Odpovědnost římskokatolické církve za právní úkon v rozporu s jejími předpisy

autor: JUDr. Ronald Němec
publikováno: 20.05.2013

Tento článek je čistě teoretický a má za úkol vytvoření debaty ohledně závaznosti kanonického práva římskokatolické církve vůči třetím osobám, zvláště v souvislosti s církevními restitucemi. Vzhledem k velké četnosti různých církví se budu věnovat jen římskokatolické církvi, kdyby se mělo pojednávat o všech církvích článek by se stal nepřehledným a zdlouhavým. Protože je článek psán převážně pro odbornou veřejnost vzdělanou ve světském právu, a nikoliv v kanonickém, budu občas zjednodušovat určité pojmy a nebudu se držet vždy přesné typologie označení všech institutů dle Codexu Iurex Canonici (CIC).

Úvod

Dle § 420 občanského zákoníku (z. č. 40/1964 Sb.) každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Dle zákona o církvích a náboženských společnostech (z. č. 3/2002 Sb. – dále jen „CNS“), § 4 odst. 1:

„Církev a náboženská společnost vzniká dobrovolným sdružováním fyzických osob a svébytně rozhoduje o věcech spojených s vyznáváním víry, o organizaci náboženského společenství a o vytváření k tomu určených institucí.“ Dle odst. 3: „Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů nezávisle na státních orgánech.“ Dle § 10 odst. 3 písm. h):  „...Návrh na registraci církve a náboženské společnosti musí obsahovat … způsob schvalování změn základního dokumentu a těch dokumentů církve a náboženské společnosti a jejich změn, které jsou přikládány k základnímu dokumentu, nebo z nichž jsou uváděny údaje do základního dokumentu.“

Dle komentáře[1] je církev po registraci právnickou osobou.

Z výše uvedeného právního předpisu můžeme s jistotou říci, že římskokatolická církev má právo na vlastní samosprávu. Tato samospráva spočívá i ve vydávání vlastních právních předpisů, které jsou pro členy katolické církve závazné, v určitých případech i pro osoby ne v církvi působící.

Základním právním předpisem římskokatolické církve je Codex Iuris Canonici, který byl promulgován dne 25. ledna 1983 (dále jen „CIC“).

Tento kodex je závazný pro všechny členy římskokatolické církve.[2]

CIC dále rozlišuje partikulární (místní) zákony, které mohou vydávat buď diecézní biskup (tedy biskupové pro své diecéze, resp. věřící a osoby zasvěcené na území diecéze), univerzální církevní autorita či někteří vyšší představení, představitelé řeholních institutů, sekulárních institutů, společností apoštolského života, provincií pro své členy (dále vždy jen „řád“), což je teologicky a kanonisticky velmi hrubé zjednodušení a smíchání).[3]

Každá diecéze či řád má své vlastní předpisy, které se dotýkají i majetkového nakládání. V současné době jsou farnosti a řády vždy samostatnou právní a účetní jednotou. [4]^{, [5]}

V čele každé farnosti/řádu stojí farář/představený či jiná osoba, která je buď zvolena, či jmenována a která je statutárním orgánem této farnosti – právnické osoby. Obecné soudy nemají právo zasahovat do voleb či do jmenování [též ani stát/města obecně, byť dříve např. některá města měla toto právo (právo prezentace) – např. K. Vary, dle vnitřních předpisů církve] a stát ani nemůže takovouto volbu přezkoumávat, to však platí ohledně volby, kdo bude „zvoleným“.[6]

Je nutno souhlasit s názorem v komentáři k CNS,[7] že se jedná o nebezpečnou situaci, pokud autonomie není dostatečně ošetřena vnitřními předpisy a postupy církve.

Meritum článku

Soud sice nemůže přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, tedy, zdali byly splněny podmínky např. pro odvolání či jmenování, ale může přezkoumávat rozhodnutí, kterým je stanoveno odvolání či jmenování a zda toto rozhodnutí přijal orgán, který je k tomu dle vnitřních předpisů oprávněn.[8]

Způsob jednání za farnost/řád/jiné právnické osoby v církvi a oprávněnost smluvně zavazovat, stejně jako u obchodních společností v obchodním rejstříku, je uvedena v rejstříku evidovaných právnických osob, který je veden u Ministerstva kultury České republiky.[9] Zápis se provádí z důvodu ochrany právní jistoty třetích osob.[10] Je důležité však mít na paměti, že samotný základní dokument dle § 10 odst. 3 písm. h) CNS je účelově vytvořená písemnost, kterou nelze ztotožňovat s vnitřními předpisy církve.[11] MK ČR však vychází z názoru, že základní dokument podle zákona není totožný se „základními“ církevními dokumenty typu Kodex kanonického práva, Katechismus katolické církve apod.[12]

Je nutné zdůraznit, že tento rejstřík má formální i materiální publicitu.[13] Lze však konstatovat, že postavení, resp. publicita statutárního orgánu příslušné církevní právnické osoby se oproti právnické osobě liší, a to v instituci, která vede registr statutárních orgánů.[14]

V tomto rejstříku můžeme vyhledat způsob nakládání s majetkem farnosti/řádu. V případě Plzeňské diecéze zjistíme, že farář jako statutární orgán má právo zavazovat farnost do výše 50 000 Kč. Nad tuto částku je zapotřebí souhlasu biskupa, jakožto ordináře.

Pokud se však podíváme do brněnské diecéze, zjistíme, že tento limit je jen 20 000 Kč. Obecně tedy můžeme říci, že každá diecéze/řád má jinou výši a jinou míru samostatnosti.[15] Tato skutečnost souvisí se svobodou každé diecéze, kdy každý biskup je zákonodárce, tedy může vydávat pro svou diecézi právní předpisy. Své limity však může nastavit i Česká biskupská konference, jakožto orgán (velice nepřesně řečeno),který je koordinačním orgánem, byť ne pro všechny entity římskokatolické církve. Biskupská konference sama o sobě není způsobilá vydávat žádné závazné předpisy, ale veškeré závazné předpisy, mající právní postavení podzákonné normy – decreta generalia –, ty musí být nejprve přezkoumány (recognitio) Apoštolským stolcem.[16] Ale i zde jsou výjimky (řád kněžského vzdělávání).[17]

Ve zvláštních případech se dokonce požaduje dovolení Apoštolského stolce.[18]

Dle CIC obecné i zvláštní normy světského práva o smlouvách a jejich plnění mají stejné účinky v kanonickém právu ve věcech, které podléhají církevní pravomoci.[19]

Pokud statutární orgán (farář) svým jednáním má přesáhnout limit určený ordinářem, vyžaduje se dovolení představeného, příslušného podle norem práva.[20]

Své vlastní předpisy však musí vydávat i řády, které jsou zákony ve vlastním slova smyslu.[21] Základní dokument se nazývá listina, stanovy či konstituce a tato listina obsahuje i základní normy nakládání s majetkem.[22] Problematickým bodem se však stává skutečnost, že stát nemá právo kanonické právo vykládat. Jen sama církev má právo své vlastní právo vykládat.[23] Takovýto názor je v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR, kdy bylo judikováno: „Zásada autonomie církví a náboženských společností tak nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu.“[24]

Problém však nastává proto, že tyto zakládací dokumenty jsou sice veřejně přístupné, ale jen na základě osobní návštěvy Ministerstva kultury České republiky či teoreticky u jednotlivých řádů. Má však osoba obchodující s církví psát si o vnitřní předpisy?

V případě nahlédnutí do Rejstříku evidovaných právnických osob zjistíme, ale stejně tak u ostatních řádů, že např. u některých řádů je způsob jednání popsán velmi lakonicky: „Provinciál a socius provinciála jednají samostatně v souladu s vnitřními předpisy.“ Co však obsahují vnitřní předpisy účastník smluvního vztahu nezjistí jinak než osobní návštěvou MK ČR či navštívením příslušného řádu. Bohužel, některé dokumenty týkající se nakládání s majetkem nejsou ani v rejstříku založeny. Avšak vzhledem k tomu, že rejstřík neobsahuje žádné omezení, účastník smluvního vztahu může předpokládat, že omezení neexistuje. Opak by kladl nepřiměřené nároky na něj, jakožto účastníka smluvního vztahu, když řád/provincie/farnosti samy nic neučinily na ochranu zájmů stran s provincií do právního vztahu vstupující.

Vnitřní předpis však může stanovit, že ten, kdo nakládá s majetkem, musí mít oprávnění souhlasu např. magistra řádu k převodu majetku v určité výši.

Je otázka, zdali obecný soud může dle § 7 odst. 1, 3 o. s. ř. přezkoumávat, jestli obecný orgán církve dal platně či neplatně (či vůbec) svůj souhlas s převodem majetku. Tato polemika vychází z judikátu Ústavního soudu ČR:[25] „Je nutné respektovat také to, že zákon č. 3/2002, jehož ustanovení konkretizují výchozí garance vyslovené v Listině, v žádném ze svých ustanovení neumožňuje, aby obecné soudy bezprostředně přezkoumávaly akty, jež byly učiněny v rámci církevní autonomie interními orgány církví, resp. náboženských společností. Proto není možné dovodit, že by byl obecný soud nadán pravomocí projednávat a rozhodovat žalobu o neplatnost konání či rozhodnutí členského shromáždění církevní obce ve smyslu § 7 odst. 1, 3 o. s. ř. Takový výklad by byl v rozporu se základními ústavními principy. Právo ustavovat vnitřní orgány, volit do nich členy, resp. členy těchto orgánů odvolávat, je právem každé církve (forum internum) a stát není oprávněn do těchto věcí nikterak zasahovat.“, stejně tak NS ČR:[26] „Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k projednání a rozhodnutí o žalobě o určení neplatnosti konání či rozhodnutí orgánu církve nebo náboženské společnosti není dána pravomoc soudu (§ 7 odst. 1, 3 o. s. ř.). V obou případech tedy dovolací soud přisvědčil usnesením nižších soudů, jimiž byla řízení o žalobách zastavena. Nejvyšší soud upřednostnil forum internum církevního subjektu před alternativou soudního přezkumu rozhodnutí, učiněného v rámci tohoto subjektu vůči jeho členům. Tím měl samozřejmě na mysli rozhodování v takových členských záležitostech (o určitých funkcích apod.), které se netýkají soukromých práv členů náboženských subjektů například v tom smyslu, že by mělo dojít k jejich výraznému finančnímu poškození.“

Z výše uvedeného je zatím patrné, že oprávnění statutárního orgánu zavazovat určitou právnickou osobu není neomezené, ale je určováno vnitřními předpisy církve, resp. jednotlivých jejích složek. Zatímco u farností lze dohledat způsob jednání faráře, jakožto statutárního orgánu farnosti, u mužských a ženských řádů mnohdy nikoli.

Též můžeme říci, že stát jasně deklaruje, že respektuje právo jednotlivých církví, a na druhou stranu kanonické právo respektuje právo světské a požaduje, aby jednání statutárního orgánu bylo v souladu s platným právem toho daného státu, v našem případě tedy předně s občanským zákoníkem a obchodním zákoníkem. [27]

Samotnou autonomií církví se zabýval v roce 2002 i Ústavní soud ČR, tedy zdali stát může do autonomie církve zasahovat. Dovodil, že autonomie církví při správě svých vnitřních záležitostí je dána zákonem o CNS, když argumentuje čl. 16 odst. 2 Listiny, ve kterém je uvedeno, „že církev je oprávněna spravovat své záležitosti, zejména ustavovat své orgány, ustanovovat své duchovní a zřizovat řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.“[28]

Dle § 490 obč. z. „vznik smluv, kterými se zakládají závazky, se řídí ustanoveními § 43 a násl., pokud dále není stanoveno jinak.“

Dle § 47 obč. z. odst. 1: „Jestliže zákon stanoví, že ke smlouvě je třeba rozhodnutí příslušného orgánu, je smlouva účinná tímto rozhodnutím.“

Dle Velkého komentáře[29] je od novely v roce 1991 ustanovení § 47 odst. 1 OZ obsoletní, když již před rokem 1991 praxe i teorie dospěla k tomu, že i schválení právního úkonu soudem dle § 28 ve formě rozhodnutí dle § 176n OSŘ je svou podstatou jen souhlas k nakládání s majetkem zastoupeného, a tedy nespadá pod § 47. Dále konstatuje, že za současného právního stavu nelze najít v právní oblasti žádný případ, na který by bylo možné § 47 odst. 1, 2 aplikovat.

Zde však lze uvést, že tento komentář a ani judikatura nepočítaly (a ani nemohly, protože v té době neexistoval) se zákonem o církevních restitucích.

Dále však konstatuje, že pod režim § 47 nespadají ani případy, kdy je ke smlouvě třeba takového přivolení určitého úřadu (úředního přivolení). Nedostává-li se totiž smlouvě takovéhoto přivolení, je rovněž neplatná, a to absolutně (§ 39). Nabízí se však otázka, zdali se tento paragraf nemůže vztahovat, vzhledem k církevním restitucím, např. na souhlas, který musí dát generální kapitula řádu svému představenému.

Dle Velkého komentáře k § 39 je absolutně neplatný každý právní úkon, který jde contra legem (resp. je v rozporu se zákonným ustanovením),[30] a to i v případě, když nejde o rozpor s občanským zákoníkem, ale i jinými zákony. K tomu dodává (ne v přímé souvislosti, ale v následujícím odstavci) – pokud byly vydány na základě zákonného zmocnění a uveřejněny ve Sbírce zákonů.

Dále uvádí, že je-li právní úkon v rozporu s jinými než obecně závaznými právními předpisy (např. interními instrukcemi), nejde o rozpor právního úkonu s obsahem zákona. V takovém případě je však vždy třeba zvažovat, zda právní úkon není v rozporu s účelem zákona, popř. zdali jej neobchází.

Soudní judikatura dle Velkého komentáře je v této otázce dostatečně bohatá, a pokud smlouva je uzavřena v rozporu se zákonem, je objektivní skutečností, jež nemá právní následky, a to ani v případě, pokud byla v dobré víře. Je nutné znovu podotknout, že stát výslovně uznává závaznost církevních předpisů i vně církve.

Krom toho zde však existuje usnesení Ústavního soudu,[31] že obecné soudy se nemohou zabývat přezkumem vnitřních rozhodnutí církve.

Vzhledem k výše uvedenému je zcela jasné, že situace je velmi nejasná. Velký komentář se vůbec nezabývá možností vztahu práva civilního a práva kanonického. Základním problémem je, že do dnešního dne neexistuje smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem, tedy konkordát, který běžně tyto záležitosti (vztah mezi právem státu a církví) řeší.

Je otázkou, zda lze analogicky užít rozsudků obecných soudů i Ústavního soudu ČR, které se týkají účinnosti právních úkonů, které činí obec. Oprávnění je rozděleno mezi obecní radu a obecní zastupitelstvo. Navenek však vystupuje vůči třetím osobám jen starosta. Nemá-li však starosta pro svůj úkon souhlas rady či zastupitelstva, je úkon neplaný pro rozpor s § 39. [32]

Můžeme říci, že je starosta na úrovni představeného řádu (biskupa) a obecní zastupitelstvo na úrovni např. rady určitého řádu? Domnívám se, že jistou hrubou analogii by zde bylo možné použít.

Jelikož judikatura je konstantní[33] – ohledně neplatnosti úkonu – pokud nesplňuje formální náležitosti a není rozhodné, zdali o tom smluvní strany věděly, resp. přímo vyžaduje, aby právní úkon byl platný, musí být splněna i podmínka dovolenosti jednání.[34]

Problém však nastává ohledně stanovení, zda formální náležitosti byly splněny z pohledu církve. V kanonickém právu totiž platí zásada presumpce správnosti, tedy:

„i kdyby (akty) trpěly nějakou právní vadou zakládající jejich neplatnost, má se za to, že jsou platné, dokud tento akt nebude zrušen či změněn.“[35]

Aby však došlo ke zjištění, jestli akt trpí vadou, musí o tom někdo rozhodnout. V římskokatolické církvi autentickou intepretaci zákona provádí sám papež či jím pověřená osoba. Může však být provedena i vědecká interpretace (znalci církevního práva). V běžné praxi soudním či správním aktem.[36]

Závěr

Na základě výše uvedeného je nanejvýš složité říci, zdali je smlouva uzavřená v rozporu s právními předpisy církve neplatná absolutně, relativně, či zdali tato skutečnost není pro platnost vůbec rozhodná – a to vzhledem k tomu, že stát výslovně uznává svým ústavním dokumentem (tedy právním předpisem nejvyšší síly), Listinou základních práv a svobod – kdy článek 16 odst. 2 stanoví: „Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.“

Prováděcí zákon tuto tezi, tedy samosprávu, resp. právo na vydávání vlastních právních předpisů, dovoluje. Závaznost právních předpisů římskokatolické církve vůči třetím osobám je konstituována zákonem. Je však možné říci, že úkon toho, kdo vystupuje navenek za právnickou osobu dle zákona o církvích a náboženských společnostech a nečiní tak v souladu s CIC či vnitřními zákonnými předpisy církevní právnické osoby, je neplatný?

Osobně se domnívám, že byť možná z pohledu teorie kanonického práva do doby, než bude církevní instancí „protiprávní“ úkon zrušen, je platný, pro jistotu třetí strany by měl být neplatný již od počátku, a ne až od doby, kdy k tomuto zrušení dojde ze strany církve.

K tomuto závěru se přikláním z toho důvodu, že pokud by tu byl absolutní zákaz výkladu obecnými soudy úkonů na základě kanonického práva, kupující by byl věčně v právní nejistotě. Pokud by totiž došlo k prohlášení ze strany církve právního úkonu za nulitní, pak by tento úkon nemohl být způsobilý k změně, vzniku či zániku práv mezi smluvními stranami, což by přineslo nulovou právní jistotu. A pokud by stát musel výrok církevní instance respektovat, aniž by si sám mohl dopředu vytvořit předběžnou otázku, narušila by se základní presumpce právního státu, tedy právní jistoty.

Pokud by můj výklad byl nesprávný a kupující by zjistil, že nedošlo k souhlasu s převodem majetku dle CIC, neměl by vůbec žádnou možnost podat žalobu na určení, aby soud určil, zdali právo opravdu vzniklo či nikoliv. Naopak církev by mohla a tvrdila by, že její představený porušil CIC, tedy jeho úkon je neplatný, a protože stát respektuje kanonické právo, kupní smlouva nebyla uzavřena platně. Nebo toto tvrdit vůbec nemůže?

Může totiž nastat situace, kdy církev prodá nemovitost. Kupující ji bude chtít dále prodat a v kupní smlouvě se zaváže novému kupujícímu, že právní stav věci je bezvadný. Mezitím se však může vyskytnout informace, že právě prodej mezi církví a kupujícím nebyl bez chyby. Kupující však nemá možnost se nijak bránit, protože soudy konstatují, že nemají právo vnitřní rozhodnutí přezkoumávat (ale je nesplnění postupu při prodeji rozhodnutím či nesprávným postupem)? Odpovědí nám může být poslední věta NS u judikátu:[37] „které se netýkají soukromých práv členů náboženských subjektů například v tom smyslu, že by mělo dojít k jejich výraznému finančnímu poškození.“

Pokud tedy jde o neplatný právní úkon, z takovéhoto úkonu kupujícímu, kdy smlouva je minimálně relativně neplatná, může vzniknout škoda. Sankční následek postihuje toho, kdo porušil primární právní povinnost (tedy mít souhlas toho, kdo je povinen dle vnitřních předpisů souhlas dát).

Předpokladem pro vznik odpovědnosti za škodu je porušení právní povinnosti a vznik škody, kdy mezi nimi je kauzální nexus a zároveň je zde zavinění. V určitých případech se zavinění konstituuje ze zákona, ale v tomto případě o zákonném konstituování nemůžeme jistě hovořit. Tedy, zavinění je vždy nutné zkoumat a dokázat.

Právní teorie říká, že protiprávní úkon je takový úkon, který, ať je již omisivní či komisivní, je v rozporu s objektivním právem. Přičemž občanský zákoník vychází z generálního deliktu, tedy není rozhodné, z jakého právního předpisu porušení vzniká.[38]

Není přitom rozhodné, zdali osoba, která takto konala/nekonala, věděla, že porušuje právní povinnost.[39]

Okrajově je nutné připomenout, že vždy poškozený dokazuje, že došlo k určitému skutku, z něhož je dovozována odpovědnost za protiprávní úkon. Je-li ale smlouva absolutně neplatná, důkazní břemeno není až tak složité.

Dalším předpokladem je existence škody. Jde o újmu, která nastala ve sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřena penězi. V případě škody na majetku se nahrazuje skutečná škoda a ušlý zisk.[40]

Nutnou premisou je kauzální nexus. Tedy vztah mezi porušením právní povinnosti, jakožto příčinou, a škodou, včetně jejího následku. Tuto skutečnost je vždy třeba prokázat.[41]

Otázkou veledůležitou však bude zavinění, které je charakterizováno jako psychický vztah škůdce jak k protiprávnímu jednání, tak ke škodě, která z tohoto protiprávního jednání vznikla. Rozlišujeme úmysl a nedbalost.

Důkazní břemeno u zavinění z nedbalosti však nese žalovaný, tedy škůdce, a ne žalobce, tedy poškozený. On je tím, kdo má prokázat, že nejde ani o nevědomou nedbalost. V takovém případě hovoříme o exkulpaci. Pokud by však šlo o úmyslné jednání, pak důkazní břemeno leží na žalobci.

Je nutné si uvědomit, že občanský zákoník presumuje zavinění, a to ve formě nevědomé nedbalosti. Pokud by se mohlo hovořit o exkulpaci, muselo by se dojít k závěru, že škůdce škodu nezavinil. Přičemž nejde o subjektivní pocit, ale o objektivní skutečnost.

Vezmeme modelový případ: určitá církev, v našem případě římskokatolická, vlastní nemovitost, rozhodne se tuto nemovitost prodat. Dle výpisu z Rejstříku evidovaných právnických osob při MK ČR je např. způsob jednání: „Provinciál jedná samostatně v souladu s vnitřními předpisy“. Tedy provinciál uzavře kupní smlouvu na tuto nemovitost. Avšak dle vnitřních předpisů je povinen mít souhlas jiného orgánu (např. kapituly). Ten mít nebude. Kupující si vezme úvěr na koupi nemovitosti (přičemž není rozhodné, zdali užil peněz na kupní cenu z úvěru či peněz vlastních, které mohl užít jinak na rozmnožení svého majetku), smlouvu podepíše, v dobré víře, že je vše v pořádku, protože dle rejstříku na MK ČR podepisuje kupní smlouvu provinciál. Následně je zjištěno, že provinciál neměl souhlas generální kapituly.

Z výše uvedeného si dovoluji tvrdit, že CIC i konstituce jsou závazné pro každý právní akt, který odkazuje na tyto právní předpisy. A protože ustanovení o oprávnění podepisovat provinciála vychází z CIC a konstitucí, musí být i jednání provinciála v souladu s církevními předpisy. To, že tyto předpisy jsou závazné i pro orgány státní moci, ale i jiné soukromoprávní subjekty, lze dokázat na skutečnosti, že představený je volen na základě církevních předpisů a stát účinky této volby respektuje tím, že volbou/jmenováním dle kanonického práva se zvolený/jmenovaný stává statutárním orgánem společnosti a církevní subjekt může zavazovat.

Na základě skutečnosti, že nebyly splněny podmínky kanonického práva, jde pravděpodobně o relativně neplatný úkon. Strany jsou povinny si vrátit vše, co od druhé přijaly. Ale strana kupující obdrží vlastně méně, protože došlo k určitému časovému posunu, kdy došlo k inflaci, dále musela platit úroky či nemohla užít peněžních prostředků jinak, např. pro rozmnožení svého majetku.

Zde tedy vzniká škoda dle občanského práva a poškozený (kupující) má právo se domáhat náhrady škody.

Pochopitelně pak ten, kdo smlouvu na straně prodávající podepsal, odpovídá tomu, komu vznikla škoda tímto jednáním, tedy řádu.

V takovém případě má pak řád právo vymáhat škodu po statutárním orgánu. Bohužel, zde se dostáváme do slepé uličky, kdy složením např. trvalých slibů se majetek fyzické osoby stává většinou majetkem řádu a sama fyzická osoba nemá nic. Z toho lze dojít k závěru, že pak je zde možný již jen trestněprávní postih, který však neřeší podstatu škody, která řádu vznikla.

Skutečnost, že samy instituce České republiky neví, jak s touto problematikou naložit, potvrzuje i (nepravomocné) rozhodnutí jednoho úřadu, který konstatoval: „CIC nespadá do hierarchie právních předpisů, kterými je ČR vázána“. O tři odstavce dále však píše: „… vlastnické právo z převodkyně nikdy platně nepřešlo a vlastníkem nemovitostí se nikdy nestal nabyvatel XY a v souladu s kánonem 668 CIC ani stát nemohl“.

Tento článek byl zpracován v rámci projektu specifického vysokoškolského výzkumu Univerzity Karlovy v Praze s názvem: „Funkce a místo právní odpovědnosti v recentním právním řádu“, který je registrován pod č.: SVV 266 410.

Autor, advokát v Karlových Varech, je doktorandem na PF UK a studentem kanonického práva na Univerzitě Jana Pavla II. v Lublinu.