Václav Janeček: Kritika právní odpovědnosti

Autor zvolil nejen aktuální, ale i zásadní fenomén civilního práva (koncepce odpovědnosti), a to i s ohledem na změny přinášené rekodifikací soukromého práva. Jako by cítil, že dosavadní stav nauky a poznání není adekvátní smyslu a funkci institutu občanskoprávní (resp. soukromoprávní) odpovědnosti. Jde o téma, které právem zasluhuje zvýšenou pozornost odborné veřejnosti, jak o tom svědčí i proběhlé diskuse v odborných periodikách (Právník, Bulletin advokacie, Právní rozhledy, Právní rádce, ipravnik.cz atd.).

Z četby samotné je patrné, že autor zvolil analyticko-syntetický přístup, který kombinuje s deskripcí a evaluací odborné literatury, aby nakonec dospěl k obecnějšímu poznatku (tj. k určité syntéze vybrané teoretické problematiky odpovědnosti). Metodologická stránka tak rozhodně nebyla podceněna a prokazuje mimořádně silný teoretický i filozofický základ autorův. V tomto ohledu čtenář ocení schopnost netradičního nadhledu nad zákonným textem, umocněný znalostí veškeré relevantní (recentní i historické) literatury (a dalších pramenů).

Předkládaná publikace se dotýká řady v teorii diskutovaných problémů civilní odpovědnosti (kromě jiných kupř. vztahu k ručení, resp. rukojemství); to vše s vědomím, že zkoumaný problém má povýtce spíše teoretický dosah, nakolik si praxe otázku po koncepci civilní odpovědnosti soustavně a často neklade. To nic nemění na faktu potřebnosti takového zkoumání, a to jak z hlediska teorie občanského práva, tak i z didaktických pohnutek. Ztotožňuji se s nezastupitelností pojmu odpovědnost v současném právu, třebaže jsme dle mého dnes spíše svědky všemožné snahy o „deresponsibilizaci“.

Především se Václav Janeček zabývá otázkou tzv. českého problému odpovědnosti, vymezuje střet zásadních koncepcí (perspektivní a retrospektivní) na pozadí rekodifikovaného civilního práva, resp. občanského zákoníku a jeho důvodové zprávy. Črtá přitom základní východiska právně-teoretického i privatistického diskursu a snaží se tento problém svým přesvědčivým výkladem překlenout, když nabízí originální uchopení „odpovědnostního“ problému: důsledné rozlišování mezi odpovědností ve smyslu „responsibility“ a zavázaností ve smyslu „liability“; zde z jeho textu cítíme zřetelný vliv pobytu v zemi s common law tradicí, který je ovšem vyvažován stěžejní historicko-právní analýzou pojmu odpovědnost ve středoevropském prostoru se všemi jeho germanizujícími vlivy.

Janeček – nespokojen s noetickou skepsí Handlara, pokud jde o koncepci odpovědnosti, i s dílčí analýzou Pražákovou, jež konstatuje zákonodárcovu neujasněnost v používání pojmu odpovědnost v jeho abstraktním slova smyslu – si uvědomuje význam diskutované otázky s ohledem na mezinárodní diskurs, v němž chce naši doktrínu opětovně zpřítomnit. Polemizuje tak s Pelikánovou o tom, zda nový občanský zákoník představuje z pohledu odpovědnostního práva významnou změnu, či nikoli; sám dospívá k argumentačně rozvíjenému závěru, že ano. Za přínosné lze jistě pokládat i samostatné a obsáhlé – byť nikoli vyčerpávající – úvahy o třech základních východiscích civilního kodexu v otázce odpovědnosti, tj. pozoruhodný a originální traktát o antickém, křesťanském a západoevropském vlivu.

Jeho text je přitom celkově přehledně a jasně členěn, je čtivý a srozumitelný, byť hutný, struktura je logická, jednotlivé výklady na sebe vždy souvisle navazují. Publikace je rozdělena do několika částí, kdy první z nich usiluje o základní charakteristiku soukromoprávní odpovědnosti z obecného pohledu a plní spíše roli propedeutickou či definiční. Kapitola navazující představuje historicko-právní základnu pro další výklady, neboť se zaobírá historickými kořeny pojmu odpovědnost, analyzuje všechny relevantní definice a teoretické přístupy (historické i moderní) k problému.

V další části se již věnuje vlastnímu tématu, tj. problematice vzniku „českého“ problému odpovědnosti, přičemž akcentuje kruciální úlohu ručení, resp. sepětí obou institutů. Kapitola je cele věnována důvodům, které dle autora vedly a stále vedou k nepochopení základního pojmu odpovědnost. V dalších výkladech již autor proponuje vlastní řešení naznačeného problému. Na jeho práci lze ocenit i to, že nás donutila vrátit se zpět k podstatě a naplnění pojmu odpovědnost (je bádáním ad fontes), čímž lze smysluplně překlenout období, které autor charakterizuje jako materialisticko-pozitivistické.

Publikace se opírá o nebývale široký počet bibliografických pramenů. Autorův výběr literatury a pramenná základna zahrnuje jak všechny tituly aktuální právní nauky, tak publikace reflektující právní úpravu starší i ryze historickou. Laik i poučený čtenář ocení, když mu autor předestírá glosovanou konfrontaci stěžejních názorů české doktríny (Eliáš, Švestka, Knapp, Koziol, Přibáň, Knappová, Gerloch, Beran, Melzer, Rouček, Pražák, Pelikánová, Handlar a mnoho jiných). Janeček se však nespokojí s pouhým komentářem, přichází totiž s vlastním postojem i definičním rozřešením.

Pozorný čtenář je tak inspirován – mimo jiné – i k úvahám nad tím, jak „pasuje“ současná koncepce nedbalosti na ideu zavinění, kterou zastávali Jhering a Pufendorf (morálně nesprávné jednání), jaké důsledky mělo ztotožnění pojmů odpovědnost a ručení v ABGB, resp. v jeho českých překladech, jak lze přesvědčivě vysvětlit sankční aspekty náhrady újmy (pretium affectionis, nemajetkové újmy, duševní útrapy etc.) či bezdůvodného obohacení v platném právu a mnoho dalších.

Pevně věřím, že dílo si pro výše uvedené kvality své čtenáře především v řadách odborné veřejnosti (ať již akademické, či té praktikující) najde.

doc. JUDr. PhDr. DAVID ELISCHER, Ph.D., katedra občanského práva PF UK v Praze