Úvodník legislativně přísudkový

autor: JUDr. Martin Vychopeň, předseda České advokátní komory
publikováno: 29.09.2014

Po skončení dovolených a školních prázdnin nepochybně většina advokátní veřejnosti zaznamenala, že počínaje dnem 1. 7. 2014 došlo k další změně advokátního tarifu (vyhl. č. 120/2014 Sb.). Podle sdělení Ministerstva spravedlnosti mělo jít o způsob, jakým zamezit údajně nepříznivému stavu při vymáhání drobných, zejména bagatelních pohledávek. Výsledek této snahy je ovšem tristní.

ČAK opakovaně vyjadřovala nesouhlas s navrhovanými řešeními a přijatá úprava s ní nebyla projednána tak, jak ukládá ministerstvu zákon o advokacii. Je nabíledni, že limit tzv. bagatelních sporů 50 000 Kč je výsměchem nejen spravedlnosti, ale i občanům tohoto státu, kdy pro valnou většinu z nich je částka 50 000 Kč částkou ekonomicky velmi významnou. Ale jak bylo posléze oznámeno, účelem je mimo jiné to, aby se lidé v těchto sporech na soudy raději neobraceli. Nevím, zda sním, či bdím.

Již od listopadu loňského roku jsem se osobně účastnil nesčetných jednání s různými zástupci Ministerstva spravedlnosti a spolu se mnou se jednání účastnili i další členové představenstva. Nezastírám, že obvykle jsme se k přednášeným návrhům vyjadřovali negativně, neboť nesplňovaly ani zadání, ani požadavky na spravedlivý proces, a sami jsme iniciativně předkládali i variantní návrhy. Tento postup ale v konečném důsledku vedl k tomu, že jsme byli označeni za nátlakovou advokátní lobby, náš nesouhlas s předkládanými návrhy byl označen za vydírání a advokátní komora za organizaci mafiánů.

Opakovaně jsme poukazovali na základní pravidla civilního procesu: Jsme si všichni rovni. Pokud jsme si rovni, pak se naše vzájemné spory řeší před nezávislými soudy, které rovnost účastníků musí respektovat, a to tak, že před nimi musí probíhat spravedlivý proces. Neoddělitelnou součástí spravedlivého procesu je právo na právní pomoc. V případě vítězství ve sporu má ten, kdo ve sporu zvítězil a tedy byl v právu, nárok na to, aby mu bylo nahrazeno to, co musel důvodně vynaložit na prosazení svého práva, tedy i na to, co musel vynaložit na právní pomoc. Posledně uvedené se často označuje jako ekonomický rozměr spravedlnosti. Tato, pro každého studenta práv naprosto jasná a neoddiskutovatelná pravidla, však byla poslední úpravou advokátního tarifu zcela popřena.

Advokátní tarif se bohužel v posledních letech stal politickou záležitostí. Je to smutné, ale je tomu tak. Nejdříve došlo z důvodu ničivých povodní v roce 1997 k procentuálnímu paušálnímu snížení odměn, které advokáti přijímali jako výraz solidarity. Následně ale docházelo k dalšímu snižování a restrikcím, a to bez ohledu na to, že existuje inflace, bez ohledu na to, že dochází ke zvyšování všech vstupních nákladů, nákladů na pracovní síly apod. Vypadá to, že jediným leitmotivem při úpravách tarifu je to, že advokáti jsou schopni vydělat si jinak. Pokud někdo z politiků či novinářů nemá téma, vhodným tématem je vždy snížení odměn advokátům. Ve světle výše zmíněného ekonomického rozměru spravedlnosti a spravedlivého procesu to neobstojí.

Pro mnohé z nás bude možná překvapením, že autory a propagátory popsaných změn a úprav jsou advokátní koncipienti a advokáti v politických řadách. Můj školitel mě vždycky učil, že advokacie není povoláním, nýbrž posláním a nejedná se o podnikání klasického druhu, neboť jde o práci s právem a spravedlností. Je evidentní, že naši kolegové v politických stranách na uvedené zcela zapomněli. Pokud se k tomu přidá ještě i veřejné osočování, napadání a útoky, pak nelze než některé z kolegů vyzvat, aby řady advokátů či advokátních koncipientů opustili, neboť nemají v advokacii co dělat.

Nejsmutnější je však moje zkušenost s tím, jak reálně vypadá legislativní proces. V propadlišti dějin zřejmě zmizela doba, kdy se nad legislativními úpravami scházeli moudří, vzdělaní a uvážliví právníci, kteří navrhovali změny jen v nezbytných případech, přičemž pečlivě analyzovali dostupné souvislosti každé zamýšlené právní úpravy. Dnešní legislativní kultura je taková, že legislativci se stávají osoby velmi mladého věku, bez jakýchkoliv legislativních, praktických i životních zkušeností a někdy mám pocit, že prosazují, co je zrovna v kanceláři napadne, aniž by zvažovali všechny dopady takových návrhů a úprav. Vedle toho se velmi módními staly zákonodárné iniciativy různých skupin poslanců, které jsou absolutně nepředvídatelné a chaotické a sledují zájmy zcela nečitelných struktur. Moc, která je těmto lidem svěřena, jim pak umožňuje prosazovat úpravy, které v praxi působí neřešitelné problémy. To je cesta do pekel a podle mého názoru to ohrožuje spravedlnost i stabilitu celé justice a významně porušuje spravedlnost i právní vědomí.

K dovršení všeho nedávno vláda na návrh předsedy Legislativní rady vlády (advokáta) odvolala z této rady všechny praktické advokáty napojené na Komoru, aby snad poukazováním na praktické problémy nemařili možnosti dalších a dalších novel a tím dosažení naprosté nepřehlednosti našeho právního řádu. Posledním zářným příkladem je obsáhlý pracovní návrh novely občanského zákoníku, možno říci největšího civilního předpisu, který neplatí ani deset měsíců a již je novelizován, byť byl pečlivě připravován, jak jsme opakovaně přesvědčováni, více než deset let. Marie Terezie se v hrobce obrací.

Advokacie nikdy nebyla ani odborovou organizací, ani politickou stranou, nicméně podstatou práce každého advokáta je práce s právem a právo se evidentně dostává do těžké krize. Advokáti mi opakovaně sdělují své připomínky a kritiku činnosti představitelů advokacie, nejčastěji způsobem „cožetamnahoředělámeakčemuvástamvlastněmáme“. Snažili jsme se ze všech sil, ale je evidentní, že naše snažení při jednáních se zástupci Ministerstva spravedlnosti, při jednáních s poslanci v Poslanecké sněmovně, bylo marné. Nepodařilo se nám ani prezentovat problematiku prostřednictvím médií, pro něž jsme bohužel jen zdroj senzacechtivých,

veskrze zkreslených a nepravdivých historek. Laickou veřejnost to pak buď vůbec nezajímá, nebo to vnímá v poloze „dobře advokátům tak“. Že jde v konečném důsledků o jejich peníze, nikoliv o peníze advokátů, nechápe.

Někteří z advokátů volají i po personálních opatřeních či svolání mimořádného sněmu; k personálním opatřením nepochybně dojde, nicméně z boje se neodchází. Svolání mimořádného sněmu podle mého soudu nic nevyřeší. Pro doplnění uvádím, že Česká advokátní komora, poprvé v dějinách, požádala, aby byla zařazena mezi oficiální připomínková místa. Byť může jít o požadavek problematický, neboť pak advokátní komora může být žádána o vyjádření k politicky ožehavým návrhům zákonů, jiné cesty zřejmě nebylo, když zástupci advokacie byli v podstatě z legislativního procesu zcela vyloučeni, a to především personálními opatřeními v Legislativní radě vlády.

Problémy řeším raději vyjednáváním, obvykle jsem se takto ostře nikdy nevyjadřoval, ale vzniklou situaci považuji za vážnou. Jeden z minulých vrcholných politiků, kteří byli nuceni odejít z politické scény za složitých okolností, trefně poznamenal, že k jeho největším chybám patřilo to, že neposlouchal rady advokátů…

Zdvořile proto žádám všechny své kolegy, aby výše uvedené prezentovali nejen na úrovních Poslanecké sněmovny a ministerstvech, ale i na úrovních lokálních, aby docházelo k postupné nápravě tohoto velmi nepříznivého stavu.

JUDr. Martin Vychopeň, předseda České advokátní komory