Vrchní soud v Olomouci bude muset znovu přezkoumat služby Uber v Brně

Krajský soud v Brně v červnu roku 2017 k návrhu stěžovatelky vydal předběžné opatření, kterým uložil obchodní společnosti Uber B.V. (v tomto řízení vedlejší účastník) zdržet se provozování a zprostředkování taxislužby na území statutárního města Brna. Stěžovatelka podle jeho názoru prokázala potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, která měla plynout z toho, že by na její straně mohlo dojít ke vzniku škody velkého rozsahu a v rámci hospodářské soutěže by mohly být definitivně narušeny poměry na trhu taxislužby. Krajský soud dále konstatoval, že taxislužba je koncesovanou živností a její výkon podléhá právní regulaci. Nesplňuje-li subjekt, který v tomto oboru podniká (či chce podnikat) stanovené podmínky, což bylo osvědčeno, jde s největší pravděpodobností o nekalou soutěž. K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Olomouci návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Vyšel přitom z toho, že stěžovatelka v návrhu tvrdila, že vedlejší účastník nesplňuje podmínky pro provozování či zprostředkování taxislužby, což je ovšem v rozporu s jí navrhovaným petitem předběžného opatření, v němž se domáhá zdržet se provozování či zprostředkování taxislužby. Podle vrchního soudu lze činnost vedlejšího účastníka označit za (jinou) „službu v oblasti dopravy“, zahrnující jak zprostředkování kontaktů mezi řidiči a potenciálními cestujícími, tak i samotnou přepravu, nikoliv však „taxislužbu“ či její zprostředkování podle zákona o silniční dopravě. Předběžné opatření by tak bylo nevykonatelné, protože spočívá v uložení povinnosti, která je vedlejším účastníkem nesplnitelná. Stěžovatelka se poté obrátila se svou ústavní stížností na Ústavní soud.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. V daném případě šlo o posouzení, zda činnost vykonávanou vedlejším účastníkem lze kvalifikovat jako taxislužbu podle § 2 odst. 9 zákona č. 111/1994 Sb., a tedy zda případně tato služba podléhá právní regulaci podle § 21 a násl. zákona č. 111/1994 Sb., nikoli o posouzení, zda lze za taxislužbu (jako činnost) považovat něco, co nesplňuje podmínky pro poskytování taxislužby stanovené zákonem o silniční dopravě. Obdobně by takovým pochybením bylo např. označení určité činnosti – jejímž výsledkem by byla objektivně „stavba“ – za „jinou stavební činnost“, nikoliv však za „stavbu“ podle předpisů veřejného stavebního práva, protože stavebník nezískal veškeré povolovací správní akty (např. územní rozhodnutí či stavební povolení) nebo nesplnil jinou svou veřejnoprávní povinnost (např. nepředložil příslušnou dokumentaci nebo nezaplatil správní poplatek), z čehož by bylo dovozeno, že výše uvedené zákonné povinnosti nemá. Lze uvést příklad abdukce podle známého anglického rčení o něčem, co se projevuje jako kachna, tak jí také zpravidla bude (If it looks like a duck, swims like a duck, and quacks like a duck, then it probably is a duck). Vyvodil-li vrchní soud ze skutečnosti, že vedlejší účastník nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro výkon taxislužby, že jeho činnost nemůže být považována za taxislužbu, je jeho úvaha očividně vadná, a tudíž nemohou obstát ani z ní vycházející závěry, že mezi skutkovými tvrzeními, jež jsou v návrhu na nařízení předběžného opatření obsažena, a jeho petitem existuje rozpor, a dále že předběžným opatřením by byla vedlejšímu účastníkovi uložena nesplnitelná povinnost (a příslušné rozhodnutí by tak nebylo možné vykonat).

Pochybení, jehož se vrchní soud dopustil, považuje Ústavní soud za projev „libovůle“ při výkonu veřejné moci (zde v soudním rozhodování). V dalším řízení bude nezbytné, aby vrchní soud znovu přezkoumal odvoláním napadené usnesení krajského soudu a zabýval se zejména otázkou, zda stěžovatelka prokázala nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků řízení a zda s ohledem na skutečnosti, které osvědčila, lze činnost vedlejšího účastníka kvalifikovat jako taxislužbu podle § 2 odst. 9 zákona č. 111/1994 Sb., eventuálně zda vedlejší účastník nesplňuje podmínky jejího výkonu podle § 21 a násl. zákona č. 111/1994 Sb. a zda proto jednání vedlejšího účastníka nese znaky nekalé soutěže.

Ústavní soud pokládá za potřebné dodat, že s ohledem na zásadu minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci nijak nepředjímá výsledek daného řízení, tj. věcné posouzení výše uvedených otázek (včetně toho, zda je jedna ze služeb regulována příliš mnoho, a druhá naopak příliš málo, a zda a vůči komu zde stát dostál své povinnosti ochrany svobody podnikání a ochrany hospodářské soutěže, jaké mají být stanoveny podmínky s ohledem na zvláštnosti sdílené služby atd.), a ani to, zda existuje nějaký jiný důvod, pro který je třeba návrh na nařízení předběžného opatření zamítnout.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4072/17 je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.