Zohlednění solárního odvodu nelze s úspěchem uplatňovat v občanském soudním řízení bez vyčerpání všech možností poskytnutých daňovým řádem

Ústavní soud ve svém nálezu nejdříve rekapituloval závěry svého dřívějšího nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, jímž byla předmětná zákonná úprava shledána jako ústavně konformní. Zdůraznil přitom širokou míru uvážení, kterou zákonodárce disponuje při stanovování daňových povinností či naopak při stanovování příspěvků ze státního rozpočtu. K uplatnění tvrzeného rdousícího efektu Ústavní soud poznamenal, že se v uplynulých letech zabýval nemalým počtem stížností provozovatelů fotovoltaických elektráren, kteří se však pohříchu nezaměřili na vysvětlování rdousícího efektu v jejich konkrétních věci, ale pouze na hledání právních cest, jak se domoci náhrady za uhrazený solární odvod. Judikatura Ústavního soudu i obecných soudů přitom nastínila několik možností procesního postupu plynoucích z daňového řádu, jimiž může daňový subjekt předejít tíživé situaci a vyhnout se tzv. rdousícímu efektu solárního odvodu (posečkání úhrady daní, rozložení úhrady na splátky, prominutí či nepředepsání úroků z posečkání, prominutí daně). Bez marného vyčerpání těchto možností poskytnutých daňovým řádem nelze náhradu likvidačního dopadu solárního odvodu s úspěchem uplatňovat v občanském soudním řízení, a to ani prostřednictvím zákona o odpovědnosti státu, ani postupem náhrady za neoprávněné omezení vlastnického práva.

K odpovědnosti státu za legislativní činnost Ústavní soud podotkl, že činnost Parlamentu není úředním postupem ve smyslu zákona o odpovědnosti státu za škodu. Nelze sice vyloučit, že by v důsledku legislativní činnosti Parlamentu mohlo dojít ke zhoršení právního postavení konkrétních subjektů, resp. k zásahu do jejich ústavně garantovaných práv; vznik škody v důsledku legislativních změn však sám o sobě nepostačuje k založení odpovědnostního vztahu mezi státem a poškozeným subjektem. S přihlédnutím k unijnímu právu Ústavní soud uvedl, že hospodářské subjekty nemají důvod legitimně očekávat, že bude zachován existující stav právní úpravy, a to zvláště v takové oblasti, jejíž předmět zahrnuje stálé přizpůsobování v závislosti na změnách hospodářské situace. Odpovědnost Parlamentu navíc nelze dovodit ani ve vztahu k právu Evropské unie. Unijní předpisy v oblasti obnovitelných zdrojů energie totiž stanovují pouze závazné národní cíle a nezakládají konkrétní a přímo vymahatelná práva jednotlivcům. V případě nedosažení očekávaných výnosů z provozu fotovoltaických elektráren proto nemůže být založena odpovědnost státu vůči konkrétním subjektům. Ústavní soud v obecné rovině nezpochybňuje, že s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora by bylo možné vůči státu požadovat náhradu škody za chybějící či nesprávné provedení požadavků unijního práva, podmínkou tohoto však je existence dostatečně určitého, přesného a bezpodmínečného závazku členského státu, z něhož by plynula konkrétní práva ve prospěch jednotlivce. V předmětné situaci však není splněna hned první z uvedených podmínek, tedy existence dostatečně určitého, přesného a bezpodmínečného závazku členského státu, z něhož by plynula konkrétní práva ve prospěch jednotlivců.

Stěžovatelka v neposlední řadě namítala, že obecné soudy porušily její procesní práva tím, že nepoložily Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se výkladu ustanovení unijního práva. Ústavní soud v tomto kontextu zdůraznil, že ačkoli jsou mu známy požadavky, jež na vnitrostátní soudy klade unijní právo a judikatura Soudního dvora (CILFIT a navazující judikatura), jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli bdění nad dodržováním standardů plynoucích z unijního práva. Standardy ústavního přezkumu nepoložení předběžné otázky přitom nejsou totožné se standardy, jež na soudy klade unijní právo. K porušení práva na spravedlivý proces, případně k porušení práva na zákonného soudce, tedy v tomto kontextu dojde pouze tehdy, pokud obecné soudy v situaci, kdy to účastník požaduje, či pokud je spornost výkladu unijního práva z posuzovaného případu prima facie zřejmá, nevysvětlí, proč předběžnou otázku nepoložily. Na úrovni českého ústavního pořádku přitom obstojí takové odůvodnění, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě vyargumentované) a které není zcela zjevně v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1434/17 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.