Provoz podniku dlužníka v insolvenci

autor: JUDr. Kateřina Martínková
publikováno: 21.09.2012

Moderní úpravy insolvenčního práva předpokládají provozování podniku v insolvenci. Také naše insolvenční úprava je vedena snahou vytvořit podmínky pro zachování provozu dlužníkova podniku i po dobu insolvenčního řízení, což se mnohdy děje. Lze konstatovat, že zákonodárce vytvořil potřebný právní rámec pro udržení dlužníkova podniku v chodu. V souvislosti s provozováním dlužníkova podniku však nastává řada sporných či dosud neřešených právních otázek. Za nejpodstatnější považuji vymezení charakteru pohledávek vznikajících při provozu podniku dlužníka po okamžiku zahájení insolvenčního řízení. Tímto článkem pak hodlám poukázat na některé aspekty spojené s provozem podniku.

Pojem provozovaného podniku a jeho vztah k soupisu majetkové podstaty

Pojem podnik vymezuje § 5 obchodního zákoníku. Toto ustanovení vymezuje podnik jako hromadnou věc, která je souborem hmotných, nehmotných i osobních složek podnikání, které jsou určeny k podnikatelské činnosti uskutečňované za účelem dosažení zisku. Hromadná věc – podnik je předmětem vlastnictví. Je-li výše uvedený soubor tvořící celek, případně i jeho část, v průběhu insolvenčního řízení využíván k podnikatelské činnosti, je dlužníkův podnik provozován. Toto udržování podniku dlužníka v chodu se musí promítnout i do soupisu majetkové podstaty, neboť předmětem zápisu je v tomto případě podnik. Podle § 218 odst. 2 insolvenčního zákona se podnik sepisuje jedinou položkou, ze které musí být zřejmé, co všechno do podniku v den soupisu náleží. Nezbývá tedy než doporučit, aby insolvenční správce vycházel z položek účetní rozvahy.[1]Při soupisu podniku dlužníka postupujeme tak, že kromě identifikace podniku osobou dlužníka uvádíme údaje o stěžejním předmětu podnikání, a dále údaje vztahující se k osobní složce podniku, a to počtem zaměstnanců ke dni soupisu majetku. Pokud součástí podniku jsou nemovitosti, ty specifikujeme v rámci složek podniku každou jednotlivě, jejich označením podle katastrálních předpisů. V případě, že to dlužníkovy majetkové poměry dovolují, sepisujeme také jednotlivé věci tvořící dlouhodobý hmotný majetek. V případě složek majetku, kdy takto postupovat nelze, uvádíme určení této složky alespoň odkazem na dlužníkovo účetnictví. Doporučuji, aby insolvenční správce v případě soupisu podniku do majetkové podstaty uváděl jednotlivě majetek, který je součástí podniku a který je předmětem uplatněných práv zajištění. Budou-li předpoklady pro oceňování majetku dlužníka, a to z důvodu řešení úpadku reorganizací, popřípadě konkursem, v němž má být majetková podstata zpeněžována jedinou smlouvou, bude zpracováván znalecký posudek znalcem jmenovaným insolvenčním soudem. Znalec bude vázán k ocenění části majetkové podstaty, ke které je uplatněno právo na uspokojení ze zajištění, odděleně a soupis by byl tedy určitým podkladem pro ocenění majetku znaleckým posudkem.

Jsou-li podmínky pro zpeněžení části podniku dlužníka jednou smlouvou ve smyslu § 292 insolvenčního zákona, pak by tato část podniku, která musí být samostatnou organizační složkou, měla být v soupise rovněž vymezena.[2] V praxi se postupuje tak, že se podnik sepíše jedinou položkou, avšak v rámci této položky se jako jednotlivé složky podniku uvedou samostatné organizační složky, tvořící v úhrnu podnik a každá složka se v rámci soupisu ještě blíže vymezí. Tento postup se ukázal být praktický i pro identifikaci zpeněžovaného majetku ve smlouvách, v listinách předkládaných věřitelskému orgánu či insolvenčnímu soudu. Při tomto postupu bylo postaveno najisto, že insolvenční správce nakládal s majetkem, který je v majetkové podstatě sepsán.

Osoba provozující podnik v insolvenci

Provozování podniku je úkonem, který insolvenční zákon považuje za nakládání s majetkovou podstatou dlužníka. Podle § 228 písm. e) se za nakládání s majetkovou podstatou považuje rozhodování o výrobních, provozních a obchodních záležitostech podniku v majetkové podstatě, včetně úvěrového financování a jiných úkonů potřebných k zajištění financování podniku. V písm. f) téhož ustanovení se pak za nakládání považuje i výkon práv a povinností zaměstnavatele ohledně zaměstnanců dlužníka. Insolvenční zákon určuje osobu s dispozičními oprávněními, tedy osobu, jíž přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou v závislosti na fázi insolvenčního řízení a způsobu řešení úpadku dlužníka. Lze tedy konstatovat, že provozovat podnik je oprávněna osoba s dispozičními oprávněními. V době od zahájení insolvenčního řízení do rozhodnutí o úpadku je touto osobou dlužník, není-li omezen v dispozičních oprávněních rozhodnutími insolvenčního soudu. Zákon pak výslovně nestanoví, kdo je touto oprávněnou osobou v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu jeho řešení, soudní praxe však bez problému přijala závěr, že touto osobou je dlužník.[3] V případě, že dlužník provozuje podnik, je insolvenční správce povinen na toto nakládání s majetkovou podstatou dohlížet.

Je-li úpadek dlužníka řešen konkursem, musí být insolvenční správce připraven převzít řízení podniku od okamžiku prohlášení konkursu. Insolvenční zákon stanoví, že prohlášením konkursu nekončí provoz dlužníkova podniku, nestanoví-li jinak zvláštní předpis. Tak tomu je např. v zákoně o advokacii, takže provozovat podnik advokáta v případě konkursu nelze. Také jiné předpisy stanoví omezení podnikatelské činnosti, a proto insolvenční správce musí zkoumat právní způsobilost provozovat podnik dlužníka i po prohlášení konkursu.

Problematika pohledávek při provozování podniku dlužníka v insolvenci do doby rozhodnutí o úpadku

Podmínky k provozu podniku dlužníka od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, upravuje § 111 insolvenčního zákona. V odstavci 1 tohoto ustanovení jsou stanovena omezení nakládání s majetkovou podstatou dlužníkem, kdy účelem těchto omezení je v podstatě nezkrácení práv věřitelů. V praxi jsme nezaznamenali podstatné interpretační problémy ve vymezení těchto omezení dlužníka, pokud jde o nakládání s jiným než finančním majetkem. Mnoho otázek však vyvolává uspokojování peněžitých pohledávek obchodních věřitelů dlužníka, které vznikly při obvyklém provozu podniku dlužníka právě poté, co nastaly účinky zahájeného insolvenčního řízení. V § 111 odst. 2 se výslovně stanoví, že omezení nakládání s majetkovou podstatou se mimo jiné nevztahuje na provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření. Řada insolvenčních správců tedy toto ustanovení interpretuje tak, že dlužník je oprávněn plnit přímo z majetkové podstaty své závazky, které vznikly při provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření. Tento závěr je podpořen ještě tím, že z tohoto zákonného ustanovení vyplývá povinnost dlužníka provozovat podnik a zajišťovat jeho chod. Splnění této povinnosti pak nelze vyžadovat bez vytvoření podmínek pro její plnění, a tedy bez možnosti úhrady materiálu, energií a služeb přímo spojených s nutným provozem. Na pořadí těchto pohledávek, vzniklých ve shora označené době, však existuje řada dalších názorů. Lze se setkat s výkladem, že tyto pohledávky nelze hradit vůbec, neboť insolvenční zákon dovoluje přímou úhradu s přednostním pořadím jen pohledávkám věřitelům, které jsou taxativně vymezeny § 168 a § 169 insolvenčního zákona. S ohledem na to, že pohledávky věřitelů z obchodních smluv uzavřených dlužníkem k provozování podniku, které vznikly před rozhodnutím o úpadku, nejsou v těchto ustanoveních výslovně vymezeny, nelze je uspokojovat vůbec. Vyskytují se i názory, že se jedná o pohledávky, které má věřitel uplatnit přihláškou. Jsou přijímány i právní závěry, že dlužník je oprávněn tyto pohledávky z majetkové podstaty hradit, avšak jen do doby, než nastanou účinky rozhodnutí o úpadku, neboť tímto okamžikem pominou účinky § 111 insolvenčního zákona, a nadále lze uspokojovat jen pohledávky, které jsou výslovně vymezeny v § 168 a § 169 insolvenčního zákona. S těmito názory se neztotožňujeme. Nelze stanovit povinnost dlužníku provozovat podnik s vědomím, že se tak děje na účet třetích osob, bez úhrady vzniklých závazků, a plnit tak zákonnou povinnost se způsobením škody a majetkové újmy obchodním partnerům dlužníka. Je zřejmé, že zákon má instrumenty, aby se tak nestalo, např. v podobě moratoria. Tento právní institut však je jen omezeně využívaný, v soudní praxi se dosud neprosadil a má své mantinely. Naopak se vyskytují situace, kdy i v případě dlužnického návrhu trvá doba mezi podáním návrhu a rozhodnutím o úpadku více než měsíc. Vycházíme tedy z toho, že § 111 stanoví právo dlužníku hradit pohledávky vzniklé třetím osobám při provozování podniku dlužníka, pokud je splněna podmínka obvyklého hospodaření, a toto právo hradit pohledávky přímo z majetkové podstaty nezaniká ani v případě rozhodnutí o úpadku.

Ve výše uvedených souvislostech je však třeba poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně pod č. j. 29 NSČR 16/2011-P8-23. V tomto rozhodnutí řešil Nejvyšší soud jinou právní otázku, než je nastolena tímto článkem, avšak zřejmě uceleně se vyjádřil k právnímu rámci uspokojování pohledávek v insolvenčním řízení. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vypočítává čtyři skupiny pohledávek dlužníkových věřitelů uspokojovaných v insolvenčním řízení, a to takto: 

• Pohledávky, které věřitelé uplatňují vůči dlužníku podáním přihlášky. Tyto pohledávky musí existovat zpravidla ke dni rozhodnutí o úpadku, nejpozději však ke dni přihlášení provedeného v propadné lhůtě vymezené rozhodnutím o úpadku.
• Pohledávky, na které se hledí jako na přihlášené, ačkoliv je věřitelé neuplatnili.
• Pohledávky za majetkovou podstatou v § 168 insolvenčního zákona. Tyto pohledávky charakterizuje citované rozhodnutí soudu tak, že vznikly nejpozději po vyhlášení moratoria, zpravidla však po zahájení insolvenčního řízení (§ 168 odst. 1 uvozovací věta insolvenčního zákona) nebo po rozhodnutí o úpadku (§ 168 odst. 2 uvozovací věta insolvenčního zákona). Dále se tyto pohledávky vymezují tak, že jejich výčet je taxativní.
• Pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona). U těchto pohledávek není podstatné, kdy vznikly, ale jejich charakter a výčet je rovněž taxativní.

Z výše uvedeného vymezení pohledávek v insolvenčním řízení je zřejmé, že Nejvyšší soud nevytváří pro pohledávky, které lze uspokojovat v souladu s § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, samostatnou kategorii, a pohledávky, které se uspokojují přímo z majetkové podstaty, tedy pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené, považuje za taxativně vymezené. Při respektování tohoto výkladu s přihlédnutím k charakteru pohledávky vzniklé při provozování podniku a k době jejího vzniku (do rozhodnutí o úpadku), by se pro její přímé uspokojení muselo jednat o některou z pohledávek výslovně vyjmenovaných v § 168 odst. 1 insolvenčního zákona. V písm. f) tohoto ustanovení se jako pohledávky za majetkovou podstatou uvádí pohledávky věřitelů z úvěrového financování. To je upraveno v § 41 odst. 1 insolvenčního zákona poněkud problematicky, kdy pod tento pojem mají spadat i smlouvy o dodávkách energií a surovin. Je tedy otázkou, zda toto vymezení zákonodárce neučinil s úmyslem zařadit pohledávky z obchodních vztahů při obvyklém provozování podniku pod pohledávky za majetkovou podstatou. Na podporu tohoto závěru lze uvést, že obchodní partner poskytuje dlužníku materiál, služby či energie bez okamžité úhrady a tedy smluvní vztah je založen na principu úvěru. V praxi se vyskytují názory, že uspokojení pohledávek, na které míří § 111 odst. 2, umožňuje § 168 odst. 2 písm. j), neboť za pohledávky za majetkovou podstatou se považují i pohledávky, o nichž tak stanoví zákon. Nelze však odhlédnout od toho, že uvozovací věta odst. 2 citovaného ustanovení stanoví, že se v tomto odstavci upravují pohledávky, které vznikly po rozhodnutí o úpadku.

Porušení omezení nakládání s majetkovou podstatou dlužníkem

Podle § 111 odst. 3 právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v odst. 1 a 2 téhož ustanovení, jsou vůči věřitelům neúčinné. Od prvního seznámení s insolvenční úpravou jsme zastávali názor, že insolvenční zákon v podstatě navazuje na obdobnou úpravu, tedy na § 15 zákona o konkursu a vyrovnání. Vycházeli jsme z toho, že se jedná o neúčinnost ex lege. V případech, kdy jsme zjistili, že dlužník splnil peněžitý závazek věřiteli, který měl věřitel uplatnit přihláškou do insolvenčního řízení, jsme dospěli k závěru, že jde o neúčinný právní úkon ze zákona a je namístě přímo žaloba na plnění, neboť zvláštní úprava v § 235 a násl. insolvenčního zákona na tento případ nedopadá. Vůči osobě, v jejíž prospěch dlužník neúčinný právní úkon uskutečnil, jsme u obecného soudu podali žalobu na plnění a domáhali jsme se tedy zaplacení plnění, které z majetkové podstaty ušlo. Soudy náš právní závěr respektovaly a žalobám vyhověly. V poslední době však sílí právní názory, že insolvenční zákon neúčinnost ex lege nezná a odporovat lze jen odpůrčí žalobou podle § 235 a násl. insolvenčního zákona. Při respektování těchto názorů by tedy insolvenční správce uplatňoval nároky u insolvenčního soudu, a to zřejmě přímo žalobou na plnění s tím, že by musely být splněny všechny další podmínky stanovené zákonem pro odporovatelnost právních úkonů a pro odpůrčí žaloby. Zda tedy insolvenční zákon upravuje neúčinnost zákonnou či nikoli, ukáže soudní praxe.

Závěrem je třeba uvést, že tento článek nemůže postihnout všechny aspekty právní úpravy provozování podniku v insolvenci. Při své insolvenční praxi zaznamenávám výkladové problémy insolvenčního zákona, ale také zjišťuji, že řada otázek zůstává neupravena. Absentuje úprava omezení uspokojování pracovních nároků vedoucích zaměstnanců dlužníka, případně oprávněnost uspokojování nároků osoby, která podnik dlužníka jeho jménem řídí z pozice statutárního orgánu.

Autorka je advokátkou v Ostravě a insolvenční správkyní se zvláštním povolením. Je členkou odborné sekce ČAK pro insolvenční právo.