Ústavní soud: K právu poškozeného na bezplatnou právní pomoc v trestním řízení a spravedlivé odměně advokáta

Nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2334/17

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátili stěžovatelé, kteří se domáhali zrušení usnesení obvodního soudu, kterým bylo v trestní věci odsouzeného podle § 51a odst. 1 a 4 a § 151 odst. 6 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“ či „tr. řád“), rozhodnuto, že stěžovateli, zmocněnci stěžovatelky, se stanoví odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 242 605 Kč (výrok I.) a že návrh stěžovatele co do zbytku uplatněného nároku ve výši 490 473,50 Kč se zamítá (výrok II.). Dále stěžovatelé navrhli zrušení usnesení městského soudu, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení obvodního soudu.

Podle názoru stěžovatelů vydáním napadených rozhodnutí došlo k zásahu do práv stěžovatelky zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a k zásahu do práv stěžovatele zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že stěžovatelce, vystupující v trestním řízení v postavení poškozené, nebyl plně přiznán nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně a že trestní soudy omezily tento nárok pouze na dobu po právní moci rozhodnutí o jeho přiznání, přestože podmínky bezplatné právní pomoci byly splněny po celou dobu trestního řízení. Stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 848/16, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná. Náklady na realizaci práva nemajetného poškozeného na právní pomoc podle stěžovatelů nemůže nést zmocněnec, neboť by tím mj. bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Stěžovatelé byli toho názoru, že dovozuje-li judikatura Ústavního soudu, že právo na právní pomoc a obhajobu obviněnému náleží již od počátku trestního řízení, odepření takového práva poškozenému by znamenalo razantní zásah do práva poškozeného na spravedlivý proces a představovalo by porušení rovnosti účastníků řízení.

V předmětné věci bylo napadeným usnesením obvodního soudu rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů stěžovateli, resp. o zamítnutí zbytku jím uplatněného nároku. Napadeným usnesením městského soudu pak byla zamítnuta stížnost, kterou podal právě a výhradně stěžovatel. Z uvedeného Ústavní soud dovodil, že byť napadená usnesení do jisté míry a zprostředkovaně souvisela s právy stěžovatelky vystupující v trestním řízení v pozici poškozené, bylo těmito usneseními rozhodováno výhradně o právech jejího zmocněnce, tedy stěžovatele. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu ke stěžovatelce podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem vyžádaného trestního spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je zčásti důvodná.

Ústavní soud připomněl, že výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dot­čených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).

Ústavní soud poukázal na to, že stěžovatel se ve své argumentaci odvolával na nález sp. zn. I. ÚS 848/16, v němž Ústavní soud dovodil, že obhájci, kterého si obviněný zvolil ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu, náleží – v případě, že je takový nárok obviněnému přiznán – odměna a náhrada hotových výdajů zpravidla ode dne podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, mj. proto, že k tomuto dni se nemajetnost obviněného také osvědčuje. Ze stejného názoru pak Ústavní soud vycházel i ve svém dalším nálezu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2295/16.

Ústavní soud konstatoval, že v nyní projednávané věci se sice nejedná o právo obviněného na bezplatnou obhajobu, ale o právo poškozeného na bezplatné právní zastoupení zmocněncem, nicméně obě tato práva mají stejný základ. Ten spočívá v tom, že základní práva a svobody svědčí všem osobám bez rozdílu majetku (srov. čl. 3 odst. 1 Listiny) a že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení (srov. čl. 37 odst. 2 Listiny).

Z uvedeného Ústavní soud dovodil, že nejen právo obviněného na obhajobu, ale také práva dalších účastníků trestního řízení (včetně poškozeného) musí být zajištěna všem, tedy stejně osobám majetným i nemajetným. Proto, může-li si majetný poškozený smluvně zajistit a zaplatit zmocněnce, a realizovat tak své právo na právní pomoc, musí být zajištěno, aby možnost efektivního výkonu tohoto práva měl i nemajetný poškozený. Náklady na realizaci práva nemajetného poškozeného na právní pomoc pak nemůže nést toliko zmocněnec – advokát, který s převzetím jeho zastupování z dobré vůle souhlasil, neboť by tím byla ohrožena jeho konkurenceschopnost v rámci volného trhu s právními službami (byl by znevýhodněn vůči jiným advokátům) a rovněž by bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací.

Ústavní soud konstatoval, že právo na právní pomoc poškozenému náleží již od počátku trestního řízení a vztahuje se na všechny jeho fáze, což je zřejmé z dikce čl. 37 odst. 2 Listiny. Rovněž nemajetnému poškozenému tedy náleží toto právo, přičemž meze tohoto práva určuje ust. § 51a odst. 1 tr. řádu. Toto ustanovení je nicméně s ohledem na větu první čl. 4 odst. 4 Listiny třeba vykládat v kontextu obecnějšího práva na právní pomoc, které bezpochyby náleží i nemajetným (srov. čl. 3 odst. 1 Listiny, podle kterého se základní práva zaručují všem bez rozdílu majetku), a tedy při respektování výše naznačených principů.

Vzhledem k výše uvedenému je podle názoru Ústavního soudu nutné závěry, k nimž Ústavní soud dospěl ve výše citovaných nálezech sp. zn. I. ÚS 848/16 a IV. ÚS 2295/16, vztáhnout právě i na ust. § 51a odst. 1 tr. řádu. Toto ustanovení je proto třeba interpretovat tak, že zmocněnci, kterého si poškozený zvolil ještě před přiznáním nároku na bezplatnou právní pomoc poskytovanou zmocněncem, náleží – v případě, že je takový nárok poškozenému přiznán – odměna a náhrada hotových výdajů zpravidla ode dne podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou právní pomoc, což je také den, ke kterému se nemajetnost poškozeného osvědčuje. Podle názoru Ústavního soudu nelze přijmout interpretaci, jež jde k tíži zmocněnce – advokáta, který na sebe z dobré vůle převzal finanční riziko spojené se zastupováním nemajetného poškozeného, a který tak nejen v zájmu poškozeného, ale i v zájmu spravedlnosti jako takové de facto plní roli absentujícího systému právní pomoci nemajetným.

Ústavní soud konstatoval, že v případě stěžovatelů trestní soudy ust. § 51a odst. 1 tr. řádu tímto ústavně konformním způsobem nevyložily. Stěžovatelce byl usnesením soudkyně obvodního soudu přiznán nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně. Napadeným usnesením obvodního soudu pak sice byla stěžovateli přiznána odměna a náhrada hotových výdajů, avšak až za dobu od právní moci rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou právní pomoc, nikoliv od data podání návrhu na přiznání tohoto nároku.

Ústavní soud dovodil, že tím, že trestní soudy stěžovateli nepřiznaly odměnu a náhradu hotových výdajů za činnost prováděnou v období mezi podáním návrhu na přiznání nároku na bezplatnou právní pomoc poskytovanou zmocněncem a právní mocí rozhodnutí, jímž byl tento nárok přiznán, povinnost jejich úhrady fakticky přenesly na nemajetnou poškozenou, tj. stěžovatelku. Stěžovatele pak uvedly do situace, kdy by si měl u nemajetného poškozeného nárokovat splnění svých finančních nároků, ačkoliv jeho zastupování přebíral z dobré vůle a s vědomím, že se jedná o osobu nemajetnou.

Ústavní soud nepřijal argumentaci městského soudu, který odmítl závěry obsažené v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 848/16 vztahovat i na případy zastupování poškozeného zmocněncem. Takový přístup totiž naprosto ignoruje výše zmíněné právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, které svědčí každému, tedy i osobě vystupující v trestním řízení v pozici poškozeného. Městský soud navíc nevěnoval žádnou pozornost právu stěžovatele zakotvenému v čl. 26 odst. 3 Listiny, tj. právu získávat prostředky pro své životní potřeby prací, jehož porušení shledal Ústavní soud v obou výše citovaných nálezech.

Ústavní soud uvedl, že městský soud dále argumentoval tím, že poškozená měla právo na bezplatnou právní pomoc podle § 5 odst. 1 zák. č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obětech trestných činů“), a jestliže se s ní nespokojila, byla to jen její volba a náklady na právní zastoupení zmocněncem musí nést až do okamžiku právní moci rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou právní pomoc sama. Takový přístup je však podle názoru Ústavního soudu naprosto nepřijatelný, neboť v podstatě směřuje k určité formě sankcionování poškozeného za to, že využil svého zákonného práva a nechal se v řízení zastupovat zmocněncem. Městský soud navíc nevzal v úvahu ust. § 6 odst. 1 zák. o obětech trestných činů, podle kterého je bezplatná právní pomoc poskytována oběti za podmínek a v rozsahu stanoveném v jiném právním předpise, přičemž tímto jiným právním předpisem je právě trestní řád. Ustanovení zákona o obětech trestných činů týkající se poskytování odborné (tedy mj. i právní) pomoci obětem trestných činů podle Ústavního soudu v žádném případě nevylučují aplikaci ust. § 51a tr. řádu.

Ústavní soud konstatoval, že rozhodováním o výši odměny stěžovatele na základě ústavně nekonformní interpretace ust. § 51a odst. 1 tr. řádu obvodní soud a městský soud porušily ústavně zaručené právo stěžovatele zakotvené v čl. 26 odst. 3 Listiny, tj. právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, resp. z něj vyplývající právo na přiměřenou odměnu za přispění k výkonu spravedlnosti.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zák. o Ústavním soudu usnesení městského soudu a výrok II. usnesení obvodního soudu zrušil; ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. o Ústavním soudu odmítl.

Rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.