Ústavní soud: Střet svobody slova a ochrany osobnosti
publikováno: 11.02.2015
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi byla porušena svoboda projevu stěžovatele. Žalobou, podanou ke Krajskému soudu v Praze, se Mgr. Ing. I. Ř. (vedlejší účastnice) domáhala, aby stěžovateli byla uložena povinnost omluvit se jí za výroky uvedené v rozhovoru pro studio ČT 24 dne 3. 5. 2011. Vedlejší účastnice požadovala omluvu za výroky „nezákonné chování poslankyně Ř., přivedlo město Ch. cu grunt o 8 milionů do dluhu“ a “zadlužila město Ch. o 8 milionů korun“. Tato tvrzení prý byla nepravdivá a s ohledem na to, že se jednalo o tvrzení skutková (a nikoliv hodnotové soudy), nelze je považovat za oprávněnou kritiku veřejně činné osoby.
Krajský soud v Praze žalobu zamítl a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání vedlejší účastnice rozsudek krajského soudu změnil a uložil stěžovateli povinnost zaslat vedlejší účastnici písemnou omluvu a uložil stěžovateli povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady prvostupňového i odvolacího řízení. Toto rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že výrok stěžovatele byl nepravdivý. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako důvodnou a ve svém nálezu definoval obecnější východiska, která se uplatní při rozhodování obdobných sporů. Při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či “komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou – typicky „hvězdy showbyznyzu“), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně, 8) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit.
Ústavní soud v nyní projednávané věci dospěl k názoru, že předmětný výrok (resp. určitá jeho část) byl skutkovým tvrzením, které, jak se posléze ukázalo, nebylo zcela v souladu s objektivním stavem reality. Jádro tohoto výroku bylo však racionálně založeno na veřejně dostupných podkladech, o jejichž správnosti neměl stěžovatel důvod pochybovat a proti nimž ani vedlejší účastnice nikterak veřejně nebrojila. Byť bylo později prokázáno, že předmětný výrok byl v určitých ohledech zavádějící a nepřesný, nelze jej bez dalšího považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatelky, a to i s ohledem na skutečnost, že se za šíření prokázaných nepřesností stěžovatel vedlejší účastnici následně omluvil (čímž byl v tomto rozsahu zásah do jejích osobnostních práv zhojen). Předmětný výrok byl politickým projevem kritizujícím osobu politicky činnou, a to pokud se týkalo jejího působení ve veřejné sféře. Projev byl sice poněkud expresivní, avšak nikterak nevybočil z obecně uznávaných pravidel slušnosti. Sama vedlejší účastnice přitom s ohledem na své kontroverzní vystupování musela očekávat, že bude veřejně kritizována. S ohledem na postavení stěžovatele rovněž nelze učinit závěr, že by si při ověřování pravdivosti výroku počínal nedbale a nikoliv s přiměřenou péčí.
Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích tyto okolnosti dostatečně nezohlednily, v důsledku čehož nesprávně (a nikoliv „nezbytně v demokratické společnosti“) upřednostnily osobnostní práva vedlejší účastnice před svobodou projevu stěžovatele. Úkolem těchto soudů bude posoudit daný případ znovu, přičemž jsou vázány právním názorem Ústavního soudu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2051/14 je dostupný zde.
Zdroj: Ústavní soud