Oddlužení po revizní novele insolvenčního zákona aneb osobní bankrot pro každého

autor: JUDr. Oldřich Řeháček , Ph.D.
publikováno: 13.06.2014

Revizní novela insolvenčního zákona (dále též jen „ins. zák.“) provedená zákonem č. 294/2013 Sb. (dále jen „novela“) přinesla mezi dalšími též podstatné změny a posuny týkající se institutu oddlužení (tzv. osobního bankrotu). Nezahálela ani soudní praxe a společně se zákonodárci tak bylo vytvořeno právní prostředí, které lze ve vztahu k dlužníkům označit za více než přátelské.

I. Oddlužení pro podnikatele  

Od začátku letošního roku je proces oddlužení otevřen nejen nepodnikatelům, ale též všem lidem, které zákon za podnikatele pokládá (k tomu viz § 420 o. z.).[1] Nadále představuje podnikatelský status překážku vstupu do procesu oddlužení pouze pro právnické osoby (které však této formy řešení úpadku nevyužívaly a nevyužívají[2]).

Dle důvodové zprávy k novele se totiž provádí posun institutu oddlužení ve směru jeho použitelnosti fyzickými osobami (živnostníky),které hodlají uspokojovat pohledávky svých věřitelů i v průběhu oddlužení z příjmů dosahovaných podnikáním. Lze tak konstatovat, že v insolvenčním zákoně nyní existuje dvojitá úprava sanačního způsobu řešení úpadku podnikatelů – fyzických osob. Tito podnikatelé dnes mohou dosáhnout sanace svých dluhů jednak v rámci reorganizace,[3] a jednak v rámci oddlužení. Praktický rozdíl mezi nimi pak spočívá v tom, že v prvním případě se na této sanaci musí dlužník s věřiteli dohodnout (v reorganizačním plánu), zatímco v případě druhém ji (za splnění požadavků uvedených níže) může věřitelům vnutit.

II. Oddlužení pro dluhy z podnikání

Nahlédnutím do novelizovaného ustanovení § 389 odst. 1 ins. zák. by se mohlo zdát, že – oproti názoru vyslovovanému do konce minulého roku soudní praxi[4] – dluhy z podnikání jsou nepřekročitelnou překážkou povolení oddlužení. Při podrobnějším studiu zákonného textu však dojdeme k závěru o silné relativitě takového závěru.

Hned v ust. § 389 odst. 2 ins. zák. totiž čteme, že dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže 1) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo 2) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolventní soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) ins. zák., anebo 3) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Je patrné, že se jedná o alternativní výčet, a tedy při naplnění kterékoliv z uvedených variant nebude hrát pro účely oddlužení povaha dlužníkova závazku žádnou roli.

Lze rozumět tomu, že je-li pohledávka zajištěna, je nerozhodné, zda vznikla z dlužníkovy podnikatelské činnosti anebo nikoliv. Pokud věřitel považoval poskytnuté zajištění[5] za dostatečné, není – při vědomí toho, že se při jeho zpeněžování nebude dělit s nezajištěnými věřiteli – rozhodné, jaký dluh byl takto zabezpečen.

Složitější je to již s podnikatelskými dluhy, které byly řešeny v rámci konkursu. V tomto případě půjde zásadně o situaci, ve které dlužník má na jedné straně závazky z předchozí podnikatelské činnosti, a na straně druhé nemá žádný majetek (ten, který měl, byl zpeněžen v konkursu). Disponuje však příjmy, které mu v rámci oddlužení umožní uspokojit alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů.[6] Jakkoliv by jistě obchodní partneři a (zejména) zákazníci dlužníka více než koncepci „za pět let postupně 30 %“ přivítali pojetí „za sedmnáct let postupně 100 %“, je na ně do značné míry přenesen podnikatelský nezdar dlužníka a tomu je umožněno se svých závazků, které založil jako obchodník (profesionál), z velké části zprostit.[7]

Je se nicméně možné domnívat, že největší části dlužníků s podnikatelskými dluhy bude oddlužení schváleno na základě „souhlasu“ věřitelů jim odpovídajících pohledávek. Bude tomu tak proto, že souhlas věřitele (věřitelů) s řešením úpadku dlužníka oddlužením není vyjmenován mezi povinnými doklady připojovanými k návrhu na povolení oddlužení (na rozdíl od souhlasu věřitele s nižším plněním než 30 % jeho pohledávky),[8] takže nelze přičítat dlužníkovi k tíži, že tento souhlas k danému návrhu nepřipojil, ale bude nezbytné postupovat dle ustanovení § 397 odst. 1 ins. zák. a v pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, bude třeba oddlužení povolit a tuto otázku prozkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.[9] Novela přitom zároveň přinesla nevyvratitelnou domněnku souhlasu s oddlužením, která nastupuje tehdy, jestliže věřitelé „podnikatelských pohledávek“ proti němu – nejpozději na schůzi věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení (tj. zásadně na první schůzi věřitelů[10]) – nevznesli námitky (§ 403 odst. 2 ins. zák.).[11]Pokud se tedy nezmění přístup věřitelů, kteří zcela zásadně (mj. z důvodu vysokého počtu insolvenčních řízení, ve kterých bylo povoleno oddlužení) schůze věřitelů nenavštěvují, bude cesta do oddlužení otevřena dokořán i dlužníkům, jejichž závazky jsou nezajištěny, neprošly konkursem a mají podklad jen a pouze v jejich podnikání.[12]

III. Oddlužení pro trestané, laxní, zapomnětlivé a nepracující dlužníky 

Jak uvádí důvodová zpráva k novele, dochází ke změnám v posuzování důvodů pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, když příkladmý výčet obsažený v dříve platném § 395 odst. 3 ins. zák. byl shledán jako zavádějící. Nyní tedy, z obecného hlediska na danou problematiku nahlíženo, již ani pravomocné odsouzení dlužníka pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy nezakládá domněnku jeho nepoctivého záměru a není tedy povolení oddlužení na závadu.[13]

Dochází tak jen k podtržení dosavadního stavu, kdy podmínka poctivého záměru dlužníka je v judikatuře vnímána velice relativně a závěr o jejím naplnění či nenaplnění vychází (pouze) ze subjektivního hodnocení soudem.[14]

Lze dodat, že novela též implicitně sděluje, že ani odporovatelná právní jednání učiněná dlužníkem nejsou důvodem pro konstataci nepoctivého záměru na jeho straně. Totožný závěr je pak možné učinit i v případě neuvedení veškerých (některých) zpeněžitelných aktiv dlužníka v seznamu jeho majetku.[15]To však bude – snad – platit jen tehdy, jestliže dlužník usilující o oddlužení takováto jednání, resp. takovýto majetek nezamlčí úmyslně.[16]

Jako dovětek je možné říci, že schválení oddlužení bez dalšího nebrání nejen pochybná minulost dlužníka, ale ani jeho nejasná budoucnost. Soudní praxe již totiž nepovažuje za nutně problematické, když se dlužník – s omluvou anebo i bez ní – vůbec nedostaví na schůzi věřitelů rozhodující o způsobu jeho oddlužení.[17] Stejně tak nemusí vadit, že dlužník je nezaměstnaný a jeho jediným příjmem je plnění poskytované jeho těhotnou přítelkyní na základě darovací smlouvy (smlouvy o důchodu),[18] event. jeho synem, který sám čelí několika exekučním řízením.[19]

IV. Závěr

Je možné konstatovat, že oddlužení se po novele posunulo směrem ke koncepci univerzálního sanačního způsobu řešení úpadku fyzických osob a zároveň se prohloubila benevolence pro vstup do něj.

Lze tak učinit závěr, že přijde-li za advokátem zadlužený klient, měla by být otázka možného oddlužení dle insolventního zákona otevřena vždy a na prvém místě.

Autor je insolvenční správce se zvláštním povolením a advokát v Praze.