Dva problémy s datovými schránkami

Cesta změny a faktické unifikace písemností a jejich doručování do nové podoby, tj. změnou substance, technického prostředku existence, přenosu a zachování, se musí dít násilnou formou. Jde o unifikaci nepochybně potřebnou z hlediska modu provedení přechodu. Je to jak s metrickým závitem, prostě nelze mít deset úhlů stoupání a rozměrů pro jednu věc. Na území jednoho státu či společenství států je třeba zvolit den D, zavelet a spustit. Je to jak se řízením aut, jezdí se jeden den vlevo, druhý den už napořád vpravo. Nic nelze dodat. Unifikace a její násilné, vnesené provedení jsou předpokladem vývoje vysoce organizované společnosti, a to bez ohledu na fakt, že unifikace a jednotné nové technické řešení dané věci nemusí být vždy to nejlepší.

Musím odbýt mávnutím rukou námitky, že papír je papír a ne nestálá věc jako disk počítače. Jistě, ovšem pak jsou nejstálejší kamenné tabulky a nejvhodnější platit rovnou zlatem. To je podružná věc. Stejně tak otisky časových razítek, formáty PDF atd.

Všechny tyto technické podružnosti jsou závislé na čase, s ohledem na vývoj výpočetní techniky je více než zjevné, že to, co dnes vadí většině uživatelů, tedy co bude s budoucností ukládaných technických dat, tiše technici a autoři prosazované novely ignorují a uživatelé se děsí zbytečně. Je smutná pravda, že vývoj v technice je tak rychlý, že kupříkladu dnes sice má doma každý VHS a staré video, ale v životě se už na nic nepodívá, neboť všichni koukají na DVD, která jsou tiše vytlačována blue rayem a internetem. Tudíž v tomto smě- ru nemá smysl se obávat, život si cestu najde. Fascinující je však, jakým způsobem předkladatelé zákonné úpravy a její věrozvěstové tyto evidentní praktické problémy ignorují.

Dostáváme se však k meritu věci. Datové schránky s sebou nesou dva doposud neřešené problémy, s nimiž se podle mého názoru právní teorie není schopna vypořádat.

První problém je problém změny v doručování zprávy – písemnosti adresátovi. Pamatujme si, že od okamžiku zavedení datové schránky není listina soudu doručena okamžikem, kdy byla odeslána, ale okamžikem, kdy byla soudu doručena. Tento problém, kdy je zcela nově v našem právu přenášena odpovědnost za doručení přímo soudu na osobu odesílající, je klíčovým z hlediska praktického.

Povinnost doručovat věc přímo soudu, tedy stav, kdy je podání doručeno, až když se v rukou soudu nachází, není ničím novým, řada právních systémů tento způsob doručování má a pouze v naší zemi se rozvinula praxe, že tuto povinnost za nás přebírá pošta, tedy třetí subjekt. Nyní se tato odpovědnost vrací zpět do rukou odesílatele. Je to změna naprosto zásadní ve vztahu k uplynulým letům, nikoli však změna směrem, který právo nezná. Je však odrazem skutečné změny, která staví otázku datových schránek do neznáma, do pole působnosti práva doposud neřešeného.

Při jakémkoli způsobu doručování v právu se vždy vychází z územní svrchovanosti státu, z faktického panství státní moci nad omezeným, přesně určeným a daným územím, které v míře maximálně možné stát zná, ovládá a nad kterým má svrchovanou moc. Jednotlivé státy, v rámci jednání před svými soudy, vždy respektují a vykonávají a jsou schopny mocensky vykonávat správu nad svým územím, tedy nad poštovním úředníkem, nad osobou, která jde k soudu, zajistit jí bezpečnost, vyřešit otvírací hodiny atd. Bohužel v případě internetu je tomu zcela jinak. Jedná se o území, které není svrchovaným územím jednotlivých států. Ani sdružení států či snad dokonce jakékoli jiné podobné organizace. Jedná se o teritorium, které nejenom, že stát není schopen ovládat, ale ani jeho existenci popsat. Ne nadarmo se totiž používá v tomto směru označení virtuální realita a virtuální svět. Veškeré praktické problémy, které vyplývají z možných závad doručení, vycházejí z principu absolutní teritoriální nesvéprávnosti nad prostředím internetu každého konkrétního státu, včetně České republiky. Protože stát není schopen na území, na kterém se nacházejí servery, přes které datové zprávy putují, vykonávat moc; uvědomme si, že odesílání a připojování se neděje vždy přes území České republiky a navíc toto území České republiky není vůbec chráněno proti vstupu z cizích území nebo z území virtuálního, tedy neznámého. Takže docházíme do situace, kterou můžeme popsat zhruba takto:

Přes hluboký černý les, v němž žijí zvířata a bytosti, které neznáme, musíš, milý poddaný, doručit svoji listinu do sídelního města. Naše moc sahá na Tvůj dům a na sídelní město. Na hluboký černý les nikoli. Jak to uděláš, nás nezajímá. Tento požadavek činí právní řád značně nestálým. Základní chybou tedy je nedostatek teritoriální ochrany nad internetovým prostředím, který vhání uživatele do zcela neřešené situace. Odpověď, která by tento právní problém vyřešila, jsem nezaznamenal. Trpkou ironií zůstává, že zákonodárce sice schránky jako povinnou doručovací adresu zřídil, ale odesílání jejím prostřednictvím nenařizuje – trochu ve stylu Werichovy pohádky Královna Koloběžka – tedy že by si zákonodárce sám nevěřil? Anebo si pohodlnost zařizuje jen pro sebe? (viz článek Dany Prudíkové a Františka Korbela „Datové schránky tři roky poté: praktické zkušenosti s jejich používáním“ v Bulletinu advokacie č. 5/2012, ze kterého jasně vyplývá, že fyzické osoby – tedy i advokáti mohou podání stále učinit i poštou, i po zavedení datových schránek).

Domnívám se, že žádné řešení neexistuje, neboť je buď třeba zcela opustit teritoriální koncepci, ikonu svrchované státní moci, nebo ji ve vztahu k virtuální realitě zcela nově definovat. Bez tohoto řešení základního problému není možno považovat komunikaci po internetu, pokud jde o povinnou cestu přes černý les, za jsoucí v souladu s požadavky na pravidla spravedlivého procesu a obecně výkonem právního řádu a právního prostředí v naší zemi.

Dovolím si na tomto místě připomenout preambuli ústavy našeho státu „my občané ČR v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ a dále pak čl. 1 „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát“ a klíčový čl. 11 „území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem“. Nejsem přeborníkem na legislativu ani geniálním vědcem v oboru ústavního práva, avšak už i z těchto zmiňovaných ustanovení našeho základního právního pilíře, základů naší právní soustavy, je zjevné, že území internetu není územím České republiky a netvoří s ní nedílný celek, nemá žádné státní hranice a ani není tvořeno občany České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Moc státu na území internetu nedopadá. Přesto nás stát nutí na území internetu jednat, přes území internetu doručovat a území internetu využívat. To je hlavní chybou datových schránek.

Abych snad neskončil úplně temně, dovolím si podotknout ještě jednu doušku. Současná doba má jeden základní rys. Geniální možnosti komunikace, které nám umožňují zůstat on-line 24 hodin denně, 365 dní v roce, nás ženou do vysokého stresu a přestávají nám umožňovat rozlišovat, zvláště u těch, kteří se živí duševní prací, okamžiky, kdy se jedná o náš volný čas a kdy se jedná o dobu pracovní. Tak datové schránky slouží jako nástroj mučení občanů vlastního státu. Pěkně v pohodlí úřadů nutí advokáty, aby byli neustále k dispozici, protože doručeno máme bez ohledu na sobotu, na neděli, na naše volna, na svátky, lhůty běží tím, že zpráva do datové schránky dorazí. Mnoho vypovídá o našem právním řádu a úctě poslanců, a ostatně i tvůrců toto právního předpisu k ostatním, že jim znemožní odjet na dovolenou, slavit s rodinou vánoční svátky a jednat jakýmkoli jiným způsobem. Co tak strašného by se stalo, kdyby v zákoně bylo stanoveno, že advokát může po přesně vymezenou dobu svoji datovou schránku zmrazit a lhůta pro doručení začne běžet až od okamžiku, kdy se vrátí z dovolené. Nestalo by se nic, bylo by však jenom potřeba používat obyčejnou lidskou slušnost. Můžeme to však po zákonodárném sboru a autorech novely chtít?

 Autor, advokát v Praze, je předsedou sekce pro vnější vztahy ČAK.

Související články:
Datové schránky pohledem advokátní koncipientky (JUDr.V. Petrová)
Poznámky k článku „Datové schránky pohledem advokátní koncipientky“ (JUDr. V. Vlk)
Ještě jednou k datovým schránkám (JUDr. T. Sokol)