Ústavní soud: Nárok na náhradu nemateriální újmy u osob rehabilitovaných podle zákona č. 119/1990 Sb.

I. V první věci dal Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 644/13  zapravdu stěžovateli, kterýbyl rehabilitován podle zákona o soudní rehabilitaci. Poté neúspěšně žádal Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany České republiky o dodatečné odškodnění, mj. o náhradu nemajetkové újmy. Stěžovatel podal dne 20. července 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu, kterou se domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč. Obvodní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť nárok nelze uznat podle zákona o soudní rehabilitaci, podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ani podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, neboť k omezení svobody stěžovatele došlo před účinností Úmluvy dne 18. března 1992 v právním řádu České republiky. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud zcela pominul nález Ústavního soudu ze dne 23. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497), ve kterém je překonána judikatura Nejvyššího soudu, na kterou v napadeném rozsudku odkazuje Městský soud v Praze.  Stěžovatel dále poukázal na 11 jiných srovnatelných případů [neoprávněné věznění před 18. březnem 1992 a následná rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci], ve kterých bylo právo na náhradu nemateriální újmy městským soudem uznáno. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhal zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivé odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

Ústavní soud rozhodl, že výše uvedenými rozsudky byla porušena základní práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na přiměřené odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a tyto rozsudky se ruší.

II. V druhé věci dal Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 2265/13 zapravdu stěžovateli, který byl rehabilitován podle zákona o soudní rehabilitaci, v návaznosti na to dne 27. prosince 2007 požádal stěžovatel Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany České republiky o odškodnění, žádosti bylo sdělením ze dne 10. května 2008 částečně vyhověno a stěžovateli byla přiznána částka ve výši 26 697 Kč jako dodatečné odškodnění za nezákonné odsouzení z roku 1950 a z roku 1952, ale v části spravedlivého zadostiučinění, kdy stěžovatel požadoval zaplacení 1 100 000 Kč, byla žádost odmítnuta. Následně podal stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu a po České republice – Ministerstvu spravedlnosti požadoval zaplacení částky 300 000 Kč jako nemajetkovou újmu. Obvodní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že pro neoprávněné věznění stěžovatele z roku 1952 Úmluva žádné nároky zakládat nemůže a z obecného principu spravedlnosti či na základě principu rovnosti práv občanů ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod, žádný nárok na odškodnění imateriální újmy pro stěžovatele nevyplývá. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší soud nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 23. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497), ve kterém je překonána judikatura Nejvyššího soudu. Stěžovatel dále poukázal na dvanáct jiných srovnatelných případů, ve kterých bylo právo na náhradu nemateriální újmy ve srovnatelných případech Obvodním soudem pro Prahu 2 nebo Městským soudem v Praze uznáno a na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. března 2013 sp. zn. IV. ÚS 3439/11, ze dne 30. dubna 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12 a ze dne 30. května 2013 sp. zn. II. ÚS 4877/12. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhal zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť se domníval, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na spravedlivé odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy a právo na respektování závaznosti právního názoru vysloveného opakovaně Ústavním soudem podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

Také v tomto případě Ústavní soud rozhodl, že výše uvedenými rozsudky byla porušena základní práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na přiměřené odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a tyto rozsudky se ruší.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 644/13 je dostupný  zde 

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2265/13 je dostupný  zde 

Zdroj: Ústavní soud ČR http://www.usoud.cz/