Ústavní soud k zápočtu doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody z důvodu těžké nemoci při rozhodování o podmíněném propuštění

Stěžovatel namítal, že stížností napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, na řádné projednání věci v jeho přítomnosti a bez průtahů, jakož i práva na ochranu zdraví. Stěžovatel argumentoval tím, dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody soudem z důvodu těžké nemoci je třeba započítat do doby výkonu trestu a to, že soudy o jeho odůvodněné žádosti o přerušení výkonu trestu nerozhodly, nelze přičítat k tíži stěžovateli. 

Ústavní soud konstatoval, že soudem určenou dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody z důvodu těžké nemoci odsouzeného je mj. pro účely podmíněného propuštění možné – v závislosti na soudcovském uvážení – započítat do doby výkonu trestu; nebylo-li vyhověno návrhu státního zástupce, aby se do výkonu trestu nezapočítávala doba přerušení trestu v souvislosti s poskytnutím léčebné péče ve zdravotnickém zařízení mimo věznici, pokud se tak stalo v důsledku toho, že si odsouzený způsobil újmu na zdraví úmyslně. Má-li však být zachován účel trestu, není dost dobře možné, aby soud bez dalšího započetl do výkonu trestu vždy celé období, představující i dobu několika měsíců či let, v němž odsouzený trest nevykonává (není umístěn ve zdravotnickém zařízení věznice, nebo mu dokonce ani není výkon trestu z důvodu těžké nemoci rozhodnutím předsedy senátu přerušen). Za takového stavu by mimoto bylo namístě zvažovat již aplikaci institutu upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody. 

Stěžovatel v posuzované věci fakticky nevykonával trest odnětí svobody v období celkově dvou let a osmi měsíců, během nichž se v civilním zdravotnickém zařízení léčil pro vážná onemocnění (z toho pro dobu jednoho roku a deseti měsíců nebylo o přerušení výkonu trestu přes žádosti stěžovatele soudem rozhodnuto). Nepochybně lze dospět k závěru, že tak rozsáhlým přerušením výkonu trestu bylo zeslabeno působení takových jeho funkcí, jako je funkce ochranná, výchovná, preventivní i represivní. Není tedy možné přisvědčit stěžovateli, že by celé toto období mělo být automaticky započteno do doby výkonu trestu a že by neprovedení tohoto zápočtu vedlo k závěru o protiústavnosti postupu státní moci. I když o návrzích stěžovatele na prodloužení přerušení výkonu trestu mělo být předsedou senátu rozhodnuto řádně a včas, výsledný závěr napadeného stížnostního soudu o otázce započtení doby léčení do výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění, ať již pozitivní či negativní, nelze vyjmout z oblasti jeho diskreční pravomoci, a za vzniklých konkrétních okolností zůstává v rovině podústavního práva. Zůstává-li ovšem po delší období opomenuto rozhodování o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, lze samozřejmě zvažovat, zda při řešení otázky započtení (byť velmi přiměřeně) nepřihlédnout i k době, po kterou u odsouzeného probíhala léčba těžké nemoci, aniž bylo o přerušení výkonu trestu formálně rozhodnuto.

Ústavní soud však musí zároveň konstatovat, že se jeho úvahy, respektující skutkový a právní rámec posuzované věci, pohybují v rovině systematické interpretace podústavního práva a postrádají ústavněprávní rozměr. Ten by nabyly toliko v případě, pokud by podobné okolnosti, jak jsou popisovány stěžovatelem v ústavní stížnosti, nadále přetrvávaly a dosáhly by takové intenzity porušení spravedlivého procesu, která by pro Ústavní soud založila oprávnění k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. 

Stěžovateli nic nebrání podat u soudu novou žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, při jejímž rozhodování obecné soudy vezmou v potaz v tomto nálezu vyložená kritéria. 

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3439/13 bude v brzké době zpřístupněn v databázi NALUS.

Zdroj: Ústavní soud ČR