Z judikatury ESLP

Rozsudek z 1. července 2014

Zákaz zahalování obličeje.

Stěžovatelka je praktikující muslimka nosící burku a nikab, které jí zahalují celé tělo kromě očí, aby žila v souladu se svojí náboženskou vírou, kulturou a osobním přesvědčením. Podle jejího tvrzení nosí toto oblečení ze své vlastní vůle jak na veřejnosti, tak v soukromí, avšak nikoli systematicky. Byla proto ráda, že muslimský oděv neměla na sobě při určitých příležitostech, ale přála by si, aby tak mohla dělat podle vlastního rozhodnutí. Konečně, jejím cílem nebylo obtěžovat ostatní, nýbrž cítit se v míru sama se sebou. Od 11. dubna 2011 nabyl účinnosti zákon č. 2010-1192 z 11. října 2010, podle kterého zahalování tváře na veřejnosti bylo nezákonným.

Stěžovatelka se obrátila na ESLP s námitkami na základě článků 8 a 9 Úmluvy. Podle jejího názoru zákaz nošení oděvu určeného k zahalení tváře na veřejnosti je situací, která se dotýká práva na respektování soukromého života ženy, jež si přeje nosit závoj z důvodů týkajících se její víry. Zároveň se dotkla i jejího práva projevu víry. Zákon z 11. října 2010 postavil stěžovatelku před dilema: buď se bude řídit zákazem a tedy nebude nosit muslimský oděv, který byl v souladu s jejím náboženským přesvědčením, nebo zákaz odmítne respektovat, a tak bude riskovat trestní stíhání a sankci. Šlo tedy o zásah či omezení, které se opíralo o zákonné ustanovení, do práv zaručených články 8 a 9 Úmluvy.

Vláda namítala, že zákaz sledoval legitimní cíle „veřejné bezpečnosti“ a „respektování minimálního souboru hodnot otevřené demokratické společnosti“. ESLP však podotkl, že druhý odstavec článků 8 a 9 Úmluvy druhý uváděný důvod neobsahují. Akceptoval však, že účelem zákona bylo dotknout se veřejné bezpečnosti. Pokud šlo o „respektování minimálního souboru hodnot otevřené demokratické společnosti“, ESLP nebyl přesvědčen o argumentu vlády vzhledem k rovnosti pohlaví. Členský stát by se neměl opírat o rovnost pohlaví, aby zakázal praktiku, která se týkala výhradně žen při výkonu práv zaručených články 8 a 9 Úmluvy, ledaže by byl zákaz chápán tak, že jednotlivci mohou být chráněni na tomto základě při výkonu svých práv a svobod. Navíc, pokud se vláda snažila dokázat, že nošení oděvu zahalujícího obličej šokovalo většinu francouzské populace, protože bylo v rozporu se zásadou rovnosti pohlaví, jak je obecně akceptována ve Francii, ESLP se odvolal na odůvodnění dalších hodnot uváděných vládou.

Judikoval, že respektování lidské důstojnosti nemůže být legitimně ospravedlněno obecným zákazem nošení roušky na veřejnosti. Dotčený oděv mohl být mnoha lidmi chápán jako zvláštní, avšak byl výrazem kulturní identity, která přispívala k pluralismu, která je inherentní demokracii. Za určitých okolností, které vláda označovala jako „respektování minimálních požadavků života společnosti“ nebo „spolužitím“, mohlo jít o „ochranu práv a svobod jiných“. Podle názoru vlády obličej hraje důležitou roli v sociální komunikaci.

ESLP tak akceptoval, že bariéra vůči ostatním formou nošení roušky byla státem považována za porušování práva jiných žít v prostoru socializace, kde by všichni žili snadněji. Z hlediska flexibility termínu „spolužití“ a s tím spojeným nebezpečím zneužití, ESLP zkoumal velmi pozorně nezbytnost dotčeného omezení. Podotkl nejprve, že z komentáře k zákonu vyplývalo, že hlavním cílem zákazu byla ochrana žen proti praxi, která jim byla vnucována nebo by je poškozovala. Pokud šlo o otázku nezbytnosti v souvislosti s veřejnou bezpečností ve smyslu článků 8 a 9 Úmluvy, ESLP měl za to, že stát mohl pokládat za nezbytné být schopen identifikovat jednotlivce, aby zabránil ohrožení bezpečnosti osob a majetku a potíral krádeže identity. Nicméně z hlediska dopadu na práva žen, které si přály nosit roušku z náboženských důvodů, mohl být pokládán obecný zákaz nošení tohoto oděvu na veřejnosti za přiměřený pouze v kontextu obecného ohrožení veřejné bezpečnosti. Vláda však neprokázala, že zákaz byl uzákoněn právě z takového důvodu.

Dotčené ženy se tak musely zcela vzdát prvku jejich identity, který považovaly za důležitý, spolu s vlastním výběrem způsobu projevu své víry, i když cíle sledovaného vládou bylo možné dosáhnout i pouhou povinností odhalit obličej k identifikaci, pokud byla ohrožena bezpečnost lidí a jejich majetku, nebo pokud zvláštní okolnosti odůvodňovaly podezření z krádeže identity. Podle názoru ESLP tak nemohl konstatovat, že obecný zákaz byl nezbytný v demokratické společnosti pro veřejnou bezpečnost ve smyslu článků 8 a 9 Úmluvy.

Dál se zabýval otázkou spojenou s potřebou minimálních požadavků života společnosti jako součásti „ochrany práv a svobod jiných“. Domníval se, že na zákaz mohlo být pohlíženo jako na odůvodněný ve své podstatě pouze tehdy, pokud mohl garantovat podmínky „spolužití“. S ohledem na počet dotčených žen (1 900) z celkové šedesátimilionové populace a na počet muslimů žijících ve Francii mohlo být nepřiměřené uzákoňovat obecný zákaz. Kromě toho bylo nepochybné, že měl zásadní negativní dopad na situaci žen, které, stejně jako stěžovatelka, si vybraly, že budou nosit roušku z náboženských důvodů.

Obecný zákaz byl kritizován řadou mezinárodních i vnitrostátních lidskoprávních aktivistů jako nepřiměřený. V této souvislosti ESLP zkoumal velmi podrobně skutečnost, že v rámci debaty zazněly islamofobní poznámky. Ty, které představovaly obecný a vehementní útok na náboženské nebo etnické skupiny, byly podle názoru ESLP neslučitelné s hodnotami tolerance, sociálního míru a nediskriminace ve smyslu Úmluvy a byly v naprostém rozporu s právem na svobodu projevu. Zákon se však nedotkl svobody nosit jakoukoli část oděvu, který by zahaloval obličej. Zákaz se zejména dotkl muslimských žen, které chtěly nosit roušku nebo burku. Nebyl však založen na náboženské konotaci dotčené části oděvu, nýbrž pouze na skutečnosti, že zahaloval tvář.

Pokud šlo o skutečnost, že porušení zákazu bylo trestně postihováno, ESLP podotkl, že pokuty, které mohly být uloženy, dosahovaly nejvýše 150 eur s tím, že soud mohl též uložit obžalované, aby navštěvovala kurzy občanství. Tím, že stát zakázal nosit roušku, zasáhl do určité míry do existujícího pluralismu. Na druhou stranu dotčený stát se snažil ochránit zásadu interakce mezi jednotlivci, která je součástí pluralismu, ale též respektovat zásady tolerance a svobodomyslnosti, bez nichž by nebylo demokratické společnosti. Podle názoru ESLP v záležitostech týkajících se obecné politiky je třeba dát roli vnitrostátního tvůrce politiky zvláštní váhu. V projednávaném případě měla tak Francie širokou rozhodovací pravomoc, což bylo zejména podtrženo tím, že neexistoval evropský konsensus, pokud šlo o otázku nošení na veřejnosti oděvu, který zcela zahaluje tvář.

Ačkoli z hlediska striktně normativního byla Francie v rámci Evropy ve velmi minoritním postavení, ESLP poznamenal, že otázka nošení roušky na veřejnosti byla předmětem debat v jiných evropských státech. Navíc stejná otázka nebyla pravděpodobně důležitým bodem v určitém počtu těchto států, kde praxe nebyla jednotná. ESLP uzavřel, že vzhledem k rozsahu rozhodovací pravomoci, kterým dotčený stát disponoval, uložený zákaz bylo možné považovat za přiměřený vzhledem k cíli, ke kterému směřoval, zejména zachování podmínek „spolužití“ jako prvku „ochrany práv a svobod jiných“. Dotčené omezení tak podle názoru ESLP bylo „nezbytné v demokratické společnosti“. Francie tak neporušila ani jedno z ustanovení článků 8 a 9 Úmluvy.

Pokud šlo o namítané porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s články 8 a 9 Úmluvy v důsledku nepřímé diskriminace, ESLP uvedl, že obecná politika nebo opatření, které má nepřiměřeně škodlivý důsledek na určitou skupinu lidí, může být považováno za diskriminační, i když nejde o úmyslnou diskriminaci. K tomu však může dojít pouze tehdy, jestliže taková politika či opatřeni nejsou objektivně a rozumně opodstatněna. ESLP však judikoval, že i když bylo možno tvrdit, že dotčený zákaz měl specifický negativní důsledek na situaci muslimských žen, které z náboženských důvodů chtěly na veřejnosti nosit roušku, toto opatření mělo objektivní a rozumné opodstatnění. K porušení článku 14 Úmluvy tak nedošlo. 

JUDr. Eva Hubálková, vedoucí česko-estonsko-ukrajinského oddělení Kanceláře ESLP 

Komentář k tomuto judikátu ESLP od JUDr. Kláry A. Samkové, Ph.D., najdete na www.bulletin-advokacie.cz.