Za jakých podmínek může soud projednat neveřejně stížnost proti rozhodnutí, kterým nebyla povolena obnova řízení, aniž by porušil právo na spravedlivý proces?
publikováno: 09.10.2018
IV. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) zamítl ústavní stížnost proti usnesením Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť neshledal porušení základních práv stěžovatele.
Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy shledán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy ve stadiu pokusu, kterého se měl dopustit ve dvou případech vůči osobám bez domova. Za to byl nejprve odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 17 a půl roku. V následném řízení před Nejvyšším soudem stěžovatel změnil své stanovisko k trestným činům a uvedl, že jeho dřívější doznání bylo motivováno snahou upoutat na sebe pozornost. Neměl však v úmyslu poškozené usmrtit. Nejvyšší soud uvedl, že změna stěžovatelova postoje představuje novou skutečnost, kterou nelze v rámci dovolacího řízení přezkoumat, ale mohla by být důvodem k podání návrhu na povolení obnovy řízení. Přesto Nejvyšší soud odsuzující rozhodnutí částečně zrušil, neboť v jednom z případů nebyl stěžovatelův úmysl oběť usmrtit prokázán, a stěžovateli zmírnil trest na 15 let odnětí svobody. Ve věci již rozhodoval také Ústavní soud, který usnesením sp. zn. III. ÚS 3083/16 ze dne 29. 11. 2016 odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel poté podal návrh na obnovu řízení, který Městský soud v Praze usnesením zamítl, a stěžovatel neuspěl ani se svou stížností u Vrchního soudu v Praze. Proti oběma těmto rozhodnutím, kterými byl jeho návrh na obnovu řízení zamítnut, podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které mj. namítal, že vrchní soud pochybil, když nenařídil ve věci veřejné zasedání, ale zamítl jeho stížnost neveřejně.
Ústavní soud dospěl k závěru, ústavní stížnost není důvodná. Otázkou povinnosti stížnostního soudu nařídit veřejné zasedání se Ústavní soud již ve své judikatuře zabýval. V nálezech sp. zn. I. ÚS 1377/16 a sp. zn. I. ÚS 1135/17 Ústavní soud uvedl, že povinnost nařídit veřejné zasedání dopadá i na situaci, v níž se ocitl stěžovatel, tedy kdy stížnostní soud rozhoduje o stížnosti odsouzeného proti prvostupňovému rozhodnutí, jímž byl návrh na povolení obnovy řízení zamítnut. IV. senát Ústavního soudu se však s tímto právním názorem neztotožnil a proto předložil v souladu s § 23 zákona o Ústavním soudu danou otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 ze dne 25. 9. 2018 pak byl názor uvedený v citovaných nálezech překonán s tím, že zamítne-li soud v neveřejném zasedání jako nedůvodnou stížnost proti rozhodnutí, kterým se zamítá návrh na povolení obnovy řízení v situaci, kdy již sám dokazování neopakuje, popř. nedoplňuje, nejde o porušení čl. 36 odst. 1 ani čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obecná námitka, že stížnostní soud nenařídil veřejné zasedání, tedy nemůže být úspěšná.
Ústavní soud v předmětném stanovisku zaujal právní názor, že právě uvedené platí v situaci, kdy stížnostní soud nepřehodnotí nalézacím soudem zjištěný skutkový stav způsobem ovlivňujícím jeho právní závěry a nedoplní-li dokazování provedené před nalézacím soudem, resp. v rámci původního trestního řízení. Tato situace v nyní posuzované věci nenastala. V řízení o návrhu na povolení obnovy provedl dokazování městský soud, z čehož následně vrchní soud vycházel. Stížnostní soud vlastní dokazování neprováděl a od hodnocení důkazů řádně provedených prvostupňovým soudem se relevantním způsobem neodchýlil, naopak se se závěry městského soudu plně ztotožnil a na jejich podporu poukázal i na další okolnosti zjištěné v průběhu původního trestního řízení. K nařízení veřejného zasedání tedy nebyl z ústavněprávního hlediska žádný důvod.
Ústavní soud nemohl stěžovateli přisvědčit ani ve vztahu k námitce opomenutých důkazů. Zbylé stěžovatelovy námitky pak zcela postrádají ústavněprávní rozměr, neboť jimi stěžovatel v podstatě jen zpochybňuje v trestním řízení učiněné skutkové závěry.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 38/18 je dostupný zde.
Ke stanovisku pléna uplatnili odlišná stanoviska soudci Tomáš Lichovník a David Uhlíř.
Text stanoviska pléna ÚS sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 je dostupný zde. Disenty budou zveřejněny dodatečně.
Zdroj: Ústavní soud, Brno.