Workshop „Aktuální otázky dokazování v civilním soudním řízení“

Na workshopu vystoupili se svými příspěvky prof. JUDr. Alena Winterová, CSc., z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, JUDr. Zdeněk Pulkrábek, Ph.D., z Krajského soudu v Plzni, JUDr. Bohumil Dvořák, LL.M., Ph.D., z Právnické fakulty Univerzity Karlovy a JUDr. Petr Lavický, Ph.D., z Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Po jednotlivých příspěvcích byl dán prostor auditoriu, aby vzneslo své náměty a připomínky do diskuze, přičemž z rozsáhlosti diskuze bylo znát, že téma posluchače opravdu zaujalo.

Prof. Alena Winterová vystoupila se svým příspěvkem na téma „Vybrané otázky důkazního břemene“. Zdůraznila, že důkazní břemeno podobně jako břemeno tvrzení řeší situaci non liquet (není jasno). Svou povahou se sice jedná o procesní břemena, ty však nelze oddělovat od procesních povinností. Procesní povinnosti nelze přitom vztahovat k celé skutkové podstatě, ale jen k jednotlivým skutečnostem, což má vliv na problematiku tzv. přenášení či posouvání důkazního břemene. Například při odpovědnosti za škodu má žalobce povinnost tvrzení a důkazní k existenci škody, protiprávní jednání žalovaného a příčinné souvislosti, žalovaný má naopak od počátku povinnost tvrzení a důkazní k případnému zavinění. Přenesení důkazního břemene je možné jen zákonodárcem, a to tak, že zákonodárce stanoví vyvratitelnou domněnku. V této souvislosti A. Winterová připustila možnost uzavření dohody o důkazním břemenu. Přednášející následně představila dvě nejvýznamnější teorie dělení důkazního břemene, a sice a) analýzu rozhodných skutečností, kdy se zkoumají skutečnosti právo zakládající, měnící a rušící, a b) analýzu norem, podle níž sám zákonodárce vyjadřuje, kdo má být zatížen procesními povinnostmi a břemen. Převažuje přitom druhá teorie. S dokazováním je však spojena řada praktických problémů. U žalob na vydání konstitutivní rozhodnutí právní normy obsahují „nulové“ vymezení skutkové podstaty (např. § 1028 OZ). Je pak otázkou, podle čeho má soud rozhodovat. Dále je problémem, že ve skutkově a právně složitých kauzách nemusí být vždy zřejmé, kdo nese důkazní břemeno. V neposlední řadě se některé skutečnosti hůře dokazují. V této souvislosti A. Winterová upozornila na problematiku důkazu prima facie, problematiku informačního deficitu a problematiku tzv. substancování, kde zdůraznila, že není vhodné do civilního procesu zavádět nové břemeno substancování.

Zdeněk Pulkrábek se ve svém příspěvku „Dokazování tzv. negativních skutečností“ zaměřil na problematiku tzv. negativní teorie důkazní. Ačkoliv tato teorie byla právní vědou již v 19. století přesvědčivě vyvrácena, doposud v právní praxi panuje nesprávné přesvědčení, že negativní skutečnosti není třeba prokazovat. Tuto zásadu nelze ovšem dovodit de lege lata ani de lege ferenda. V současnosti sice není uzákoněno žádné pravidlo dělení důkazního břemene, ale mezi obecná pravidla lze zařadit jen analýzu norem nebo analýzu skutečností, nikoliv však negativní teorii důkazní, která nemá zobecňující charakter. Negativní skutečnosti lze prokazovat třemi způsoby: 1) Přímým důkazem – U chybějícího objektu, který nelze pozorovat, lze z okolností dovodit, že tam byl. 2) Nepřímým důkazem negativních skutečností – Někdo byl na místě B, proto nebyl na místě A. 3) Z příčin a následků – Cesta je zarostlá, nebyla proto pozorována. I když nelze akceptovat negativní teorii důkazní, je třeba připustit, že některé povinnosti se obtížně prokazují, to by však automaticky nemělo vést k obrácení důkazního břemene. Někdy vzniká problém s tím, že je snaha něco řešit negativní důkazní teorií, přičemž se jedná o předpoklad tzv. protinormy, ohledně níž nese důkazní břemeno protistrana. Například splnění povinnosti má prokazovat podle německé teorie vždy dlužník.

Bohumil Dvořák ve svém příspěvku „Míra důkazu“ kriticky zhodnotil na nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, v němž Ústavní soud za neústavní považoval vysoký důkazní standard ve sporech o neplatnost právního jednání učiněného v duševní poruše. Podle Ústavního soudu má postačovat vysoká míra pravděpodobnosti, přičemž tyto závěry učinil na základě anglosaské doktríny. B. Dvořák upozornil, že ani Ústavní soud nesmí přehlížet vývoj právní nauky a legislativní praxe. Česká procesualistika se problémem zabývala, přičemž dospěla k závěru, že soudce musí být o skutkovém stavu přesvědčen (tzv. subjektivní teorie míry důkazu). Přesvědčení soudu však musí být přezkoumatelné, tedy odůvodněné, čímž se zabraňuje libovůli. Oproti tomu u objektivní teorie míry důkazu jde o otázku míry pravděpodobnosti, která se může lišit od vysoké míry po pravděpodobnost převažující. Zde je však problém v tom, že některé důkazy jsou neopakovatelné a těžko kvantifikovatelné. Podle B. Dvořáka se snížením požadavku míry důkazu omezí stav non liquet, což však není dobré, neboť se zvýší chuť se soudit (Tzv. Streitlust), založí se nerovnost mezi stranami sporu, zvýší se diskrepance mezi právními vztahy založenými soudním rozhodnutím a skutečnými právními vztahy, objektivní teorie míry důkazu povede k relativizaci hmotněprávních norem. Ostatně obdobná diskuze se v minulosti odehrála i v Německu, která skončila razantním přikloněním se k subjektivní teorii míry důkazu. Mohou sice existovat procesní situace, kdy míra důkazu se jeví jako nesprávná, ale cesta snižování vysoké míry důkazu se nejeví vhodnou. Ulehčování důkazu lze řešit prostřednictvím zákona (viz § 136 OSŘ), použitím důkazu prima facie, tzv. obrácením důkazního břemene, vysvětlovací povinností strany nezatížené důkazním břemenem, stanovením v hmotném právu, že postačuje pravděpodobnost. Rozhodnutí Ústavního soudu se se stavem tuzemské procesualistiky nevypořádalo, vyšlo ze zcela pro nás cizího konceptu, a tak není hodné následování.

Na závěr se Petr Lavický zabýval problematikou důkazního břemene v nesporném řízení. Nesporné řízení je sice ovládáno vyšetřovací zásadou, nicméně to neznamená, že by účastníci měli zůstat v řízení pasivní, neboť soud a účastníci se nacházejí ve stavu kooperace a účastníci se musejí podílet na zjišťování skutkového stavu. V nauce se odlišuje subjektivní a objektivní důkazní břemeno, přičemž v řízeních ovládaných vyšetřovací zásadou se subjektivní důkazní břemeno neuplatňuje. Na tom nic nemění ani povinnost součinnosti, neboť nepodaří-li se prokázat skutkový stav, nelze návrh zamítnout na nedostatku součinnosti. V řízeních ovládaných vyšetřovací zásadou se objektivní důkazní břemeno uplatní, o čemž svědčí např. zásada in dubio pro reo uplatňovaná v trestním řízení, která není ničím jiným než pravidlem o objektivním důkazním břemenu. Objektivní důkazní břemeno může vyplývat přímo ze zákona (např. § 412 odst. 2 ZŘS), nebo ze zákonných a skutkových právních domněnek. Není-li výslovné úpravy, je třeba vyjít z teorie normové analýzy. Když nebudou okolnosti nutné pro uplatnění nároku zjištěny, má se za to, že nenastaly. Nebude-li v návrhových řízeních jasno, jestli jsou splněny předpoklady pro vydání rozhodnutí, soud návrhu nevyhoví z důvodu pravidel důkazního břemene. Nebude-li jasno, jestli jsou splněny předpoklady pro vydání rozhodnutí u beznávrhových řízení, soud řízení zastaví.

Všechny příspěvky byly nesmírně zajímavé a upozornily na mnohdy palčivé problémy, s nimiž je třeba se v praxi vypořádat. Ačkoliv by se dalo o problematice dokazování hovořit daleko déle, než kolik bylo bohužel vyhrazeno času na workshop, i tak by workshop velice zajímavý a přinesl řadu otázek na zamyšlení. Jelikož úroveň workshopů pořádaných brněnskou právnickou fakultou je nadstandardní, lze proto na závěr jen a jen doufat, že i v budoucnu (například již na podzim tohoto roku) budou pořadatelé s organizováním monotematických workshopů z oblasti civilního procesu i nadále pokračovat.

Autor je doktorandem na Katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity a asistentem soudce Nejvyššího soudu.