Vůně jako ochranná známka Evropské unie

Tato definice zní: „Jakékoli označení, zejména slova, včetně osobních jmen, kresby, písmena, číslice, barvy jako takové, tvar výrobků nebo jejich obalů nebo zvuky, pokud je toto označení způsobilé rozlišit výrobky nebo služby jednoho podniku od výrobků nebo služeb jiných podniků a být vyjádřeno v rejstříku ochranných známek Evropské unie (dále jen ‚rejstřík‘) způsobem, který příslušným orgánům a veřejnosti umožňuje jasně a přesně určit předmět ochrany, která je poskytována majiteli ochranné známky.“[1]  

Zmíněná definice umožňuje zapsání jakéhokoliv označení, které splňuje tyto podmínky, tedy i vůně či chutě splňující požadavek rozlišovací schopnosti a možnosti vyjádření v rejstříku. Nové nařízení opouští koncept vyžadující grafické znázornění ochranné známky a tím nahrává slovnímu popisu vlastností ochranné známky čichem vnímatelné.     

Současná tendence výrobců, snažících se svůj produkt nejlépe prodat, se promítla do nové unijní úpravy, po které volali zástupci podnikatelů. Avšak v řadách odborníků, zabývajících se právem duševního vlastnictví, nenašla dostatečný ohlas.[2] Možnost udělení známkoprávní ochrany i vůni byla potvrzena v rozhodnutí[3] odvolacího senátu Evropského úřadu pro ochranu duševního vlastnictví (dále jen „EUIPO“; dříve OHIM), a to konkrétně pro „vůni čerstvě posekané trávy“ přihlášenou pro tenisové míčky. Popis vůně byl odvolacím senátem shledán jako dostatečně jasný a přesný. Uvedené rozhodnutí bylo doplněno tvrzením, že předmětnou vůni zná každý ze své zkušenosti a vyvolává v něm vzpomínky na jaro či léto, posekané trávníky a hrací hřiště. Čichová známka může být zapsána za předpokladu, splňuje-li podmínky rozlišovací způsobilosti a grafické znázornitelnosti pomocí slovního popisu. Je však třeba uvést, že SDEU (dříve ESD) se v oblasti judikatury k zápisu čichových ochranných známek staví značně skepticky, a to z důvodu obtížnosti grafického znázornění a nedostatečné rozlišovací schopnosti.

Dosavadní judikatura SDEU potvrdila, že čichové ochranné známky nejsou vyloučeny. Takové známky však mohly být registrovány pouze v případě dostatečného vyjádření v grafické podobě. Tak tomu bylo v případě Sieckmann[4], kdy ochranná známka byla vyjádřena pomocí chemického názvu, vzorce, určení možného obstarání (laboratoř konkrétního výrobce) a pomocí subjektivně laděného popisu vjemu této vůně. Německý Spolkový patentový soud se na SDEU obrátil se dvěma otázkami. Za prvé, zda pojem „označení schopné grafického ztvárnění“ zahrnuje pouze označení, které může být znázorněno ve viditelné podobě, anebo může zahrnovat i označení, která nemohou být vnímána vizuálně. Druhá otázka německého Spolkového patentového soudu směřovala na možnost splnit požadavek grafického znázornění uvedením chemického vzorce, popisem slovy, uložením vzorku vůně nebo kombinací uvedených možností. SDEU dovodil, že označení, jež ze své podstaty nemůže být vizuálně vnímáno, může být ochrannou známkou, pokud je lze graficky znázornit zejména pomocí kreseb, čar nebo písmen, a toto znázornění je jasné, přesné, ucelené, samostatné, snadno dostupné, srozumitelné, trvalé a objektivní. SDEU ve vztahu k druhé otázce uvedl, že požadavky grafické znázornitelnosti nesplňuje ani jeden z uvedených způsobů, tedy chemický vzorec, popis slovy, uložení vzorku a taktéž ani kombinace těchto prvků. SDEU uvádí, že nedostatek chemického vzorce spočívá v tom, že jen velmi málo členů veřejnosti je schopno rozeznat vzorek vůně podle vzorce, který navíc neprezentuje vůni jím vyjádřené chemické látky, nýbrž popisuje její chemické složení. Popis vůně, ač grafický, není dostatečně jasný, přesný a objektivní.

SDEU v neposlední řadě vytýkal určení ochranné známky pouhou popisnost, přičemž chemický vzorec není možno akceptovat jako grafické vyjádření. Uložení vzorku vůně taktéž nepředstavuje grafické ztvárnění a vzorek vůně je v neposlední řadě nedostatečně stálý a trvalý. Ani jedna z uvedených možností, a tedy ani jejich kombinace, tak nenaplňuje požadavek grafického znázornění.[5] Generální advokát, který se ve svém názoru pro SDEU netajil skepticismem k čichovým známkám, ve stanovisku[6] uvádí o čichové známce „vůně čerstvě posekané trávy“, že přiznání známkoprávní ochrany vůni se jeví být jako perla na poušti, přičemž jde v tomto případě o individuální rozhodnutí, u něhož je nepravděpodobné, že bude opakováno. SDEU tímto rozhodnutím prakticky zamezil registraci čichových ochranných známek na unijní i národní úrovni.

Domnívám se, že klíčovým faktorem pro přiznání známkoprávní ochrany EUIPO bude přesnost a jednoznačnost ve vztahu k rozlišení ochranné známky od známek jiných. Tento nedostatek byl čichové ochranné známce (vedle nemožnosti grafického vyjádření) vytýkán i v případě Eden SARL v OHIM[7] (EUIPO). V uvedeném případě šlo o vůni zralé jahody, jíž však ESD považoval za směřující k několika odrůdám jahod, a tudíž k několika různým vůním. Na základě uvedeného argumentu SDEU dovodil nepřesnost a nejednoznačnost ochranné známky, které neumožňují vyloučení subjektivního prvku v procesu identifikace a vnímání označení, a potvrdil její zamítnutí. Přihláška byla doplněna o vyobrazení jahody, jež však dle SDEU představuje pouze ovoce, které vydává různě vůně v závislosti na odrůdě a netvoří tak grafické znázornění čichového označení.

Jak již však bylo řečeno, ve smyslu čl. 4 nařízení odpadá klíčová nemožnost grafického vyjádření implikující nemožnost registrace vůně. Podmínka rozlišitelnost od ostatních ochranných známek však nadále trvá.

Druhý nejčastější argument pro odmítnutí čichových známek předpokládá, že spotřebitel považuje vůni za přirozenou součást výrobku, a nikoliv za stopu identifikující zdroj, jež vůni staví do pozice sekundárního atributu výrobku, kdy vnější znaky jsou na něm vnímány prvotně.[8]Jako sporná je vnímána rozlišovací způsobilost vůní, které jsou přímo součástí výrobku, jako tomu je např. u vůně do auta, vonných tyčinek, sprejů do bot proti zápachu apod. U vzorků vůní vzniká taktéž v průběhu času problém s jejich uchováním a přesném určení rozlišovací schopnosti vzhledem k těkavosti látek.[9] Dalším argumentem bývá příliš široké vymezení předmětu ochrany. Tak tomu bylo např. v případu (R 0445/2003-4), kdy čichem vnímatelná ochranná známka byla popsána jako „vůně citronu“. Odvolací senát EUIPO dospěl k závěru nedostatečné rozlišovací schopnosti při uvedení pouze takového slovního popisu. 

Závěr 

SDEU již v minulosti potvrdil, že čichová známka není vyloučena jako typ ochranné známky, nicméně podle dosavadní judikatury je však značně obtížné dosáhnout zápisu takové ochranné známky. Odstraněním grafické znázornitelnosti byla odstraněna klíčová bariéra fakticky bránící registraci čichových ochranných známek. S ohledem na fakt, že do nynější doby nebyla žádná další čichová ochranná známka registrována, se domnívám, že odmítání zápisu bude nadále pokračovat a bude odůvodněno pouhou popisností přísad. Dále se domnívám, že vytýkán bude též příliš široký rozsah žádané ochrany. Přikláním se k názoru, že přiznání ochrany vůni je vhodným řešením za předpokladu naplnění kritérií případu Sieckman, kdy vyjádření slovy bude dostatečně úzce určeno, aby mohl být jednoznačně identifikován zdroj relevantními úřady i veřejností. Odmítavě se však stavím k ochraně široce definované ochranné známky, která je pro vůni neakceptovatelná z důvodu příliš rozsáhlého vyloučení ostatních soutěžících subjektů z jejího užívání, a to např. ve vztahu vůně růže v rámci kosmetického průmyslu.

Problémem však nadále zůstává hodnocení, zda je vůně přirozenou součástí výrobku, a dále subjektivnost vnímání vůně při hodnocení rozlišovací schopnosti. V neposlední řadě se domnívám, že podmínku trvalosti uchování vůně je možno překovat umístěním do plechové nádoby, a to i v případech, kdy je vůně uváděna na trh v nádobách z jiných materiálů. Jak však správně podotkla M. Chytilová^[10], doba se mění, posouvá se do interaktivních výrobků, a i když dnes se k některým věcem, zejména k subjektivnosti vnímání, ještě neumíme postavit, třeba to brzy umět budeme. 

Autor je studentem Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.