Datové schránky pohledem advokátní koncipientky

K dnešnímu dni má již každý advokát svoji datovou schránku a každý advokát je již bezpochyby schopen ji alespoň v té nejnutnější míře ovládat. Ačkoliv sama advokátem nejsem, dovolím si alespoň z pozice advokátní koncipientky několik postřehů, které jsem měla možnost získat díky mým oprávněním, udělených mi školitelem při práci s datovými schránkami.

Změna v doručování zprávy?

K tomu, abych se detailněji zabývala problémem změny v doručování zprávy, mne přivedl článek JUDr. Václava Vlka „Dva problémy s datovými schránkami“ v Bulletinu advokacie č. 7-8/2012, ve kterém JUDr. Vlk uvádí: „Pamatujme si, že od okamžiku zavedení datové schránky není listina soudu doručena okamžikem, kdy byla odeslána, ale okamžikem, kdy byla soudu doručena.“ Dovolím si s tímto stanoviskem částečně nesouhlasit, a to z níže uvedených důvodů.

Ustanovení § 18 zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „ZDS“) nerozlišuje, na rozdíl od ustanovení § 17 ZDS, okamžik „dodání“ a „doručení“ zprávy.[1] ZDS vychází ze skutečnosti, že stát, který se rozhodl datové schránky zákonem zřídit, musí být schopen reagovat objektivně na dodání zprávy do datové schránky své organizační složky, a proto okamžik doručení nastává již okamžikem dodání zprávy do datové schránky orgánu veřejné moci.[2] Mám za to, že tento závěr je správný, a to mimo jiné rovněž proto, že by byl těžko obhajitelný stav, kdy by byla odpovědnost za doručení přenášena na odesílající osobu tak, jak je uvedeno v citovaném článku JUDr. Vlka. Zároveň je tímto způsobem zaručena právní jistota osob, které podání činí a které po jeho dodání do datové schránky orgánu veřejné moci nemají žádné další dispozice, jak doručení ovlivnit.[3]

Uvedený závěr podporuje rovněž judikatura. Ústavní soud dospěl např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 750/06 ze dne 6. 6. 2007 k obdobnému stanovisku ve věci týkající se nikoliv sice doručování datových zpráv, nýbrž podání prostřednictvím elektronické pošty,[4] když stěžovatelka podala dovolání právě prostřednictvím elektronické pošty s elektronickým podpisem u podatelny Okresního soudu v Hradci Králové, a to dne 6. 6. 2006, o čemž jí bylo obratem doručeno potvrzení elektronické pošty o doručení dne 6. 6. 2006 ve 23.05 hod. Dále stěžovatelka upozornila, že dne 7. 6. 2006 v 6.51 hod. obdržela automatické potvrzení o tom, že předmětné elektronické podání odeslané dne 6. 6. 2006 ve 23.04 hod. bylo přečteno dne 7. 6. 2006 v 6.50 hod. Nesprávným rozhodnutím Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218a o. s. ř. odmítl pro opožděnost, mělo být stěžovatelce upřeno právo jednat před soudem.

V této věci měl Ústavní soud za prokázané, že v poslední den lhůty pro podání dovolání dne 6. 6. 2006 ve 23.05 hod. stěžovatelka prostřednictvím elektronické pošty zaslala na adresu elektronické podatelny soudu prvního stupně elektronické podání označené jako „dovolání proti rozsudku Krajského soudu Hradec Králové sp. zn. 21 Co 623/2005“. Tento údaj, že k doručení soudu prvního stupně došlo dne 6. 6. 2006, není předloženým spisovým materiálem nijak zpochybněn, naopak v jeho prospěch svědčí vytištěná kopie e-mailové zprávy založené ve spisu Okresního soudu v Hradci Králové, jež obsahuje i původní hlavičku elektronického podání stěžovatelky, a dále kopie elektronického potvrzení o přečtení podání podatelnou soudu, která rovněž obsahuje údaj o odeslání elektronického podání dne 6. 6. 2006 ve 23.04 hod., a kopie automatického potvrzení o doručení podání na elektronickou adresu posta@osoud.hrk.justice.cz dne 6. 6. 2006 ve 23.05 hod., což jsou listiny, které k ústavní stížnosti připojila stěžovatelka. S těmito skutečnostmi se však Nejvyšší soud nijak nevypořádal a za den doručení elektronického podání bez dalšího zdůvodnění považoval 7. 6. 2006, což dle úvahy Ústavního soudu bylo způsobeno mylným posouzením citované kopie e-mailu ve spisu, která datum 7. 6. 2006 (6.52 hod.) v záhlaví obsahuje, avšak nikoliv v souvislosti s doručením stěžovatelčina podání, nýbrž v souvislosti s předáním (v běžné terminologii forward; použití této funkce je rovněž zřejmé ze zkratky FW, automaticky zařazené v hlavičce e-mailové zprávy) stěžovatelčina dovolání mezi jednotlivými pracovišti soudu. Toto mylné posouzení se pak stalo hlavním důvodem pro odmítnutí stěžovatelčina dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218a o. s. ř.[5]

Ústavní soud se problematikou doručení zabýval také ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3518/11 ze dne 10. 1. 2012, když tento se již týká přímo odesílání datových zpráv. V dané věci stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení svých práv, které spatřovala v tom, že obecné soudy nesprávně odmítly její odvolání proti rozsudku ve věci samé pro opožděnost, když správně zjistily, že poslední den lhůty k podání odvolání byl den 9. 5. 2011, nicméně nesprávně posoudily včasnost podání odvolání prostřednictvím datové zprávy. Obecné soudy totiž nesprávně posoudily opožděnost podání odvolání dle okamžiku doručení datové zprávy s odvoláním do datové schránky příjemce (Obvodního soudu pro Prahu 5), tedy dle okamžiku, kdy se příjemce přihlásil do datové schránky (dne 10. 5. 2011 v 00:03:12 hod.) a nikoli dle okamžiku dodání datové zprávy s odvoláním do datové schránky příjemce (dne 9. 5. 2011 v 19:27:30 hod.). Dle stěžovatelky městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zcela správně teoreticko-právně rozebral účinky doručení, avšak vyvodil z něj zcela nesprávné závěry, které jsou s jeho úvahou v příkrém rozporu, když uvádí, že dodání do datové schránky má stejné účinky jako jeho doručení přihlášením se státního orgánu do své datové schránky. Dle stěžovatelky je však nepochybné, že pokud je příjemcem státní orgán, nastává fikce doručení právě okamžikem dodání datové zprávy do jeho datové schránky, což má vyloučit případné úmyslné nepřihlašování se státního orgánu do datové schránky.

Usnesením bylo v této věci odvolání stěžovatelky jako opožděné odmítnuto, když Obvodní soud pro Prahu 5 dospěl k závěru, že lhůta k podání odvolání marně uplynula dne 9. 5. 2011. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala, že soud nerozlišil pojmy dodání a doručení, když „dle doručenky bylo odvolání soudu odesláno dne 9. 5. 2011 v 19:27:29 a dodáno s účinky doručení téhož dne v 19:27:30.“ Městský soud usnesením potvrdil usnesení soudu I. stupně s odůvodněním, že z obsahu spisu – protokolu o doručení do datové schránky – vyplývá, že odvolání bylo do datové schránky soudu dodáno (tj. doručeno) dne 10. 5. 2011 00:03:12 hod. Bylo tedy dodáno po uplynutí zákonné lhůty. Tvrzení odvolatelky, že tomu tak není, nemá oporu v obsahu spisu, žádná příloha, která měla prokázat doručení odvolání dne 9. 5. 2011 v 19:27:30 hod., součástí odvolání není.

V předmětné věci je nepochybné, jak ostatně správně uvádí i Městský soud v Praze, že podání prostřednictvím datové schránky vůči orgánu veřejné moci (viz ust. § 18 ZDS) je učiněno okamžikem dodání datové zprávy do schránky orgánu veřejné moci (viz též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010 sp. zn. 9 Afs 28/2010, nebo Budiš, P., Hřebíková, I.: Datové schránky. 1. vydání. Olomouc. ANAG, 2010, str. 110). Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatelka dodala, tj. doručila předmětné odvolání Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 9. 5. 2011 v 19:27:30 hod. Argument městského soudu o tom, že stěžovatelka tuto skutečnost nikterak neprokázala, je lichý, když výše uvedené skutečnosti jsou obsaženy v informačním systému datových schránek (viz ust. § 14 ZDS) a jsou obecným soudům plně dostupné.[6] Jedná se tak o skutečnosti známé soudu z jeho činnosti, jež není třeba v občanském soudním řízení dokazovat (viz ust. § 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů). O to víc je zarážející, že městský soud i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti setrval na svém závěru o opožděnosti stěžovatelkou podaného odvolání, a to i přesto, že byl stěžovatelkou opakovaně upozorněn na skutečnost, že „Identifikátor elektronického podání,“ z nějž při svém rozhodování městský soud vycházel, neobsahuje údaj o dodání datové zprávy, nýbrž je nastaven tak, že odděluje okamžik dodání a doručení datové zprávy jako v případě doručování fyzickým a právnickým osobám.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem Městského soudu v Praze došlo nejen k porušení zákona, tedy zejména příslušných ustanovení občanského soudního řádu a ZDS, ale že tímto postupem bylo zároveň porušeno i základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obvodní soud pro Prahu 5 svým postupem, kdy odmítl odvolání stěžovatelky pro opožděnost, a Městský soud v Praze, který potvrdil předmětné usnesení, aniž by spolehlivě prověřil okamžik doručení odvolání, zabránily tomu, aby se stěžovatelka stanoveným postupem mohla domoci svého práva u nezávislého a nestranného soudu; jinými slovy, aby byl její opravný prostředek řádně projednán a bylo o něm rozhodnuto [obdobně nález sp. zn. I. ÚS 578/06 ze dne 14. 3. 2007 (N 49/44 SbNU 629), nález sp. zn. IV. ÚS 2492/08 ze dne 14. 7. 2011].[7]

Z výše uvedeného je tedy patrné, že ve sféře datových schránek je třeba rozlišovat mezi pojmy „dodání“ a „doručení“. Mám za to, že analyzované nálezy Ústavního soudu ČR dostatečně prokazují, že podání prostřednictvím datové schránky vůči orgánu veřejné moci je učiněno okamžikem dodání datové zprávy do schránky orgánu veřejné moci, přičemž obdobně rozhodl např. i Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 9 Afs 28/2010.[8] Je tedy zjevné, že osoby činící podání prostřednictvím datové schránky tedy splní své procesní i hmotněprávní lhůty již pouhým dodáním do datové schránky orgánu veřejné moci, o čemž jim systém s odezvou v řádu sekund vygeneruje potvrzení. Z tohoto pohledu není rozhodné, kdy konkrétně se pak orgán veřejné moci nebo jeho spisová služba přihlásí do datové schránky, kdy ji vybere, seznámí se s obsahem zprávy apod.[9]

Nemyslím si tedy, že by v systému datových schránek byla odpovědnost za doručení přenášena na odesílající osobu a celou situaci bych proto přirovnala k obdobné, i když na první pohled možná ne zcela zjevné situaci v klasickém poštovním doručování, kdy těch „pár vteřin“, které představují okamžik dodání v systému datových schránek, lze přirovnat k „několika minutám“, které představují „dodání“ písemnosti z kanceláře advokáta na poštu. Při užití datových schránek můžeme navíc počítat s tím, že, snad s výjimkou pražských advokátů, nejsme omezeni otevírací dobou pošt, nýbrž můžeme využít celých 24 hodin, které nám jeden kalendářní den poskytuj, s tím, že na „dodání“ zásilky datovou schránkou orgánu veřejné moci by nám všem v zásadě bohatě mělo stačit pět minut času.

Nutnost elektronického podepsání podání zasílaného datovou schránkou

Druhou „zajímavostí“ datových schránek je (praktická) povinnost zajistit podání odesílané datovou schránkou elektronickým podpisem, což je dle mého názoru věc nadbytečná,a mám za to, že datová schránka by měla být ze své povahy dostatečným nástrojem ověřujícím identitu osoby, která úkon činí. Evidentně tomu tak není, resp. minimálně existují na tuto problematiku dva rozdílné názory, když dle jednoho je elektronický podpis podání odesílaného datovou schránkou nezbytností a dle druhého je dostačující skutečnost, že písemnost byla odeslána právě prostřednictvím datové schránky.

Při odpovědi na otázku, zda podání odesílané prostřednictvím datové schránky vyžaduje elektronický podpis, je nutno opět nahlédnout do ustanovení § 18 ZDS, v jehož druhém odstavci je uvedeno, že: „Úkon učiněný osobou uvedenou v § 8 odst. 1 až 4 nebo pověřenou osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky, má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob.“ Právě z tohoto ustanovení dovozuji, že elektronický podpis u datové zprávy je nadbytečný a znamená pouze dvojí identifikaci odesílající osoby. Shodný názor zastává ve svém článku i Mgr. Korbel a Mgr. Prudíková, když uvádějí, že elektronické dokumenty zaslané prostřednictvím datové schránky jsou jednoznačně identifikovatelné, neboť konkrétní datovou schránku může mít pouze jeden subjekt, jehož identifikaci zajišťují jeho přístupové údaje ke schránce (jméno a heslo, případně i vyšší prvky bezpečnosti vydané na žádost, např. externí certifikát). Zpráva vložená do datové schránky bude automaticky označena časovým razítkem, čímž bude zřejmé, kdy byla daná zpráva vytvořena, tj. zafixována z hlediska svého vzniku a obsahu. Povinnou náležitostí datové zprávy proto není elektronický podpis.[10]

Rovněž tento problém byl již řešen judikatorně, když Nejvyšší správní soud svým rozsudkem sp. zn. 8 As 89/2011-31 ze dne 17. 2. 2012 přisvědčil stěžovateli a uvedl, že pokud není v konkrétním případě třeba společného úkonu více osob a podání učinila osoba oprávněná, má její úkon podle § 18 odst. 2 ZDS stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný. Pokud takové podání činila osoba pověřená, měl by její úkon podle téhož ustanovení rovněž stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, jestliže by tato osoba doložila své pověření. Z výše uvedeného vyplývá, že u takových podání nastává přímo ze zákona fikce písemného a podepsaného úkonu. Při splnění stanovených podmínek tedy není nutné, aby podání bylo podepsáno zaručeným elektronickým podpisem.

Bohužel však musím konstatovat, že z dosavadních zkušeností většina orgánů veřejné moci zaručený elektronický podpis u datových zpráv vyžaduje a nepostupuje tak tedy v souladu s ustanovením § 18 ZDS, ani v souladu s citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Patrně i z tohoto důvodu ČAK zveřejnila v Bulletinu advokacie č. 11/2011 informaci, že pokud advokát chce posílat dokument prostřednictvím datové schránky, musí jej podepsat uznávaným elektronickým podpisem.[11] Rovněž např. JUDr. Šustrová doporučuje, aby při právním zastoupení právní zástupce v případě, kdy zasílá dokumenty prostřednictvím datové schránky, všechny dokumenty elektronicky podepsal zaručeným elektronickým podpisem, ať už jde o dokument výslovně adresovaný katastrálnímu úřadu, či nikoli.[12]

Závěr

Myslím si, že patřím ke generaci „mladších advokátních koncipientů“ a mám tedy to štěstí, že jsem již na střední škole absolvovala řadu předmětů a seminářů týkajících se jak obecně práce na PC, tak konkrétně práce s řadou počítačových programů. S počítačem jsem tedy v podstatě vyrůstala a aktivně ho používala od střední školy, díky čemuž mám dnes podobně jako řada kolegů mého věku výhodu při využívání elektronických prostředků v justici.

Uvědomím-li si, jak se justice elektronizuje, k jak četným změnám dochází nejenom pouze ve vzhledu různých aplikací (advokáti si pomalu zvykali na samotné obligatorní používání datových schránek, když zanedlouho po jejich zavedení byl změněn jejich vzhled), ale i ve tvorbě zcela nových formulářů (např. nový inteligentní formulář pro podání návrhů na zápis do obchodního rejstříku nahrazující původní formuláře ve formátu .ZFO), smekám klobouk před všemi staršími kolegy, především potom před těmi, kteří vyrůstali nejenom ve zcela jiném společenském prostředí, ale samozřejmě bez počítačů, mobilů a jiných výdobytků dnešní doby. Dnes mnohdy tráví své chvíle volna tím, že se učí odesílat elektronická podání, datové zprávy, zabezpečovat je elektronickým podpisem, učí se konvertovat dokumenty a vyplňovat formuláře na návrh na zápis do obchodního rejstříku ve formátech jim do té doby neznámých a učí se řadu jiných věcí, pro které v dobách dřívějších stačilo vložit písemnost do obálky a prostřednictvím pošty odeslat.

Závěrem se ještě jednou vrátím k článku JUDr. Vlka z Bulletinu č. 7-8/2012 a plně se připojuji k jeho stanovisku dotýkajícímu se obyčejné lidské slušnosti a skutečnosti, že i advokát je pouze člověk potřebující (a jistě si i zasluhující) klidnou dovolenou. Zda tento „luxus“ datové schránky vedle své schopnosti komunikovat kdykoliv umožňují, či nikoliv, již musí posoudit každý sám…

Autorka je advokátní koncipientkou v Novém Městě nad Metují

Související články:
Dva problémy s datovými schránkami (JUDr. V. Vlk)
Poznámky k článku „Datové schránky pohledem advokátní koncipientky“ (JUDr. V. Vlk)
Ještě jednou k datovým schránkám (JUDr. T. Sokol)