.

Mnohost věřitelů

Požadavek na mnohost věřitelů vyplývá z definice problému společného zdroje (sdíleného statku) – není-li zde více věřitelů, není zde ani podnět pro destruktivní „závod“ o dlužníkova aktiva, jemuž má insolvenční řízení zabránit.

Požadavek na mnohost věřitelů interpretuje NS tak, že musí jít nejméně o dva věřitele,[5] ale že i právě jen takový počet věřitelů stačí, jsou-li jejich pohledávky po splatnosti.[6] Oba tito věřitelé ovšem nemusí být v době zkoumání úpadku do insolvenčního řízení přihlášeni.[7]

Umělému vytváření mnohosti věřitelů postoupením části pohledávky v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po něm brání ustanovení § 143 odst. 2 InsZ, věta druhá, mimo tuto dobu však NS postoupení pro účely mnohosti věřitelů akceptuje.[8] Na druhou stranu, je-li jedna ze dvou pohledávek triviální a vykazuje znaky pohledávky uměle vytvořené či udržované právě pro účely prokázání mnohosti věřitelů, pak NS existenci mnohosti věřitelů neakceptoval pro účely dlužnického návrhu,[9] ani návrhu věřitelského.[10]

Peněžité dluhy více než 30 dní po splatnosti

Požadavek na to, aby pohledávky, jimiž je úpadek dokládán, byly splatné, plyne opět z logiky účelu insolvenčního řízení – pokud a dokud nejsou tyto pohledávky splatné, věřitelé se jejich splnění z dlužníkova majetku (sdíleného statku) domáhat nemohou a destruktivní závod o dlužníkova aktiva proto nemůže začít. Podle ustálené judikatury NS postačí, pokud jsou po splatnosti více než 30 dní právě jen pohledávky dvou věřitelů.[11]

Neschopnost tyto dluhy platit

Otázka schopnosti či neschopnosti platit splatné dluhy vyvolává v judikatuře NS větší potíže, než by se dalo očekávat, a právě v této otázce došlo k vývoji, který považuji za chybný.

Uvážíme-li, že test úpadku podle § 3 odst. 1 InsZ je testem likvidity (anglicky označovaným také jako cash-flow test),[12] mělo by být samozřejmé, že schopnost platit splatné dluhy vykazované na pravé straně dlužníkovy rozvahy se posuzuje oproti likvidnímu majetku, který oproti těmto dluhům stojí na levé straně dlužníkovy rozvahy a z něhož lze tyto dluhy v penězích pohotově zaplatit. V pojmech české účtové osnovy[13] tedy zásadně půjde o aktivní položky tzv. účtové třídy 2 - Krátkodobý finanční majetek a peněžní prostředky (zejména tedy peněžní prostředky v pokladně (položka 21), na účtech (položka 22), a na cestě (položka 261), případně o krátkodobý finanční majetek (tedy v zásadě likvidní cenné papíry) podle položky 25. Pokud jde o majetek účtové třídy 3, tedy pohledávky (ať již z obchodních vztahů – položka 311 - či jiné), problém s nimi je přirozeně v tom, že na rozdíl od likvidních aktiv účtovaných v třídě 2 vykazují zvýšenou míru nejistoty konverze do peněz, zejména v důsledku kreditního rizika, které dlužník na své vlastní dlužníky nese. U majetku účtové třídy 1 (zásoby), je cesta k peněžním prostředkům ještě delší, protože vede nejprve přes majetek třídy 3 (pohledávky), jímž se ale teprve v dlužníkově obchodním cyklu musí stát. NS proto také pro účely posouzení dlužníkovy (ne)schopnosti platit splatné dluhy v insolvenční věci Josef Ježek zcela správně judikoval, že:

„[…n]ení-li totiž dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky (zde tvrzenou pohledávku vůči státu), k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Tento závěr, který Nejvyšší soud zformuloval již v konkursních souvislostech při výkladu § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (v usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněném pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se plně prosadí i při zkoumání dlužníkovy platební neschopnosti podle ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.“[14]

K témuž závěru se NS přihlásil i v následném rozhodnutí ve věci Pražské stavební bytové družstvo, kde výrok z případu Ježek zopakoval, a zobecnil jej i na jiný majetek, než pohledávky, takto:

„[…] není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů. Závěr odvolacího soudu o dlužníkově úpadku ve formě platební neschopnosti, založený slovně na trvání domněnky dlužníkovy platební neschopnosti spočívající v tom, že nejméně ve vztahu ke třem věřitelům (oběma insolvenční navrhovatelům a Mgr. Hronkovi) dlužník neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), tomu odpovídá.“ (zvýraznění přidáno).[15]

Tím by mohla – a měla – diskuse nad ustanovením § 3 odst. 1 písm. c) InsZ skončit, pokud by ovšem nebylo dalších rozhodnutí NS, zejména rozhodnutí v insolvenčních věcech Hope Valley[16] a Edita Vogelová.[17]

Ve věci Hope Valley NS – po rozhodnutí ve věcech Ježek a Pražské stavební bytové družstvo podle mého soudu zcela překvapivě[18] – uvedl, že:

„[s]chopnost dlužníka uhradit splatné závazky se přitom posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.“

V rozhodnutí ve věci Edita Vogelová formuloval NS obdobný názor slovy:

„V posuzované věci měl odvolací soud za osvědčené pohledávky insolvenčního navrhovatele ve výši 3 709 971 Kč, věřitele č. 4 ve výši 42 207 Kč, věřitele č. 6 ve výši 104 115 Kč a 42 316 Kč a věřitele č. 9 ve výši 191 129,74 Kč, všechny více než 30 dnů po splatnosti, které dlužnice neplní déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Na tomto základě uzavřel, že jsou naplněny všechny znaky úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž na neschopnost dlužnice hradit své (v řízení osvědčené) splatné závazky usuzoval (oproti insolvenčnímu soudu) jen z naplnění domněnky dle § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Jestliže se za tohoto stavu věci odvolací soud odmítl zabývat námitkou dlužnice, která se bránila tvrzením, že její majetek postačuje k úhradě jejích splatných závazků, je jeho rozhodnutí v rozporu s výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu, především s R 83/2012. Odvolací soud se mylně domnívá, že obrana dlužnice, která argumentuje hodnotou svého majetku, má své místo jen při posuzování úpadku ve formě předlužení (§ 3 odst. 3 insolvenčního zákona), přičemž však pomíjí, že tato obrana může být úspěšná i při posuzování úpadku ve formě platební neschopnosti [doloží-li dlužnice, že osvědčené pohledávky věřitelů lze vzhledem k jejím majetkovým poměrům bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí)].“

Oním majetkem přitom byla dle rekapitulace skutkových okolností obsažené v rozhodnutí NS ve věci Vogelová nemovitost v dlužníkem tvrzené znalecké hodnotě 4.135.000,- Kč,[19] tedy obvykle nejméně likvidní položka z dlouhodobého hmotného majetku, o němž se podle české účtové osnovy účtuje v účtové třídě 0 – dlouhodobý majetek, položky 021 (stavby) resp. 031 (pozemky). Podobný skutkový stav platil i ve věci Hope Valley, kde rozhodující část údajné hodnoty dlužníkova majetku spočívala v údajné hodnotě nemovitostí (dlužníkem tvrzené ve výši cca 16,5 milionu korun, znalecky odhadnuté na cca 18,8 milionu korun).[20]

Z výše uvedeného je na první pohled zjevné, že Nejvyšší soud v judikátech Hope Valley a Vogelová smísil test likvidity (test platební neschopnosti) s rozvahovým testem (testem předlužení).[21] Právní závěr odvolacího soudu ve věci Vogelová byl totiž zcela konsistentní se slovy i s účelem § 3 odst. 1 InsZ. Byl to naopak dovolací soud, kdo se „mylně domníval,“ že pro účely posuzování platební neschopnosti má být prima facie brán v úvahu i - z definice zcela nelikvidní - majetek dlužníka, a že tento majetek má být z posuzování dlužníkovy platební (ne)schopnosti vyloučen teprve tehdy, bude-li jeho nelikvidnost v konkrétním případě prokázána (či osvědčena) existencí právních překážek prodeje či situací na trhu s příslušným nelikvidním majetkem (srov. výše citovanou pasáž rozhodnutí Hope Valley, in fine). Nejvyšší soud tak paradoxně dosáhl toho, že zatímco podle ZKV jsme před 1. 1. 2008 neměli skutečný test předlužení (§ 1 odst. 3 ZKV poměřoval hodnotu dlužníkova majetku oproti jeho splatným závazkům, nikoli jeho všem závazkům), podle InsZ tak, jak byl Nejvyšším soudem interpretován v rozhodnutích Hope Valley a Edita Vogelová, nemáme nyní skutečný test likvidity (neboť výše splatných dluhů nemá být poměřována výší dlužníkových likvidních aktiv, ale hodnotou celého dlužníkova majetku).

Výše popsaný interpretační výsledek je natolik zarážející, až se zdá, že musí mít ještě nějaký důvod. Myslím, že tak tomu skutečně je, a že tímto důvodem je „argumentační zkrat“, ke kterému v judikatuře NS bohužel došlo na cestě od rozhodnutí ve věci MACHKA [22] k rozhodnutí ve věci Hope Valley. Skutkové okolnosti ve věci MACHKA byly velmi specifické. Jak v odůvodnění svého rozhodnutí (jímž zrušil rozhodnutí nižších instancí a věc vrátil k dalšímu řízení) NS doslova uvedl:

„[...] na základě skutkových reálií této věci [NS] dozajista není schopen činit závěry, na základě kterých by prosté poměření masy dlužníkova majetku obstaveného exekucí a výše osvědčených splatných pohledávek dlužníkových věřitelů mohlo či mělo vést k závěru, že dlužník vyvrátil domněnku své platební neschopnosti. Z obsahu insolvenčního spisu se ovšem podává, že oba soudy činily závěr, že dlužník nedoložil schopnost platit své splatné závazky, za stavu, kdy měly k dispozici zprávu soudního exekutora z 19. ledna 2010, podle níž byly dlužníkovy nemovitosti vydraženy za částku 20.500.000,-Kč (A-26). V situaci, kdy v rozhodnutí o úpadku (z nějž potud vyšel i odvolací soud) jsou vyčísleny (vedle pohledávky insolvenčního navrhovatele ve výši 576.720,05 Kč /včetně příslušenství/) jen pohledávky pojišťovny (136.469,- Kč) a společnosti M (105.457,50 Kč), se závěr, že by dlužník nebyl schopen tyto pohledávky snadno uhradit z částky dosažené zpeněžením jeho nemovitostí v exekuci, vzpírá logice (zjištěný nepoměr je očividný). Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku uvedl, že vůči dlužníku mají pohledávky i další věřitelé. Insolvenční soud totiž o těchto pohledávkách sice uvedl mnohé v protokolu o jednání ze dne 28. ledna 2010 (A-28), leč ničeho ve vlastním rozhodnutí o úpadku. Odvolacího soud - ač si měl být vědom toho, že bez respektu insolvenčního soudu k náležitostem odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. nelze provést způsobilý odvolací přezkum - nápravu v otázce, jaké že jsou pohledávky dalších věřitelů, sám nezjednal. Tím oba soudy vystavily svá rozhodnutí riziku, že srovnání částky dosažené zpeněžením dlužníkových nemovitostí v exekuci s výší pohledávek osvědčených pro účely zjištění dlužníkova úpadku, povede k závěru, že dlužník svou platební neschopnost vyvrátil“ (zvýraznění přidáno).[23]

Jak je patrno z citované pasáže, dlužníkův majetek ve věci MACHKA byl v době zahájení insolvenčního řízení již v předcházející exekuci konvertován na peníze (!), a to ve výši přesahující cca 20 milionů korun, přičemž insolvenční navrhovatel osvědčoval dlužníkův úpadek na základě peněžních pohledávek v celkové výši nepřesahující 1 milion korun. Pokud za těchto skutkových okolností NS odmítl akceptovat rozhodnutí soudů nižších instancí o tom, že dlužník je v úpadku pouze na základě domněnek dle § 3 odst. 2 InsZ, je takový závěr zcela pochopitelný, a nelze mu nic vážného vytknout. Byly-li však právní závěry z této věci postupně přejímány do dalších rozhodnutí a nakonec transformovány až do závěrů dle rozhodnutí Hope Valley a Vogelová, jde o zjevně neudržitelný judikaturní vývoj. Jen s mírnou nadsázkou lze výsledek tohoto interpretačního procesu zjednodušit na výrok znějící, že „nemovitost v dlužníkem tvrzené hodnotě téměř 20 milionů korun (srov. fakta ve věci Hope Valley) se pro účely aplikace § 3 odst. 1 písm. c) InsZ chová prima facie stejně, jako 20 milionů korun deponovaných na bankovním účtu u exekutora (srov. fakta ve věci MACHKA)“.

Tento stav není možno akceptovat. V principu se nabízí buďto řešení judikatorní, nebo legislativní. Judikatorní řešení bude z povahy věci komplikováno tím, že senát 29 NS má dle rozvrhu práce NS v podstatě monopol na rozhodování insolvenčních věcí, takže v důsledku kolidujícího názoru jiného senátu si problém do velkého senátu NS zřejmě cestu nenajde. Na to, aby strana poškozená tímto výkladem uspěla před ÚS v přezkumu stížnosti pro porušení práva na spravedlivý proces, je tento problém zřejmě příliš subtilní otázkou „jednoduchého práva.“ Neprojeví-li senát 29 sám vůli judikaturu zkorigovat, pak jiné, než legislativní řešení zřejmě není realistické. Takové řešení by mohlo být buďto minimalistické v tom smyslu, že by z posuzování platební neschopnosti alespoň výslovně vyloučilo z povahy věci nelikvidní majetek (kupříkladu odkazem na příslušné účtové třídy v rámci účtové osnovy), a tím zkorigovalo stav navozený judikáty ve věcech Hope Valley a Vogelová, nebo ambicióznější s tím, že by poskytlo soudům sofistikovanější návod k posuzování platební (ne)schopnosti dlužníků s ohledem na jejich krátkodobý oběžný majetek a prognózu jeho obrátky do peněžních inkas.[24] Přijmout právní stav navozený rozhodnutími ve věcech Hope Valley a Vogelová však nelze.

Domněnky platební neschopnosti

Stanovení domněnek úpadku bylo, vedle zavedení výslovné 30ti denní hranice prodlení v § 3 odst. 1 písm. b) InsZ, hlavní změnou testu likvidity oproti jeho úpravě v § 1 odst. 2 ZKV.

Ustanovení § 3 odst. 2 InsZ zní:

„Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže (a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo (b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo (c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo (d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.“

Judikatura NS ve věcech Hope Valley a Vogelová význam domněnek značně omezila – dopady, které důvodová zpráva k InsZ od jejich zavedení očekávala,[25] může dlužník nyní poměrně snadno neutralizovat tím, že začne vést polemiku o zpeněžitelné hodnotě svých nelikvidních aktiv a touto polemikou svou domnělou platební neschopnost „vyvracet“.

K účinku domněnek obecně

K účinku domněnek platební neschopnosti dle § 3 odst. 2 InsZ obecně se NS vyslovil ve věci MACHKA takto:

„[…] to, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. […] dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené)“ (zvýraznění přidáno).[26]

Ve věci Josef Ježek pak NS k účinkům domněnek dle § 3 odst. 2 InsZ doplnil, že:

„nebyly-li takové domněnky v průběhu insolvenčního řízení dlužníkem vyvráceny, pak osvědčují dlužníkovu neschopnost platit své splatné závazky (znak uvedený v § 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), nikoli však existenci „více věřitelů“ dlužníka (znak uvedený v § 3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) ani existenci peněžitých závazků těchto věřitelů „po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti“ (znak uvedený v § 3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona).“[27]

Ve věci Hope Valley pak NS dodal, že pro účely aplikace a vyvracení domněnek dle § 3 odst. 2 InsZ není podstatné, zda pohledávky, jimiž je úpadek osvědčován, jsou vykonatelné či nikoli.[28]

Ke konkrétním domněnkám

Zastavení plateb

Pojem „zastavení plateb“ vyložil NS konzervativně v souladu v předchozí interpretační praxí v principu tak, že se musí jednat o navenek projevený dlužníkův záměr.[29] Z pohledu jiného navrhovatele, než je dlužník, proto nejde o domněnku příliš užitečnou.

Délka prodlení a nemožnost vymoci pohledávku exekucí

Domněnka spočívající v prodlení po dobu delší než 3 měsíce a domněnka spočívající v nemožnosti vymoci splatné pohledávky v exekuci byla judikaturou ve věci Hope Valley a Vogelová rovněž značně relativizována. V prvním případě nyní postačí dlužníku tvrdit, že pohledávky ze substantivních důvodů neuznává jako sporné, v druhém budou opět k dispozici argumenty údajnou celkovou hodnotou dlužníkova majetku.

Nesprávnost seznamů

K domněnce spočívající v nesprávnosti seznamů NS uvedl, že:

 „[z] formulace „seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů“ i z legislativní zkratky „seznam závazků“ je patrné, že jde v prvé řadě o „seznam závazků“ a nikoliv „seznam věřitelů“, jak se domnívá dovolatel. Prioritu v daném ohledu zcela zjevně hrají právě závazky (jejich specifikace), což vyplývá nejen z jazykového výkladu předmětných ustanovení, ale též z výkladu teleologického a logického. Představují-li seznamy dle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, mezi něž patří též seznam závazků, přílohu insolvenčního návrhu dlužníka, pak je nepochybné, že nezbytnou obsahovou náležitostí takového seznamu musí být uvedení výše závazku i jeho splatnosti, neboť bez těchto údajů takový seznam není schopen plnit svou základní funkci - osvědčit úpadek dlužníka. Z insolvenčního zákona přitom nevyplývá, že by zákonodárce kladl na seznam závazků podle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona jiné požadavky podle toho, jde-li o přílohu dlužnického insolvenčního návrhu nebo o seznam, k jehož předložení vyzval insolvenční soud dlužníka v řízení o věřitelském insolvenčním návrhu postupem podle § 128 odst. 3 insolvenčního zákona.“[30]

Významné vady seznamů budou pravidelně nasvědčovat nepoctivosti dlužníka, to však ve fázi posuzování úpadku (spíše než nekonkursních řešení úpadku – srov. § 326 odst. 1 písm. a) InsZ) nebude příliš relevantní.

Závěr

Judikatura Nejvyššího soudu k definici úpadku pro platební neschopnost podle právní úpravy InsZ dospěla do stádia, v němž sice k převážné většině rozhodnutí nelze mít vážnější výhrady, dvě rozhodnutí ke klíčové otázce neschopnosti dlužníka platit dluhy (z nichž jedno bylo publikováno ve Sbírce soudních a stanovisek NS) však bohužel uvrhly základní definiční kritéria vstupu do českého insolvenčního řízení do stavu jen stěží akceptovatelného zmatku. S ohledem na účinky judikatury v podmínkách rekodifikovaného civilního práva (srov. § 13 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.) je podle mého názoru namístě, aby vzniklou situaci zákonodárce zkorigoval legislativním zásahem. Tento zásah může být minimalistický (jak jsem jej navrhl v závěru části 2.3 výše) či ambicióznější (srov. poznámku pod čarou 24). K navrácení českého insolvenčního práva na trajektorii vytýčenou insolvenčním zákonem však bude legislativní zásah zřejmě nezbytný.

Autor působí jako Of Counsel v  Clifford Chance LLP a jako vyučující na Institutu ekonomických studií FSV UK v Praze. Tento text pochází v převážné části z druhého vydání monografie „Insolvenční právo“, které vyjde v druhé polovině roku 2016 v nakladatelství Wolters Kluwer.