Adresné závěry znaleckých posudků určujících pravost podpisu

autor: PhDr. Jiří Závora, Ph.D. et Ph.D.
publikováno: 30.11.2012

Tímto drobným příspěvkem se pokusím srozumitelně odpovědět na jednu z mnoha otázek řady advokátů, týkající se problematiky určování pravosti podpisů – resp. identifikace pisatele. Východiskem mých příspěvků nechť je skutečnost, že jsou znalecké posudky právní obcí čteny „odzadu“, tedy od závěru. Proto považuji za výhodné vystihnout souvislosti mezi formulací závěru a postupem znalce.

Při hledání uvedených souvislostí se opírám o principy kritického myšlení a vědeckou metodologii, a nikoliv o pouhou aplikaci písmoznaleckých komparativních technik při identifikování pisatele.[1]

Jako první z vybraných problémů uvádím adresnost znaleckých resultátů.

Adresný resultát je v posudku formulován např. takto: „Podpis ve znění „Pavel Novák“ na směnce ze dne… podepsal Pavel Novák, nar. … trvale bytem…“. Znalec takovým závěrem přímo jmenuje osobu, která podpis podepsala. Neadresným závěrem je pisatel identifikován nejmenovitě a resultát potom zní např. takto: „Podpis ve znění „Pavel Novák“ na směnce ze dne… podepsala tatáž osoba, která podepsala podpisy ke srovnání“.

Adresnost/neadresnost závěru musí být zakotvena ve skutečnosti. To znamená, že pokud znalec v závěru posudku uvádí jméno pisatele, musel jej vidět psát in natura a in vivo. K osobnímu setkání s možným pisatelem dochází při tzv. zkoušce psaní, která není ničím jiným než drobným experimentem, při němž by se tato osoba měla opakovaně podepisovat do předem připraveného modelu sporné listiny. Aby mělo experimentální podepisování pro znalecké zkoumání skutečný smysl, musí být modelová listina vytvořena tak, aby zcela odpovídala sporné (obsah i rozměry). Chybí v ní samozřejmě pouze sporný podpis. Tím je pisatel exponován nejpodobnější „vizuální situaci“ a znalec tak získá velmi cenné identifikační informace. V praxi se lze setkat s tím, že znalec provede experiment psaní např. na malé papírky, které jsou rozměrově vhodné k použití do jeho mikroskopu, čímž přizpůsobuje experiment svému pohodlí na úkor kvality výsledků.

Jak jsem již naznačil výše, zásadní otázkou je, kdo experiment provádí. Experiment neslouží ničemu jinému než zajištění skutečně pravých podpisů (případně textů) určitého pisatele. Aby mohl znalec tímto experimentem podpořit adresný závěr, musí jej samozřejmě provést osobně. V praxi se stává, že experiment provádějí za znalce vyšetřovatelé, advokáti či jiné osoby. Nebo si někteří znalci nechávají posílat vzorky podpisů dokonce přímo od možného pisatele, který tím ipso facto provádí experiment sám se sebou, což je samozřejmě metodologicky nesmyslné. Takový zdroj podpisů (dat ke znaleckému zkoumání) musí být vždy považován za nekorektní, neboť nelze vyloučit, že pisatel své podpisy záměrně pozměňoval nebo za sebe nechal podepisovat někoho jiného apod. Když tedy znalec neprovede experiment osobně, pak experiment postrádá smysl a závěr posudku musí znít neadresně, např.: „...podepsala tatáž osoba, která podepsala srovnávací podpisy...“. Takový závěr ovšem vždy implikuje právní otázku, kdo je vlastně pisatelem podpisů ke srovnání?

Právní fakta, že např. všechny podpisy ke srovnání předala policie, soud či notář, nemohou při argumentaci adresného závěru znalci stačit, a to ani v těch případech, kdy bude např. policista tvrdit, že se pan Novák před ním skutečně podepsal, nebo když je znalci předložen soubor podpisů, které byly ověřeny notářem. Z hlediska znalce identifikujícího pisatele musí zůstat tato právní fakta pouhými předpoklady, protože výsledek znaleckého zkoumání a jeho formulace nesmí znalec opírat o právní důkazy a hodnocení, nýbrž o zásady kritického, resp. vědeckého myšlení.[2] Z tohoto důvodu by ani v případech zmíněného právního odůvodnění pravosti podpisů ke srovnání neměl znalec učinit adresný závěr.

Pokud si tedy advokát uvědomí souvislosti adresných závěrů, otevírá se mu řada možností, jak hájit svého klienta. Zákon sice znalci přímo neukládá v posudku zmiňovat, zda prováděl experiment psaní, či nikoliv, ale obecné zásady vědeckého přístupu ano. V tomto případě se jedná o zásadu explicitního popisu postupu. Tato zásada zavazuje znalce, aby podal zprávu o tom, jak při zpracovávání svého posudku postupoval. Zásada explicitního popisu postupu má samozřejmě mnohem širší a vážnější konsekvence. Obecně řečeno, pokud znalec nepodává podrobnou zprávu o svém postupu, ztrácí jeho posudek svoji základní vlastnost, kterou by měl mít i z hlediska práva, a sice ověřitelnost. Jen stěží by mohl být posudek bez explicitního popisu postupu revizně posouzen, když u něj nelze rozpoznat, jak znalec postupoval, jaké užíval metody, o jaké publikační zdroje své metody opírá a jak došel ke svému závěru. Metody, užívané v posudcích identifikujících pisatele by pak měly být metodami vědeckými, tedy optimalizovanými postupy, neboť identifikace pisatele (handwriting idetification) patří mezi forenzní disciplíny. Posilování vědeckosti je v současné době věnována značná pozornost i v zahraničí. Mnookinová a kol.[3] ve své poměrně rozsáhlé kritice spatřuje celkové zlepšení kvality forenzních posudků, a zejména pak posudků identifikujících pisatele, právě ve zvýšení transparentnosti postupu znalce, rozšíření dokumentace zpracovávaných případů a standardizaci metod.

Závěr

Adresnost resultátu by měl znalec v posudku vždy explicitně doložit např. popisem, jak, kde a kdy s pisatelem srovnávacích podpisů provedl experiment psaní (v jazyce písmoznalců „zkouška psaní“). Znalec může z tohoto experimentu např. doložit signovaný protokol (např. do přílohy posudku), který bude mimo jiné obsahovat prohlášení pisatele o dobrovolném podrobení se experimentu a informaci, kde a kdy a za přítomnosti koho byl experiment proveden. Pakliže znalec provede experiment lege artis, je to mimo jiné též známka toho, že oborové problematice skutečně rozumí, že je vycvičen ve vědecké metodologii a v neposlední řadě, že má osvojeny principy kritického myšlení.

Pokud advokát nenalezne smysluplné doložení adresnosti znaleckého resultátu, neměl by se s takovým závěrem spokojit, neboť je tím vždy otevřena otázka, kdo je vlastně pisatelem podpisů ke srovnání?

 Autor, odborný asistent katedry psychologie Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, je soudním znalcem v oboru expertiza ručního písma.