Doporučení CCBE k bezplatné právní pomoci
publikováno: 22.06.2018
Úvod
V roce 2010 vydala CCBE doporučení k bezplatné právní pomoci, v nichž vyzvala evropské instituce a členské státy k provedení řady kroků. Od té doby CCBE sleduje další vývoj tím, že pravidelně žádá své členské delegace, aby podávaly zprávy o významném vývoji v jednotlivých vnitrostátních systémech bezplatné právní pomoci.
Na základě některých zpráv o významném vnitrostátním vývoji se výbor CCBE pro přístup ke spravedlnosti rozhodl vytvořit nový soubor doporučení CCBE k bezplatné právní pomoci, v nichž zohledňuje poslední vývoj od roku 2010 a zaměřuje se na osvědčené postupy v různých zemích.
Za tímto účelem byl v roce 2016 proveden rozsáhlý průzkum konkrétních aspektů různých systémů vnitrostátní bezplatné právní pomoci. Tento průzkum se vztahoval na všechny oblasti práva. Průzkum se zaměřil na následující aspekty právní pomoci: nezávislost poskytovatelů právní pomoci, kvalifikace poskytovatelů právní pomoci, odměna advokátů poskytujících bezplatnou právní pomoc, účtování výdajů, určování rozpočtu na bezplatnou právní pomoc státem a správa bezplatné právní pomoci.
Výsledek průzkumu se stal základem pro přípravu nového souboru doporučení k bezplatné právní pomoci. Tato doporučení stanovují několik hlavních zásad pro správné poskytování bezplatné právní pomoci, jakožto nezbytného nástroje zajišťujícího přístup ke spravedlnosti.
V tomto ohledu je důležité zdůraznit rozmanitost různých systémů bezplatné právní pomoci a tradic vnitrostátního práva, které je nutno brát v úvahu při uplatňování práva na přístup ke spravedlnosti.
I když tato doporučení uznávají různá historická pozadí a specifika jednotlivých systémů bezplatné právní pomoci v Evropě, zaměřují se zejména na země, jejichž advokátní komory se domnívají, že lze dosáhnout dalšího zlepšení.
I. Kvalifikace poskytovatelů právní pomoci
I.1. Aby byla zajištěna kvalita služeb bezplatné právní pomoci, poskytovatelé bezplatné právní pomoci (PBPP) by měli mít alespoň právní kvalifikaci a měli by být schopni v příslušné zemi pracovat jako advokáti.
Přístup ke spravedlnosti je základním lidským právem a bezplatná právní pomoc je základním nástrojem pro jeho zajištění.
CCBE si je vědoma, že v některých zemích poskytují služby bezplatné právní pomoci neprávníci (například nevládní organizace nebo státní úředníci). Aby ale byla plně pochopena a zhodnocena povaha konkrétních právních otázek, považuje CCBE za důležité, aby právní pomoc poskytovali právníci/advokáti.
Základní hodnoty advokacie – nezávislost, profesní mlčenlivost a povinnost nebýt ve střetu zájmů – slouží jako záruka, že budou služby bezplatné právní pomoci poskytovány dle práva.
II. Nezávislost poskytovatelů právní pomoci
II.1. Aby PBPP zajistili absolutní nezávislost zamezením možnému střetu zájmů či jakémukoli nepatřičnému zasahování do jejich práce a aby zajistili ochranu profesního tajemství, neměli by být v postavení státního úředníka / zaměstnance veřejné správy.
V současné době v některých státech poskytují bezplatnou právní pomoc osoby v postavení státního úředníka / zaměstnance veřejné správy. Obecně se koncept nezávislosti zdá být ve střetu s postavením státního úředníka / zaměstnance veřejné správy. Postavení státního úředníka / zaměstnance veřejné správy obvykle zahrnuje podřízenost hierarchii, a tudíž povinnost plnit hierarchické rozkazy, které by mohly mít negativní důsledky na nezávislost těchto osob při poskytování služeb bezplatné právní pomoci.
Další obavy vyvstávají v souvislosti s řízením rozpočtových výdajů. Státní úředník / zaměstnanec veřejné správy bude podřízen sledování výdajů státu / příslušného veřejného orgánu na bezplatnou právní pomoc, a je tak možné, že nebude zcela nezávislý v rozhodování, kolik odpracovaného času či dalších zdrojů vyčlenit pro každý případ, kterým se zabývá.
Kromě toho může PBPP v postavení státního úředníka / zaměstnance veřejné správy obdržet příkaz se konkrétním případem nezabývat nebo se jím zabývat určitým způsobem. Na druhou stranu, pokud by PBPP za normálních okolností (např. kvůli nedostatečné kompetenci v konkrétní oblasti práva, morálnímu konfliktu atd.) odmítl se určitým případem zabývat, toto jeho postavení by mu to mohlo znemožnit.
PBPP by měli být zcela nezávislí v tom smyslu, že po jmenování by neměli přijímat pokyny ani příkazy, ať už přímo či nepřímo, od žádného jiného zdroje než od svých klientů. Úsudek PBPP by neměl být veden žádnými jinými úvahami, než je zájem jejich klienta, objektivní vlastní posouzení klientovy skutkové a právní situace a právní či regulační ustanovení platná pro konkrétní situaci klienta.
Aby mohli PBPP tato jednoduchá pravidla dodržovat, je naprosto zásadní jejich naprostá nezávislost, což je v možném rozporu s postavením státního úředníka / zaměstnance veřejné správy.
V zemích, kde mají státní úředníci / zaměstnanci veřejné správy pravomoc poskytovat služby bezplatné právní pomoci, by tato pravomoc neměla být výlučná a příjemce pomoci by měl mít svobodnou volbu mezi PBPP se statusem veřejnoprávního subjektu a PBPP se statusem soukromoprávního subjektu, aniž by to pro něj znamenalo další náklady. Kromě toho by se PBPP zaměstnaní ve veřejné správě měli řídit stejnými profesními pravidly jako soukromí právníci poskytující bezplatnou právní pomoc, zejména pokud jde o zásadu nezávislosti a důvěrnosti.
II.2. PBPP by měli mít možnost případ odmítnout pouze za určitých podmínek.
Zásady pro odmítnutí PBPP by se měly uplatňovat bezpodmínečně, když se na PBPP přímo obrátí občan; v případě jmenování PBPP komorou, když občan možnost výběru nemá, měly by pro ně platit pouze určité podmínky (např. „střet zájmů“, „nedostatek objektivity“, „závažné okolnosti“, „výjimečné okolnosti“, „závažné důvody“, „oprávněné důvody“).
II.3. V zásadě by příjemci bezplatné právní pomoci měli mít právo, aby byl při výběru právního zastoupení brán ohled na jejich preference a přání.
Zejména v trestních případech je jedním z kritérií efektivity a kvality právní pomoci svobodná volba advokáta poskytujícího pomoc. Tato doporučení jsou proto obzvláště důležitá v trestních věcech a jen o málo méně důležitá v netrestních. Absence volby může potenciálně vést k diskriminaci mezi stranami, které si mohou dovolit vybrat si advokáta, a těmi, které nemohou.
V tomto ohledu odkazujeme na skutečnost, že se členské státy musí řídit rovněž pravidly stanovenými ve směrnici 2013/48/EU[1], která ve spojení s doporučením Komise ze dne 27. listopadu 2013 o právu osob podezřelých nebo obviněných v trestním řízení na právní pomoc zdůrazňují, že je důležité „v co největší míře zohledňovat preference a přání podezřelé nebo obviněné osoby při výběru obhájce poskytujícího právní pomoc“.
III. Odměna poskytovatelů právní pomoci
III.1. Státy by měly zajistit, aby PBPP za své služby obdrželi spravedlivou odměnu. Prostředky dané k dispozici v jednotlivých případech by měly být úměrné složitosti a povaze daného případu, aby bylo zaručeno účinné zastupování či právní poradenství.
Státy mají zákonnou povinnost zajistit kvalitu právní pomoci. Od PBPP se očekává, že budou poskytovat kvalitní služby, a odměna za takovouto službu musí být přiměřená a odpovídajícím způsobem odrážet její hodnotu.
Přístup ke spravedlnosti je ohrožen, nejen když je osobě odepřena právní pomoc kvůli nedostatku finančních prostředků (viz doporučení V.1), ale i v případech, kdy je odměna advokátů pracujících na případech bezplatné právní pomoci tak nízká, že to omezuje účinnou obranu či právní poradenství.
S ohledem na různý stupeň složitosti a povahu případů řešených advokáty poskytujícími bezplatnou právní pomoc by odměna neměla být standardizována, ale měla by brát v úvahu tyto faktory, jak to bývá pravidlem u odměny advokátů poskytujících služby mimo tento kontext.
III.2. Když je odměna PBPP mnohem nižší než průměrné tržní sazby za podobné služby, státy by měly usilovat o snížení tohoto rozdílu změnou výše této odměny či limitů vztahujících se na práci v rámci bezplatné právní pomoci, případně zavedením jiných opatření pro snížení tohoto nepoměru mezi průměrnými tržními sazbami za podobné služby.
Standardy kvality a povaha právních služeb jsou v zásadě stejné u práce v rámci bezplatné právní pomoci a podobné práce poskytované na běžném trhu. Tržní sazby obecně odpovídají skutečné hodnotě zboží a služeb. Nastavení odměny vztahující se na práci v rámci bezplatné právní pomoci mnohem níže, než jsou příslušné tržní sazby, představuje závažné podhodnocení této práce, což je pro PBPP nespravedlivé a ohrožuje to kvalitu a udržitelnost systému bezplatné právní pomoci jako celku, což může mít negativní účinky na výše uvedený přístup ke spravedlnosti. I když je hlavním způsobem, jak tento problém řešit, zvýšení odměn, lze použít i další opatření, jako je poskytování příležitostí k bezplatnému školení nebo jiná podpora PBPP, například nižší daňové odvody.
III.3. Předpisy upravující sazby odměny a další podmínky odměny za bezplatnou právní pomoc by měly být jasné, transparentní a dostupné široké veřejnosti. To je obzvláště důležité, když může být příjemce bezplatné právní pomoci v určité části řízení povinen náklady na právní pomoc zčásti nebo zcela uhradit.
Je důležité pro poskytovatele služeb právní pomoci i jejich příjemce, aby jasně a podrobně znali podmínky, jak odměňování funguje.
III.4. Předpisy upravující sazby odměny a další podmínky odměňování za práci v rámci bezplatné právní pomoci by měly být předmětem pravidelných revizí beroucích v úvahu faktory jako inflace, změny životních nákladů a nákladů na poskytování příslušných služeb, problémy ovlivňující stávající systém atd.
Předpisy, které se po delší dobu nemění, obvykle způsobují pokles reálné hodnoty odměny za práci v rámci bezplatné právní pomoci, protože se kvůli makroekonomickým faktorům zvyšují různé náklady související s touto službou. K tomu, aby byly tyto faktory vzaty v úvahu a aby byly identifikovány problémy stávajícího systému, jsou nutné pravidelné revize.
III.5. Státy by měly uplatňovat platební postupy, které zaručí, že PBPP obdrží odměnu v přiměřené lhůtě. Když je právní pomoc poskytována v řízení, které trvá dlouhou dobu, státy by měly umožnit průběžné platby v pravidelných intervalech během řízení.
Kromě výše odměny jsou pro každého poskytovatele služeb důležité platební podmínky, zejména doba, kdy mohou platbu očekávat. V tomto ohledu se práce v rámci bezplatné právní pomoci nijak neliší a situace, kdy PBPP musejí pracovat dlouhou dobu bez průběžných plateb, představují neúměrnou finanční zátěž.
III.6. Státy by měly zajistit, aby kdykoli se konečné rozhodnutí určující výši odměny, jež má být vyplacena PBPP, podstatně liší od toho, co PBPP žádal či jinak očekával, možnost toto rozhodnutí PBPP napadnout u nezávislého orgánu nebo soudu.
III.7. Odměna PBPP by měla krýt všechny výdaje.
Ve značném počtu zemí nejsou kryty všechny výdaje PBPP, například režijní náklady, cestovní náklady, parkovné, výlohy, platby atd. CCBE nevidí žádný důvod, proč by břemeno těchto výdajů měli nést PBPP sami.
IV. Určení rozpočtu na bezplatnou právní pomoc
IV.1. Bezplatná právní pomoc je základním nástrojem pro zajištění přístupu ke spravedlnosti a měla by být zaručena státy přidělováním dostatečných finančních prostředků zajišťujících, že žádná osoba, která má na bezplatnou právní pomoc nárok, nezůstane bez této pomoci.
Bezplatná právní pomoc a přístup ke spravedlnosti jsou neoddělitelně spjaty. Pokud někdo nemá finanční prostředky na úhradu nákladů spojených s právním poradenstvím, je mu odepřen přístup ke spravedlnosti a v důsledku toho nemůže bránit svá práva. V mezinárodním a evropském právu se proto přístup ke spravedlnosti všeobecně považuje za nezbytnou součást ochrany lidských práv. Považuje se také za jeden z hlavních pilířů právního státu a důstojnosti jednotlivce.
Je evidentní, že právní pomoc závisí na poskytnutí financování. Pokud není rozpočet přidělený státem dostatečný k pokrytí potřeb všech osob, které mají nárok na bezplatnou právní pomoc, je ohrožen přístup ke spravedlnosti a státy neplní svou povinnost respektovat a chránit základní práva.
Z tohoto důvodu by státy měly vyčlenit rozpočet dostačující k pokrytí potřeb všech příjemců bezplatné právní pomoci. Vyčerpání rozpočtu by nemělo představovat záminku k tomu, aby potenciální příjemce zůstal bez pomoci, ani ke snížení kvality poskytovaných právních služeb.[2]
IV.2. V procesu přípravy rozpočtu na bezplatnou právní pomoc by jednotlivé státy měly brát v úvahu relevantní ukazatele, jako je rozpočet na bezplatnou právní pomoc, počet případů v minulém roce a odhad očekávaného počtu případů.
Očekávaný počet lze předpovědět z přibližného počtu žádostí o bezplatnou právní pomoc čekajících na schválení, fáze řízení, povahy sporů, okamžiku, kdy bude splatná odměna advokáta, a dalších podobných ukazatelů.
IV.3. Každý stát by měl zajistit, aby byli při přípravě rozpočtu na bezplatnou právní pomoc řádně konzultováni PBPP, advokátní komory, rady/výbory pro bezplatnou právní pomoc a jiné subjekty poskytující bezplatnou právní pomoc.
Je zásadní, aby orgány odpovědné za přípravu rozpočtu na bezplatnou právní pomoc vyslechly PBPP, jelikož poskytovatelé jsou těmi nejpovolanějšími poskytovat informace o počtu případů v minulém roce a mohou pomoci s odhadem očekávaného počtu případů.
Do přípravy rozpočtu lze vstupovat různě, například tím, že PBPP mohou podávat návrhy či připomínky k návrhu rozpočtu, což se již děje ve většině zemí.[3]
IV.4. Státy by měly zajistit, aby byla k dispozici doplňková rozpočtová linie pro případ, že dojde k vyčerpání rozpočtu před koncem rozpočtového období, aby se zabránilo zpoždění ve výplatě odměn advokátů.
Ve velké většině zemí EU má vyčerpání rozpočtu za následek zpoždění nebo odložení platby odměn advokátů do následujícího roku. Vzhledem k tomu, že drtivá většina delegací si stěžovala, že odměny za bezplatnou právní pomoc jsou obecně nižší než standardní odměny za právní služby, by státy měly usilovat o to, aby platby nebyly opožděny či odkládány. Pokud není doplňková rozpočtová linie (nebo její část) využita, měla by být převoditelná do následujícího rozpočtového období.
IV.5. Státy by měly veřejně zpřístupnit veškeré informace o prostředcích přidělených na právní pomoc a o jejich použití.
Aby byly tyto informace k dispozici co nejširší veřejnosti, PBPP i státní orgány (podle jejich rozdělení pravomocí v jednotlivých zemích) by měli příslušné údaje zveřejňovat na svých webových stránkách.
IV.6. Bezplatná právní pomoc je základní právo zajišťující přístup ke spravedlnosti pro všechny. Členské státy proto musí přijmout vhodná opatření, aby pro ni zajistily trvalé financování.
Pokud běžné prostředky na právní pomoc nestačí, musí být s cílem poskytnout finanční pomoc nepřímo použity i jiné prostředky.
Možným návrhem je snížit odvody na daně a sociální zabezpečení pro PBPP. S ohledem na menší příjem advokátů při práci na případech v rámci bezplatné právní pomoci by měla existovat kompenzace v podobě snížení odvodů na daně a sociální zabezpečení.
Pokud jde o dobré využívání finančních prostředků, je návrhem zavést místo toho, aby bylo rozhodnutí o poskytnutí bezplatné právní pomoci založeno pouze na finančních potřebách příjemce, předběžnou analýzu skutkových okolností případu advokáty. Toho by mohlo být dosaženo jmenováním zvláštního PBPP pro všeobecné právní poradenství, aby věc nedošla až před soud. Na tyto případy by měla být vyhrazena dostatečná část rozpočtu na bezplatnou právní pomoc, protože by tím mohlo být odfiltrováno mnoho případů bez šance na úspěch.
Dalším nápadem je zavést zvláštní daň u zapisovaných/registrovaných právních úkonů, která by přispívala k přístupu ke spravedlnosti. Navrhuje se velmi nízká sazba u každého úkonu, který je předmětem registrace advokáty, exekutory, notáři a soudci. Problémem u této myšlenky je to, že povinnost států tak přechází na ty, kteří jsou povinni se zabývat spravedlností.[4]
V návaznosti na svá doporučení ohledně bezplatné právní pomoci vydaná v roce 2010 opakuje CCBE svou výzvu institucím EU, aby vytvořily konkrétní linii v rozpočtu EU pro zajištění rozvoje evropského programu bezplatné právní pomoci a podpory vnitrostátních programů v jednotlivých členských státech.
V. Správa bezplatné právní pomoci
V.1. Každá země by měla mít jasnou legislativu upravující bezplatnou právní pomoc, včetně příslušného orgánu/orgánů pro správu bezplatné právní pomoci a pravidla pro zajištění standardů pro její příjemce. Nejvíce kompetentními orgány pro správu bezplatné právní pomoci, včetně výběru/jmenování PBPP, jsou advokátní komory.
Je-li právní rámec fragmentován nebo chybí, pro příjemce může být velmi obtížné rozpoznat svá práva a požádat o právní pomoc v případě skutečné potřeby. Postup pro získání právní pomoci by měl být snadno přístupný a srozumitelný a mít jasné podmínky. Totéž platí pro postup výběru/jmenování PBPP, který musí být konkrétní a transparentní.[5]
V.2. Aby příslušný orgán pro správu a řízení systému bezplatné právní pomoci své pověření plnil efektivně, měl by mít dostatečné pravomoci a kompetence. Žádoucí je tedy formální legislativní rámec.
V.3. Obecně je třeba rozšířit roli advokátů/PBPP ve správě systému právní pomoci.
Právní pomoc poskytují nejčastěji advokáti, ale jejich zapojení do její správy je často dosti omezené. Advokáti jako PBPP by se měli účastnit řady aspektů správy bezplatné právní pomoci, včetně vykazování, sledování a podpory, nebo mít alespoň roli poradců.
V.4. Systém přidělování případů bezplatné právní pomoci jednotlivým PBPP by měl být nestranný a neměl by jej ohrožovat žádný zvláštní zájem. Měl by zajistit rovný přístup k právní pomoci co nejširšímu spektru osob v nouzi.
Systém přidělování může příjemcům poskytnout možnost volby mezi PBPP, pokud je zachován princip rovného přístupu. Je také vhodné, aby PBPP byli v systému dobrovolně.[6]
V.5. Aby orgán bezplatné právní pomoci mohl identifikovat a řešit případné problémy, měl by sledovat poskytování a kvalitu právní pomoci.
Je dobré příjemcům nabídnout možnost poskytnout zpětnou vazbu na přijaté služby (informovat o spokojenosti/nespokojenosti).
Pokud jde o právní pomoc poskytovanou advokáty, toto sledování by měla provádět příslušná advokátní komora, a ne jiný možný subjekt odpovědný za správu právní pomoci.[7]
VI. Nové hranice a potenciál právní pomoci
VI.1. Systémy bezplatné právní pomoci musí být flexibilní a být pravidelně hodnoceny s ohledem na nový vývoj a potřeby. Bezplatná právní pomoc musí být rozšiřována, aby zahrnovala i oblasti se zvláštními potřebami.
Současné společnosti čelí novým výzvám a v nových oblastech a oborech práva se zvyšuje poptávka po právní pomoci a podpoře. Přístup ke spravedlnosti, zejména prostřednictvím bezplatné právní pomoci, musí reagovat na nové potřeby na individuální i společenské úrovni.
Tradičně se právní pomoc uplatňuje zejména v soudních řízeních, i když většina členských států potvrzuje její použití také ve správních řízeních, insolvenčních řízeních, řízeních ve spotřebitelských záležitostech, v rámci podpory nezletilých a poradenství před soudními spory.
Některé oblasti zasluhují zvláštní pozornost, například způsoby alternativního řešení sporů a žádosti o pomoc předložené migranty a uprchlíky. V tomto ohledu je třeba zdůraznit potřebu chránit a hájit zájmy slabší strany.
V případech alternativního řešení sporů se bezplatná právní pomoc uplatňuje zejména v dobrovolné či nařízené mediaci před soudním řízením a částečně též v rozhodčím řízení. Rostoucí míru požadavků na bezplatnou právní pomoc vykazují různá řízení, jako je polehčující okolnost přiznání viny, mediace v rodinných záležitostech, mediace v pracovních záležitostech, insolvenční řízení, vyjednávání, řízení/spravování dluhů, což by nemělo zůstat bez povšimnutí.
Kromě toho přináší zvýšení objemu migrace v celé Evropě potřebu chránit práva uprchlíků a migrantů. S ohledem na tento vývoj je nutné předvídat a uspokojit rostoucí počet žádostí o zvláštní právní pomoc vycházející z komunit migrantů a uprchlíků.
V neposlední řadě by členské státy měly poskytovat bezplatnou právní pomoc nebo právní asistenci ve vězení, zejména vězňům cizincům, aby zajistily právo na odvolání a nápravu.
VI.2. I v mimosoudních řízeních by měl být orgán odpovědný za poskytování právní pomoci transparentní a neutrální.
Orgán, který poskytuje právní pomoc v nesoudních záležitostech a řízeních, musí být shodný s orgánem, který poskytuje právní pomoc v běžných soudních řízení.
VI.3. Lidé musí být řádně informováni o svém právu na právní pomoc.
Informování občanů o právní pomoci by zlepšilo přístup ke spravedlnosti a důvěru veřejnosti v instituce.
Státy musí proto více usilovat o šíření informací ve všech relevantních jazycích a prostřednictvím elektronických prostředků.
K dispozici musí být rovněž online žádost o právní pomoc.
[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/48/EU ze dne 22. října 2013 o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu a o právu na informování třetí strany a právu na komunikaci s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody.
[2] Existují země, jako je Německo, Švýcarsko a Rakousko, v nichž lze nalézt příklady dobré praxe v oblasti rozpočtu na bezplatnou právní pomoc. Ve všech těchto třech zemích je poskytnutí právní pomoci jednotlivci nezávislé na dostupnosti rozpočtu, a právní pomoc tak vždy bude poskytnuta těm, kteří na ni mají nárok.
Odlišný systém je zaveden ve Spojeném království (Skotsku), kde v případě vyčerpání rozpočtu hradí náklady na případy neomezený fond na bezplatnou právní pomoc. To znamená, že výdaje často přesáhnou rozpočtové prostředky.
[3] Pozitivní příklad spolupráce mezi státními orgány a poskytovateli bezplatné právní pomoci lze najít v litevském systému; jak uvedla delegace, aby bylo zajištěno provádění funkcí přidělených Ministerstvu spravedlnosti v oblasti státem zaručené právní pomoci, byla zřízena Rada po koordinaci bezplatné právní pomoci. Tuto radu tvoří zástupci Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva financí, Litevské advokátní komory a dalších institucí a sdružení, jejichž činnost souvisí s poskytováním státem zaručené právní pomoci. Tato rada podává návrhy na prostředky ze státního rozpočtu potřebné pro poskytování státem zaručené právní pomoci a na její účinné využití.
Jako schůdné řešení vypadá i systém zavedený v Norsku, který je založen na formální dohodě mezi Ministerstvem spravedlnosti a Norskou advokátní komorou, který komoře umožňuje mít slovo při definování prvků, které jsou důležité pro rozpočet na bezplatnou právní pomoc.
[4] Dalším přístupem je „třídicí systém“ používaný v Irsku. V roce 2012 zavedla Irská rada pro bezplatnou právní pomoc „třídicí systém“, v rámci něhož se žadatelé v prvním měsíci žádosti o právní pomoc sejdou s advokátem na krátkou konzultaci. Jedním z hlavních účelů tohoto systému je rozptýlit některé z tlaků na Radu pro bezplatnou právní pomoc tím, že je žadateli při čekání na plnohodnotnou schůzku s advokátem dána příležitost prozkoumat další možnosti, například mediaci nebo alternativní řešení sporů. Je to rovněž příležitost identifikovat a odfiltrovat žádosti, které neprojdou testy způsobilosti prováděné Radou pro bezplatnou právní pomoc.
[5] Existují země, jako Německo a Rakousko, v nichž jsou příslušnými orgány pro správu právní pomoci soudy a PBPP jsou vybíráni stranami (v Německu) nebo určování komorou (v Rakousku).
[6] Jako inspirativní příklady efektivního přidělování právní pomoci lze zmínit Norsko a Estonsko. V Norsku poskytují advokáti bezplatnou právní pomoc jako součást běžné praxe. Mají povinnost informovat své klienty o možnosti požádat o bezplatnou právní pomoc v případech, kdy je možné, že má klient na tuto pomoc nárok. Bezplatná právní pomoc v Estonsku funguje na bázi dobrovolnosti poskytovatelů právní pomoci. Estonská elektronická (internetová) databáze případů umožňuje registrovaným advokátům ujímat se případů na bázi dobrovolnosti a u případů, kterých se nikdo neujme, advokáty jmenovat náhodně.
[7] Například Finsko používá dotazníky vyplněné oběma stranami – poskytovatelem a příjemcem – s cílem sledovat kvalitu a získat zpětnou vazbu od obou stran.
V Estonsku advokátní komora přijímá informace od policie, prokuratury a soudů ohledně problémů s právní pomocí advokátů, jakož i stížnosti od osob, které obdržely právní pomoc. Tyto informace a stížnosti jsou zpracovány podle pravidel advokátní komory a v případě potřeby mohou vést i k disciplinárním opatřením.
V Dánsku je sledována kvalita právních služeb a každoročně vychází seznam schválených institucí poskytujících právní pomoc.