Sankcionování právnických osob a praxe českých trestních soudů

autor: JUDr. Alena Tibitanzlová
publikováno: 07.11.2016

Minulý rok tímto časem jsem publikovala článek „Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: pohled na sankcionování právnických osob v praxi českých soudů“.[1] Neboť se tehdy jednalo pro mnohé o jediný, jaksi praktičtěji uchopený zdroj informací, jenž se dotýkal tohoto tématu, vrátila jsem se nyní po roce k tomuto tématu zpět a znovu jej otevřela, a to též za účelem zjištění, jak bylo ve věci sankcio­nování právnických osob českými trestními soudy za onen rok pokročeno.

Cílem tohoto článku je tedy shrnout a blíže analyzovat sankce, jež byly právnickým osobám podle zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen jako „ZTOPO“), počínaje nabytím účinnosti dříve uvedeného zákona dne 1. 1. 2012 až do 18. 1. 2016 pravomocně uloženy.[2] V této souvislosti článek rozebírá praxi českých soudů v oblasti ukládání trestů právnickým osobám nejprve v rovině obecné, poté se zabývá vybranými vadnými rozhodnutími; v rámci toho jsou pak tam, kde to považuji za vhodné, činěny současně zřetele hodné návrhy de lege ferenda.

Obecné vyhodnocení praxe českých soudů v letech 2012 až 2015

V této kapitole shrnu statistiku nejprve v rovině obecné.

Rok 2012

V roce 2012 nebyla právnické osobě uložena pravomocně ani jedna sankce. V tomto roce bylo však známo již necelých 20 případů zahájení trestního stíhání proti právnické osobě.[3]

Rok 2013

V roce 2013 byly českými soudy pravomocně uloženy právnickým osobám celkem tři tresty. Tyto tresty uložil v každém případě jiný soud, a to konkrétně Obvodní soud pro Prahu 1, Krajský soud v Ostravě a Městský soud v Brně. V těchto případech byl jako trest zvolen dvakrát trest uveřejnění rozsudku, jedenkrát pak trest peněžitý. Právnické osoby byly v tomto roce sankcionovány dvakrát za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby, jedenkrát pak za trestný čin dotačního podvodu v souběhu s trestným činem poškození finančních zájmů Evropské unie.

Rok 2014

V roce 2014 bylo českými soudy uloženo právnickým osobám pravomocně celkem 22 trestů. Tyto tresty uložil v celé polovině, tedy v jedenácti případech, Městský soud v Brně, ve třech dalších případech pak Okresní soud v Hodoníně. Po dvou věcech skončených pravomocným rozhodnutím, v rámci něhož byl uložen právnické osobě trest, rozhodl Okresní soud ve Frýdku-Místku a Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou. Ve zbylých případech pak takto rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7, Obvodní soud pro Prahu 10, Okresní soud v Benešově a Okresní soud v Teplicích.

V devíti případech byl jako nejpřiléhavější trest vybrán trest peněžitý, v dalších třech případech pak tento v kombinaci s trestem uveřejnění rozsudku. Jako samostatně uložený trest zvolily soudy trest uveřejnění rozsudku celkem třikrát. Pětkrát soud uložil trest zákazu činnosti a ke zrušení právnické osoby došlo pravomocně ve dvou případech.

V tomto roce pak soudy sankcionovaly právnické osoby celkem osmkrát za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby, čtyřikrát za trestný čin podvodu, dvakrát za trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi, zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění a za zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Jedenkrát pak byla právnické osobě uložena sankce za trestný čin neoprávněného nakládání s odpady a za trestný čin úvěrového podvodu.

Rok 2015

V roce 2015 bylo českými soudy uloženo právnickým osobám pravomocně celkem 63 trestů. Tyto tresty uložil ve dvaceti pěti případech, tedy skoro v polovině všech takto skončených věcí, Městský soud v Brně, v sedmi dalších pak Okresní soud v Hodoníně. Šest věcí skončených pravomocným rozhodnutím, v rámci něhož byl uložen právnické osobě trest, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1, po třech pak Okresní soud v Jindřichově Hradci a Okresní soud v Kroměříži. Dvě rozhodnutí, v rámci kterých byl právnickým osobám uložen pravomocně trest, vydal Okresní soud v Břeclavi, Okresní soud Praha-západ a Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou, rozhodnutí jedno pak Obvodní soud pro Prahu 3, Obvodní soud pro Prahu 7, Obvodní soud pro Prahu 8, Okresní soud Brno-venkov, Okresní soud ve Frýdku-Místku, Okresní soud v Náchodě, Okresní soud v Pelhřimově, Okresní soud v Příbrami, Okresní soud v Teplicích, Okresní soud v Trutnově, Okresní soud v Třebíči, Okresní soud ve Zlíně a Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou.

Nejčastěji ukládanou sankci v tomto roce představoval peněžitý trest, jenž byl pravomocně uložen celkem ve dvaceti dvou případech. Dále pak byly právnické osoby sankcionovány trestem zákazu činnosti, a to ve dvaceti případech, trestem uveřejnění rozsudku, a to ve čtrnácti případech, trestem zrušení právnické osoby, a to v pěti případech. V jednom případě pak došlo k pravomocnému uložení trestu zákazu činnosti v kombinaci s trestem uveřejnění rozsudku a trestu zákazu činnosti spolu s ochranným opatřením zabrání věci.

V tomto roce soudy sankcionovaly právnické osoby celkem třicetkrát za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby, osmnáctkrát za trestný čin podvodu, šestkrát za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a dvakrát za trestný čin vydírání a trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Jedenkrát pak byla právnické osobě uložena sankce za trestný čin úvěrového podvodu, trestný čin poškození lesa, trestný čin úvěrového podvodu v souběhu s trestným činem podvodu, trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby v souběhu s trestnými činy padělání a pozměnění veřejné listiny a podvodu, a konečně pak za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby v souběhu s trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění.

Nejaktivnější soudy

Co do pořadí či výsledků soudů, u kterých skončilo trestní řízení vedené proti právnické osobě od roku 2012 pravomocným rozhodnutím, v rámci něhož byla uložena některá ze sankcí vypočtených v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob, můžeme konstatovat následující:

1. Městský soud v Brně – celkem 37 takových rozhodnutí (tj. 42 % z celkového počtu rozhodnutí).

2. Okresní soud v Hodoníně – celkem 10 takových rozhodnutí (tj. 12 % z celkového počtu rozhodnutí).

3. Obvodní soud pro Prahu 1 – celkem 7 takových rozhodnutí (tj. 8 % z celkového počtu rozhodnutí).

4. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou – celkem 4 taková rozhodnutí (tj. 5 % z celkového počtu rozhodnutí).

5. Okresní soud ve Frýdku-Místku, Okresní soud v Jindřichově Hradci, Okresní soud v Kroměříži – celkem 3 taková rozhodnutí (tj. každý z těchto 4 % z celkového počtu rozhodnutí).

6. Obvodní soud pro Prahu 7, Okresní soud v Břeclavi, Okresní soud Praha-západ, Okresní soud v Teplicích – celkem 2 taková rozhodnutí (tj. každý z těchto 2 % z celkového počtu rozhodnutí).

7. Krajský soud v Ostravě, Obvodní soud pro Prahu 3, Obvodní soud pro Prahu 8, Obvodní soud pro Prahu 10, Okresní soud v Benešově, Okresní soud Brno-venkov, Okresní soud v Náchodě, Okresní soud v Pelhřimově, Okresní soud v Příbrami, Okresní soud v Trutnově, Okresní soud v Třebíči, Okresní soud ve Zlíně, Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou – celkem jedno takové rozhodnutí (tj. každý z těchto 1 % z celkového počtu rozhodnutí).

V porovnání se stavem v roce 2014, ve kterém celých 72 % všech rozhodnutí, v rámci kterých byla právnické osobě pravomocně uložena sankce, vydaly soudy moravské, resp. slezské, pak i přesto, že došlo v poměru k sankcionování právnických osob českými soudy ke snížení počtu pravomocných rozhodnutí moravských soudů o 3 %, nelze ani o rok později konstatovat, že by se tento stav do určité míry stabilizoval, či dokonce změnil ku prospěchu soudů českých, když v celých 69 % případů byly právnické osoby sankcionovány soudy moravskými, ve 31 % případů pak soudy českými, a lze tak říci, že v oblasti sankcionování právnických osob jsou soudy moravské stále více než dvakrát aktivnější nežli soudy české. To, zda se jedná čistě o náhodu anebo je tato skutečnost něčím racio­nálním opodstatnitelná, je však těžké odhadovat.

Nejčastěji ukládané tresty

Pokud jde o nejčastější pravomocně uložené tresty právnickým osobám v letech 2012, 2013, 2014 a 2015, pak můžeme uvést následující závěr:

1. Trest peněžitý – pravomocně uložen celkem 32x (tj. 36 % z celkového počtu všech pravomocně uložených trestů).

2. Trest zákazu činnosti – pravomocně uložen celkem 25x (tj. 28 % z celkového počtu všech pravomocně uložených trestů).

3. Trest uveřejnění rozsudku – pravomocně uložen celkem 19x (tj. 22 % z celkového počtu všech pravomocně uložených trestů).

4. Trest zrušení právnické osoby – pravomocně uložen celkem 7x (tj. 8 % z celkového počtu všech pravomocně uložených trestů).

5. Trest peněžitý + trest uveřejnění rozsudku – pravomocně uložen celkem 3x (tj. 4 % z celkového počtu všech pravomocně uložených trestů).

6. Trest zákazu činnosti + trest uveřejnění rozsudku – pravomocně uložen celkem 1x (tj. 1 % z celkového počtu všech pravomocně uložených trestů).

7. Trest zákazu činnosti + ochranné opatření zabrání věci – pravomocně uložen celkem 1x (tj. 1 % z celkového počtu všech pravomocně uložených trestů).

Jak vidno, ve dvou případech se na tomto místě setkáváme s tresty, jež umožňuje uložit trestní zákoník i osobám fyzickým, tj. s trestem peněžitým a trestem zákazu činnosti. Lze se domnívat, že soudy prozatím tyto tresty vcelku hojně ukládají mj. i z důvodu jejich osvědčenosti, resp. z důvodu, že je již jaksi blíže znají. V dalších dvou případech se pak jedná o tresty zcela nové. Těmi jsou trest uveřejnění rozsudku a trest zrušení právnické osoby. Je, dá se říci, až obdivuhodné, v kolika případech přistoupily soudy k prvně jmenovanému trestu, když jej dosud neznaly, nadto pak s vědomím toho, že může jeho ukládání, resp. následný výkon působit nemalé potíže.[4] Jeho kombinace s trestem peněžitým, trestem zákazu činnosti anebo ochranným opatřením zabrání věci není nijak vyloučena. Obdiv soudům je pak třeba vyjádřit v jistém směru taktéž co do frekvence k ukládání trestu zrušení právnické osoby. Vzhledem ke konkrétním případům, v nichž k uložení tohoto trestu došlo,[5] však můžeme stručně uzavřít, že soudům fakticky volba jiného možného trestu v zásadě ani nezbyla.

Nejčastější trestné činy, za něž byl právnickým osobám uložen trest

Paleta trestných činů, za něž byly právnickým osobám v letech 2012, 2013, 2014 a 2015 ukládány tresty, příliš pestrá není a jako taková tak, až na drobné výjimky, jež představuje kupř. trestný čin vydírání, pouze potvrzuje původně zastávané názory, tedy, že se bude trestní odpovědnost právnických osob dotýkat víceméně pouze oblasti hospodářských či majetkových trestných činů, případně pak trestných činů proti životnímu prostředí. V uvedených letech byly tresty ukládány nejčastěji za dále uvedené trestné činy:

1. Trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby – celkem 40x. Tento trestný čin tak tvoří celých 46 % všech trestných činů, za které byly právnickým osobám pravomocně uloženy tresty. Za tento trestný čin byl pak konkrétně uložen trest zrušení právnické osoby, trest peněžitý, trest zákazu činnosti, trest uveřejnění rozsudku, anebo trest zákazu činnosti v kombinaci s trestem uveřejnění rozsudku.

2. Trestný čin podvodu – celkem 22x. Tento trestný čin tak tvoří celých 25 % všech trestných činů, za které byly právnickým osobám pravomocně uloženy tresty. V těchto případech byly dotčené právnické osoby sankcionovány konkrétně trestem zrušení právnické osoby, trestem peněžitým, trestem zákazu činnosti, trestem uveřejnění rozsudku, kombinací peněžitého trestu a trestu uveřejnění rozsudku, či kombinací trestu zákazu činnosti s ochranným opatřením zabrání věci.

3. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby – celkem 8x. Tento trestný čin tak tvoří celých 10 % všech trestných činů, za které byly právnickým osobám pravomocně uloženy tresty. V těchto případech byly dotčené právnické osoby sankcionovány konkrétně trestem zrušení právnické osoby, trestem peněžitým či trestem uveřejnění rozsudku.

4. Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění – celkem 4x. Tento trestný čin tak tvoří celých 5 % všech trestných činů, za které byly právnickým osobám pravomocně uloženy tresty. V těchto případech byly dotčené právnické osoby sankcionovány konkrétně trestem zrušení právnické osoby, peněžitým trestem a trestem zákazu činnosti.

5. Trestný čin vydírání, trestný čin úvěrového podvodu, trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě a trestný čin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi – celkem 2x. Každý tento trestný čin tak tvoří 2 % všech trestných činů, za které byly právnickým osobám pravomocně uloženy tresty. Konkrétně byl za tyto trestné činy v příslušném pořadí uložen trest peněžitý, poté trest zrušení právnické osoby, následně trest peněžitý, a konečně pak trest peněžitý v kombinaci s trestem uveřejnění rozsudku.

6. Trestný čin poškození lesa, trestný čin neoprávněného nakládání s odpady, souběh trestného činu podvodu a trestného činu úvěrového podvodu, souběh trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby, trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny a trestného činu podvodu, souběh trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby a trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, souběh trestného činu dotačního podvodu a trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie – za každý tento trestný čin, resp. skutek byl právnické osobě uložen trest celkem jedenkrát. Každý tak tvoří 1 % veškeré trestné činnosti, za kterou byla právnická osoba pravomocně sankcionována. Pokud jde o tresty, pak byl v těchto případech uložen v příslušném pořadí trest peněžitý, dále trest zákazu činnosti, trest uveřejnění rozsudku, poté opět trest uveřejnění rozsudku, následně trest zrušení právnické osoby, a konečně pak znovu trest uveřejnění rozsudku.

Některé poznatky k vybraným soudním rozhodnutím

Jak bylo dříve uvedeno, pokud jde o jednotlivé druhy trestů, které umožňuje zákon o trestní odpovědnosti právnických osob uložit, české trestní soudy přikročily prozatím ke čtyřem z nich, tj. k trestu zrušení právnické osoby, trestu peněžitému, trestu zákazu činnosti a trestu uveřejnění rozsudku. V této souvislosti v současné době disponuji několika pravomocnými rozhodnutími, v rámci nichž byl některý z těchto trestů uložen právnické osobě vadně, resp. ne zcela vhodně. Jako ukázku takových rozhodnutí uvedu pět případů, jež se mi jeví býti těmi nejzajímavějšími.

Trest zrušení právnické osoby – ten nejpřísnější možný trest?

Za první povšimnutí hodné rozhodnutí považuji rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči,[6] a to konkrétně v otázce „nahrazování“ rozhodovací činnosti civilních soudů o zrušení právnické osoby. V odůvodnění předmětného rozhodnutí je totiž konstatováno následující: „Ve vztahu k obžalované spol. GASTRO LIFE, s. r. o., bylo zjištěno, a to zejména z příslušného výpisu z Obchodního rejstříku, že společnost je zapsaná u Krajského soudu v Brně v oddíle C, vložka 49219, a to od 4. 8. 2005, když původní obchodní firma nesla název ALT HOTEL, s. r. o., bylo jí přiděleno identifikační číslo 269 76 749, přičemž sídlí na adrese Znojemská 11, Třebíč, posledním zapsaným jednatelem byl obž. JUDr. O. V., přičemž z funkce byl vymazán ke dni 28. 12. 2013, od 18. 9. 2013 je tento obžalovaný jediným společníkem obžalované II. spol. GASTRO LIFE, s. r. o., když, jak ostatně vyplynulo z výpovědi obž. JUDr. O. V., se společností nemá již nic společného, o její chod se nezajímá, sám z vlastní iniciativy chtěl požádat o její likvidaci, když firma již nevyvíjí žádnou činnost, nemá zaměstnance, účet u peněžního ústavu či hotové finanční prostředky; v kontextu s výše uvedeným tak soud uložil obžalované spol. GASTRO LIFE, s. r. o., za podmínek uvedených v § 16 zákona č. 418/2011 Sb. trest zrušení této právnické osoby, kdy po právní moci tohoto rozsudku bude postupováno ve smyslu ustanovení § 38 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.“ Z odůvodnění tohoto rozhodnutí tak přímo a nijak skrytě plyne toto nahrazování, tedy – společník vypověděl u soudu, že chtěl u obviněné právnické osoby sám požádat o její likvidaci – trestní soud mu následně vyhověl. Nabízí se tak otázka – je tento trest skutečně trestem nejpřísnějším? Trestem za ty nejzávažnější formy trestné činnosti?[7]

V souvislosti s výše uvedeným někteří spatřují problém v tom, že zákon jako jednu z podmínek pro uložení trestu zrušení právnické osoby nijak výslovně nestanoví, o jaké trestné činy se musí jednat, aby mohl být tento trest právnické osobě uložen (srov. znění § 16 odst. 1 ZTOPO). Z toho vyplývá, že jej lze uložit jak právnické osobě, jejíž činnost spočívá v páchání přečinů, tak i právnické osobě, která páchá (zvlášť závažné) zločiny.

Podle těch, kteří výše uvedený názor zastávají, by měl být tento trest vzhledem ke svým důsledkům, které může způsobit, ukládán pouze ve výjimečných a velmi závažných případech protiprávního jednání právnické osoby, a tedy by mělo být jeho ukládání navázáno mj. právě i na podmínku spáchání trestného činu, který je, pokud jde o jeho společenskou nebezpečnost, tím nejzávažnějším, stejně jako tomu je u fyzických osob v právní úpravě trestního zákoníku, podle kterého lze uložit fyzické osobě výjimečný trest pouze za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákoník dovoluje (srov. § 54 tr. zákoníku), anebo u právnických osob v případě, podle systematického seřazení trestů v zákoně, mírnějšího trestu propadnutí majetku, když k uložení tohoto trestu právnické osobě lze přistoupit jen tehdy, pokud spáchá zvlášť závažný zločin (srov. § 17 odst. 1 ZTOPO). Pádnost výše uvedeného názoru a argumentů nijak nerozporuji. Na druhou stranu však není podle mého názoru úplně radno podmiňovat možnost uložení tohoto trestu typovou závažností trestného činu, neboť v důsledku takové právní úpravy bychom nemohli nijak efektivně postihovat kupř. tzv. „bílé koně“.

Peněžitý trest a počet denních sazeb

Z pravomocných rozhodnutí, v rámci nichž byl právnické osobě uložen trest peněžitý, bych ráda upozornila na jeden vcelku zvláštní případ. Jedná se o rozhodnutí Městského soudu v Brně,[8] kterým byla právnická osoba odsouzena za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měla podle odůvodnění předmětného rozhodnutí dopustit tím, že „prostřednictvím svého statutárního orgánu nesplnila svou zákonnou povinnost a za zaměstnance neodvedla povinné odvody státu, jako pojistné na zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení, a to za souhrnné období od ledna 2012 do prosince 2012 v celkové výši 56 779 Kč“.

Za toto jednání byl právnické osobě uložen trestním příkazem peněžitý trest, a to ve výměře 10 denních sazeb,[9] kdy výše jedné denní sazby činila 1 000 Kč. Celková částka peněžitého trestu tak byla vyměřena na 10 000 Kč. Kdyby se jednalo o zcela nový druh trestu, byla by taková chyba soudu do jisté míry, řekněme, ospravedlnitelná, jenže, ačkoliv se v tomto případě stanoví počet denních sazeb poněkud „náročněji“ za užití subsidiarity trestního zákoníku (srov. § 1 odst. 2 ZTOPO), nemělo by toto činit žádné problémy. Jedná se tak o závažné pochybení soudu, jehož důvody si můžeme pouze domýšlet, neboť protože bylo v tomto případě rozhodováno trestním příkazem, není toto rozhodnutí nijak odůvodněno. Závěrem pak nutno dodat, že se Městský soud v Brně z této své chyby nijak nepoučil a stejnou chybu opakoval i ve svém dalším rozhodnutí.[10]

Trest zákazu činnosti – pozor na trestní příkaz

V případě trestu zákazu činnosti uvedu jako příklad vadného soudního rozhodnutí trestní příkaz Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou.[11] V tomto případě byla právnická osoba odsouzena za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a přečin zkrácení daně, poplatku a obdobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Tímto trestním příkazem byl právnické osobě uložen trest zákazu činnosti, který spočíval v zákazu provozování předmětu živnosti, a to v délce deseti let.

Pochybením soudu v tomto případě bylo to, že uložil právnické osobě trest zákazu činnosti v takové délce, ve které není tento trest možné trestním příkazem uložit, resp. tato délka přesahuje nejvyšší možnou výměru trestu zákazu činnosti, ve které lze tento trest trestním příkazem podle § 314e odst. 2 písm. d) tr. řádu uložit a která činí dle zákona maximálně „pouhých“ pět let.

K podanému odporu byl však tento trestní příkaz zrušen a ve věci bylo po proběhlém hlavním líčení vydáno nové rozhodnutí. V tomto byla právnická osoba pravomocně odsouzena k trestu zrušení právnické osoby. Kdo tento odpor podal a z jakého důvodu, si však můžeme bohužel jen domýšlet, neboť tento rozsudek neobsahuje v souladu s § 129 odst. 2 tr. řádu odůvodnění. Je tak otázkou, zda některá z osob, které jsou oprávněny podat proti trestnímu příkazu odpor, tuto chybu prostě a jednoduše objevila, a tedy odpor podala, anebo zda vnímala obviněná právnická osoba tento trest jako příliš přísný a doufala v jeho kratší výměru, k čemuž ovšem nedošlo.[12]

Tak nebo tak, co se týče této vady soudní praxe (nejedná se totiž o ojedinělý případ, obdobně chybně postupoval též Obvodní soud pro Prahu 10[13]), tj. ukládání trestu zákazu činnosti rozhodnutím ve formě trestního příkazu ve výměře, jež převyšuje výměru maximální možnou, pak osobně nemám za to, že by bylo zapotřebí zvyšovat, a to po vzoru fyzických osob, pro případ ukládání tohoto trestu právnickým osobám trestním příkazem nejvyšší možnou výměru též na polovinu, tj. na dobu deseti let.

K tomuto závěru docházím již s ohledem na to, že i přesto, že ke zvýšení horní hranice tohoto trestu u právnických osob došlo primárně s ohledem na jejich charakter, resp. s ohledem na to, že „činnost právnické osoby je způsobilá zasáhnout mnohem větší okruh osob a právních vztahů než činnost fyzické osoby a spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem takové činnosti má pak širší a závažnější následky a dopady“,[14] jsem toho názoru, že bez jakéhokoliv dalšího zohlednění důsledků uložení tohoto trestu v horní polovině jeho trestní sazby může mít pro nejednu právnickou osobu třeba až likvidační důsledky, a fakticky jedinou možnost, jak „přežít“, pak pro takovou právnickou osobu představuje pouze změna jejího předmětu činnosti. Domnívám se tedy, že horní hranice tohoto trestu je již jako taková nastavena zbytečně vysoko a že v případě ponechání maximální délky trestu zákazu činnosti tak, jak je tomu v případě fyzických osob, by byl preventivní účinek tohoto trestu stále plně zachován.

Ukládání trestu uveřejnění rozsudku trestním příkazem

Pokud jde o trest uveřejnění rozsudku, pak na tomto místě pokládám za přínosné uvést rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1.[15] V tomto případě uznal soud právnickou osobu vinnou přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měla dopustit tím, že „neplnila svou zákonnou povinnost a neodvedla předepsané pojistné na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění za své zaměstnance za období od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012 přesto, že povinné částky byly sráženy z jejich hrubé mzdy“. Soudem zvoleným trestem byl pak trest uveřejnění rozsudku v tiskovém sdělovacím prostředku.

Ačkoliv by se tak na první pohled mohlo jevit, je zcela bez významu to, že nedošlo k uveřejnění „rozsudku“, nýbrž „trestního příkazu“, když dle § 314e odst. 7 tr. řádu má trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku. Co je zde problémem, je to, že formou rozhodnutí byl v tomto případě trestní příkaz, a trest uveřejnění rozsudku není trestem, jejž by bylo možné trestním příkazem uložit (srov. § 314e odst. 2 tr. řádu). Nadto nutno dodat, že v tomto rozhodnutí postrádám v rozporu s § 23 odst. 1 ZTOPO jakékoliv bližší vymezení rozsahu, ve kterém byla právnická osoba povinna toto rozhodnutí uveřejnit.

Stejně chybně postupoval při ukládání trestu uveřejnění rozsudku též Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou,[16] když uložil právnické osobě za přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku „trest uveřejnění trestního příkazu v regionálním tisku, tj. v Orlickém deníku, v celém rozsahu výroku o vině a trestu právnické osoby“. V tomto rozsudku pak, v rozporu s § 23 odst. 1 ZTOPO, nenalezneme tentokrát ani obligatorní lhůtu pro uveřejnění takového rozhodnutí.

Pokud jde o vadu rozhodovací činnosti trestních soudů v této oblasti, tj. ukládání trestu uveřejnění rozsudku trestním příkazem, tedy trestu, který není v dotčeném ust. § 314e odst. 2 tr. řádu zakotven, pak by se tento trest mohl stát do budoucna podle mého názoru součástí předmětného výčtu. Domnívám se, že v této souvislosti přitom nelze nijak uvažovat o možných výtkách, že tento trest by nemělo býti možné ukládat trestním příkazem, neboť jeho uložení může vést v krajním případě v konkrétní věci třeba až k úpadku právnické osoby a její likvidaci.[17] Takové neblahé důsledky může mít pro právnickou osobu ve svém důsledku přece i každý jiný trest, který jí lze trestním příkazem v současné době uložit. V tomto směru bych se tedy osobně přizpůsobila praxi soudů a výše uvedeným způsobem ji, řekněme, legalizovala.

Shrnutí aktuálního stavu

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob byl již od jeho přijetí spojován s výraznou nedůvěrou. Ta se projevovala jak v rovině teoretické, kdy byl celý koncept trestní odpovědnosti právnických osob zpochybňován a kritizován pro svou neslučitelnost s českým trestním právem, tak i v rovině budoucí praktické aplikace zákona. Na straně jedné jsme se pak mohli setkat s názory, že jelikož orgány činné v trestním řízení nebudou ochotny podle nového zákona o trestní odpovědnosti právnických osob postupovat, nebude k trestnímu stíhání právnických osob v praxi docházet, a tedy zůstane tento zákon, přinejmenším v prvních letech jeho účinnosti, zcela nevyužit. Na straně druhé se pak objevoval názor opačný, a sice že společně s nabytím účinnosti zákona nastane co do jeho aplikace boom, který může způsobit dokonce i úplný kolaps z důvodu přetížení justice.

Nyní, majíce poznatky o praktické aplikaci zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, můžeme konstatovat, že i přesto, že k sankcionování právnických osob přikročily zatím pouze soudy některé, škála jimi uložených sankcí není příliš pestrá a některá z jejich rozhodnutí nejsou, nejspíše z důvodu stále trvající novoty tohoto zákona, zcela bezvadná, bylo soudy vyneseno již skoro devadesát pravomocných rozhodnutí, v rámci nichž byla právnické osobě uložena sankce, tedy slova ani jedné z těchto dvou stran se nenaplnila a minimálně poslední tři roky ukázaly, že zákon o trestní odpovědnosti právnických osob nepředstavuje pouhé formální splnění mezinárodních závazků, nýbrž je zákonem, který nebude v českém trestním právu z hlediska praxe orgánů činných v trestním řízení nijak ignorován.[18]

Prognóza na příští léta

S ohledem na nepříliš dlouhou dobu praktické aplikace zákona o trestní odpovědnosti právnických osob nemůžeme konstruovat ucelený výhled na další roky. Co ovšem alespoň teoreticky říci můžeme, je to, že s přihlédnutím k tomu, že počet pravomocně odsouzených právnických osob prozatím každoročně znatelně vzrůstal, lze předpokládat, že tato narůstající tendence zůstane zachována i nadále. Nárůst počtu pravomocně odsouzených právnických osob pak lze očekávat taktéž v souvislosti s novelizací § 7 ZTOPO, jež přispěje k větší kriminalizaci protiprávního jednání právnických osob, když právnická osoba bude moci býti nově činěna trestně odpovědnou, až na několik výjimek, za veškeré trestné činy, kterých se může dopustit osoba fyzická. V této spojitosti je pak někdy dokonce očekáváno, že „ročně budou odsouzeny stovky, možná i tisíce firem“.[19]

Závěrem lze uvést, že současný stav je třeba brát jako určitý příslib do budoucna a věřit, že spolu s tím, že bude mít intenzita aplikace zákona o trestní odpovědnosti právnických osob českými soudy i nadále vzrůstající tendenci, bude mít i samotný zákon o trestní odpovědnosti právnických osob příležitost ukázat, nakolik vhodné nástroje sankcionování právnických osob do rukou českých trestních soudů vkládá, stejně jako to, do jaké míry se soudy, jakož i jiné orgány činné v trestním řízení, s existencí a uměním aplikace tohoto zákona již sžily.

Autorka je interní doktorandkou na katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.