Škoda způsobená zvířetem

autor: JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D.
publikováno: 20.06.2016

§ 2933
[Odpovědnost vlastníka zvířete]
Způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem.
K § 2934
[Zproštění se povinnosti k náhradě škody ve zvláštních případech chovu zvířat]
Slouží-li domácí zvíře vlastníku k výkonu povolání či k jiné výdě-lečné činnosti nebo k obživě, anebo slouží-li jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením, zprostí se vlastník povinnosti k náhradě, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Za týchž podmínek se povinnosti k náhradě zprostí i ten, komu vlastník zvíře svěřil.

K § 2933

Vývoj právní úpravy

Právní úprava komentovaného ustanovení je v českém právním řádu novinkou, v OZ1964 řešena nebyla. V OZO ovšem odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem upravena byla. Ustanovení § 1320 OZO stanovilo, že: „…poškodilo-li někoho zvíře, odpovídá za to ten, kdo je k tomu popouzel, dráždil, neb opominul je opatrovati. Kdo zvíře chová, odpovídá, nedokáže-li, že se postaral o potřebné opatrování a dohled.“

Současný občanský zákoník hledá inspiraci v § 833 BGB a částečně se podobá i čl. 431 KC (Kodeks cywilny). U všech tří zmíněných právních regulací je ale důležitý „náležitý dohled“ nad zvířetem, který vždy omezuje, či přímo vylučuje povinnost k náhradě škody; v českém a německém právním řádu pouze u domácích zvířat chovaných pro určité účely, v Polsku obecně pro domácí zvířata (k tomu výklad jednotlivých ustanovení).

Nový občanský zákoník zavádí nové chápání zvířete, o němž v § 494 stanoví, že není věcí. Toto pojetí prošlo několika připomínkami a je stále předmětem diskuzí. Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.

Předpoklady vzniku povinnosti k náhradě škody

Komentované ustanovení vychází z toho, že zvíře může být objektem soukromoprávních vztahů (lze chovat psy, dobytek apod.). Společně s touto činností vznikají společensky nežádoucí jevy, jejichž škodlivé následky se zákon snaží regulovat. S chovem zvířat je spojeno zvýšené riziko, které je předmětem právní úpravy. Jde tedy o objektivní odpovědnost za zvýšené riziko.^[236]

K tomu, aby vznikl nárok na náhradu škody způsobenou zvířetem, musí dojít k naplnění tří předpokladů:

•     škodní událost způsobená zvířetem (např. útok psa, vběhnutí zdivočelé zvěře pod auto),

•     vznik škody (např. poškození oděvu, zranění osoby),

•     příčinná souvislost mezi škodní událostí a vznikem škody.

Pro účely náhrady škody přichází v úvahu pouze škoda způsobená živými zvířaty, nezávisle na přímé lidské vůli. Škoda způsobená zvířetem, které by bylo použito pouze jako živý nástroj (poštvaný pes), se podle daného ustanovení neposuzuje. V takovém případě je pes pouze nástrojem škůdce stejně jako v případě škody způsobené mrtvým zvířetem (např. zamoření infekcí z uhynulého zvířete)^[237].

K tomu, aby se jednalo o právně relevantní škodní událost, je nutné, aby škoda byla způsobena chováním zvířete, a to bez ohledu na to, zda šlo o jeho vnitřní biologické procesy, které zapříčinily jeho chování, nebo zda chování vyvolaly vnější podněty (neúmyslné). Z hlediska povinnosti k náhradě škody je tedy lhostejné, zda je chování zvířete způsobeno např. zahoukáním vlaku, které zvíře vyleká, nebo vakcínou, která způsobí agresivní chování zvířete. Je totiž výhradně na vlastníkovi zvířete, aby dostatečně zabezpečil, že zvíře nezpůsobí škodu.

Rovněž pro posouzení povinnosti k náhradě škody vlastníka není relevantní, jaké má zvíře vlastnosti. Například chování psa, který je povahou agresivní a špatně vycvičený, nemá na povinnost k náhradě škody vlastníka žádný vliv.^[238] V takovém případě by tato skutečnost měla být zohledněna pouze co do opatření vlastníka zvířete, aby nebyl povinen k náhradě škody v určitých situacích (k tomu srov. komentář k § 2934 OZ). Případné vyprovokování zvěře k útoku poškozeným má relevanci pouze co do případného spoluzpůsobení škody poškozeným podle § 2918 OZ.

Odpovědné osoby

Osobou povinnou k náhradě škody je vždy vlastník zvířete. Je jedno, zda má zvíře přímo ve své dispozici, či nikoliv. Může se tedy jednat o psa, který vlastníkovi utekl z kotce, ale i psa na vodítku, kterého vede člen rodiny vlastníka. V této souvislosti je zajímavé sledovat inspirační zdroje, kdy vlastník zvířete může být povinen např. i k náhradě škody způsobené zvěrolékaři, který provádí operaci zvířete.^[239] Kromě vlastníka nahradí škodu společně a nerozdílně s ním i osoba, která zvíře chová, nebo jinak používá. Znamená to tedy, že pokud např. vlastník vypůjčí svého koně k projížďce třetí osobě, v takovém případě je povinen k náhradě škody, která bude tímto zvířetem způsobena, nejen vlastník, ale i třetí osoba.

Právní úprava OZ se užije v případě, kdy odpovědnost není upravena ve zvláštním předpise. Tak je tomu např. v zákoně č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Ten normuje, že uživatel honitby je povinen hradit škodu, která byla v honitbě způsobena při provozování myslivosti na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě nebo lesních porostech, a škodu, kterou v honitbě na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě, ovocných kulturách nebo na lesních porostech způsobila zvěř. Tato povinnost je v daném předpise dále upravena s tím, že k jejímu uplatnění je stanovena lhůta. To je rozdíl oproti úpravě v OZ.

Předmětem úpravy je odpovědnost za specifickou škodu, která reaguje – ve srovnání s obecnou úpravou odpovědnosti za škodu např. v OZ – na určitý specifický případ, pro nějž je typické, že s uplynutím delšího časového období je škoda fakticky nezjistitelná a bylo by možné jen stěží poskytnout ochranu práv kterékoliv z dotčených stran odpovědnostního vztahu.^[240]

Odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem v OZ je bez ohledu na zavinění a není možné se jí zprostit.

K § 2934

Obecně

S ohledem na přísné pojetí povinnosti k náhradě škody způsobené zvířetem vlastníkem zvířete^[241] je nutné připustit okolnosti, za kterých bude možné se takové povinnosti zprostit. Jde o situace, kdy domácí zvíře slouží:

•     k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, nebo

•     jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením, a zároveň vlastník, či ten, komu bylo zvíře svěřeno, prokáže, že:

•     při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, nebo

•     že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti.

V ostatních případech se vlastník nemůže povinnosti k náhradě škody zprostit, samozřejmě nedojde-li ke škodě pouze způsobením poškozeného, což bude zcela výjimečné a v praxi taková rozhodnutí nelze často očekávat.

K pojmu domácí zvíře

Občanský zákoník favorizuje vlastníky domácích zvířat, kteří se mohou za určitých okolností své povinnosti k náhradě škody zprostit. Je to logické, protože u domácích zvířat se dá předpokládat zvýšená míra ovladatelnosti. Důvodová zpráva praví, že z hlediska soukromého práva se zvířata pokládají za divoká, pokud náleží k nedomestikovanému druhu, tj. celý druh žije zcela nebo převážně ve volné přírodě (křeček, sokol aj.), byť jsou jednotlivé kusy druhu člověkem chovány v zajetí.

Domácí jsou podle soukromoprávního pojetí naopak ta zvířata, jejichž druh žije s člověkem buď bezvýjimečně, nebo z převážné části (pes, kočka, kůň). Podle důvodové zprávy existence pštrosích nebo krokodýlích farem nemění nic na tom, že pštros i krokodýl jsou z hlediska OZ divoká zvířata; obdobně existence volně žijících zdivočelých holubů nebo koček nemění nic na tom, že holub i kočka jsou domácí zvířata. Samotný OZ s definicí pojmu domácí zvíře nikterak nepomáhá, když jediná zmínka o tomto pojmu, vyjma zmínky v komentovaném ustanovení, je v § 1048. Je zjevné, že inspirací pro předmětné ustanovení byl § 833 věta druhá BGB.

Jistě nebude problém určit, že za domácí zvířata lze tedy pokládat např. psy, kočky, ovce, prasata, koně, dobytek či králíky. K rozpoznání toho, zda jde o zvíře domácí či divoké, je tedy nutné přistupovat objektivně. Ostatně i v Polsku bylo judikováno, že povinnost k náhradě škody vyvstává pouze u domácích, nikoliv volně žijících, zvířat.^[242] Úprava tedy není rozdílná oproti zahraničí.

Zvíře sloužící k výkonu povolání či pomocník osoby se zdravotním postižením

Domácí zvíře sloužící k výkonu povolání je takové, které je chováno za účelem splnění určitých úkolů či pracovních povinností. Takové zvíře by mělo mít pro tyto účely i speciální výcvik. Typicky půjde např. o policejního psa. Nebude se jednat o zvířata, která budou pouze výjimečně používána pro plnění pracovních úkolů (např. pes použitý ochrankou k zabezpečení objektu pouze jednou za svůj život na vesnické zábavě).^[243] U takového zvířete pak nebude důležité, že sloužilo k danému účelu v okamžiku vzniku škody, ale to, že jde o zvíře k takovému účelu přímo určené.

Jelikož judikatura v naší oblasti prozatím neexistuje, lze převzít závěry ze zahraničí, kdy takovým zvířetem nebude ani hlídací pes bez výcviku, a to i přesto, že byl za účelem hlídání zakoupen.^[244] Důležité je, že nejde o zvířata, která jsou užívána z důvodů soukromého zájmu vlastníků. Lovecký pes tedy nebude za takové zvíře bez dalšího považován. Je nutné, aby se jednalo o zvíře, které je užíváno za účelem obživy, výdělečné činnosti či k výkonu povolání.

Co se týká zvířat, která slouží jako pomocná pro osobu se zdravotním postižením, i u nich lze očekávat, že by k takovému účelu měla být primárně určena a řádně vycvičena. Bude se tak jednat zejména o vodicí slepecké psy.

Nezanedbání potřebné pečlivosti

K tomu, aby nebyl vlastník zvířete povinen k náhradě škody, musí být kromě požadavku uvedeného výše (viz kapitola 1) splněn i další požadavek, a to, že vlastník zvířete nesmí zanedbat potřebnou pečlivost. Pokud jsme výše uváděli, že pro povinnost k náhradě škody nemá povaha zvířete relevanci, pak právě v této oblasti vlastníkových povinností nabývá na důležitosti.

Vlastník je totiž povinen na vlastní zodpovědnost zabezpečit zvíře tak, aby nepůsobilo jakoukoliv škodu. Pečlivost vlastníka je nutné posuzovat z hlediska potřebného dozoru nad chovaným zvířetem, neboť jeho vlastník je povinen učinit potřebná opatření k tomu, aby zvířata nemohla způsobit škodu; forma opatření přitom záleží na konkrétním případu. Například v místě zvýšeného výskytu a pohybu osob je vlastník povinen zajistit svého psa takovým způsobem, aby zabezpečil ochranu okolí a aby minimalizoval riziko kontaktu psa s další osobou, a to i v případě, že útok psa byl reakcí na počínání kolemjdoucího dítěte.^[245] Předchozí judikatura tedy nebude zcela použitelná.

V případu útěku psa z kotce a následné škody jím způsobené bylo např. lhostejné, jaká opatření vlastník učinil pro to, aby vzniku škody zabránil, či jakým způsobem byl kotec vybudován. Důležité bylo jen a pouze to, že pes z něj uvedeného dne unikl. Vlastník zvíře choval na oploceném pozemku v kotci s podezdívkou, který byl opatřen pletivem do výše 160 cm; vzhledem k tomu, že se zvíře nikdy nesnažilo utéci a bylo povahově mírné a hodné, nemohl žalovaný předvídat jeho reakci, a ani předpokládat, že pes kotec prokouše a podhrabe plot pozemku. Soud nicméně shledal jeho odpovědnost.^[246] Od tohoto pojetí je nutné se odklonit v případě, že půjde o zvíře, o kterém normuje § 2934 odst. 1 OZ.^[247]

Ačkoliv je povinnost k náhradě škody způsobené zvířetem pojímána jako objektivní, vlastník se může povinnosti k náhradě škody zprostit, pokud prokáže, že nezanedbal náležitý dozor. Tato dikce ovšem svědčí spíše o subjektivní odpovědnosti, tedy odpovědnosti za zavinění. Z hlediska náležité pečlivosti bude tedy důležité vzhledem k dané situaci individuálně posuzovat, jaká opatření vlastník učinil k zabezpečení zvířete.

Pokud např. vlastník zabezpečí ohradu s dobytkem elektrickým plotem a zajistí dohled nad ním personálem, nebude povinen k úhradě vzniklé škody.^[248] Náležitý dozor by měl být dále hodnocen např. i podle toho, jaký personál vlastník k zajištění svých povinností vybral či jaké instrukce svému personálu sdělil.

Vlastnosti zvířete jsou relevantní v tom smyslu, že vzhledem k nim je povinen vlastník přizpůsobit své jednání. Má-li zvíře nebezpečné vlastnosti, musí být chováno tak, aby jeho nebezpečná vlastnost nemohla způsobit škodu. To znamená, že např. povahou nebezpečný pes by měl být zajištěn tak, aby nepřišel běžně do styku s lidmi.

Možnost vlastníka zvířete nebo dalších osob zproštění se povinnosti k náhradě škody (§ 2935 OZ)

Vlastník zvířete nebo osoba, které bylo zvíře svěřeno, se mohou povinnosti k náhradě škody zprostit i v dalším případě (k tomu srov. komentář k § 2934 OZ).

O svémocné odnětí se bude typicky jednat v situaci, kdy se někdo zvířete zmocní krádeží či svémocí. V takové situaci v případě vzniku škody tíží vlastníka důkazní břemeno o učinění opatření, které měly odnětí zabránit. Bude se jednat o zabezpečení kotců proti vloupání zámkem a o jiná opatření.

Z dikce sousloví „rozumně zabránit“ lze odvodit náležitou míru opatrnosti, kterou lze očekávat od rozumné osoby v obdobném postavení vlastníka. Tyto případy se budou hodnotit subjektivně s objektivním korektivem.

Zbývá dodat, že osoba, která zvíře odňala, se povinnosti k náhradě škody nemůže zprostit vůbec.

Z publikace Náhrada majetkové a nemajetkové újmy v novém občanském zákoníku – komentář k § 2894 až § 2971. Koupit lze ZDE.