Jak vymezit právo cesty

autor: JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
publikováno: 10.12.2015

Právo cesty je od 1. 1. 2014 možné zřídit nejen jako služebnost (věcné právo), ale i jako relativní závazek (§ 1029 odst. 2 o. z.). Může mít různý obsah (§ 1030 o. z.). Proto je nutné vyjasnit, jakým způsobem je třeba v nynějších právních poměrech formulovat žalobní petit, aby byl dostatečně určitý a obstál jako vykonatelný exekuční titul.

Obecně k právu cesty   

Právem cesty rozumíme jednak oprávnění vlastníka sousedního pozemku k aktivnímu výkonu práva cesty, jednak tomuto právu odpovídající povinnost strpět výkon práva cesty ze strany vlastníka dotčeného pozemku.

Právo nezbytné cesty ve smyslu § 1029 a násl. o. z. z pohledu oprávněného sestává ze tří dílčích oprávnění. Prvním z nich je právo průchodu, případně průjezdu přes vymezenou část pozemku souseda, které vzniká v rozsahu, který je nezbytně nutný pro obvyklé hospodaření a užívání panujícího pozemku. Součástí práva cesty může, ale nemusí být i oprávnění k úpravě sousedního pozemku tak, aby mohl být průchod, případně průjezd realizován. Právo cesty může být rozšířeno ještě o další dílčí právo žalobce, a to zřízením oprávnění užívat již existující soukromou cestu, která vede přes dotčený pozemek (§ 1030 odst. 1 věta druhá o. z.).

Ust. § 1029 odst. 2 věta prvá o. z. normuje, že právo cesty lze zřídit „i jako služebnost“. To znamená, že právo cesty vzniká buď jako věcné právo (jako služebnost dle § 1257 a násl. o. z.), nebo i jako relativní závazek dle § 1721 a násl. o. z. Soud tedy může ustavit právo cesty buď jako závazek účinný výlučně mezi žalobcem a žalovaným (jako obligaci dle § 1721 a násl. o. z.),[1] nebo jako služebnost osobní (tedy jako věcné břemeno, které sice působí vůči každému vlastníku dotčeného pozemku, ale je z něho oprávněn jen žalobce), nebo jako služebnost pozemkovou, z níž je zavázán, případně oprávněn kterýkoliv pozdější vlastník jak panujícího, tak dotčeného pozemku.

Nelze pochybovat, že forma práva cesty (zda jde o osobní nebo věcnou služebnost nebo jen o obligační právo) musí být jednoznačně patrná z právního jednání, které vede ke zřízení práva cesty. Přitom není podstatné, zda ke zřízení práva cesty došlo smlouvou nebo rozsudkem. Jde-li o chybějící vymezení způsobu a frekvence využití práva cesty, soudní praxe k řešení problému s určitostí právního úkonu zakládajícího právo cesty přistupuje jinak pro případ, kdy právo cesty bylo zřízeno smlouvou, a jinak za situace, kdy ke zřízení tohoto práva došlo rozsudkem.

Smluvní sjednání práva cesty bez jeho konkretizace

Byla-li sjednána služebnost spočívající v právu cesty, aniž by bylo ustaveno, kudy cesta vede, nemá to za následek neplatnost smlouvy pro neurčitost. Je na vlastníku pozemku dotčeného právem cesty, aby v souladu s dobrými mravy a potřebou panujícího pozemku vymezil průběh cesty. Při vytyčení cesty je třeba vycházet z potřeby panující nemovitosti, nelze však takové břemeno vykonávat v rozsahu, na který účastníci smlouvy o jeho zřízení nebo jejich nástupci nemohli vzhledem k okolnostem konkrétního případu pomyslet.[2]

Ani frekvence práva využívat cestu nemusí být ve smlouvě konkretizována. Postačí, když je vymezen panující a dotčený pozemek. Frekvenci využívání práva cesty vymezuje osoba oprávněná z práva cesty, a to svým faktickým konáním při využívání tohoto práva.[3] Není ani vyloučeno, aby toto vymezení bylo obsaženo v jiné, např. v nájemní smlouvě, případně ve smlouvě, na kterou je ve smlouvě o zřízení práva cesty odkázáno.[4]

O vymezení konkrétního způsobu využití práva cesty může vlastník dotčeného pozemku a zřejmě i vlastník panujícího pozemku požádat soud poté, co vlastník dotčeného pozemku bez zbytečného odkladu po výzvě oprávněného nesdělil, kudy má cesta vést, případně pokud oprávněný s tímto vymezením nesouhlasí. Učiní tak žalobou na určení obsahu práva cesty. Právní zájem na určovací žalobě (§ 80 o. s. ř.) bude spočívat v tvrzené a během řízení doložené skutečnosti, že se zavázaný a oprávněný neshodnou na konkrétním obsahu práva cesty. Soud při vymezení průběhu cesty není vázán žalobním petitem (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Při rozhodování vyjde z předpokladu, že právo cesty musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně. V případě pochybností o rozsahu práva cesty platí, že povinný má být omezován spíše méně než více. Soud vyjde též z principu dobrých mravů.[5] Výše uvedené platí i v případě, že mezi účastníky je sporná frekvence práva cesty.

Smlouva o zřízení práva cesty nemusí obsahovat údaj o tom, zda jde o právo průchodu nebo i o právo průjezdu. Za takových okolností rozhoduje potřeba panujícího pozemku s ohledem na jeho původní stav a způsob využití.[6] Podle tohoto kritéria soud k případné žalobě vlastníka pozemku dotčeného právem cesty rozhodne, zda vlastník panujícího pozemku cestu nevyužívá zčásti protiprávně.

Ustavení práva cesty rozhodnutím soudu

1. Náležitosti rozsudečného výroku

Dojde-li k ustavení práva cesty soudním rozhodnutím, je dosavadní soudní praxe k vymezení podstatných náležitostí výroku přísnější než při posuzování náležitostí smluvního zřízení práva cesty. Z výroku rozsudku musí vyplývat, nejen v jaké formě se zřizuje právo cesty (zda se jedná o osobní nebo o věcnou služebnost, obligační právo), ale i kudy cesta vede. Umístění cesty soud vymezí za pomoci jejího vyznačení v geometrickém plánu, který je součástí žalobního petitu nebo rozsudečného výroku, případně smlouvy o zřízení práva cesty.[7] Rozsah práva cesty a její umístění mohou být vymezeny i slovně, je-li naplněn požadavek určitosti.[8] Ve výroku je nutné stanovit i způsob výkonu práva cesty (zda jde o právo průchodu nebo i o právo průjezdu, právo průjezdu může být limitováno druhem vozidla).[9] Jde-li o frekvenci práva cesty, nemusí být ve výroku rozsudku popsána, k jejímu dovození dojde z toho, jakým způsobem je v době vyhlášení rozsudku využíván pozemek, k němuž se zřizuje právo cesty.[10]

Pro případ, že soud konstituuje právo cesty jako relativní závazek, nikoliv jako služebnost, měl by využít formulace „Právo nezbytné cesty se povoluje tak, že žalovaný je povinen strpět průchod a průjezd žalovaného přes pozemek X….“. Takovou formulací soud dá najevo jednak fakt, že povinnost uložená rozsudkem má konstitutivní charakter, jednak skutečnost, že právo cesty je zřízeno jako obligace (jako závazek výhradně mezi žalobcem a žalovaným), nikoliv jako služebnost.

Zřízení práva cesty jako služebnosti osobní se odrazí ve výroku „Žalobci se povoluje právo cesty přes pozemek X…“. Tím soud dá najevo jednak konstitutivnost rozsudku, že jde o právo váznoucí jen na osobě žalobce, ale zároveň i o povinnost, která zavazuje každého vlastníka dotčeného pozemku, který bude následovat po žalovaném.

Jestliže právo cesty bude ustaveno jako služebnost k věci, bude výrok rozsudku znít „Povoluje se právo cesty přes pozemek X na pozemek Y…“. Tím bude ukotveno, že jde o konstitutivní rozhodnutí, které zavazuje (opravňuje) kterékoliv následující vlastníky jak dotčeného, tak panujícího pozemku.

Soud musí respektovat, že případná úplata za zřízení práva cesty a případná újma sloužící k odčinění zátěže pozemku (§ 1030 odst. 1 o. z.) za zřízení práva cesty mají odlišný skutkový i právní základ. Proto je třeba o každé z nich rozhodnout zvlášť a není možné je zahrnout pod jediný výrok. Jestliže soud rozhodne, že žalobce může užívat i již existující cestu žalovaného (§ 1030 odst. 1 věta druhá o. z.), měl by úplatu sloužící k úhradě zvýšených nákladů na její údržbu stanovit rovněž samostatným výrokem. Podle zákona sice jde o součást práva na úplatu za zřízení práva cesty, ale podstata tohoto plnění nesplývá s úplatou v užším smyslu, která vyjadřuje právo vlastníka dotčeného pozemku na výhodu z toho, že vlastník panujícího pozemku užívá jeho pozemek (právo na kvazinájemné). Jestliže soud takto nepostupuje a o úplatě rozhodne jediným výrokem, musí alespoň v odůvodnění uvést, jaká částka úplaty žalovanému náleží za výhodu, kterou žalobce získal zřízením práva cesty, a jaká část úplaty je nákladem na zvýšenou údržbu již existující cesty vedoucí skrz pozemek žalovaného. Jinak dojde ke zrušení a vrácení odvoláním napadeného rozsudku pro jeho nepřezkoumatelnost.

Jestliže je pro výkon práva cesty nutná úprava sousedního pozemku, soud ji musí v rozsudku vymezit (např. tím, že půjde o dlážděnou cestu v konkrétní šíři, včetně zaměření, kudy cesta vede). Pokud soud povolí pouze právo cesty a průjezdu, aniž by stanovil, že vzniká i oprávnění k úpravě sousedního pozemku, oprávnění k úpravě (k vytvoření umělé cesty dle § 1031 o. z.) nevznikne. Např. Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí o zřízení práva nezbytné cesty bez dalšího nezakládá oprávnění vybudovat můstek, který by přemostil zatížený pozemek a umožnil přístup k přilehlé stavbě.[11]

Zřizuje-li soud právo cesty i jako oprávnění užívat již existující cestu na dotčeném pozemku, musí to v rozsudku výslovně ustavit, jinak toto právo nevznikne. Nezbytnou součástí výroku je i verdikt o úplatě za zvýšené náklady na údržbu této cesty, které jsou spojeny s právem žalobce spoluužívat tuto cestu. Soud může dle § 153 odst. 2 o. s. ř. žalobci zřídit právo spoluužívat již existující soukromou cestu, i když to žalobce nenavrhne (např. pokud žalobce žádá o zřízení oprávnění k úpravě sousedního pozemku, aby vznikla umělá cesta, kterou bude využívat jen on). Samozřejmě za předpokladu, že takové řešení nejlépe vyhovuje kritériím pro stanovení rozsahu práva cesty dle § 1029 odst. 2 o. z.

Níže odůvodním, že nenaplnění dosud poměrně přísných požadavků na vymezení práva cesty ve výroku rozsudku zřejmě od 1. 1. 2014 nemusí být důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení výkonu tohoto rozsudku pro jeho neurčitost.

2. K vázanosti soudu žalobou

Zřízení práva cesty po přilehlém pozemku představuje zákonem stanovený způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem stavby, ke které není zajištěn přístup, a vlastníkem přilehlého pozemku. Z ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. plyne, že soud nemůže bez dalšího zamítnout žalobu o zřízení práva cesty jen proto, že navrhovaný rozsah práva cesty se mu jeví jako nepřiměřený. Musí popř. i za pomoci znaleckého posudku posoudit možnost zřízení takového rozsahu práva cesty, který by zatěžoval vlastníka přilehlého pozemku co nejméně a zároveň zajišťoval žalobci přístup k jeho pozemku nebo stavbě v nezbytném rozsahu.[12] Jeví-li se soudu žalobou uplatněná forma, způsob nebo rozsah práva cesty nepřiměřené, je na soudu, aby právo cesty zřídil jinak.[13] Ve zbytku soud žalobu nezamítá, nicméně žalobce má právo podat odvolání, protože nebylo zcela vyhověno jeho představě.

Soud při existenci ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. není vázán rozsahem, v němž má dojít ke zřízení práva cesty. Toto pravidlo se však uplatní jen v případech, kdy soud právo cesty vymezuje jinudy, případně v nižší formě, než požaduje žalobce (např. namísto věcného břemene zřizuje právo cesty jako obligační právo). Soud ale nemůže konstituovat právo cesty ve vyšší formě nebo ve větším rozsahu či frekvenci, než je uvedeno v žalobním petitu (např. neustaví i právo průjezdu, když je žádáno jen právo průchodu, nekonstituuje právo cesty jako věcné břemeno, když podle žaloby má jít o obligační závazek účinný jen mezi žalobcem a žalovaným). Jiný výklad by nerespektoval smysl ust. § 153 odst. 2 o. s. ř., jímž je připuštění možnosti jiného než požadovaného rozhodnutí, pokud soud s ohledem na hmotněprávní podstatu vyřešení záležitosti nemůže vztah mezi účastníky řízení vyřešit jinak než porušením obecné zásady vázanosti soudu žalobou. Výjimky z této zásady je třeba vykládat restriktivně, což v případě řízení o zřízení práva cesty znamená, že soud nemůže jít zjevně nad návrh žalobce.[14]

3. Rozsudek o právu cesty jako exekuční titul

Rozsudek o zřízení práva cesty má konstitutivní podstatu, protože se jím zakládá právo cesty. Konstitutivní rozsudky ale prvotně neslouží k uložení konkrétní povinnosti, takže nebývají využívány jako exekuční tituly. Nicméně Nejvyšší soud již za účinnosti úpravy do 31. 12. 2013 uzavřel, že rozsudek o zřízení práva cesty je exekučním titulem, na jehož základě se lze domoci nucené realizace práva cesty pro případ, že vlastník dotčeného pozemku výkon práva cesty znemožňuje.[15] Nejvyšší soud tedy již před 1. 1. 2014 k rozsudku o zřízení práva cesty přistupoval nejen jako k rozhodnutí konstitutivní povahy, které se ze své podstaty neexekvuje, ale i jako k rozhodnutí, v němž je obsažena povinnost žalovaného strpět rozsudkem zřízené právo cesty. Na druhou stranu tentýž Nejvyšší soud v některých rozhodnutích dovodil, že nositel práva cesty se vůči vlastníku dotčeného pozemku může domoci uložení povinnosti zdržet se zásahů do práva cesty nebo dokonce uložení povinnosti zdržet se konkrétního jednání, např. povinnosti odstranit nově vybudovanou závoru.[16] Takže přístup Nejvyššího soudu k přímé exekvovatelnosti rozsudku o zřízení práva cesty do 31. 12. 2013 nebyl vyprofilován.

Převažující postoj Nejvyššího soudu, že rozsudek ustavující právo cesty je i exekučním titulem k vymožení práva cesty, byl v právních poměrech do 31. 12. 2013 sice praktický, ale z teoretického hlediska problematický. Nicméně od 1. 1. 2014 si myslím, že je třeba jej respektovat. Ust. § 1029 i z ust. § 1031 a § 1032 o. z. totiž na rozdíl od § 151o odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb. normují, že právo cesty se „povoluje“, nikoliv jen „zřizuje“. Z této odlišnosti v dřívější a aktuální formulaci skutečně je na místě dovodit, že rozsudek o zřízení práva cesty nejen právo cesty konstituuje, ale i výslovně přiznává – „povoluje“ žalobci realizovat právo cesty přes pozemek žalovaného způsobem a v rozsahu, který je vymezen v rozsudku. Přinejmenším od 1. 1. 2014 tedy není na místě, aby žalobce pro případ, že žalovaný nerespektuje rozsudkem zřízené právo cesty, podal další žalobu směřující k uložení povinnosti strpět právo cesty. Již rozsudek o „povolení práva cesty“ je exekučním titulem.

Dosud převažující judikatura má za to, že pokud je v rozsudku pouze uvedeno, že se „zřizuje právo cesty“, není takový rozsudek materiálně vykonatelný, protože v něm není ani obecným způsobem uveden rozsah práva cesty. Ten je třeba identifikovat jednak popisem umístění cesty, jednak obecným určením charakteru tohoto práva, např. právo chůze a právo průjezdu.[17] Tento náhled však nekoresponduje s benevolentním přístupem soudů k posuzování platnosti smluv o zřízení práva cesty, když nelze pominout, že takové smlouvy mohou být zahrnuty i do notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, který je stejně jako rozsudek exekučním titulem. Přitom není vyvážené, aby jeden exekuční titul (rozsudek) byl pro svoji relativní neurčitost pokládán za materiálně nevykonatelný, zatímco jiný typ exekučního titulu (notářský zápis), který má tentýž obsah, vykonatelným bude. Výše uvedenou judikaturu je třeba podle mého názoru revidovat ve prospěch vykonatelnosti rozsudků o zřízení práva cesty, i když nevyhovují požadavkům na petit, které jsem popsal výše v článku. Samozřejmě jen tehdy, pokud z rozsudku vyplývá alespoň forma, kterou se zřizuje právo cesty (zda jde o obligaci nebo o osobní či věcnou služebnost).

Z nového civilního kodexu (např. § 574 a § 1258 o. z.) plyne, že jakákoliv právní jednání (úkony) směřující k ustavení soukromých práv a povinnosti, mají být posouzeny spíše jako platné, když jejich relativní neurčitost má být překlenuta s ohledem na konkrétní okolnosti, v nichž byly uskutečněny, a s přihlédnutím ke zjevnému záměru jednajících subjektů. I tento fakt podporuje změnu soudní praxe ve směru benevolentnějšího posuzování konkrétnosti a materiální vykonatelnosti rozsudků o zřízení práva cesty.

Část soudní praxe ostatně již před 1. 1. 2014 přistupovala k vykonatelnosti rozsudků o zřízení práva cesty poměrně shovívavě. I Nejvyšší soud v jednom ze svých rozhodnutí konstatoval, že zřízení práva cesty bez bližší specifikace znamená, že jde jak o právo průchodu, tak o právo průjezdu. Soud však může omezit právo cesty i jen na oprávnění průchodu.[18]

Jde-li o realizaci výkonu rozhodnutí týkající se „povoleného“ práva cesty, soud bude vycházet z rozsudku. Jestliže právo cesty bylo povoleno jen obecnou formulací „zřizuje se právo průchodu a průjezdu“, soud (exekutor) bude zjišťovat, zda právo cesty je rušeno jen zčásti a jen proto, že je vykonáváno v míře přesahující obvyklost, a to jak vzhledem k aktuálnímu způsobu užívání panujícího, tak dotčeného pozemku. Rozsudek o „povolení“ práva cesty tedy jako exekuční titul požívá jisté míry elasticity, která je nestandardní i ve srovnání s jinými exekučními tituly, které se realizují výkonem směřujícím k provedení prací a výkonů (§ 350 a násl. o. s. ř.).

Autor je soudcem Krajského soudu v Plzni a pedagogem na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.