Znalcům a tlumočníkům, kteří jsou plátci DPH, náleží náhrada nákladů zvýšená o částku představující daň z přidané hodnoty (ústavně konformní výklad § 18 zákona p znalcích a tlumočnících)

Stěžovateli byla jako soudnímu znalci Obvodním soudem pro Prahu 1 přiznána odměna za zpracování znaleckého posudku ve výši 4 368 Kč. Tato částka zahrnovala i náhradu oprávněných nákladů znalce (např. cestovní výdaje) a DPH ve výši 758 Kč. Odvolací Městský soud v Praze přiznal stěžovateli znalečné pouze ve výši 3 865 Kč, neboť pokud jde o DPH z vyúčtování náhrad, pak má znalec, který je plátcem DPH, právo na náhradu daně z přidané hodnoty, vypočtené pouze z odměny znalce, nikoliv i z nákladů. Stěžovatel považuje takový výklad daného ustanovení za absurdní a porušující jeho legitimní očekávání. Stěžovatel očekával, že se mu dostane takové náhrady nákladů, v jejíž výši bude promítnuta skutečnost, že vyúčtované náklady znalce patří do kategorie „zdanitelných plnění“ ve smyslu zákona o DPH, protože z přijaté náhrady nákladů on jako plátce DPH musí odvést odpovídající DPH.

Ústavní soud předesílá, že ačkoliv jde o bagatelní věc, která zpravidla nedosahuje ústavněprávní roviny, nelze odhlédnout od toho, že stěžovatelem vznesené námitky byly Ústavním soudem v minulosti řešeny opakovaně, netýkají se zanedbatelného množství případů a sám zákonodárce v principiálně obdobných věcech přijal právní úpravu, jež rozpor u jiných adresátů účelně vynaložených nákladů odstranila (např. u advokátů a notářů). Z tohoto důvodu podrobil Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze meritornímu přezkumu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V zákoně č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, je problematika odměňování a nákladů rozvržena v podstatě do dvou ustanovení. Zatímco § 17 se věnuje otázce odměňování, § 18 reguluje náhradu účelně vynaložených nákladů. Rozdílnost obou úprav z pohledu přiznání náhrady DPH je přitom zjevná. Z § 17 odst. se podává, že odměna se zvyšuje o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je znalec či tlumočník povinen z odměny odvést podle jiného právního předpisu. Ustanovení § 18 oproti tomu u nákladů nic takového nestanoví.

Ústavní soud je toho názoru, že jsou-li znalcům a tlumočníkům, jež jsou plátci DPH, náhrady účelně vynaložených nákladů následně kráceny o daň z přidané hodnoty, aniž by jim soud za toto krácení přiznal náhradu, je tím nedůvodně zasahováno do jejich vlastnického práva. Soudy proto musí pomocí analogie (s advokáty, notáři, exekutory či mediátory - § 137 odst. 3 občanského soudního řádu, § 87 odst. 1 exekučního řádu, § 10 odst. 4 zákona o mediaci) dospět k ústavně konformnímu výkladu sporného ustanovení § 18 zákona o znalcích a tlumočnících a účelně vynaložené náklady navýšit o částku představující DPH. Právní úprava sporného ustanovení je podle Ústavního soudu dlouhodobě nesystémová, a ačkoliv se Ústavní soud v minulosti v obdobné věci vyjádřil zdrženlivě (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 522/06), nelze již nečinnost zákonodárce již dále přehlížet.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3960/16 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.