Započtení v insolvenčním řízení – porušení zásady pari passu?

Závazky vzniklé v právním styku nejsou neměnné v čase, i ony procházejí vývojem. Kromě vzniku a možné změny je jednou z etap života závazku i jeho zánik. Platí přitom, že paleta možných způsobů, kterými může závazek zaniknout, je poměrně široká. Tradičním a pro jeho subjekty patrně nejvíce žádoucím způsobem zániku závazku je jeho splnění. Tomu pak v rovině soukromého práva odpovídá i systematika občanského zákoníku, který co do způsobu zániku závazků staví splnění závazku na první místo, a sice prostřednictvím ust. § 1908 a násl.

Jednou z dalších variant, která může zapříčinit zánik závazku, je započtení vzájemných pohledávek věřitele a dlužníka. Institut započtení tak sleduje zefektivnění vzájemného právního styku mezi zainteresovanými subjekty. Namísto toho, aby byla každá strana povinna plnit druhé straně a srovnatelné plnění po ní zároveň požadovat, je možné přistoupit k započtení; jeho důsledkem je pak zánik obou závazků v tom rozsahu, v jakém se tyto závazky překrývají.

Bohužel je pravda, že právní styk je v poslední době silně ovlivňován úpadkem, ať již fyzických, či právnických osob. Právní řád pak dává těmto upadnuvším osobám možnost (některým dokonce povinnost) nastalou situaci řešit prostřednictvím insolvenčního řízení. Tato skutečnost pak do jisté míry modifikuje něco, co je minimálně podnikatelskému prostředí imanentní, a sice snahu jednoho podnikatele dosáhnout prospěchu na úkor svého konkurenta. Jinými slovy řečeno, individuální zájmy jednotlivých věřitelů upadnuvšího subjektu jsou v případě probíhajícího insolvenčního řízení potlačeny a nahrazeny jejich společným zájmem, kterým by mělo být poměrné, ale co možná nejvyšší uspokojení jejich pohledávek.

Spojení „co možná nejvyšší uspokojení jejich pohledávek“ bylo v předchozí větě užito záměrně. V souvislosti s institutem započtení totiž pochopitelně vyvstává otázka, nakolik je tento institut vůbec slučitelný s insolvenčním řízením jako takovým. Má-li být skutečně cílem insolvenčního řízení poměrné uspokojení pohledávek jednotlivých věřitelů, je s tímto cílem v rozporu situace, kdy někteří věřitelé dosáhnou vyššího uspokojení než věřitelé jiní. To vše pouze v důsledku toho, že ke svému štěstí disponovali vůči dlužníkovi pohledávkou, kterou mohli vůči srovnatelné pohledávce dlužníka započíst; v rozsahu této pohledávky tedy došlo v případě tohoto věřitele nikoli k poměrnému, nýbrž ke stoprocentnímu uspokojení.

Cílem tohoto článku je proto v první řadě analyzovat současný stav de lege lata. Na základě toho pak bude navazovat těžiště tohoto článku, jež si klade za cíl polemiku nad tím, zda (případně do jaké míry) je úprava započtení v insolvenčním zákoně slučitelná se zásadou poměrného uspokojení věřitelů. 

Základní východiska

Jako každé právní odvětví, i insolvenční právo je ovládáno systémem zásad, které zakotvují obecná východiska, na nichž je toto právní odvětví vystavěno. Jsou to právě tyto zásady, jež plní nezastupitelnou roli při interpretaci jednotlivých ustanovení. Stejně tak tvoří tyto zásady východiska pro posouzení, zda je určité chování v souladu s cíli, jež si insolvenční řízení klade.[1] Dlužno podotknout, že i v insolvenčním řízení jakožto druhu civilního procesu najdou uplatnění i obecné zásady vlastní civilnímu právu procesnímu; vzhledem ke specifičnosti insolvenčního řízení se však uplatní modifikovaně.[2] Připočteme-li k tomu skutečnost, že i tyto odvětvové zásady jsou výronem zásad soukromého práva, potažmo obecných zásad právních,[3] lze dospět k závěru, že základní zásady insolvenčního řízení jsou důsledkem relativně specifického prostředí, v němž se toto řízení koná. 

Zásada rovnosti účastníků insolvenčního řízení 

Budeme-li v hierarchii právních norem postupovat systematicky, je třeba při hledání východisek, na nichž je vystavěna zásada rovnosti účastníků insolvenčního řízení, začít u čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Obě tato ustanovení v obecné rovině zakotvují rovnost účastníků v rámci řízení před soudem. Dané pochopitelně neznamená, že účastníci řízení si musí být rovni co do faktického postavení. Pod touto zásadou je třeba rozumět rovnost těchto účastníků co do možnosti působit na úsudek orgánu, který vede dané řízení. V obdobném duchu pak hovoří i judikatura ESLP, když hovoří o tzv. zásadě rovnosti zbraní (equality of arms, Waffengleichheit).

Insolvenční řízení jako druh civilního procesu sui generis, jak bylo uvedeno výše, modifikuje zásady vlastní „klasickému“ civilnímu procesu. Vyvstává tak nutně otázka, jakým způsobem je modifikována i výše uvedená zásada rovnosti stran. V tomto kontextu je třeba uvést, že insolvenčnímu řízení z logiky věci nemůže být vlastní představa „klasického“ sporného řízení, ve kterém spolu soupeří dvě strany ve striktně kontradiktorním postavení.[4] Již z toho pak lze dovodit závěr, že ani zásada rovnosti se v insolvenčním řízení nemůže uplatnit stejným způsobem.

Pojetí rovnosti účastníků v rámci insolvenčního řízení je dále modifikováno skutečností, že insolvenčního řízení se běžně účastní desítky až stovky účastníků. V tom se samozřejmě insolvenční řízení nemusí od běžného civilního řízení lišit. I v českém právu se, navzdory neexistenci institutu hromadné žaloby,[5] lze setkat s případy, kdy na jedné z procesních stran bude vystupovat větší množství účastníků.[6] Zpravidla však budou účastníci vystupující na jedné straně mít totožný zájem, tedy buď úspěch žaloby, či její zamítnutí.

V rámci insolvenčního řízení však tento předpoklad v plné míře uplatnit nelze. Stěžejním aspektem je v tomto ohledu skutečnost, že prostředky tvořící majetkovou podstatu jsou ve většině případů notně omezené. Byť tedy mají jednotliví věřitelé společný zájem minimálně v tom ohledu, aby byl zvolen co možná nejvýnosnější způsob řešení úpadku, jejich individuální zájmy jsou dále determinovány jejich snahou o co možná nejvyšší uspokojení své pohledávky. Oproti výše uvedenému příkladu je zde situace odlišná v tom, že úspěch jednoho věřitele, resp. vyšší míra jeho uspokojení, by s sebou logicky přinesl nižší míru uspokojení jiného věřitele.[7] 

Pari passu jako základní zásada insolvenčního řízení 

Insolvenční řízení je z povahy věci řízením kolektivním, jehož smyslem je v jediném řízení vyřešit neutěšenou hospodářskou situaci upadnuvšího dlužníka. Pro tento typ řízení je pak charakteristickým prvkem existence plurality věřitelů, kteří v rámci tohoto řízení uplatňují svá práva vůči dlužníkovi. Tomu pak odpovídá i dikce ust. § 14 odst. 1 ins. zák., jež právě tímto způsobem vymezuje účastníky insolvenčního řízení.[8]

Na jedné straně tedy stojí jednotliví věřitelé mající své pohledávky vůči dlužníkovi a na druhé straně dlužník, jemuž jeho hospodářská situace neumožňuje tyto pohledávky plně uspokojit. Má-li tedy být dosaženo cíle insolvenčního řízení, tedy řešení úpadku dlužníka ve vztahu ke všem jeho věřitelům, je třeba v souladu s obecnými zásadami ovládajícími každé civilní řízení dále vymezit i vzájemný vztah mezi jednotlivými věřiteli, resp. způsob, jakým budou jednotliví věřitelé uspokojeni z majetku upadnuvšího dlužníka.

V této souvislosti bývá za základní zásadu označována zásada pari passu či par conditio creditorum,[9]někdy též označovaná jako samotné srdce insolvenčního práva.[10] Podle této zásady platí, že jednotliví věřitelé by měli být uspokojováni poměrně, a to rovnoměrným způsobem v poměru k velikosti jejich přihlášených pohledávek.[11] Jiný pokus o definici pak říká, že dle této zásady by měli být jednotliví věřitelé v rámci insolvenčního řízení uspokojeni kolektivně a poměrným způsobem, a to nezávisle na tom, v jaké době se stali věřiteli úpadce či z jakého právního titulu vznikla jejich pohledávka.[12]

Pokus o definici této zásady lze kromě toho nalézt i v legislativním doporučení připraveném Komisí OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL) z roku 2004. Jeho čl. 2 písm. cc) pak zásadu pari passu charakterizuje jako „zásadu, dle níž je se stejně postavenými věřiteli stejně zacházeno a jsou uspokojováni poměrně k výši jejich pohledávky, a to z prostředků majetkové podstaty, jež jsou určeny k distribuci pro věřitele tohoto postavení“.[13]

Navzdory četným snahám nebývá tato definice výslovně zakotvena v textu jednotlivých insolvenčních zákonů. Výjimku pak tvoří např. § 107 britského Insolvency Act 1986, který sice tuto zásadu zmiňuje, zároveň ji však žádným způsobem blíže nedefinuje.[14]

Co se českého insolvenčního zákona týče, není v něm zásada pari passu definována výslovně a její implicitní přítomnost je třeba dovozovat z ostatních ustanovení.[15] Pakliže by jako výchozí bod byla pojata výše uvedená definice obsažená v legislativním doporučení Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo, bylo by třeba v souladu s Richteremdospět k názoru, že znaky této zásady jsou roztříštěny mezi dvě ustanovení insolvenčního zákona.[16] Zatímco ust. § 1 písm. a) ins. zák. hovoří o tom, že cílem insolvenčního řízení je „zásadně poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů“, ust. § 5 písm. b) ins. zák. pak hovoří o tom, že „věřitelé, kteří mají zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti“. Je však třeba uvést, že zákon nijak tuto zásadu dále nerozvádí. Na jedné straně sice lze takový přístup kvitovat, neboť každá definice je spíše restriktivní. Na druhé straně se však lze oprávněně ptát, zda není takto vágně pojatá zásada ve svém důsledku spíše kontraproduktivní, když ponechává aplikační praxi široké možnosti uvážení, co pod takto vymezenou zásadou vlastně chápat.

Za prvé je třeba se ptát, kteří věřitelé mají dle zásady pari passu „rovné nebo srovnatelné postavení“. Ač by se mohlo zdát, že rozlišování na zajištěné a nezajištěné věřitele[17] musí být pouhým výchozím bodem pro zodpovězení této otázky, opak je pravdou. Navzdory skutečnosti, že by se tato dichotomie mohla jevit jako nedostatečná, je třeba uvést, že i v reorganizacích čítajících desítky až stovky věřitelů zpravidla bývají všichni nezajištění věřitelé zařazováni do jedné skupiny.[18] Dle ust. § 337 ins. zák. by přitom měli být do jednotlivých skupin zařazováni věřitelé „se zásadně shodným právním postavením a se zásadně shodnými hospodářskými zájmy“, promítnutí zásady pari passu je tak v tomto případě více než zřejmé. Lze tedy uvést, že v praxi bývají zpravidla za obdobně postavené věřitele považováni všichni nezajištění věřitelé jako celek.

Stejně tak insolvenční zákon sám dále neřeší, co se rozumí „rovnými možnostmi“. Richterv tomto kontextu uvádí, že tato dikce je pouhým promítnutím „obecné“ zásady rovnosti účastníků civilního řízení obsažené v § 18 o. s. ř.[19] V obdobném duchu hovoří i Havel, tvrdě, že zásadu pari passu je v kontextu ust. § 5 písm. b) ins. zák. třeba vnímat nikoli jako absolutní rovnost, nýbrž jako rovnost zbraní jednotlivých věřitelů.[20] Do třetice se lze setkat s názorem, že zásada pari passu v tomto ohledu znamená rovnost prostředků jednotlivých věřitelů sloužících k uspokojení jejich pohledávek, přičemž tyto prostředky jsou vymezeny prostřednictvím „mantinelů“ stanovených v jednotlivých předpisech upravujících insolvenční řízení.[21]

S výše uvedenými názory lze dle mého názoru souhlasit. I s přihlédnutím k tomu, že jednotlivé právní řády zpravidla mezi jednotlivými kategoriemi věřitelů rozlišují,[22] nelze úplné rovnosti všech věřitelů co do výsledku insolvenčního řízení docílit. Úplná rovnost těchto věřitelů – pakliže by pro ni vůbec existoval důvod – by tak byla spíše zbožným přáním než možnou realitou.

S přihlédnutím k tomuto tak nelze tvrdit, že by samotná možnost započtení vzájemných pohledávek úpadce a jeho věřitele sama o sobě znamenala zvýhodnění tohoto konkrétního věřitele, či dokonce poškození zbytku věřitelů. Pakliže insolvenční zákon připouští možnost započtení pohledávek věřitelů, činí tak obecným způsobem a umožňuje započtení vzájemných pohledávek všem věřitelům bez rozdílu. Jinými slovy řečeno, rovnost věřitelů je v tomto ohledu zajištěna tím, že oprávnění započítat vzájemné pohledávky je paušálně dáno všem věřitelům, nikoli pouze určité skupině privilegovaných věřitelů. Rovnost věřitelů je v tomto kontextu totiž třeba vnímat jako rovnost příležitostí, nikoli rovnost výsledku. S trochou nadsázky a zjednodušení by tak bylo možné učinit závěr, že zásadu pari passu by v kontextu § 5 ins. zák. bylo možné přirovnat k pozici fotbalového rozhodčího. I jeho rolí je totiž zajistit, aby měli jednotliví aktéři rovné možnosti ke vstřelení branky, nikoli aby zápas bez výhrady skončil remízovým výsledkem. 

Započtení v insolvenčním řízení 

Úvodem této části je třeba uvést, že insolvenční zákon přinesl oproti svému předchůdci – zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, v otázce započtení zmírnění podmínek. Stará právní úprava byla totiž v tomto ohledu poměrně striktní, když na základě ust. § 14 odst. 1 písm. i) zák. o konkursu a vyrovnání nebylo možné po prohlášení konkursu započtení na majetek patřící do konkursní podstaty provést; toto omezení se pak týkalo jak jednostranných, tak dvoustranných zápočtů.[23] K této úpravě tehdejší komentářová literatura zaujala poměrně jednoznačné stanovisko, když za jeho smysl považovala ochranu majetkové podstaty před snížením jejího objemu, čímž by došlo k narušení principu poměrného uspokojení věřitelů obsaženého v ust. § 2 odst. 3 zák. o konkursu a vyrovnání.[24]

Lze si tak povšimnout, že stará právní úprava byla co do uplatňování zásady pari passu poměrně striktní a za účelem jejího prosazení eliminovala možnost vzájemného započtení pohledávek. V souvislosti s rekodifikací insolvenčního práva však bylo toto striktní pojetí opuštěno a možnosti vzájemného zápočtu pohledávek byly rozšířeny.

Dle platné a účinné právní úpravy obsažené v insolven­čním zákoně je totiž započtení v rámci insolvenčního řízení možné provést i po rozhodnutí o úpadku. Neboť se jednotlivé podmínky pro započtení v obou případech, tj. v případech před a po rozhodnutí o úpadku, liší, lze obecně započtení v rámci insolvenčního řízení rozdělit právě na tyto dvě subkategorie. Co se první subkategorie týče, nejsou v insolvenčním zákoně oproti „běžné“ úpravě stanovena žádná omezení; započtení před rozhodnutím o úpadku je tak přípustné za splnění podmínek stanovených ust. § 1982 a násl. o. z. Pakliže již došlo k prohlášení úpadku, musí být kromě těchto náležitostí splněny i podmínky stanovené v § 140 odst. 2 a 3 ins. zák. Ambicí tohoto článku však není tyto podmínky analyzovat, a lze tak odkázat na dostupnou literaturu.[25]

Již z výše uvedeného je patrné, že poměrně přísné podmínky, jak je znal zákon o konkursu a vyrovnání, nebyly do textu insolvenčního zákona přejaty, a současná právní úprava je tak v tomto ohledu k věřitelům o poznání přívětivější. To však neznamená, že by možnosti vzájemného započtení pohledávek byly úplně bezbřehé. Účinností novelizace insolvenčního zákona provedené zákonem č. 217/2009 Sb. byla insolvenčním soudům dána možnost regulovat vzájemné zápočty pohledávek prostřednictvím předběžných opatření. V textu insolvenčního zákona se tato novela projevila mj. tak, že do jeho § 82 bylo mj. vloženo následující ustanovení:

§ 82

(3) Neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů, může insolvenční soud z důvodů hodných zvláštního zřetele předběžným opatřením rovněž

c) zakázat pro určité případy nebo na určitou dobu započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele.

Vzhledem k vágně zvolené formulaci se pochopitelně nabízí otázka, v jakých situacích nalezne toto ustanovení své uplatnění. Ač by se dalo čekat, že alespoň obecně vymezený úmysl zákonodárce by bylo možné nalézt v důvodové zprávě, opak je pravdou.[26] Vodítko k možné aplikaci tohoto ustanovení tak nabízí až komentářová literatura, když k tomuto uvádí, že k vydání předběžného opatření dle § 82 odst. 3 písm. c) ins. zák. by mělo být v zájmu všech věřitelů přistoupeno v situaci, kdy je majetková podstata tvořena zejména pohledávkami dlužníka.[27] Na základě tohoto pak lze dovodit, že výše uvedené ustanovení by mělo směřovat k ochraně zásady pari passu. V situaci, kdy by byla stěžejní část majetkové podstaty tvořena právě pohledávkami, by totiž existovalo reálné riziko, že v důsledku započtení budou uspokojeni právě a pouze tito věřitelé disponující protipohledávkou vhodnou k započtení. Takovýto závěr by pak byl v přímém rozporu s cílem insolvenčního zákona vyjádřeným v jeho § 1, v němž je zásada pari passu implicitně zakotvena.

S poněkud radikálnějším názorem hodným bližšího zkoumání pak přichází Alexander, že k vydání předběžného opatření dle § 82 odst. 3 písm. c) ins. zák. by měly soudy v zájmu ochrany společného zájmu věřitelů přistupovat takřka automaticky.[28] Situace je však komplikovanější v tom smyslu, že takovýto druh předběžného opatření není soud oprávněn vydat ex offo, nýbrž pouze na návrh osob uvedených v § 82 odst. 4 ins. zák.[29] Kromě toho však nelze pominout skutečnost, že největší riziko související se započtením vzájemných pohledávek lze patrně očekávat v prvních dnech po podání insolvenčního návrhu, kdy budou jednotliví věřitelé v obavách před nutností přihlašovat svou pohledávku a následným letitým čekáním na poměrné uspokojení své pohledávky nejvíce motivováni k tomu, aby v případě, že jim to okolnosti dovolí, provedli započtení svých a dlužníkových pohledávek.

Striktní prosazování zásady pari passu je tedy do jisté míry kladeno na bedra jednotlivých účastníků insolvenčního řízení, kteří by měli za účelem ochrany majetkové podstaty, a tedy i možnosti dosáhnout v budoucnosti byť částečného uspokojení svých pohledávek, přistoupit k žádosti o vydání předběžného opatření dle ust. § 82 odst. 3 ins. zák. Aplikační praxe však ani v těchto situacích neposkytuje jednoznačné vodítko co do limitů aplikace tohoto ustanovení, resp. podmínek, za nichž by insolvenční soudy těmto žádostem měly vyhovět. Zpravidla tak bude na uvážení každého soudce, aby s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu posoudil, nakolik jsou zde dány důvody pro vydání předběžného opatření; to při zvažování obou východisek obsažených v ust. § 82 odst. 3 ins. zák. – tedy existence důvodů hodných zvláštního zřetele a skutečnosti, že vydání takového předběžného opatření nebude odporovat společnému zájmu věřitelů.

Zajímavým příkladem z praxe tak může být insolven­ční řízení vedené u Krajského soudu v Plzni vůči dlužníkovi – Šumavský masokombinát, s. r. o., pod sp. zn. 27 INS 1919/2010, ve kterém se insolvenční navrhovatel – společnost XAVEROV, a. s., domáhal vydání předběžného opatření dle ust. § 82 odst. 3 písm. c) v situaci, kdy se mezi největší věřitele upadnuvšího dlužníka řadily osoby, se kterými tento dlužník tvořil podnikatelské seskupení. Pro dokreslení situace je třeba uvést, že tito tři věřitelé, vůči jejichž možnosti započíst vzájemné pohledávky návrh směřoval, dohromady disponovali vůči dlužníkovi pohledávkami ve výši cca 19,9 milionu Kč, přičemž pohledávky dlužníka vůči těmto subjektům činily dohromady cca 26,8 milionu Kč. S přihlédnutím k dlužníkem deklarované výši jeho závazků (56,3 milionu Kč) a jeho pohledávek (45,6 milionu Kč) tak bylo zjevné, že by v případě provedení zápočtu mezi spřízněnými subjekty došlo k podstatné změně v majetkové podstatě vedoucí k nižší míře uspokojení jednotlivých přihlášených věřitelů, neboť dlužník nedisponoval žádným jiným majetkem, který by bylo možné použít k uspokojení věřitelů. Vezmeme-li dále v potaz, že většina pohledávek dlužníka byla vůči subjektům, které se samy nacházely v insolvenčním řízení, byly pohledávky dlužníka vůči ostatním členům tohoto podnikatelského seskupení prakticky jediným majetkem, který bylo možné použít k uspokojení všech věřitelů.

Provedení zápočtu by tak znamenalo, že vyšší míry uspokojení v rámci tohoto insolvenčního řízení dosáhnou pouze subjekty tvořící s dlužníkem jedno podnikatelské seskupení, přičemž toto uspokojení by bylo 100 %. Ostatním věřitelům by vymožení zbývající části pohledávek (cca 6,9 milio­nu Kč) sice dávalo vyhlídky na částečné uspokojení jejich pohledávek, toto uspokojení by však vzhledem k „odčerpání“ dalších 20 milionů Kč z majetkové podstaty bylo podstatně nižší než v případě, kdy by k zápočtu nedošlo.[30] Není tak příliš velkým překvapením, že insolvenční soud návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl.[31] Jeho rozhodnutí bylo posléze potvrzeno i Vrchním soudem v Praze, který se ztotožnil se závěry insolvenčního soudu. Přitom poukázal na skutečnost, že připustit za těchto okolností započtení vzájemných pohledávek by bylo v rozporu se společným zájmem věřitelů, neboť by to vedlo k obtížnému uspokojení ostatních věřitelů.[32]

Stavět však rovnítko mezi společný zájem věřitelů a zákaz započtení pohledávek nelze automaticky. Tento závěr lze demonstrovat na dalším rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 1 VSPH 1002/2014-B-581. Ve věci dlužníka – společnosti LESS & FOREST, a. s., nejprve vydal Krajský soud v Praze předběžné opatření, kterým zakázal započtení vzájemných pohledávek dlužníka a přihlášených věřitelů, neboť existoval důvodný předpoklad, že by se dva z přihlášených věřitelů pokusili započíst své pohledávky ve výši cca 100 milionů Kč; i zde tak dle názoru insolvenčního soudu existovalo riziko, že bude ohroženo budoucí uspokojení ostatních věřitelů.[33] K odvolání několika věřitelů Vrchní soud v Praze napadené rozhodnutí změnil tak, že se návrh nařízení předběžného opatření zamítá.[34] Přitom i s odkazem na svou dřívější rozhodovací praxi[35] uvedl, že „institut započtení společnému zájmu věřitelů v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem zásadně neodporuje“.

Tuto svou myšlenku dále rozvedl následovně: „Naopak by podle odvolacího soudu (při absenci některých vskutku výjimečných okolností) byl takovýto zásah (dlužníkem požadovaný zákaz započtení) nevyvážený a jednostranně nevýhodný vůči jedné skupině věřitelů, kteří by, a to budiž zdůrazněno, při likvidačním způsobu řešení dlužníkova úpadku, byli nuceni plnit na své závazky do majetkové podstaty v plném rozsahu, a sami by z logiky věci byli uspokojováni pouze poměrně a s časovým odstupem. Pro takovouto diferenci nároků neshledává odvolací soud v souzené věci podmínky, neboť by to bylo v rozporu se zásadami, na nichž insolvenční řízení spočívá, dle kterých insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů [§ 5 písm. a) ins. zák.], přičemž zároveň věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti [§ 5 písm. b) ins. zák.].“

V návaznosti na tyto úvahy odvolací soud uzavřel, že otázku zákazu započtení je třeba vykládat i v kontextu s tím, že omezení možnosti započíst pohledávku má za cíl zabránit absenci prostředků potřebných k zajištění chodu podniku (závodu) především v případě sanačního způsobu řešení úpadku. Byl-li dlužníkův úpadek řešen konkursem, nebyl dle názoru odvolacího soudu pro omezení možnosti započtení dán důvod.

Závěr 

Při posuzování, zda je či není započtení vzájemných pohledávek v insolvenčním řízení v rozporu se zásadou pari passu, je třeba v první řadě rozlišovat mezi likvidační a sanační formou řešení úpadku. Ač dle názoru Vrchního soudu v Praze započtení pohledávek společnému zájmu věřitelů v případě likvidační formy řešení úpadku „zásadně“ neodporuje, jedno z jeho dřívějších a výše citovaných rozhodnutí dokládá, že tak tomu nemusí vždy být. Je tedy úkolem jednotlivých účastníků, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt pečlivě vyhodnocovali možná rizika spojená s potenciálním započtením pohledávek; to s přihlédnutím ke struktuře aktiv a pasiv dlužníka.

Pakliže by situace nasvědčovala tomu, že někteří věřitelé by mohli provést započtení, které by podstatným způsobem změnilo vyhlídky na uspokojení ostatních věřitelů, mohou tito věřitelé za účelem prosazení zásady pari passu požádat o vydání předběžného opatření, kterým by byla možnost tohoto započtení omezena. Zároveň je však třeba uvést, že k vydání takového předběžného opatření bude třeba existence zvláštních okolností. Byť je jednou ze složek zásady pari passu zásada rovnoměrného uspokojení věřitelů, je stejně tak třeba vnímat ji jako zásadu, dle níž nemá mezi jednotlivými věřiteli panovat absolutní rovnost, nýbrž rovnost možností. Situace, kdy by byla některým věřitelům upřena možnost využít k uspokojení své pohledávky možnost, kterou zákon jinak připouští, by pak sama o sobě tuto zásadu porušovala.

Poněkud odlišná situace pak nastává v případě sanační formy řešení úpadku. Zde je třeba klást zvláštní důraz na veličinu, která je pro hospodářské vzkříšení upadnuvšího podniku důležitá, a sice potřebnou likviditu. I z tohoto důvodu je třeba majetkovou podstatu chránit před možností jednotlivých věřitelů odčerpat z ní nezbytná aktiva, a omezení možnosti započtení vzájemných pohledávek se proto jeví jako vhodné. Na druhé straně je však za určitých podmínek započtení pohledávek, převážně vůči finančním institucím, žádoucí, a to za účelem eliminace transakčních nákladů spojených s nutností dalšího zajištění.[36] V případech sanačního řešení úpadku tedy nelze paušální závěr učinit tak snadno.

S přihlédnutím k výše uvedenému tak nelze dle mého názoru a priori konstatovat, že by započtení v insolvenčním řízení porušovalo zásadu pari passu, minimálně ne v obecné rovině. Lze se však setkat se situacemi, kdy by provedení započtení jedním nebo několika málo věřiteli znamenalo reálné uspokojení pouze těchto věřitelů, což by odporovalo povaze insolvenčního řízení jako způsobu kolektivního řešení dlužníkova úpadku. V těchto situacích je tak namístě upřednostnit společný zájem věřitelů[37] a za účelem prosazení poměrného uspokojení věřitelů možnost započtení regulovat.