Změna písemně uzavřené smlouvy ústně

Nález Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2011, sp. zn. I ÚS 1264/2011

Odůvodnění:

I. Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Návrhem došlým dne 29. dubna 2011 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením  § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.

2. Stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v tom, že obecné soudy nesplnily svoji povinnost poskytovat ochranu právům, protože se vůbec nezabývaly stěžovatelem uplatněnými námitkami, nevypořádaly se s jeho tvrzeními náležitým způsobem, čímž zatížily řízení vadou, jež svoji intenzitou dosáhla ústavněprávní roviny a porušila jeho právo na spravedlivý proces.

3. Obvodnímu soudu pro Prahu 5 vytýkal odlišné hodnocení právní otázky, neboť ten ji neposoudil jako bezdůvodné obohacení, jak ji vyhodnotil stěžovatel v žalobě před obecnými soudy, ale naopak ji posoudil jako nárok z ústně uzavřené smlouvy o dílo v režimu občanského zákoníku. Přitom se soud dopustil procesního pochybení, neboť stěžovatele nepoučil podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., což v konečném důsledku pro stěžovatele znamenalo tzv. překvapivé rozhodnutí, protože stěžovatel na tento nový právní názor nemohl adekvátně reagovat.

4. Obvodní soud pro Prahu 5 dále podle stěžovatele nezjišťoval podstatné náležitosti ústně uzavřené smlouvy o dílo, ač tak učinit měl. Z rozsahu dokazování, tak, jak bylo provedeno Obvodním soudem pro Prahu 5, nemohl zmíněný soud podle stěžovatele učinit závěr o vzniku platné smlouvy o dílo. Tento soud se taktéž nezabýval tím, že došlo ke konkurenci mezi údajně ústně uzavřenou smlouvou o dílo dle občanského zákoníku a dříve písemně uzavřenou smlouvou o dílo dle obchodního zákoníku mezi totožnými stranami, přičemž dle stěžovatele oba předměty díla byly prováděny ve stejných prostorách a dílo bylo lze provést buď podle jedné, nebo podle druhé smlouvy, nikoliv však podle obou smluv najednou.

5. Do ústavně zaručených práv měl zasáhnout svým rozsudkem i Městský soud v Praze. Ten se neměl náležitým způsobem vypořádat s argumenty a odvolacími námitkami stěžovatele, nýbrž měl učinit pouze obecný závěr, že soud prvního stupně rozhodl na podkladě správně zjištěného skutkového stavu a dospěl po právní stránce ke správným právním závěrům. Stejně tak se nevypořádal se stěžovatelem tvrzenou vůlí stěžovatele a vedlejšího účastníka dosáhnout změny písemné smlouvy o dílo, když tato vůle byla zřejmá z jednání stěžovatele a vedlejšího účastníka při uzavírání dodatku číslo č. 1 k písemné smlouvě o dílo. Stěžovateli z napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, proč odvolací soud považoval rozhodnutí soudu nižší instance za správné a jakými úvahami se při tomto závěru řídil.

6. Z uvedených důvodů navrhl stěžovatel Ústavnímu soudu, aby obě napadená rozhodnutí zrušil.

II. Rozhodný obsah napadených rozhodnutí a soudního spisu

7. Ústavní soud si vyžádal soudní spis.

8. Podává se z něj, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla dne 30. listopadu 2004 uzavřena smlouva o dílo v režimu obchodního zákoníku, a to v písemné formě. Dílem se rozumělo provedení stavebních úprav na domě žalovaného v Českém Krumlově, blíže vymezené projektovou dokumentací vypracovanou v březnu 2004. Tato smlouva obsahovala ustanovení, dle něhož jí bylo možno měnit pouze písemnými dodatky. V měsíci lednu 2005 sdělil vedlejší účastník stěžovateli, že požaduje změnit předmět díla, a to v rozsahu a podle nové projektové dokumentace z března 2005. V souvislosti s touto projektovou dokumentací se účastníci smlouvy dne 25. dubna 2005 písemně dohodli na změně termínu dokončení díla. Samotná změna předmětu díla však byla provedena toliko ústní formou; smluvní strany ji považovaly za dostačující. Protože dle názoru vedlejšího účastníka byl stěžovatel v prodlení s dokončením díla, žádal podle písemné smlouvy o dílo před Okresním soudem v Českém Krumlově po stěžovateli smluvní pokutu. Okresní soud v Českém Krumlově však žalobnímu návrhu vedlejšího účastníka rozsudkem č. j. 7 C 323/2007-193 ze dne 28. března 2008 nevyhověl s odůvodněním, že nedošlo k platné změně písemně uzavřené smlouvy o dílo – rozsahu předmětu díla; smluvní pokuta se dle názoru soudu vztahovala jen k dílu písemně specifikovanému.

9. Stěžovatel následně podal na vedlejšího účastníka žalobu, v níž se domáhal rozdílu ceny provedeného díla dle položkového rozpočtu vypracovaného obchodní společností SP Studio, s. r. o. (2 917 681 Kč) a ceny již zaplacených plnění (2 455 567 Kč), tj. 462 114 Kč, přičemž položkový rozpočet odrážel cenu díla provedeného v souladu s ústně změněným rozsahem předmětu díla. Z rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově dovodil, že provedl dílo pro vedlejšího účastníka na základě bezesmluvního vztahu, proto po stránce právní se ze strany vedlejšího účastníka mělo jednat o bezdůvodné obohacení.

10. Vedlejší účastník vznesl námitku promlčení. Dle jeho názoru počala promlčecí doba běžet od okamžiku, kdy provedené stavební úpravy převzal. Připustil, že v rozsahu změny předmětu díla mohlo dojít k uzavření ústní smlouvy o dílo dle občanského zákoníku, případně o plnění bez právního důvodu, v obou případech však začala tříletá promlčecí doba plynout 31. října 2005 a podal-li stěžovatel žalobu až dne 6. dubna 2009, pak tato doba uplynula.

11. Z protokolu o ústním jednání před soudem prvního stupně (č. l. 60 spisu sp. zn. 21 C 252/2009) ze dne 22. února 2010 13.00 hodin vyplývá, že soud stěžovatele upozornil o předběžném posouzení věci jako sporu z ústní smlouvy o dílo s tím, že námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem je posuzována soudem jako oprávněná. Zástupce stěžovatele přesto navrhoval provedení dalších důkazů, a to s ohledem na případný vývoj sporu. Účastníci byli posléze poučeni podle ustanovení § 119 a a ustanovení  § 205a  o. s. ř. s tím, že po tomto poučení zástupce stěžovatele ještě tvrdil, že vůlí stran bylo změnit písemnou smlouvu z 30. listopadu 2004, a to ústní dohodou. Po tomto projevu žádné další skutečnosti netvrdil, ani žádné další důkazy k provedení nenavrhoval.

12. Obvodní soud pro Prahu 5 na základě provedeného dokazování zjistil, že stěžovatel jako zhotovitel a vedlejší účastník jako objednatel uzavřeli dne 30. listopadu 2004 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení stavebních úprav na domě žalovaného v Českém Krumlově. Předmět díla byl vymezen projektovou dokumentací z března 2004 a cenu za jeho zhotovení si účastníci sjednali ve výši 3 095 863 Kč bez DPH. Tento smluvní vztah podřídili obchodnímu zákoníku. Dodatkem číslo 1 byl změněn termín dokončení stavby. Účastníci se ústně dohodli na změně předmětu díla ohledně vnitřní dispozice domu. Nová projektová dokumentace byla vypracována v březnu 2005. Dílo provedené na základě této ústní dohody bylo předáno stěžovatelem vedlejšímu účastníkovi dne 31. října 2005.

13. Nalézací soud řešil otázku, zda nárok stěžovatele posuzovat jako plnění ze smlouvy, nebo jako nárok vyplývající z bezdůvodného obohacení, a též, zda se na vztah mezi účastníky použije ustanovení občanského, nebo obchodního zákoníku. Ve shodě s předchozími závěry Okresního soudu v Českém Krumlově konstatoval, že si účastníci ústní dohodou o změně předmětu díla změnu písemné smlouvy o dílo řádně nesjednali. To však neznamenalo, že by tato ústní dohoda nemohla obstát sama o sobě, když písemná forma není podmínkou pro uzavření smlouvy o dílo. Přestože předmětná ústní dohoda nemohla platně způsobit změnu písemné smlouvy o dílo pro nedostatek formy, mohla založit nový závazkový vztah mezi účastníky. S ohledem na postavení obou účastníků v tomto právním vztahu, stěžovatele v postavení podnikatele a vedlejšího účastníka v postavení osoby, která není podnikatelem, je zřejmé, doplnil nalézací soud, že tento vztah se má řídit ustanoveními občanského zákoníku. Proto uzavřel, že účastníci uzavřeli samostatnou ústní smlouvu o dílo podle § 631 občanského zákoníku, a v rozsahu jejího předmětu bylo dílo předáno a převzato dne 30. října 2005. Vzhledem k uvedenému skončil běh tříleté promlčecí doby podle § 101 občanského zákoníku dne 30. října 2008. Protože byla žaloba doručena soudu dne 6. dubna 2009 a vedlejší účastník vznesl námitku promlčení, nalézací soud s ohledem na zaujatý právní názor žalobu v celém rozsahu zamítl a dalšími námitkami účastníků se již nezabýval.

14. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání. Namítal, že z provedeného dokazování nelze učinit závěry stran platného uzavření smlouvy o dílo podle ustanovení § 631 občanského zákoníku. Podstatnou náležitostí takové smlouvy je dohoda o předmětu díla. Vyžaduje se specifikace prací, jaké mají být na základě smlouvy o dílo provedeny. Dle stěžovatele byl samotný rozsah předmětu díla mezi účastníky sporný a soud po provedeném dokazování neměl dostatek takových skutkových zjištění, aby mohl dospět k závěru, že se účastníci platně a dostatečně určitě na předmětu smlouvy o dílo dohodli. Stěžovatel dále uvedl, že smluvní strany chtěly uzavřít dodatek ke smlouvě o dílo ze dne 30. listopadu 2004, měly v úmyslu upravit rozsah předmětu díla a byly přesvědčeny, že smluvní vztah, na základě kterého stěžovatel pro vedlejšího účastníka prováděl stavební práce, je vztahem obchodněprávním, upraveným smlouvou o dílo ze dne 30. listopadu 2004, včetně změny smlouvy o rozsahu díla a termínu dokončení díla. Stěžovatel dále namítal, že byla-li ústní dohoda shledána pro změnu rozsahu předmětu díla dohodnutého v písemné smlouvě za nepostačující a neplatnou, šlo o neplatnost pouze pro nedostatek předepsané písemné formy, a pak má jít o vztah z bezdůvodného obohacení, jenž vzniká přijetím plnění z neplatného právního úkonu, který by jinak byl svým obsahem obchodně závazkovým vztahem. Za této situace měl nalézací soud respektovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 813/2001 nebo 29 Cdo 3180/2008 a dovodit, že jde o vztah obchodněprávní a v žalobě uplatněná pohledávka není promlčena, a proto neměl žalobu zamítnout. Poukázal dále na fakt, že se smluvní strany v písemné smlouvě o dílo dohodly řešit sporné záležitosti, jež by nebylo lze řešit podle smlouvy o dílo, ani podle všeobecných obchodních podmínek, výhradně podle § 262 obchodního zákoníku. Tuto vůli stran neměl soud ignorovat a bylo třeba ji při posouzení právního vztahu mezi účastníky respektovat. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

15. Odvolací soud se s námitkami stěžovatele neztotožnil a toliko v obecné rovině – bez bližší argumentace či polemiky s námitkami uvedenými v odvolání – uvedl, že soud prvního stupně o věci rozhodl na podkladě správně zjištěného skutkového stavu, který posléze posoudil správně i po stránce právní. Ztotožnil se se závěrem, že věc je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, a to včetně účinku uplatněné námitky promlčení. Závěry nalézacího soudu shledal odvolací soud v souladu i s rozhodnutím Okresního soudu v Českém Krumlově, jak byly právní vztahy účastníků posouzeny v jejich předchozím sporu, kde vystupovali v opačném procesním postavení. Odvolací soud v podrobnostech odkázal na správně formulované rozhodovací důvody uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se ztotožnil, a proto napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.

III. Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení

16. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, Městský soud v Praze, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ten stručně poukázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí s tím, že hodnotí ústavní stížnost jako nedůvodnou. Závěrečný návrh neučinil. Vyslovil však souhlas s upuštěním od ústního jednání.

17. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, Obvodní soud pro Prahu 5, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ten rovněž jen poukázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí; ústavní stížnost nezhodnotil. Závěrečný návrh neučinil. Vyslovil však souhlas s upuštěním od ústního jednání.

18. Ústavní soud vyzval vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ten shrnul, že nemohlo jít pro stěžovatele o překvapivé rozhodnutí, neboť poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. nedopadá na případy, kdy soud dospěje k závěru, že stěžovateli právo nesvědčí, ale naopak dopadá na případ, kdy má soud za to, že by stěžovateli uplatněné právo svědčit mohlo, pokud by byly tvrzeny a případně prokázány skutkové okolnosti předpokládané hypotézou jiné právní normy. Dále rozvedl, že mezi smluvními stranami muselo být zřejmé, co je předmětem ústní smlouvy o dílo, neboť to plynulo ze zápisu o převzetí stavby a nesporného tvrzení účastníků řízení. Z pohledu odvolacího soudu pak by bylo nadbytečné provádět další dokazování. Závěrem se neztotožnil s tím, že by písemně uzavřená smlouva o dílo a ustanovení čl. 16. 3. přiložených všeobecných smluvních podmínek měla za následek, aby se jakékoli právní vztahy mezi smluvními stranami řídily toliko obchodním zákoníkem. Navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

19. Stěžovatel svého práva k replice využil, byť sdělil, že nepovažuje za potřebné činit vlastní repliku, neboť by musel v reakci na vyjádření účastníků opakovat argumenty a tvrzení uvedená v ústavní stížnosti. Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

20. Ústavní soud neshledal, že by bylo možné očekávat od ústního jednání další objasnění věci, a proto od něj se souhlasem (ať faktickým, či v důsledku fikce) všech účastníků podle ustanovení  § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, upustil.

IV. Východiska

21. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d)  Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a)  zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

22. Ústavní soud předně připomíná, že odlišné právní hodnocení věci obecnými soudy, než jak si představoval stěžovatel, nemůže samo o sobě znamenat porušení základního práva či svobody.

23. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva apod.

V. Posouzení

24. Absence poučení účastníka o jeho procesních právech, tak, jak ji namítá stěžovatel, může mít v obecné rovině vliv na průběh sporu a v konečném důsledku může devalvovat záruky spravedlivého procesu. Ústavní soud však neakceptuje námitku stěžovatele, že jej Obvodní soud pro Prahu 5 neseznámil s možností jiného právního náhledu (viz protokol o ústním jednání, bod 11 shora). Chybějící (formální) poučení o tom, jaká tvrzení má stěžovatel doplnit a jaké by byly následky nesplnění takové výzvy, jak stanoví odst. 1 a 2 ustanovení  § 118a  o. s. ř., je sice pochybením obecného soudu, ale pro právního zástupce „profesionála“ v tomto konkrétním případu však nemohlo nabýt takové intenzity, aby představovalo porušení základního práva či svobody; nelze totiž přehlédnout, že soud stěžovatele o svém náhledu informoval a poskytl mu dostatečný prostor pro to, aby na to dalšími případnými úkony reagoval.

25. Naopak Ústavní soud musí přisvědčit výtce stěžovatele, že Obvodní soud pro Prahu 5 nezjišťoval podstatné náležitosti ústně uzavřené smlouvy o dílo, ač tak učinit měl. Mezi podstatné náležitosti se řadí dohoda o předmětu díla a o poskytnutí ceny za dílo. Takový postup ale může následovat až tehdy, kdy soud postaví najisto, že mezi účastníky písemně uzavřená smlouva o dílo ze dne 30. listopadu 2004 skutečně nebyla změněna ústními projevy vůle. Z hlediska právního hodnocení, které soud musí provádět v souladu s právním pořádkem České republiky, musí vzít zřetel na ustanovení § 1 odst. 2, a § 266 a násl. obchodního zákoníku, a zejména na ustanovení § 40 odst. 1, § 40a věta druhá, a § 41a odst. 1 občanského zákoníku. Podle ustanovení § 272 odst. 2 obchodního zákoníku „Obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně“, přičemž jde o ustanovení kogentní (ustanovení § 263 odst. 1 obchodního zákoníku), od něhož se smluvní strany nemohou dohodou odchýlit. To však neznamená, že by zákon nemohl upřesnit následky jednání smluvních stran pro případ, že by tento příkaz nedodržely. Obchodní zákoník upravuje některé z nich (viz ustanovení § 266 až 268). Ostatní upravuje zákoník občanský (viz ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku věta druhá a ustanovení § 34 a násl. občanského zákoníku). Důsledky nedodržení formy právního úkonu upravuje výhradně občanský zákoník. Podle ustanovení § 40 odst. 1 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje (...) dohoda účastníků, je neplatný. Podle ustanovení § 40a obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil.

26. Změna smlouvy vyžaduje ofertu a její akceptaci, což jsou jednostranné právní úkony co do svého obsahu shodné. Zákonodárce vyřešil konflikt dřívější shodné vůle smluvních stran činit právní úkony ve vymíněné formě a pozdější – taktéž shodné vůle – projevené v rozporu s jejich dřívější dohodou takto: Obecně může oblát namítat relativní neplatnost oferty, není-li dodržena sjednaná forma. Akceptant může projevit svoji vůli přijmout návrh a ofertu akceptovat taktéž ve formě s dohodou rozporné. Oferent pak může namítat relativní neplatnost této akceptace. Je tedy zřejmé, že zákonodárce preferoval faktickou (shodnou) vůli účastníků smlouvy s tím, že kterákoli ze smluvních stran může včas svým právním úkonem způsobit neplatnost úkonů protistrany a tím dosíci stavu vymíněného dříve: aby takové právní úkony byly činěny v písemné formě.

27. Ustanovení § 267 odst. 1 obchodního zákoníku upravuje, kdo se může dovolávat neplatnosti právního úkonu, je-li taková neplatnost stanovena pouze na ochranu některého účastníka. Stran oferty by byl tedy chráněn oblát, stran akceptace oferent. Nedostatek náležitostí právního úkonu, které si smluvní strany vymínily, nejsou tak zásadní překážkou pro to, aby z tohoto důvodu byla jejich shodná vůle od počátku negována. Považuje-li oprávněný účastník, tj. ten, kdo je neplatností právního úkonu chráněn a kdo se jí může dovolat, učiněný právní úkon za vyhovující a přijatelný, neměl by mu zákon nad míru nutnou a přiměřenou jeho svobodnou vůli a uvážení omezovat.

28. V případech vykročení smluvních stran z rámce požadavku na písemnou formu smlouvy a jejích změn nejsou následky stanoveny pro obchodní a občanský zákoník rozdílně. Odlišnost je však dána u okruhu oprávněných subjektů, které se relativní neplatnosti jednotlivých právních úkonů mohou dovolat [srov. „ten, kdo je takovým úkonem dotčen“ (občanský zákoník) a „Jestliže je neplatnost právního úkonu stanovena pouze na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti dovolávat pouze tento účastník“ (obchodní zákoník)].

29. Není vyloučeno, aby zákonodárce vyšel podnikatelům, resp. osobám činícím právní úkony podle obchodního zákoníku, vstříc a upřednostnil požadavek faktické jistoty smluvních stran před smluvní svobodou a právní úkony nedodržující sjednanou formu označil bez dalšího za (absolutně) neplatné. De lege lata takový přístup (a následek) ale myslitelný není.

30. Protože ani jedno ze soudních rozhodnutí neobsahuje traktát týkající se aplikace uvedených zákonných norem, jež jsou pro rozhodnutí sporu kruciální, vytváří se tak uměle situace, která nerespektuje ani vůli stran a smluvní svobodu jako základní pilíř soukromého práva, ani zákon, který této svobodě v obecné rovině poskytuje ochranu. Jinými slovy: písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě lze změnit i jinou formou (např. ústně učiněnými právními úkony), není-li včas namítána jejich relativní neplatnost; tento závěr se netýká smluv, u nichž písemnou formu stanoví zákon.

31. Teprve po vyjasnění otázky, zda ke změně smlouvy došlo či nikoli, by mohl soud přikročit k interpretaci ústně projevené vůle a zkoumat, zda na jejím základě došlo k jiné právně relevantní skutečnosti – uzavření nové smlouvy o dílo či nikoliv. Současně by se však musel zabývat i tím, zda by skutečně vedle sebe obstály dvě smlouvy, resp. zda skutečně nedošlo „jen“ k plnění bez právního důvodu. S povahou právního vztahu a jeho režimu podřaditelného pod občanský, nebo obchodní zákoník, pak souvisí i relevance námitky promlčení (uplynutí promlčecí doby).

32. Bez ohledu na shora uvedené však obecné soudy musejí posoudit důsledky aplikace ustanovení § 262 odst. 4 věta první, část věty za středníkem (ochrana smluvní strany – nepodnikatele v tzv. fakultativním obchodu) a ustanovení § 51a občanského zákoníku (spotřebitelské smlouvy) a násl., a to ex offo, ve smyslu závěrů usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011 bod 41 a násl. (dostupné in http://nalus.usoud.cz).

33. Ústavní soud nemůže vyloučit, že se dospěje k jiným zjištěním, než v řízení provedeném a skončeném před Okresním soudem v Českém Krumlově, resp. že se v důsledku správné aplikace právní úpravy dojde k jiným právním závěrům; takový stav ale nemůže být účastníkům na újmu, neboť požadavek na správné a spravedlivé rozhodnutí předčí požadavek na „neměnnosti“ dosud zjištěného skutkového stavu a jeho právního hodnocení.

34. Ústavní soud konečně musí přisvědčit i námitce stěžovatele uvedené pod bodem 5 shora, neboť po přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je nucen konstatovat, že to se opírá jen o důvody vymezené ryze obecně, nijak nereaguje na konkrétní námitky stěžovatele v odvolacím řízení a činí jej nezpůsobilým z hlediska srozumitelnosti a přezkoumatelnosti úvah, kterými se měl soud při rozhodování o odvolání řídit.

VI. Akcesoria a závěr

35. Se zřetelem k obsahu rozhodnutí obecných soudů lze uzavřít, že v projednávané věci nepostupovaly ústavně konformně a předvídatelným způsobem a že při zjišťování skutkového stavu a jeho následného právního hodnocení, jež se mělo odrazit v jejich odůvodnění, došlo k pochybení, jež svoji intenzitou se zřetelem k průběhu celého řízení před obecnými soudy nabylo excesivní povahy a takové intenzity, jež bylo způsobilé zasáhnout do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.

36. Ústavní soud svým rozhodnutím nijak nepředjímá rozhodnutí ve věci samé, protože to je po řádně provedeném procesu věcí obecných soudů; z důvodu nutnosti učinit skutková zjištění zrušil Ústavní soud z důvodů procesní ekonomie i rozhodnutí nalézacího soudu.

37. Ústavní soud z důvodů shora vymezených ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d)  Ústavy vyhověl, a proto dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, jak ve výroku uvedeno.

Právní věta redakce.