Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti policisty, který nesouhlasí s ukončením služebního poměru

Stěžovateli byl ke dni 22. 1. 2009 ukončen služební poměr na základě písemnosti (písemnost obsahuje záznam stěžovatele o odchodu ze školící místnosti a dále také prohlášení stěžovatele o tom, že se rozhodl ke dni 22. 1. 2009 ukončit svůj služební poměr), kterou stěžovatel adresoval kpt. Mgr. P. Š. Ten ji předal náměstkovi ředitele Krajského ředitelství policie Středočeského kraje pro službu kriminální policie a vyšetřování ve věcech služebního poměru, který o ukončení služebního poměru rozhodl. Stěžovatel toto rozhodnutí marně napadl odvoláním a následně podal ve věci žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji zamítl. Kasační stížnost stěžovatele byla posléze zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost částečně důvodná.

V ústavní stížnosti obsažená námitka stěžovatele, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, spočívá mj. v tvrzení stěžovatele, že v řízení před obecnými soudy opakovaně zdůrazňoval, že předmětná písemnost, na jejímž základě byl propuštěn ze služebního poměru, nebyla adresována příslušnému ani žádnému jinému služebnímu funkcionáři, a proto nemohla být podle § 175 odst. 4 zákona o služebním poměru postoupena příslušnému služebnímu funkcionáři jako prvoinstančnímu správnímu orgánu. Stěžovatel již v kasační stížnosti výslovně uvedl, že povinnost, ale i oprávnění, postoupit žádost příslušníka služebnímu funkcionáři je dle zákona o služebním poměru dána výlučně jinému služebnímu funkcionáři, tedy funkcionáři vymezenému ust. § 2 zákona o služebním poměru a funkcionáři, jemuž policejní prezident závazným pokynem postoupil část své zákonem svěřené pravomoci, a je spojena s povinností uvědomit o tom účastníka. Pokud by bylo uvedené ustanovení ignorováno, jak to učinil soud, mohl by i kolega příslušníka, který mu napsal na soukromý mail, že je již otrávený služebním poměrem a proto se rozhodl služební poměr skončit, postoupit služebnímu funkcionáři „žádost“ příslušníka o propuštění.

Ústavní soud zdůraznil, že služební poměr policisty vznikající a v posuzovaném případě i zanikající rozhodnutím jako mocenským aktem příslušného služebního funkcionáře, je svojí povahou veřejnoprávním a výrazně se tak odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním. Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, i když mělo být učiněno na vlastní žádost příslušníka, je výkonem veřejné moci a musí být vydáno jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon. V dané věci je tedy posouzení otázky, zda byl kpt. Mgr. P. Š. jako adresát předmětné písemnosti osobou, která byla podle zákona oprávněna předmětnou písemnost postoupit příslušnému služebnímu funkcionáři, zcela zásadní pro vydání ústavně konformního rozhodnutí ve věci. Ústavní soud je přesvědčen, že Nejvyšší správní soud nedostál povinnosti své rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se s námitkou stěžovatele, která je pro posouzení dané věci klíčovou, neboť Nejvyšší správní soud svůj závěr o zákonnosti postoupení předmětné písemnosti příslušnému služebnímu funkcionáři opřel o § 175 odst. 4 zákona o služebním poměru, aniž by tento svůj závěr řádně odůvodnil, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a Ústavnímu soudu tak nezbylo, než rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušit.

Pro účely dalšího rozhodování Nejvyššího správního soudu ve věci Ústavní soud připomíná, že podle zásady zákonnosti mohou vykonavatelé veřejné správy uplatňovat veřejnou moc jen způsoby, které jsou zákonem pro jejich rozhodování stanoveny, a dále, že analogii lze v oboru správního řízení použít toliko za omezujících podmínek – pouze v omezeném rámci za účelem vyplňování mezer procesní úpravy a dále pouze ve prospěch ochrany práv účastníků správního řízení, což platí i pro řízení o propuštění ze služebního poměru podle zákona o služebním poměru. Nejvyšší správní soud bude při svém dalším rozhodování právním názorem Ústavního soudu vázán.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2428/13 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud ČR http://www.usoud.cz/