Ústavní soud zrušil tzv. lázeňskou vyhlášku
autor: redakce publikováno: 17.04.2014
Lázeňská vyhláška, jež omezila rozsah péče hrazené zdravotními pojišťovnami, zůstane v platnosti jen do konce letošního roku. Ústavní soud vyhověl dne 2. dubna 2014 návrhu skupiny senátorů na její zrušení, avšak odložil vykonatelnost svého nálezu, aby umožnil schválení nové úpravy. Ministerstvo zdravotnictví již dříve oznámilo, že chystá změny, které budou příznivější pro pacienty a pomohou také provozovatelům lázní. Podle ústavních soudců musí napříště rozsah hrazené lázeňské péče stanovit Parlament. Ústavní soud, Brno, TZ 16/2014
Plénum Ústavního soudu vyhovělo návrhu skupiny 21 senátorů Senátu Parlamentu České republiky a zrušilo uplynutím dne 31. prosince 2014 vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 267/2012 Sb., o stanovení Indikačního seznamu pro lázeňskou léčebně rehabilitační péči o dospělé, děti a dorost (dále též „lázeňská vyhláška“). Smyslem vyhlášky je podrobně vymezit, za jakých podmínek a v jakém rozsahu je lázeňská léčebně rehabilitační péče zdravotní službou hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Navrhovatelé především namítali, že indikační seznam měl být upraven zákonem nebo formou přílohy zákona a nikoliv pouhou vyhláškou a dále vyslovili domněnku, že výrazné omezení zejména možnosti opakované léčby, k němuž došlo v důsledku napadené vyhlášky, je příčinou poklesu využitelnosti lázeňských zařízení a s tím spojeného snížení kvality lázeňské péče, kdy tento stav může mít negativní vliv na zdraví občanů.
Ústavní soud v odůvodnění nálezu konstatoval, že lázeňská léčebně rehabilitační péče je jednou z forem zdravotní péče, na jejíž bezplatné poskytnutí má občan podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod nárok, jehož rozsah může být omezen pouze normou se sílou zákona. S ohledem na tzv. ústavní výhradu zákona by tedy odpověď na otázku, kdy je poskytovaná lázeňská léčebná péče hrazena z veřejného zdravotního pojištění, nebo kdy si ji musí hradit sám, měl dát po zjištění zejména zdravotního stavu pojištěnce přímo prováděcí zákon. V napadené vyhlášce je však stanoveno omezení délky léčebného pobytu a možnosti jeho prodloužení nebo opakování, jakož i omezení časového období, dokdy musí pacient tento pobyt nastoupit, resp. do kdy musí nastoupit případný opakovaný pobyt, přičemž důsledkem těchto omezení je, že léčebný pobyt není v rozsahu, který překračuje uvedené parametry, hrazen veřejnou zdravotní pojišťovnou. Ústavní soud zdůraznil, že zájem na nalezení rovnováhy mezi účinností léčby a její ekonomickou únosností je sice legitimní, nicméně její dosažení vyžaduje poměřování nejen medicínských, ale také ekonomických hledisek, což v sobě obsahuje nutnost politického rozhodování, které si vyhradil samotný zákonodárce. Skutečnost, že Ministerstvo zdravotnictví při stanovení délky léčebného pobytu a možnosti jeho nastoupení učinilo právě předmětné politické rozhodnutí ohledně rozsahu bezplatně poskytované lázeňské péče, lze názorně ilustrovat na tom, že přijetím napadené vyhlášky došlo bez jakékoliv změny zákonné úpravy k výraznému zkrácení základní délky léčebného pobytu z 28 na 21 dnů. Ke stanovení mezí práva na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění však může dojít pouze na základě rozhodnutí Parlamentu, což napadená vyhláška nerespektuje. Další námitky navrhovatelů ohledně nesouladu § 2 odst. 2 lázeňské vyhlášky se zákazem retroaktivity a ochranou legitimního očekávání a nepřípustného zásahu do samotné podstaty práv podle čl. 31 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud neshledal důvodnými.
Ústavní soud odložil vykonatelnost svého nálezu proto, aby zákonodárci vytvořil přiměřený prostor pro novou právní úpravu, neboť v případě okamžitého zrušení vyhlášky by zanikly v ní obsažené ekonomické nástroje regulace poskytování lázeňské léčebně rehabilitační péče, což by v extrémním případě mohlo vést i k destabilizaci tohoto sektoru zdravotní péče a zároveň by se významně snížila míra právní jistoty ohledně rozsahu, v jakém je poskytování této péče hrazeno z veřejného zdravotního pojištění.
Odlišná stanoviska k výroku nálezu si vyhradili soudci Stanislav Balík, Vladimír Kůrka a Michaela Židlická, odlišné stanovisko k odůvodnění si vyhradil soudce Jan Filip.
Zdroj: zde.
Nález sp.zn. Pl. ÚS 43/13 je včetně připojených odlišných stanovisek dostupný zde.