Ústavní soud zamítl ústavní stížnost obce Nové Heřminovy
publikováno: 21.11.2018
I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) zamítl ústavní stížnost obce Nové Heřminovy proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, neboť neshledal, že by těmito rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky na samosprávu, ochranu majetku a soudní ochranu podle čl. 100 odst. 1 a čl. 104 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka se u Krajského soudu v Ostravě domáhala zrušení Zásad územního rozvoje Moravskoslezského kraje v části, v níž tyto zásady vymezují plochu pro opatření ke snížení povodňových rizik v povodí horního toku řeky Opavy prostřednictvím vodní nádrže Nové Heřminovy, plochy a koridory doprovodných opatření a plochu pro přeložku silnice související se stavbou vodní nádrže. Ve svém návrhu namítala, že napadená část zásad územního rozvoje na ni bude mít likvidační vliv a že v průběhu pořizování zásad nebylo zkoumáno, zda jsou zamýšlená omezení stěžovatelky legitimní a zda stejného účelu nelze dosáhnout jinak. Krajský soud návrh zamítl. Stěžovatelka podle něj byla v průběhu pořizování zásad územního rozvoje pasivní a nedala odpůrci možnost se s těmito námitkami vypořádat. Krom toho uvedl, že pořizovatel si byl při přípravě sporné části zásad dobře vědom střetu mezi ochranou environmentálně cenného území Nízkého Jeseníku a stavbou betonové hráze vodní nádrže, oba zájmy dobře vyvážil a vypořádal při přípravě variant záměru (vybudování větší a menší nádrže). Stěžovatelka následně neuspěla ani u Nejvyššího správního soudu. Poté se obrátila na Ústavní soud.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu netrpí ústavně významnými vadami. Stěžovatelka zaměřila svou argumentaci jednak na tvrzení zásahu do samosprávného a kulturního společenství, jednak na tvrzení o nutnosti vypořádat námitky proti nezbytnosti stavby vodní nádrže. Ústavní soud však žádné z těchto námitek nemohl přisvědčit.
Stěžovatelka se před správními soudy domáhala zrušení zásad územního rozvoje, které představují výsledek samosprávného rozhodnutí Moravskoslezského kraje, s argumenty, které ovšem bez právně akceptovatelného důvodu dříve neuplatnila při pořizování těchto zásad. Jde přitom o zásadní výtky směřující proti samotné účelnosti stavby vodní nádrže. Za tohoto stavu nemohla být stěžovatelka úspěšná. Předmětné zásady územního rozvoje vychází nejen z prostého politického rozhodnutí o stavbě vodní nádrže: toto rozhodnutí je hajitelné též z odborných hledisek (nádrž může přispět k zamýšlené protipovodňové ochraně), zvolená varianta preferuje zachování části území stěžovatelky na úkor možné úrovně protipovodňové ochrany (z možných řešení bylo zvoleno to mírnější, ale méně efektivní) a záměr má být doprovázen protipovodňovými opatřeními v dalších dotčených obcích (zátěž nenese jen stěžovatelka), což ústavní stížnost nijak nezohledňuje. Lze tedy uzavřít, že Moravskoslezský kraj při výkonu samosprávy svého území dbal i na zájmy stěžovatelky, a to přestože její existence není ústavně zaručena (viz bod 36 odůvodnění) a ona sama ani své zájmy řádně nehájila.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 178/15 je dostupný zde.
Zdroj: Ústavní soud, Brno.