První setkání se zapsaným mediátorem z pohledu praxe

autor: JUDr. Petr Bříza, LL.M., Ph.D., JUDr. Filip Gantner
publikováno: 12.05.2016

V občanském soudním řízení stále přibývá případů využití alternativních postupů při řešení sporu prostřednictvím mediace prováděné zapsaným mediátorem. V tomto článku přiblížíme očima zapsaného mediátora některé praktické aspekty tzv. prvního setkání se zapsaným mediátorem nařízeného soudem.

V souvislosti s přijetím zákona o mediaci[1] bylo do občanského soudního řádu vloženo ustanovení,[2] podle nějž, je-li to vhodné a účelné, může předseda senátu účastníkům řízení nařídit první setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu 3 hodin a přerušit řízení na dobu nejdéle 3 měsíců. Zapsaného mediátora si mají primárně zvolit účastníci řízení; nedohodnou-li se bez zbytečného odkladu na jeho osobě, vybere jej ze seznamu vedeného Ministerstvem spravedlnosti předseda senátu. Po uplynutí 3 měsíců pak soud v řízení pokračuje.

Tento článek popíše některé dílčí aspekty institutu prvního setkání se zapsaným mediátorem a pokusí se nabídnout řešení některých sporných otázek, které v souvislosti s aplikací ust. § 100 odst. 2 o. s. ř. přinesla praxe.

1. První setkání s mediátorem nařízené soudem není totožné s mediací

Na úvod považujeme za potřebné zdůraznit, že první setkání s mediátorem není samotnou mediací, jak ji vymezuje § 2 písm. a) zákona o mediaci;[3] účelem prvního setkání tedy není provedení mediace coby neformálního procesu směřujícího k uzavření dohody mezi stranami sporu, ale toliko seznámení účastníků řízení s principy, výhodami a účelem mediace a zjištění, zda by případně účastníci řízení byli nakloněni možnému provedení mediace. Mediace je zahájena nikoli rozhodnutím soudu o nařízení prvního setkání s mediátorem, ale teprve uzavřením smlouvy o provedení mediace.[4] Není však zároveň vyloučeno (naopak je tato situace vcelku obvyklá[5]), že po seznámení stran s institutem mediace v rámci prvního setkání s mediátorem dochází k podpisu smlouvy o provedení mediace a z důvodu časové úspory se ihned přistoupí k provedení mediace.

Toto rozdělení má zásadní praktické dopady; některým z nich se věnujeme níže v tomto textu. Jedním z nejzásadnějších je skutečnost, že pouze mediátor je vázán v obou případech povinností mlčenlivosti ohledně skutečností, jež při setkání se stranami zazní.[6] Strany tuto mlčenlivost zakládají smluvně, tedy zpravidla až prostřednictvím uzavření smlouvy o provedení mediace. I proto by až do samotného zahájení mediace neměl zapsaný mediátor v rámci prvního setkání zjišťovat od stran podrobnosti o případu, resp. by je před uzavřením smlouvy o provedení mediace měl alespoň upozornit, že tyto informace nejsou chráněny mezi stranami povinností mlčenlivosti.

2. Vhodnost a účelnost nařízení prvního setkání soudem má soud zkoumat případ od případu

První setkání může soud nařídit, je-li to vhodné a účelné. Samotné zhodnocení „vhodnosti a účelnosti“ nařízení prvního setkání určuje předseda soudního senátu; účastníci řízení v tomto případě nemají proti takovému rozhodnutí možnost mnoho namítat, vezmeme-li v úvahu, že proti usnesení o nařízení prvního setkání není odvolání přípustné.[7] Je však samozřejmě možné, aby soud se svým záměrem přerušit řízení a nařídit první setkání se zapsaným mediátorem dopředu seznámil účastníky řízení a v součinnosti s nimi vyhodnotil účelnost takového procesního postupu.

Obecně je možné poznamenat, že nařízení prvního setkání je vhodné v případech, kdy mezi účastníky probíhala či dosud probíhá dlouhodobá (typicky obchodní) spolupráce, a je zde zájem na udržení nebo obnovení této spolupráce i v budoucnu, v některých sousedských či spotřebitelských sporech, dále ve věcech týkajících se rodinného práva, pracovního práva, otázek náhrady újmy na zdraví nebo ochrany osobnosti, kde je žádoucí vyjasnit některé motivy jednání toho kterého účastníka, což může být pro úspěšné a přátelské vyřešení sporu klíčové. Zejména je nařízení prvního setkání vhodné v těch právních věcech, kde se soudu skutková či právní situace jeví jako nejasná či velmi komplikovaná nebo kde na straně účastníků může existovat silný zájem na narovnání vzájemných vztahů mimosoudně či bez veřejného soudního projednání, a nikoli soudním rozhodnutím. Právě soudní řešení sporu, kdy jedna strana je vítězem a druhá poraženým, velmi často tyto vztahy spíše zhorší, než aby je napravilo, což brání další účinné spolupráci či koexistenci stran sporu.

Soud hraje v těchto případech zcela jedinečnou roli – po zhodnocení předložených důkazních návrhů si totiž může udělat poměrně jasnou představu o tom, zda by nařízení prvního setkání s mediátorem bylo přínosné (slovy zákona „účelné a vhodné“), a samotné usnesení o nařízení prvního setkání se tak může opírat o zcela konkrétní důvody. Nařízení takového prvního setkání je pak zcela v souladu s principy mediace a pro soud i strany sporu je takovýto postup namístě.

Naopak v některých případech soudy bohužel přistupují k nařizování prvních setkání mechanicky a bez bližšího seznámení se s případem, což může v konečném důsledku řešení právní věci účastníků jenom zdržet a zvyšovat jim náklady na vedení sporu. Jinými slovy – ne vždy je žádoucí první setkání vůbec nařizovat a provádět mediaci. V praxi jsme např. čelili situaci, kdy soud nařídil první setkání s mediátorem ve sporu o zaplacení peněžité částky ve výši zhruba 900 Kč.[8] S ohledem na skutečnost, že samotné náklady účastníků na uskutečnění prvního setkání s mediátorem (a to nehovoříme o nákladech na provedení mediace jako takové, která navíc nutně nemusí skončit dohodou stran) by v tomto případě mohly přesahovat žalovanou částku, nebylo možné považovat nařízení prvního setkání s mediátorem za vhodné a účelné.

Kromě případů, kdy žalovaná částka je vůči reálným nákladům celého mediačního procesu marginální, pak není nařízení prvního setkání s mediátorem vhodné např. ani v případě, kdy se skutkový stav jeví jako zcela zřejmý, kdy není důvod narovnávat a nastavovat budoucí vztahy mezi stranami sporu, nebo kdy je pro stranu (resp. její právní postavení, včetně vztahu ke třetím osobám) nezbytné, aby ve věci rozhodl soud. K mediaci zpravidla rovněž nejsou vhodné spory, kde se vyskytlo násilí jedné ze stran vůči druhé (ať se to již týká oblasti rodinného práva, sousedských sporů, nebo výjimečně i sporů obchodních). Problematická je mediace také tehdy, pokud by uzavření dohody mohla bránit duševní porucha některé strany, případně byla dána jiná zřejmá nerovnováha mezi stranami (různé vztahy majetkové, citové či jiné závislosti apod.).

Je tudíž nezbytné, aby soud při zvažování nařízení prvního setkání se zapsaným mediátorem pečlivě zvažoval, zda okolnosti případu jsou tomu nakloněny, a v případě pochybností o vhodnosti a účelnosti takového postupu nerozhodl autoritativně, nýbrž vyzval k vyjádření účastníky řízení a možnost uskutečnění prvního setkání diskutoval přímo s nimi. Tímto způsobem je možné se vyhnout nejen navyšování nákladů způsobenému neúčelně nařízeným prvním setkáním s mediátorem, ale rovněž nedůvodnému protahování celého řízení. Soud má ve smyslu § 100 odst. 1 o. s. ř. usilovat o to, aby mezi účastníky byl spor vyřešen smírně; v tomto ohledu má k dispozici kromě možnosti nařízení prvního setkání s mediátorem i další (a v některých případech i vhodnější) procesní instrumenty. To samozřejmě neznamená, že by byl soud vyjádřením účastníků jakkoli vázán; nařízení prvního setkání s mediátorem může být účelné, i když některá ze stran nemá o mediaci zájem. Není výjimečné, že úspěšnou mediací skončí i takové setkání s mediátorem, na nějž jedna ze stran (a někdy i obě) přišla s úmyslem mediaci nezahajovat. Zde záleží samozřejmě na schopnostech mediátora, zda strany přesvědčí, že by měly dát mediaci šanci. Nicméně podstatné je, že (ne)ochota stran dát mediaci šanci by neměla být pro soud tím nejdůležitějším kritériem při rozhodování, zda setkání s mediátorem nařídit či nikoli. Jak už jsme totiž naznačili výše, účelem setkání s mediátorem je ukázat stranám, že by mediace mohla být pro řešení jejich sporu přínosná a vzbudit v nich zájem tento postup zkusit.

3. Kontakt soudu s mediátorem před nařízením prvního setkání

Zapsaný mediátor nemá povinnost soudem nařízené první setkání uskutečnit. Může mu v tom bránit konflikt zájmů, pracovní vytížení nebo také nedostatek zkušeností s daným typem sporu. Soud zároveň nemá nástroje, jak zapsaného mediátora k uskutečnění setkání přinutit – a nebylo by to ostatně ani vhodné. Soud by měl mít v prvé řadě zájem na tom, aby jím jmenovaný mediátor měl potenciál přesvědčit strany k mediaci a mediaci následně řádně dovést do úspěšného konce. A aby u něj samozřejmě byly dány všechny předpoklady k vedení mediace, včetně jeho nestrannosti a nezávislosti. Pokud mediátor čelí střetu zájmů, pak takový předpoklad u něj dán není, a stejně tak těžko povede úspěšné jednání mediátor přetížený, demotivovaný nebo svíraný obavami, že má mediovat spor z oblasti, s níž nemá dostatek zkušeností.

Také se může stát, že soudem jmenovaný mediátor má zrovna několikaměsíční studijní volno, potýká se se zdravotními problémy či si dopřál delší dovolenou. Ze všech těchto důvodů je nanejvýš vhodné, aby soud dopředu kontaktoval, byť třeba i jen neformálně (e-mailem či telefonicky – kontakty na mediátory jsou dostupné v seznamu mediátorů vedeném Ministerstvem spravedlnosti), mediátora, jehož plánuje jmenovat, a ujistil se, že nejsou dány důvody, které by mediá­torovi bránily setkání se stranami (a případnou následnou mediaci) uskutečnit. Tento postup nebude zpravidla nutný v případech, kdy se na osobě mediátora shodnou přímo strany poté, co jej některá z nich (či obě) kontaktovala a možnost jeho jmenování si s ním strany potvrdily. V případech jmenování mediátora soudem je však předchozí kontakt nanejvýš žádoucí.

V tomto ohledu je třeba kvitovat, že některé soudy tak dle zkušenosti autorů postupují (jakkoli to není většina) a kontaktují zapsaného mediátora buď cestou oficiálního přípisu, či méně formálně ještě předtím, než usnesením nařídí první setkání.

4. Stanovení termínu prvního setkání se zapsaným mediátorem a jeho průběh

Pokud soud již účastníkům nařídí první setkání se zapsaným mediátorem, zašle usnesení účastníkům a mediátorovi, na jehož osobě se buďto účastníci shodli, nebo kterého předseda senátu zvolil ze seznamu mediátorů.

Podle našich zkušeností následně strany buďto aktivně kontaktují mediátora s návrhem termínu prvního setkání, nebo mediátor sám strany informuje o tom, kdy a kde se první setkání uskuteční. Zpravidla nabízí i možnost zaslání návrhu smlouvy o provedení mediace, to pro případ, že by strany již na první setkání s mediátorem šly s tím, že si přejí uskutečnit i samotnou mediaci, nebo se pro to rozhodly během setkání po vyslechnutí mediátora a zbýval ještě čas pro zahájení mediace.

Mediátor by měl s ohledem na navázání pozitivního vztahu se stranami preferovat, aby se strany společně s ním na termínu uskutečnění prvního setkání dohodly; ne vždy je to však z různých důvodů možné (jiné časové preference, neschopnost či neochota stran se na termínu shodnout). Mediátor stejně tak nemusí disponovat flexibilními prostředky, jak účastníky s návrhem termínu oslovit (strany jej aktivně nekontaktují, mediátor nezná jejich e-mailové adresy). Nastane-li taková situace, měl by mediátor určit termín prvního setkání sám, a to s dostatečným předstihem před koncem lhůty stanovené usnesením soudu. Pozvánku na první setkání v takovém případě adresuje stranám nejlépe doporučeným dopisem zaslaným na adresu bydliště, sídla či místa podnikání účastníka. V dopise je žádoucí uvést e-mailovou adresu, kterou mají strany využít pro další komunikaci s mediátorem ohledně potvrzení určeného termínu či případně navržení termínu jiného. Toto řešení považujeme nejen za hospodárnější, ale rovněž operativnější.

Pokud je některou ze stran právnická osoba, měl by se prvního setkání zúčastnit člen jejího statutárního orgánu, popř. pověřený zaměstnanec, který je dobře obeznámen s podstatou sporu mezi stranami a v ideálním případě s druhou stranou sám aktivně spolupracoval. Doporučuje se vybavit takového zaměstnance plnou mocí, jež jej bude opravňovat k uzavření smlouvy o provedení mediace, k účasti na mediač­ních set­káních, ale rovněž k uzavření případné mediační dohody (kterou se narovnávají sporné vztahy mezi stranami, jež jsou předmětem soudního řízení).

Soud v usnesení o nařízení prvního setkání s mediátorem vymezuje rozsah setkání jako tříhodinového; podle naší zkušenosti si však toto první setkání vyžádá zpravidla ne více než jednu hodinu. Jak již bylo naznačeno výše, v takovém případě je možné využít čas, který si strany na setkání vyhradily, a po provedení prvního setkání a podpisu smlouvy o provedení mediace se věnovat samotné mediaci. K tomu malou odbočku – protože první setkání je obvykle uskutečněno v čase podstatně kratším než zmíněné tři hodiny, mediátor účtuje stranám odměnu stanovenou vyhláškou[9] pouze za čas, po který první setkání reálně trvalo. Ve smlouvě o provedení mediace následně mediátor se stranami dohodne hodinovou sazbu za provádění mediace samotné.

Ne vždy jsou však strany ihned po prvním setkání s mediá­torem nakloněny provedení mediace; v takovém případě je pak mediační jednání, zahrnující zpravidla podpis smlouvy a provedení mediace jako takové, uskutečněno v jiném termínu, na němž se strany s mediátorem dohodnou.[10] To vše samozřejmě pouze za předpokladu, že obě strany sporu stojí o řešení sporu prostřednictvím mediace – svou povinnost uloženou usnesením soudu totiž splní již tím, že se dostaví na první setkání s mediátorem, i kdyby po jeho uskutečnění konstatovaly, že o mediaci samotnou nemají zájem. Tyto případy však jsou podle naší dosavadní praxe spíše méně časté a strany zpravidla na první setkání přicházejí již s úmyslem zahájit mediaci. Případně se v některých případech mediátorovi podaří je o vhodnosti mediace přesvědčit během samotného prvního setkání.

Důležitým dovětkem pak je, že pokud se strany po uskutečnění prvního setkání shodnou na tom, že si přejí provést mediaci, nemusejí tak nutně učinit s využitím služeb mediátora, s nímž první setkání absolvovaly; naopak je možné zvolit k provedení mediace i jiného mediátora zapsaného v seznamu mediátorů, aniž by byly jakkoli dotčeny účinky rozhodnutí soudu o přerušení řízení za účelem uskutečnění prvního setkání s mediátorem. Podle našich zkušeností však strany obvykle pokračují ve spolupráci s mediátorem, který je provázel prvním setkáním.

5. Sankce za nedostavení se k prvnímu setkání se zapsaným mediátorem

Ač nám praxe takovou zkušenost nepřinesla, může reálně nastat situace, kdy se jedna či obě strany k prvnímu setkání s mediátorem nedostaví. V tomto případě se vlastně střetávají dva protichůdné principy, a to na jedné straně princip dobrovolnosti podstoupit mediační proces a na druhé straně princip závaznosti rozhodnutí soudu, kterým soud uskutečnění prvního setkání s mediátorem autoritativně nařídí.

Lze souhlasit s námitkou, že pokud by za nedostavení se k prvnímu setkání s mediátorem nebyla stanovena vůbec žádná sankce, mohla by se do velké míry snížit motivace stran sporu rozhodnutí soudu respektovat, což by v samotném důsledku znamenalo nepříliš vysokou efektivitu tohoto instrumentu v občanském soudním řízení.

Z pohledu mediátora může nastat několik situací, které krátce rozebereme. Předně, pokud se jedna ze stran na první setkání dostaví a druhá naopak bez omluvy absentuje, měl by mediátor přítomné straně vydat potvrzení, že se prvního setkání zúčastnila, čímž je její povinnost stanovená usnesením soudu splněna. Nepřítomné straně by mediátor potvrzení nevydal, a tuto stranu tak mohou postihnout následky, o nichž pojednáváme níže.

Může nastat i situace, kdy se jedna strana z prvního setkání z vážných důvodů omluví. Pokud již mediátor nemá příležitost omluvu tlumočit druhé straně, jež se ve stanovený čas na první setkání dostaví, může na její žádost např. první setkání uskutečnit pouze s ní a vydat jí o tom potvrzení,[11] přičemž druhé straně navrhne jiný termín prvního setkání, na který by ale v rámci rovnosti a transparentnosti mělo být umožněno se dostavit i straně, která již první setkání (separátní) absolvovala. Strana, která se na první setkání dostavila, se stejně tak může s mediátorem dohodnout na tom, že absolvuje první setkání společně s druhým účastníkem v termínu, který mediá­tor určí jako náhradní termín za neuskutečněné první setkání. V takovém případě by vydal potvrzení teprve po uskutečnění tohoto „náhradního“ setkání.

Mediátor v zásadě vyvíjí snahu o to, aby k uskutečnění prvního setkání došlo v dostatečném předstihu před koncem doby, na kterou je soudní řízení přerušeno. Může se však stát, že např. z důvodu opakovaného odkládání termínu setkání účastníky má k prvnímu setkání dojít až ke konci lhůty určené usnesením soudu. Nedostaví-li se však jedna či obě ze stran (byť s uvedením řádné omluvy) k takovému setkání, mediá­tor může vydat potvrzení o účasti na prvním setkání pouze přítomné straně; podle našeho názoru by však straně (s ohledem na končící dobu přerušení řízení) nepřítomné již náhradní termín neměl navrhnout. Taková strana pak čelí následkům nedostavení se k prvnímu setkání, které přibližujeme níže. V tomto posledním případě vycházíme z předpokladu, že je primárně odpovědností účastníků řízení naplánovat termín setkání tak, aby bylo možné jej uskutečnit v souladu s usnesením soudu. Pokud z jakýchkoli důvodů (stojících na straně účastníků, nikoli mediátora) strana či strany nevyvinou potřebnou snahu setkání v tříměsíční lhůtě ode dne doručení usnesení realizovat, pak dle našeho mínění musí být připraveny nést důsledky s tím spojené, případně svůj postoj vysvětlit soudu. Mediátor není povinen pokoušet se opakovaně několik měsíců o setkání, jestliže strany (strana) neposkytují součinnost, jež by plnění povinnosti uložené soudem odpovídala.

Jak bylo naznačeno výše, s nedostavením se k prvnímu setkání s mediátorem je spojena sankce, kterou upravuje ust. § 150 o. s. ř., podle kterého odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ač tedy případná neúčast strany sporu na prvním setkání s mediátorem není automaticky bez dalšího sankcionována nepřiznáním náhrady nákladů řízení, platí, že byť by taková strana nakonec byla ve sporu úspěšná a za jiných okolností nárok na náhradu nákladů řízení měla, nepodrobení se usnesení o nařízení prvního setkání s mediátorem nakonec může (někdy i výrazně) zasáhnout do její majetkové sféry v podobě plného či částečného nepřiznání náhrady nákladů řízení. I když tedy nemá být náhrada nákladů řízení přiznána pouze „výjimečně“, strany sporu by měly vždy pečlivě zvážit přínosy a důsledky případného rozhodnutí o neúčasti na prvním setkání se zapsaným mediátorem.

6. Účast advokátů na prvním setkání se zapsaným mediátorem

Od kolegů z praxe občas slýcháme, že někteří zapsaní mediátoři brání právním zástupcům stran (nejčastěji tedy advokátům) v účasti na prvním setkání s mediátorem. Zde je třeba odlišovat dvě věci – a) otázku nahrazení účasti strany prostřednictvím jejího právního zástupce, a b) „spoluúčast“ právního zástupce na setkání, tj. situaci, kdy se strana dostaví, ale vezme s sebou i svého právního zástupce. Pokud jde o případ ad a), je zřejmé, že povinnost účasti na prvním setkání s mediátorem je osobní povinností strany, již nemůže v jejím zastoupení splnit právní zástupce (stejně jako ji nemůže zastoupit např. při výslechu účastníka řízení). Jde totiž o to, aby strany přímo mohly slyšet o potenciálních výhodách mediace pro vyřešení sporu a mohly se samy (nezprostředkovaně) rozhodnout, zda chtějí tuto metodu řešení sporu zkusit. Navíc i následná mediace by měla probíhat za přímé účasti stran [jakkoli se v některých cizích státech, např. USA, často vedou zejména obchodní mediace (primárně) prostřednictvím právních zástupců]. V každém případě tedy není možné, aby se místo strany dostavil pouze její advokát a požadoval vydání potvrzení o účasti na prvním setkání se zapsaným mediátorem.

Pokud jde o případ ad b), tedy situaci, kdy se strana na setkání dostaví osobně, nicméně ji doprovází její právní zástupce, nelze podle našeho názoru v žádném případě bránit tomu, aby byl setkání přítomen. Ponechme stranou samu otázku, jak nepříznivě může vyřešení sporu ovlivnit, pokud mediátor vyloučí z jednání osobu, s níž strana ve většině případů minimálně konzultuje výslednou podobu mediační dohody před jejím schválením (stejně jako samu smlouvu o provedení mediace). Mediátorovi by neměly bránit ve vyloučení advokáta jen úvahy praktické, ale i náš právní řád, konkrétně dle našeho názoru čl. 37 odst. 2 Listiny.[12]

V souvislosti s účastí advokátů bychom rádi zmínili ještě jednu otázku, která se dle našich poznatků v praxi objevila. Jak by měl zapsaný mediátor postupovat v případě, že se jedna ze stran dostaví na setkání bez advokáta a trvá na tom, že se bude setkání účastnit jen v tom případě, pokud nebude přítomen ani právní zástupce strany druhé? Strana může přitom poukazovat např. na požadavek rovnosti stran v mediaci. Zde bude platit totéž, co jsme uváděli výše – strany účastí na setkání se zapsaným mediátorem plní povinnost uloženou soudem v rámci řízení, v němž nelze bránit účasti právním zástupcům stran. Jak jsme také již uvedli, samo setkání s mediá­torem ještě není samotnou mediací, a nemělo by tedy před zahájením mediace dojít k vyjednávání řešení sporu. Zmíněná „nerovnost“ tedy nemůže stranu bez právního zástupce nijak postihnout. Jinak je to ovšem se samotnou mediací. Do té nemůže strany nikdo nutit a s jejími podmínkami musejí obě strany souhlasit. Pokud tedy jedna ze stran podmíní svou účast v samotné mediaci tím, že obě strany se budou účastnit bez právních zástupců, je nutné tento její požadavek respektovat; samozřejmě pokud s tím souhlasí druhá strana, jinak se mediace neuskuteční. Ostatně i v případě, kdy je v mediaci přítomen právní zástupce jen jedné strany a strana nezastoupená proti tomu nic nenamítá, je vhodné, aby se mediátor ujistil, zda to nezastoupené straně nevadí.

7. Závěr

Výše učiněné pojednání si nečiní ambice nabídnout vyčerpávající přehled všech praktických otázek, které mohou v souvislosti s institutem prvního setkání se zapsaným mediátorem vzniknout. Pokusili jsme se nicméně poskytnout odpovědi alespoň na některé z těch, které nám praxe dosud přinesla, přičemž se domníváme, že správná řešení lze nejlépe najít při pochopení rozdílů mezi setkáním se zapsaným mediátorem, jež představuje plnění povinnosti uložené soudem, jehož účelem je seznámit strany s mediací a motivovat je k účasti na ní, a samotnou mediací, jež je alternativním způsobem řešení sporu, který je striktně založen na dobrovolnosti a mlčenlivosti ze strany jejích účastníků.

První autor je advokátem v Praze, zapsaným mediátorem a rozhodcem Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, druhý autor je advokátním koncipientem v Praze, zapsaným mediátorem a zprostředkovatelem smluv dle autorského zákona jmenovaným Ministerstvem kultury.