Ústavní soud k platům soudců obecných soudů

Ústavní soud v nálezu zopakoval ústavní východiska pro stanovení platů soudců, která formuloval již ve svých předchozích třinácti nálezech, v nichž se danou problematikou zabýval. Stručně vyjádřeno: (1) posouzení ústavnosti platových restrikcí vůči soudcům spadá do rámce vymezeného principem soudcovské nezávislosti, (2) ústavní postavení soudců na straně jedné a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy, na straně druhé, se vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje, z čehož plyne i rozdílný dispoziční prostor pro zákonodárce k platovým restrikcím vůči soudcům ve srovnání s dispozičním prostorem k takovým restrikcím v jiných oblastech veřejné sféry, (3) zásah do materiálního zabezpečení soudců garantovaného zákonem nesmí být výrazem svévole zákonodárce, nýbrž musí být, vycházeje ze zásady proporcionality, odůvodněn výjimečnými okolnostmi, např. tíživou finanční situací státu, přičemž i za splnění této podmínky musí být zohledněna odlišnost funkce soudců a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy.

V odůvodnění nálezu pak výslovně uvedl, že již z předchozího rozhodnutí, v němž Ústavní soud posuzoval snížení platové základny z trojnásobku na 2,5násobek, jednoznačně plynulo, že je omezen jakýkoliv prostor pro zákonodárce tak, že je nezbytné s ohledem na dlouhodobé legislativní zmrazení a faktické snížení platů soudců obecných soudů vrátit právní úpravu platové základny soudců na původní trojnásobek. Ústavní soud k tomu v nálezu konkrétně uvedl: „Pokud exekutivní i zákonodárná moc neuměla či nechtěla závěry Ústavního soudu pochopit, nezbývá než zcela přímočaře konstatovat: snížení relativních hodnot v systému odměňování soudců bylo důsledkem dlouholetého zmrazení platové základny v prvním desetiletí po roce 2000, o čemž exekutiva i zákonodárná moc měla dobře vědět, včetně toho, že odmrazení po delší době musí být spojeno s jistým skokovým navýšením, má-li jít toliko o zmrazení, a ne o cílený postup směřující k trvalému snížení relativních poměrů, nadto šlo o důsledek cíleného tlaku (dokumentovatelného citacemi z důvodových zpráv v řadě nálezů Ústavního soudu) na snížení platů soudců a jejich sblížení s platy úřednictva (ovšem nebylo nikdy řečeno které jeho skupiny)“.

Ústavní soud dále neakceptoval zdůvodnění snížení platové základny soudců na 2,75násobek přílišným zatížením státního rozpočtu, byla-li by platová základna stanovena na trojnásobek. Naopak nález Ústavního soudu dokládá, že platy soudců podléhaly významnému reálnému poklesu své hodnoty (patrně jako žádné skupině zaměstnanců odměňovaných ze státního rozpočtu) v důsledku zásahů v letech 2002–2010, kdy se v oblasti odměňování ve veřejné sféře neuplatnila žádná úsporná opatření, jež by se projevila v údaji o průměrné mzdě v nepodnikatelské sféře. Podle veřejně dostupných údajů ČSÚ průměrná hrubá měsíční mzda v nepodnikatelské sféře v letech (přepočtené počty) 2000 – 2013 ani v jednom roce neklesla, a to ani v letech deklarovaných jako období krize; do roku 2009 je vykazován růst 4,2–9,5 %, v roce 2010 a 2011 stagnace (růst 0,2 %), v roce 2012 růst 2,2 % a v roce 2013 růst 0,9 %.  A dále podle veřejně přístupných údajů (Informační systém o průměrném výdělku publikovaný na www.mpsv.cz) medián hrubého měsíčního platu nejvyšších státních úředníků ústředních státních orgánů naopak vzrostl mezi lety 2012 a 2013 z 80 271 (revidované výsledky ke dni 26. března 2014) na 84 139 Kč (výsledky ke dni 26. března 2014; průměr činil v roce 2013 hodnotu 91 398 Kč).

Z toho Ústavní soud uzavřel, že platová základna soudců snížená od roku 2013 z trojnásobku na 2,75násobek, tedy o 8,3 %, se vymyká mírnému růstu průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře (přepočtené počty) podle údajů ČSÚ v tomtéž období a už vůbec není v korelaci k cca 4,6% růstu mediánu průměrného platu nejvyšších státních úředníků mezi lety 2012 a 2013. Jak Ústavní soud připomněl, platy soudců jsou navíc stanoveny fixní částkou a na rozdíl od státních úředníků je nelze navyšovat přiznáváním žádných odměn.
Ústavní soud shledal protiústavnost rovněž v tom, jakým způsobem byla novela č.  11/2013 Sb. přijata, a vznesl obecnou kritiku toho, že soudní moc zastoupená dvěma nejvyššími soudy není politickou reprezentací při zásazích do odměňování soudců konzultována. Za neústavní Ústavní soud označil též čl. II zákona č. 11/2013 Sb., což je přechodné ustanovení, v jehož důsledku se snížená platová základna měla použít poprvé pro plat soudce za leden 2013. Toto ustanovení bylo vloženo do zákona s ohledem na to, že účinnost zákona byla stanovena dnem 1. ledna 2013, byť ve Sbírce zákonů byl zákon vyhlášen až 17. ledna 2013. Ačkoliv Ústavní soud shledal protiústavnost takového ustanovení a postupu zákonodárce, nepřistoupil k jeho derogaci, která by vedla k ještě většímu zásahu do ústavním pořádkem chráněné hodnoty nezávislosti soudce, totiž k absenci právního základu pro materiální zabezpečení soudců v období měsíce ledna 2013.

Závěrem Ústavní soud vysvětlil, že jeho závěry se uplatní toliko pro futuro, a nelze je aplikovat ve sporech, které od ledna 2013 vedou soudci se státem před obecnými soudy, a to ani v případě, z něhož nyní projednávaný návrh na zrušení právní úpravy vzešel. Ústavní soud tak učinil s ohledem na to, že zpětné doplacení těchto částek by znamenalo nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k  růstu napětí mezi společností a soudci. Ústavní soud v tomto směru apeloval na soudce jako skupinu, která by měla představovat skutečnou elitu společnosti, aby uplatnila větší míru velkorysosti a vstřícnosti. 

Soudcem zpravodajem nálezu byla Milada Tomková, odlišné stanovisko uplatnili soudci Jan Musil, Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek.

Znění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 včetně odlišných stanovisek je dostupné  zde.

Zdroj: Ústavní soud ČRhttp://www.usoud.cz/.