Břemeno tvrzení a důkazní břemeno v řízení o určení pravosti popřené směnečné pohledávky

autor: JUDr. Radim Chalupa, Ph.D.
publikováno: 17.12.2018

Uplatnění směnečného nároku v jakémkoli soudním řízení má svá významná specifika. Naznačené zvláštnosti řízení vedených o zaplacení směnečného nároku se projevují i v řádně vedených incidenčních sporech vyvolaných popřením směnečné pohledávky; tyto spory lze z určitého pohledu považovat za téměř pikantní, neboť není zdaleka výjimečným jevem, že soudci rozhodující incidenční spory vedené o určení pravosti směnečné pohledávky neberou v potaz esenciální povahu směnečných pohledávek a rozložení základních procesních břemen (břemena tvrzení a důkazního břemena) posuzují způsobem, který atakuje samotnou podstatu směnečného práva.

Je-li incidenční spor vyvolán popřením nevykonatelné směnečné pohledávky, není zdaleka výjimečné, že soudci od věřitele žalujícího na určení pravosti popřené pohledávky vyžadují vysvětlení kauzy směnky a okolností souvisejících s vyplněním směnky, v konstatovaných incidenčních řízeních se lze setkat i s takovým pohledem na rozložení důkazního břemena, že směnečný věřitel uplatňující sporný nárok na určení, že jeho popřená směnečná pohledávka je po právu, nese důkazní břemeno ohledně existence kauzy a kauzální pohledávky, existence vyplňovacího oprávnění a absence excesu při vyplnění blankosměnky.[1] Uvedený pohled na rozložení procesních břemen v incidenčních sporech vedených o určení pravosti směnečné pohledávky nepovažuji za věcně správný. Rozhodl jsem se tudíž předložit svůj pohled na uvedenou problematiku a předestřít argumentaci podporující názor, že směnečný věřitel domáhající se určení pravosti nevykonatelné přihlášené směnečné pohledávky nemůže být zatížen břemenem tvrzení a důkazním břemenem ohledně existence kauzální pohledávky a řádnosti vyplnění blankosměnky.

S ohledem na předmět článku se zaměřím na rozložení procesních břemen v incidenčních sporech vyvolaných popřením směnečné pohledávky co do její pravosti, když svoje úvahy koncentruji zejména na důkazní břemeno týkající se skutečností, jež objasňují kauzu směnky, existenci kauzální pohledávky a existenci či absenci excesu při vyplnění blankosměnky.

1. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno v incidenčním sporu vyvolaném popřením pravosti přihlášené pohledávky

Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenční zákon (dále rovněž “ins. zák.”) neobsahuje zvláštní pravidlo pro rozložení břemena tvrzení a důkazního břemena mezi žalobce a žalovaného v incidenčních sporech vyvolaných popřením pohledávky. Jsem přesvědčen o faktu, že všeobecnou úpravu procesních břemen pro řízení, jež jsou vedena o pravost popřené pohledávky, neobsahuje ani ustanovení § 198 odst. 3 ins. zák.. Předmětné ustanovení nezakotvuje přesun důkazního břemena ohledně popěrných důvodů ze žalobce (přihlášeného věřitele, jehož pohledávka byla popřena) na insolvenčního správce;[2] vedle toho, že reguluje skrytou změnu předmětu řízení a dopadů výsledku sporu na status popřené pohledávky (v případě, že se v průběhu sporu vedeného původně o pravost popřené nevykonatelné pohledávky ukáže, že pohledávka, jejíž popření vyvolalo předmětný spor, byla v době konání přezkumného jednání pohledávkou vykonatelnou), skutečně upravuje i změnu v důkazním břemenu, tato změna však nespočívá v jeho přesunu ze žalobce na žalovaného, neboť předmětem „přesouvaného“ břemena je tatáž skutečnost. Ve sporu, na nějž pamatuje ustanovení § 198 odst. 3 ins. zák., změna nemíří jen na osobu nositele důkazního břemena, ale i na předmět důkazního břemena. Mění-li se i předmět důkazního břemena, nelze uvažovat v intencích přenesení tohoto procesního břemena. Uvedenou změnu je nezbytné považovat za komplexní transformaci důkazního břemena, v jejímž rámci nese v první fázi žalobce břemeno vedení důkazu ohledně pravosti popřené pohledávky; po dotčené změně předmětu řízení se nositelem důkazního břemena stává žalovaný insolvenční správce, dokazovat je však třeba existenci uplatněných popěrných důvodů.

Dodatečně se objevivší informace, že popřená pohledávka je vykonatelná, se v uvedeném řízení zohlednění tak, že se změní dopady incidenčního řízení na výsledek přezkumu v tom smyslu, že pohledávka bude účinně popřena jen v případě, že žalovaný insolvenční správce v řízení prokáže existenci a relevanci alespoň jedné skutečnosti odůvodňující popření. Ustanovení § 198 odst. 3 ins. zák. nelze vykládat tak, že věřitel, jehož nevykonatelnou pohledávku popřel insolvenční správce, nese důkazní břemeno ohledně neexistence popěrných důvodů. Je tomu tak proto, že procesní břemena nemohou být v řízení rozložena v kolizi s předmětem řízení a zejména pak s uplatněným nárokem. Předmětem incidenčního sporu vyvolaného popřením pravosti pohledávky je vždy určení skutečnosti, zda přihlášená pohledávka je či není po právu. Věřitel popřené pohledávky se v incidenčním sporu domáhá určení, že popřená přihlášená pohledávka je po právu. Insolvenční správce a jiný přihlášený věřitel naopak v incidenčním sporu uplatňují nárok na určení, že pohledávka, kterou popřeli, po právu není.[3]

Věřitel, jehož pohledávka byla popřena, nemůže být v incidenčním sporu zatížen důkazním břemenem ohledně skutečností, jejichž prokázání není předpokladem důvodnosti uplatnění nároku, tedy ohledně skutečností, které neodůvodňují pravost přihlášené pohledávky. Úvaha že by věřitel domáhající se určení, že jeho pohledávka je po právu, měl nést důkazní břemeno ohledně skutečností, které vylučují důvodnost popření pohledávky, zcela překračuje hranice logického a funkčního uspořádání předmětného incidenčního sporu, neboť neodpovídá věřitelem uplatňovanému nároku. Nárok na určení, že popřená pohledávka není po právu, by měl v incidenčních sporech o pravost pohledávky uplatňovat insolvenční správce, a ten by také měl nést důkazní břemeno ohledně existence uplatněných popěrných důvodů.

Ustanovení § 198 odst. 3 ins. zák. tak nemá za následek přesun důkazního břemena ohledně popěrných důvodů ze žalujícího popřeného věřitele na insolvenčního správce, ale změnu uspořádání důkazního břemena, v jejímž důsledku se nositelem důkazního břemena stává skutečně namísto žalujícího věřitele žalovaný insolvenční správce. Změna režimu důkazního břemena se však týká nejen účastníků řízení, ale i skutečností, které musí být v řízení prokázány, neboť na žalujícím věřiteli leží v okamžiku podání žaloby procesní břemena ohledně skutečností odůvodňujících pravost pohledávky, naopak žalovaný insolvenční správce musí poté, co se ukáže, že popřená pohledávka byla vykonatelná, tvrdit a prokazovat skutečnosti odůvodňující popření pohledávky. Ustanovení § 198 odst. 3 ins. zák. je tedy nezbytné aplikovat výlučně na situaci, pro kterou je do zákona včleněno, a nečinit z něj obecné pravidlo pro rozložení procesních břemen v incidenčních sporech.

Neobsahuje-li ins. zák. specifické pravidlo rozložení důkazního břemena mezi žalobce a žalovaného, je třeba vyjít z pravidla základního. Základní pravidlo rozložení důkazního břemena je namístě hledat v teorii analýzy norem[4] nebo v teorii skutečností právo zakládajících, právo ruších a právu zabraňujících (dále rovněž teorie analýzy skutečností).[5] Předkládám v procesualistice nejuznávanější Rosenbergovo vymezení pravidla rozložení důkazního břemena: „Účastník řízení, jehož procesní návrh nemůže být úspěšný bez použití konkrétní právní normy, nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně faktu, že skutkové předpoklady této právní normy jsou naplněny. Stejný význam lze přikládat i stručnější formulaci, že každá strana musí tvrdit a prokázat skutkové předpoklady jí příznivé normy (normy, jejíž právní následek je pro ni prospěšný).“[6] Jedná se o respektovanou a uznávanou podobu základního pravidla rozložení důkazního břemena, nikoli však o jedinou. Koneckonců i sám L. Rosenberg využil (v publikaci Zivilprozessrecht) k vymezení téhož pravidla odlišnou definici: „Každá ze stran nese důkazní břemeno ohledně existence všech (i negativních) předpokladů jí příznivé právní normy.“[7]Podle teorie analýzy skutečností lze pravidlo rozložení důkazního břemena vymezit tak, že „žalobce nese důkazní břemeno ohledně existence skutečností, které zakládají právo, a naopak žalovaný nese důkazní břemeno ohledně existence skutečností právo rušících, skutečností právu překážejících nebo skutečností právo oslabujících“.

Základní pravidlo pro rozložení důkazního břemena lze formulovat buď v relaci s právní normou, od které jsou nárok či námitka odvozovány, nebo ve vazbě na skutečnosti, které uplatněné právo zakládají nebo mu překáží. K vymezení základního pravidla důkazního břemena nabízím následující formulaci:

• při využití vazby na právní normu, od níž jsou nárok či námitka odvozovány – strana sporu nese důkazní břemeno ohledně těch skutečností, které naplňují hypotézu právní normy, z níž tato dovozuje pro sebe příznivé právní následky,
• při využití vazby na skutečnosti, které právo zakládají, zabraňují jeho vzniku či jej ruší, případně jej oslabují – strana sporu nese důkazní břemeno ohledně těch skutečností, z jejichž existence pro sebe dovozuje příznivé právní následky.V dalším výkladu budu vycházet z nejníže formulovaného základního pravidla rozložení důkazního břemena, které v souladu s teorií analýzy skutečností důkazní břemeno (a tím i břemeno tvrzení, neboť břemeno tvrzení ohledně určité skutečnosti nese vždy stejný účastník řízení, který ohledně téže skutečnosti nese důkazní břemeno)[8] svazuje s faktem, která procesní strana dovozuje ze skutečnosti, jíž se důkazní břemeno týká, pro sebe příznivé právní následky.  Dalším krokem, jenž je třeba uskutečnit ke stanovení korektní topografie důkazního břemena v incidenčních sporech vyvolaných popřením pravosti přihlášené pohledávky, je identifikace skutečností, z nichž účastníci tohoto sporu pro sebe dovozují příznivé právní následky. Žalující věřitel popřené pohledávky dovozuje příznivé následky ze skutečností, které odůvodňují pravost pohledávky, a insolvenční správce dovozuje příznivé právní následky ze skutečností, které představují skutkovou oporu popření pohledávky.Při zohlednění výše uvedeného mám za to, že v incidenčních sporech vyvolaných popřením pravosti pohledávky je vhodné pracovat s následujícím schématem procesních břemen:

• věřitel, jehož pohledávka byla popřena, nese důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž lze dovodit, že jeho nevykonatelná pohledávka je po právu,
• insolvenční správce nese důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž lze dovodit, že jím popřená vykonatelná pohledávka není po právu, když uvedená břemena nese zejména ohledně důvodů popření,
• jiný přihlášený věřitel nese důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž lze dovodit, že jím popřená pohledávka není po právu, když uvedená břemena nese zejména ohledně důvodů popření,
• všichni uvedení účastníci incidenčního sporu nesou ohledně konstatovaných skutečností nejen důkazní břemeno, ale i břemeno tvrzení.[9]Podrobnější výklad problematiky rozložení důkazního břemena v incidenčních sporech lze nalézt v článku Břemeno tvrzení a důkazní břemeno v řízení o určení pravosti popřené pohledávky.[10]2. Procesní břemena ohledně kauzálních aspektů popřené směnečné pohledávky a případného excesu při vyplnění blankosměnky Jak jsem již uvedl v předchozím výkladu, každého věřitele, jehož přihlášená pohledávka byla popřena, jenž se v postavení žalobce domáhá určení, že jeho pohledávka je pravá, tedy i věřitele nevykonatelné směnečné pohledávky, zatěžuje břemeno tvrzení a důkazní břemeno jen ohledně těch okolností, z nichž dovozuje existenci uplatněného nároku - jedná se o skutečnosti, které jsou ve vztahu k popřené směnečné pohledávce skutečnostmi zakládajícími právo (je-li důkazní břemeno posuzováno podle teorie skutečností právo zakládajících, právo rušících a právu překážejících resp. skutečnostmi naplňujícími hypotézu hmotně právní normy, z níž lze dovodit existenci popřené směnečné pohledávky (je-li důkazní břemeno posuzováno podle teorie analýzy norem). Žalovaný insolvenční správce, jenž předmětnou nevykonatelnou směnečnou pohledávku popřel, má možnost buď zpochybňovat existenci nároku cestou popírání či vyvracení skutečností zakládajících právo resp. skutečností naplňujících skutkový základ normy, z níž lze dovodit existenci směnečné pohledávky, nebo může vznést námitku, tedy tvrdit a prokazovat skutečnosti rušící právo, skutečnosti zabraňující vzniku práva nebo skutečnosti oslabující právo resp. skutečnosti naplňující skutkový základ protinormy (normy, která z obecného pravidla navozeného základní normou, z níž žalobce dovozuje existenci uplatněného nároku, vytváří výjimku); uvedené by insolvenční správce měl činit v intencích prosazování existence uplatněných popěrných důvodů.    Rozložení břemena tvrzení a důkazního břemena ohledně skutečností objasňujících kauzu směnky a existenci či neexistenci kauzální pohledávky, jakož i ohledně případného excesu při vyplnění blankosměnky, tak úzce souvisí s faktem, zda je třeba uvedené skutečnosti zařadit mezi skutečnosti zakládající právo resp. naplňující hypotézu normy, z níž lze dovodit existenci směnečné pohledávky, nebo naopak mezi skutečnosti rušící právo, skutečnosti zabraňující vzniku práva nebo skutečnosti oslabující právo, resp. zda se jedná o skutečnosti naplňující hypotézu protinormy, tedy o skutečnosti, v důsledku jejichž navození se uplatní výjimka z působení základní normy, v důsledku čehož z působení této základní normy nelze dovodit existenci nároku.3. Abstraktní povaha směnečné pohledávky a její vliv na procesní břemena v incidenčním sporuZávěr, že věřitel, jehož nevykonatelnou směnečnou pohledávku popřel insolvenční správce, není zatížen břemenem tvrzení a důkazním břemenem ohledně skutečností, z nichž vyplývá existence kauzy a kauzální pohledávky, tedy ohledně skutečností rozhodných pro důvodnost uplatnění směnečné pohledávky, vyplývá z výše konstatovaného základního schématu rozložení procesních břemen v incidenčních sporech vyvolaných popřením pohledávky, které reflektuje vliv uplatněného nároku na obsah břemena tvrzení a důkazního břemena v těchto řízeních, v jehož rámci žalující popřený věřitel tvrdí a prokazuje existenci skutečností, z nichž vyplývá pravost popřené pohledávky a žalovaný insolvenční správce tvrdí a prokazuje existenci popěrných důvodů.Ve vztahu k tvrzení a prokazování kauzy a kauzální pohledávky je validita závěru, že to není žalující směnečný věřitel, kdo prokazuje existenci skutečností, jež objasňují kauzální pozadí směnky, jenž primárně vyplývá ze základního pravidla rozložení důkazního břemena a z povahy uplatněného nároku, umocněna abstraktní povahou směnečné pohledávky. Vyjadřuji přesvědčení, že abstraktní povaha směnečné pohledávky je okolností, která v incidenčním sporu vedeném o pravost popřené směnečné pohledávky ovlivňuje rozložení procesních břemen ohledně skutečností ovlivňujících kauzální podtext popřené směnečné pohledávky sice až jako sekundární faktor, musí tak ovšem činit rozhodně, bez možnosti jeho nerespektování a způsobem, který zohledňuje samotnou podstatu uplatňovaného nároku.Fakt, zda věřiteli svědčí kauzální nebo abstraktní pohledávka, se projevuje nejen v hmotněprávním uspořádání závazkového vztahu, ale nalézá významné vyjádření i v rovině procesního režimu výkonu práva v soudním řízení, v němž je nárok uplatňován. Klasifikace právních jednání na kauzální a abstraktní, a z tohoto členění vyplývající roztřídění pohledávek (na kauzální a abstraktní), se do procesního vztahu založeného podáním žaloby promítá právě v podobě rozložení procesních břemen.Abstraktní jsou pohledávky existující v rámci abstraktních právních vztahů; tyto pohledávky jsou zakládány abstraktními právními jednáními. Charakteristickým rysem abstraktních právních jednání je absence vyjádření kauzy v textu úkonu.[11] Abstraktní závazkové vztahy jsou typické specifickým režimem uplatnění pohledávek vůči dlužníkům, jenž spočívá v absenci povinnosti věřitele tvrdit (a samozřejmě i prokazovat) kauzu.Za jeden z nejflagrantnějších příkladů abstraktních závazkových vztahů je třeba považovat vztah směnečný.[12] V literatuře se abstraktnost častěji spojuje se směnkou samotnou, případně s pohledávkou, jež je do směnky vtělena,[13] než přímo se směnečným vztahem jako takovým. Mám však za to, že je plně legitimní považovat za abstraktní jak samotnou směnku, tak pohledávku, jež je do směnky vtělena, jakož i celý směnečný vztah, který je emisí směnky založen.Přesto považuji za důležité rozlišovat mezi abstraktností směnky a abstraktností směnečné pohledávky, neboť mám za to, že je namístě vnímat rozdílný obsah těchto dvou pojmů.Abstraktnost směnky jako cenného papíru, jenž v důsledku svojí skripturní povahy plní úlohu hmotného substrátu, do nějž je inkorporována směnečná pohledávka, který však také představuje právní jednání, jímž je směnečný vztah zakládán, spočívá v absenci povinnosti vyjádřit v textu základní směnky (směnečného prohlášení výstavce), jako prvotního právního jednání výstavce, jenž listině poskytuje právní režim směnky, kauzu. Tento projev abstraktnosti směnky plně odpovídá výše popsanému obecnému režimu abstraktních právních jednání. Absence povinnosti vyjádřit v textu směnky její kauzu je deklarována doktrínou, vyplývá však i přímo ze zákona. Obsah základní směnky určují ustanovení čl. I. § 1 a § 75 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového. Z těchto ustanovení vyplývá, že hodnotová doložka (doložka deklarující kauzu směnky) nepředstavuje podstatnou náležitost směnky. Abstraktnost směnečné pohledávky spočívá v nezávislosti směnečné pohledávky (existenční a obsahové) na okolnostech, které existují mimo směnečný vztah, zejména na kauze směnky[14] a na skutečnostech ovlivňujících existenci kauzální pohledávky.[15] Ve vztahu k tématu článku je důležitá existenční nezávislost směnečné pohledávky na jejím kauzálním podtextu, budu se jí tudíž zabývat i dále v textu. Naopak obsahová nezávislost směnečné pohledávky na dalších okolnostech existujících mimo směnečný vztah nemá s problematikou rozložení břemena tvrzení a důkazního břemena v incidenčním sporu vyvolaném popřením směnečné pohledávky žádný významnější obsahový průsečík, tomuto projevu abstraktnosti směnečné pohledávky se tedy podrobněji věnovat nebudu.Zjednodušeně (v režimu projekce do praktické roviny) lze abstraktnost směnečné pohledávky charakterizovat tak, že směnečnému věřiteli musí k uplatnění směnečné pohledávky stačit tvrdit a prokázat skutečnosti, z nichž vyplývá, že je směnečným věřitelem, a že subjekt, vůči němuž směnečnou pohledávku uplatňuje, je ze směnky zavázán.Existenční nezávislost směnečné pohledávky na kauze se vůči účastníkům sporů o zaplacení směnečného nároku nebo o určení pravosti směnečné pohledávky projevuje tak, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečností objasňujících kauzu směnky a existenci či neexistenci kauzální pohledávky nenese žalující směnečný věřitel, nýbrž žalovaný, jenž zpochybňuje existenci nebo poctivé uplatnění směnečné pohledávky. Obsahová nezávislost směnečné pohledávky na kauze se projevuje tak, že obsah směnečného závazku je důsledně určen obsahem směnky a kauzální podtext směnky se do obsahu směnečného závazku nijak nepromítá. Procesní břemena, jež zatěžují směnečného věřitele při uplatnění pohledávky, nepřekračují hranici směnečného vztahu a nezasahují tak do sféry kauzálního pozadí směnečné pohledávky.Fakt, že směnečný věřitel uplatňující vůči dlužníkovi směnečnou pohledávku nenese ohledně skutečností, které jsou významné pro objasnění kauzální povahy a kauzy směnky, jakož i existence kauzální pohledávky, břemeno tvrzení a důkazní břemeno, je třeba považovat za jeden z nejvýznamnějších charakteristických rysů směnečné pohledávky a stěžejní důvod pro využívání těchto směnek k zajištění a utvrzení pohledávek.[16]Doktrína nepředstavuje jediný zdroj, z nějž jsem čerpal při formulaci výše uvedených závěrů o rozložení procesních břemen ohledně skutečností vymezujících kauzu a existenci kauzální pohledávky. Fakt, že věřitel abstraktní pohledávky není povinen při jejím uplatnění tvrdit a prokazovat kauzu, vyplývá i přímo ze zákona. Druhý odstavec ustanovení § 1791 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále rovněž „o. z.“) uvádí: „Jedná-li se o závazek z cenného papíru, věřitel důvod závazku neprokazuje, ledaže to zákon zvlášť stanoví.“ Vyjadřuji přesvědčení, že neexistuje žádné ustanovení zákona, které by konstatovalo nebo z nějž by bylo možno dovodit, že je na směnečném věřiteli, aby při uplatnění směnky prokázal kauzu uplatňované směnečné pohledávky (důvod vzniku závazku). S ohledem na fakt, že důkazní břemeno a břemeno tvrzení představují spojené nádoby, u nichž nelze připustit obsahovou a funkční divergenci, je nezbytné aplikovat citované ustanovení § 1791 o. z. i na břemeno tvrzení.Výše uvedené nelze shrnout jinak, než že neexistuje racionální důvod, pro který by směnečný věřitel měl při uplatnění směnečné pohledávky tvrdit a prokazovat kauzu směnky a skutečnosti, z nichž vyplývá existence kauzální pohledávky a že stejně neexistuje racionální důvod, pro který by mezi žalované, jež nesou břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečností, na nichž staví kauzální obranu či zpochybnění uplatněné směnečné pohledávky, neměl patřit i insolvenční správce, jenž popřel nevykonatelnou směnečnou pohledávku a je žalován v incidenčním sporu vedeném o určení pravosti této pohledávky.4. Vyplnění blankosměnky s účinky ex tunc a jeho vliv na procesní břemena v incidenčním sporuZávěr, že věřitel, jehož nevykonatelnou směnečnou pohledávku popřel insolvenční správce, není zatížen břemenem tvrzení a důkazním břemenem ohledně existence[17] a obsahu vyplňovacího oprávnění a zejména pak absence excesu při vyplnění blankosměnky, vyplývá ze schématu rozložení procesních břemen, jež jsem prezentoval výše a které reflektuje vliv uplatněného nároku na rozložení procesních břemen, podle nějž je na žalujícím popřeném věřiteli, aby tvrdil a prokázal existenci skutečností, z nichž vyplývá pravost popřené pohledávky, a na žalovaném insolvenčním správci, aby tvrdil a prokázal existenci popěrných důvodů. Při rozhodování o rozložení procesních břemen v incidenčním sporu, jenž byl vyvolán popřením pravosti nevykonatelné směnečné pohledávky, ohledně existence vyplňovacího práva, obsahu tohoto oprávnění a korektnosti vyplnění chybějících údajů do zárodku směnky je nezbytné zohlednit i právní režim a účinky vyplnění blankosměnky.Rozhodovací praxe soudů dovodila závěr, že vyplnění blankosměnky je uskutečňováno s účinky ex tunc.[18] Na směnku, která byla emitována v podobě blankosměnky a byla následně vyplněna, je tak třeba pohlížet jako na směnku vystavenou ve své úplné podobě od samého počátku. Popsanou fikci je třeba uplatňovat od okamžiku, kdy blankosměnka byla doplněna na úplnou směnku.Uvedené nazírání na směnku, jež byla dotvořena vyplněním blankosměnky, nelze při posuzování rozložení břemena tvrzení a důkazního břemena ohledně faktu, zda směnka byla původně blankosměnkou, jaký byl obsah vyplňovacího oprávnění a zda byla vyplněna v souladu s dohodou o vyplnění, přehlížet. Uplatňuje-li totiž věřitel pohledávku vtělenou do směnky, která vznikla vyplněním blankosměnky, v soudním řízení, nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečností zakládajících právo, resp. skutečností, které naplňují hypotézu normy, z níž dovozuje existenci uplatňovaného směnečného nároku a směnečného závazku žalovaného. Na žalobci tedy je, aby tvrdil a prokázal skutečnosti, z nichž vyplývá, že je majitelem směnky, jež ho legitimuje coby směnečného věřitele a z níž je zavázán žalovaný. Fakt, že směnka vznikla vyplněním blankosměnky, není pro posouzení existence směnečného nároku relevantní, tuto skutečnost tak žalobce není povinen ani tvrdit, ani prokazovat. Stejné je to i s existencí a obsahem vyplňovacího oprávnění. Případnou neexistenci vyplňovacího oprávnění nebo exces při vyplnění blankosměnky by měl v případě, že na nikoli řádném vyplnění blankosměnky nebo na bezprávném doplnění směnky s neúplným obsahem staví svoji obranu, v řízení tvrdit a prokazovat bránící se dlužník.5. Funkční vztah hmotného a procesního práva a jeho vliv na právní režim uplatnění nároků v řízeníMezi hmotným a procesním právem panují funkční vztahy, z nichž vyplývá závěr, že procesní právo představuje nástroj k prosazení subjektivních hmotných práv.[19] Nelze konstatovat prioritu žádného z těchto odvětví. Bez subjektivního hmotného práva by neexistoval předmět procesního vztahu, bez civilního procesu by nebylo možné se dovolat ochrany porušených nebo ohrožených práv.[20] Procesní právo je třeba považovat za právní platformu vytvořenou za účelem realizace žalobního práva, tedy za účelem uplatňování nároků, jejich projednání a rozhodování o nich. Procesní právo vytváří nástroje sloužící k vedení procesních útoků v podobě uplatnění nároků a vedení obrany proti nim. Vzhledem k faktu, že procesní právo má povahu nadstavby nad právem hmotným, je třeba jej konstruovat tak, aby při vedení soudních sporů byla respektována povaha porušených či ohrožených subjektivních práv. V uvedených intencích je třeba procesní předpisy i vykládat.Je třeba konstatovat, že insolvenční řízení je jedním z druhů civilního procesu.[21] Incidenční spory vyvolané popřením přihlášené pohledávky mají kusou specifickou úpravu obsaženou v ins. zák.[22]; drtivá část právního režimu těchto sporů je však podřízena pravidlům, jež jsou vymezena v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu (dále rovněž „o. s. ř.“). Incidenční spory mají povahu sporného nalézacího řízení, jež je zahájeno podáním určovací žaloby a které v případě, že soud dospěje k vydání meritorního rozhodnutí, končí určením existence či neexistence práva nebo zamítnutím žaloby. Je-li pohledávka věřitelem uplatněna v insolvenčním řízení a pokud se po popření její pravosti věřitel domáhá určení, že je po právu, neexistuje žádný legitimní důvod, pro který by procesní pravidla ovládající řízení měla být koncipována tak, aby v důsledku jejich prosazení byly potlačeny základní charakteristiky a vlastnosti uplatňované pohledávky.Je-li směnečná pohledávka abstraktní a představuje-li jeden z nejtypičtějších rysů abstraktních pohledávek fakt, že věřitel při jejím uplatnění není povinen tvrdit a prokazovat kauzu, neumím si představit důvod, pro který by v incidenčním sporu vyvolaném popřením přihlášené nevykonatelné směnečné pohledávky byl úspěch žalujícího věřitele podmíněn tvrzením a prokázáním kauzy směnky, přesněji existence kauzální pohledávky, tedy faktu, že existuje hospodářský či jiný obdobný důvod pro uplatnění směnky, nebo tvrzením a prokázáním absence excesu při vyplnění směnky (pokud tato byla původně emitována jako blankosměnka).Podstata a smysl zajištění nebo utvrzení pohledávky směnkou spočívá ve faktu, že kumulace nebo nahrazení kauzální pohledávky směnečnou pohledávkou poskytuje věřiteli „přidanou hodnotu“ v podobě výhodnějšího věřitelského postavení v právních vztazích (ve vztahu směnečném a ve vztahu procesním). Jednu z rozhodujících výhod věřitelské pozice směnečného věřitele představuje abstraktnost směnečné pohledávky, která věřiteli umožňuje její úspěšné uplatnění bez potřeby tvrdit a prokazovat kauzu, a tím pádem i existenci kauzální pohledávky. Bylo by nesprávné umožňovat směnečným dlužníkům eliminovat výše popsanou legitimně nabytou výhodu jejich věřitele spočívající v abstraktnosti směnečné pohledávky takovým uspořádáním incidenčního sporu, v jehož rámci by žalující věřitel, jehož nevykonatelnou směnečnou pohledávku popřel insolvenční správce, byl zatížen břemenem tvrzení a důkazním břemenem ohledně důvodnosti uplatnění směnky, tedy ohledně skutečností, z nichž vyplývá existence kauzální pohledávky, nebo ohledně absence excesu při vyplnění směnky.Pokud by procesní břemena v incidenčním sporu vyvolaném popřením nevykonatelné směnečné pohledávky byla rozložena tak, že by bylo na žalujícím směnečném věřiteli, aby tvrdil a prokazoval existenci kauzální pohledávky a absenci excesu při vyplnění směnky, bylo by pro směnečné dlužníky příliš snadné eliminovat vědomě a opodstatněně konstituované výhody pozice směnečného věřitele a zcela tak potlačit důvody, pro které dlužník k zajištění či utvrzení pohledávky vstoupil do směnečného závazku, přenesením obrany proti uplatněnému směnečnému nároku do insolvenčního řízení a následného incidenčního sporu.6. Procesní břemena v incidenčním sporu ohledně kauzy směnky, kauzální pohledávky a excesu při vyplnění blankosměnky z pohledu jednotnosti právního řáduPrávní řád je třeba vnímat jako jednotný celek. Hlavním cílem insolvenčního řízení je vyřešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka. Specifika insolvenčního řízení jsou dána zejména potřebou uspořádat spravedlivě závazky dlužníka vůči většímu počtu věřitelů. Nástrojem (a to ani nástrojem dílčím) sloužícím k naplnění tohoto cíle (vyřešení úpadku cestou uspořádání vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli a mezi věřiteli navzájem) nemůže být zásadní změna v rozložení procesních břemen mezi směnečným věřitelem a směnečným dlužníkem při uplatnění směnečného nároku. Efektivní řešení úpadku vyžaduje, aby vůči dlužníkovi neběžela celá řada paralelních nalézacích řízení a aby věřitelé mezi sebou „neběželi“ závod o co nejrychlejší získání exekučního titulu a jeho následné nucené vymožení, insolvenční zákon proto zavádí režim přihlašování pohledávek, jejich přezkum a následný „přezkum přezkumu“ v incidenčních sporech. K naplnění stanoveného cíle však není třeba, aby procesní břemena byla „specificky“ nastavená v rozporu se samotnou podstatou směnečných vztahů. Pokud by procesní břemena měla být v incidenčním sporu vyvolaném popřením nevykonatelné směnečné pohledávky uspořádána tak, že na směnečném věřiteli bude, aby tvrdil a prokázal existenci kauzy a kauzální pohledávky, nebo absenci excesu při vyplnění směnky, nepřinese popsaný procesní režim incidenčních sporů žádnou výhodu pro lepší, korektnější a uspokojivější řešení dlužníkova úpadku, znamenal by však dramatický zásah do postavení směnečných věřitelů, který by ohrožoval smysluplnost používání směnek.Jednotnost právního řádu si žádá, aby procesní břemena ve sporném řízení o zaplacení směnečného nároku a v incidenčním sporu, jenž byl vyvolán popřením nevykonatelné směnečné pohledávky, byla uspořádána stejně. Je třeba striktně odmítnout výklad ustanovení § 198 odst. 3 ins. zák., který by bonifikoval útěk směnečných dlužníků, jež se ocitnou v důkazní nouzi, z nalézacího řízení do řízení insolvenčního a následně do incidenčního sporu tím, že by dlužník svoji nevýhodnou pozici ve směnečném vztahu eliminoval úmyslným navozením úpadku své osoby, čímž by zcela změnil procesní režim uplatnění směnečného nároku ve svůj prospěch, když by potlačil jednu z rozhodujících výhod směnečného věřitele při vymáhání pohledávky, jež spočívá v takovém rozložení procesních břemen, které reflektuje podstatu směnečného nároku a v jehož rámci směnečný věřitel nemusí tvrdit a prokazovat existenci kauzální pohledávky a absenci excesu při vyplnění blankosměnky.  ZávěrV incidenčních sporech vyvolaných popřením pravosti přihlášené směnečné pohledávky nebývají procesní břemena posuzována vždy správně. Se zdaleka ne ideálním rozložením břemena tvrzení a důkazního břemena se lze setkat zejména ve vztahu k okolnostem, jež osvětlují kauzu směnky, existenci kauzální pohledávky a tím věcnou důvodnost uplatnění směnky, jakož i k okolnostem, které vyjasňují fakt, zda směnka vznikla vyplněním blankosměnky, vymezují obsah vyplňovacího oprávnění a identifikují případný exces při vyplnění blankosměnky.Ve výše vymezených incidenčních sporech nelze za výjimečné považovat situace, kdy směneční věřitelé bývají soudy zatěžováni břemenem tvrzení a důkazním břemenem ohledně výše uvedených kauzálních aspektů popřené směnečné pohledávky a okolností souvisejících s realizací vyplňovacího oprávnění (byla-li směnka dotvořena vyplněním chybějících údajů do blankosměnky). Děje se tak:
• v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 198 odst. 3 ins. zák., při níž soudy uvažují pouze v intencích změny v osobě nositele důkazního břemena, aniž by zohlednily nezbytnou transformaci obsahu důkazního břemena,[23]
• v rozporu se základním pravidlem rozložení důkazního břemena,
• v rozporu s důvodným požadavkem, aby rozložení procesních břemen reflektovalo obsah uplatněného nároku,
• v rozporu se samotnou podstatou směnečné pohledávky, jejíž pravosti se věřitel v incidenčním sporu domáhá, tedy s její abstraktní povahou.Musím konstatovat, že existují dva zásadní důvody, pro které není namístě hodnotit rozložení procesních břemen v incidenčním sporu, jenž byl vyvolán popřením nevykonatelné směnečné pohledávky, tak, že věřitel, jehož nevykonatelná směnečná pohledávka byla popřena, musí v řízení tvrdit a prokázat kauzu směnky, existenci kauzální pohledávky a absenci porušení ujednání o způsobu vyplnění blankosměnky:

1. Procesní břemena nemohou být v řízení rozložena v kolizi s předmětem řízení a zejména pak s povahou uplatněného nároku. V závislosti na uplatněném nároku musí být procesní břemena v incidenčním sporu, jenž byl vyvolán popřením pravosti jakékoli pohledávky, rozložena tak, že:

• věřitel, jehož pohledávka byla popřena, nese břemeno tvrzení i důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž lze dovodit, že jeho nevykonatelná pohledávka je po právu,
• popírající insolvenční správce nebo jiný přihlášený věřitel musí tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že popřená pohledávka[24] není po právu; skutečnosti, jimiž popírající insolvenční správce nebo jiný přihlášený věřitel odůvodňují svoje tvrzení, že popřená pohledávka není po právu, mají povahu popěrných důvodů (ať již v rámci přezkumu nebo až v incidenčním sporu), insolvenční správce nebo popírající jiný přihlášený věřitel tak nesou břemeno tvrzení i důkazní břemeno ohledně existence jimi uplatněných popěrných důvodů.

2. Abstraktní povaha směnečné pohledávky určuje takový režim rozložení procesních břemen v jakémkoli řízení, tedy i v incidenčním sporu, v jehož rámci směnečný věřitel není povinen tvrdit a prokazovat kauzu směnky, existenci kauzální pohledávky; s abstraktností směnečné pohledávky pak úzce souvisí fakt, že směnka nebyla dotvořena vyplněním chybějících údajů nebo byla vyplněna v souladu s vyplňovacím oprávněním.

Uplatňování jiného režimu procesních břemen v incidenčním sporu, jenž byl vyvolán popřením nevykonatelné směnečné pohledávky, v jehož rámci je směnečný věřitel zatížen břemenem tvrzení a důkazním břemenem ohledně existence kauzy, kauzální pohledávky a absence excesu při vyplnění blankosměnky, představuje nepřijatelný zásah do postavení směnečného věřitele a neodůvodněnou eliminaci procesně výhodnějšího postavení majitele směnky, jenž vyplývá z abstraktnosti směnečné pohledávky. Uplatňování požadavku, aby žalující směneční věřitelé v incidenčních sporech tvrdili a prokazovali kauzální pozadí popřené nevykonatelné směnečné pohledávky a absenci excesu při vyplnění směnky, nelze přijmout nejen proto, že odporuje základnímu pravidlu rozložení důkazního břemena a popírá esenciální charakteristiku směnečných pohledávek, ale i z toho důvodu, že nabourává pravidlo jednotnosti právního řádu a nerespektuje funkční vazbu mezi hmotným a procesním právem. 

Autor působí jako advokát a akademický pracovník.