Ústavní soud: K otázce zveřejnění obrazového záznamu (fotografie) z kamery zachycující osobu podezřelou z krádeže

Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3565/16 

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se domáhala zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

V předmětné věci byla stěžovatelce rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů uložena pokuta 5 000 Kč za dva správní delikty spáchané podle § 45 odst. 1 písm. c) a i) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Prvního deliktu se měla stěžovatelka dopustit tím, že zveřejnila (a to na dobu nejméně šesti dní) na svých webových stránkách na sociální síti Facebook obrazový záznam (fotografii) z kamery zachycující osobu podezřelou z krádeže, čímž měla porušit povinnost zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny [§ 5 odst. 1 písm. f) zák. o ochraně osobních údajů].

Druhého deliktu se měla stěžovatelka dopustit tím, že neoznámila svůj záměr zpracovávat osobní údaje prostřednictvím kamerového systému (kamery) před zahájením zpracování (§ 16 zák. o ochraně osobních údajů). Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že stěžovatelka současně s fotografií zveřejnila také výzvu, ve které prosí o pomoc s tím, že tento muž odcizil z provozovny nové elektrokolo. Stěžovatelka požádala, aby v případě, že jej bude někdo identifikovat, jí tuto skutečnost sdělil na uvedené telefonní číslo, s tím, že za informaci nabízí finanční odměnu. Stěžovatelka požádala o další sdílení této fotografie zloděje. Po zveřejnění fotografie stěžovatelka oznámila Policii České republiky odcizení kola a předala jí kamerový záznam.

Rozklad podaný stěžovatelkou předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů zamítl, neboť se ztotožnil se závěry ohledně spáchání obou správních deliktů. K prvnímu deliktu shodně s prvostupňovým orgánem dospěl k závěru, že stěžovatelka zpracovávala osobní údaje ve smyslu § 4 písm. e) zák. o ochraně osobních údajů, přičemž neměla k pořizování záznamu kamerou ani k jeho zveřejnění souhlas subjektu údajů (osoby podezřelé z protiprávního jednání). Shromažďování osobních údajů jednou kamerou v provozovně stěžovatelky bylo však za účelem ochrany jejího majetku a záběr kamery byl přiměřený, proto byla naplněna výjimka podle § 5 odst. 2 písm. e) zák. o ochraně osobních údajů. Oproti tomu zveřejnění fotografie ze záznamu bylo v rozporu s účelem, pro který byly osobní údaje shromážděny. Záznam je určen k tomu, aby napomohl zjistit pachatele a dopadnout ho, avšak k samotnému dopadení jsou určeny příslušné orgány veřejné moci [Policie České republiky může vyhlásit pátrání, zveřejnit osobní údaje subjektu dle § 81 písm. a) bod 2. zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky]. Je nepodstatné, že zveřejnění napomohlo k dopadení pachatele. Zveřejnění bylo v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života.

Na základě žaloby stěžovatelky, směřující pouze do části týkající se posouzení prvního deliktu, městský soud rozsudkem obě rozhodnutí správních orgánů zrušil. Městský soud uvedl, že dle správních orgánů bylo zveřejnění fotografie v rozporu s účelem shromažďování osobních údajů, avšak není zřejmé, v čem daný rozpor spočíval; účelem shromažďování osobních údajů byla ochrana majetku, přičemž zveřejnění fotografie vedlo k dopadení pachatele a s ochranou majetku úzce souviselo. Dále uvedl, že i pokud by zveřejnění osobních údajů nesplňovalo účel shromažďování těchto údajů, je třeba se zabývat právním titulem podle § 5 odst. 2 písm. e) zák. o ochraně osobních údajů. Dle městského soudu by princip proporcionality (tj. poměřování v kolizi stojícího práva na ochranu majetku stěžovatelky a práva na ochranu soukromí podezřelého) měl vést k závěru o nenaplnění nebezpečnosti zveřejnění osobních údajů.

Na základě kasační stížnosti Úřadu pro ochranu osobních údajů Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka porušila § 5 odst. 1 písm. f) zák. o ochraně osobních údajů, neboť účelem pořizování kamerového záznamu je ochrana majetku a shromažďování osobních údajů o případné protiprávní činnosti; není jím naopak pořizování záznamů pro jejich další zveřejňování. Je zde možnost předat zaznamenané osobní údaje příslušným orgánům veřejné moci k dopadení pachatele. Zveřejnění fotografie nebylo kryto § 3 odst. 6 písm. d) zák. o ochraně osobních údajů a nelze užít ani právní titul podle § 5 odst. 2 písm. e) zák. o ochraně osobních údajů, neboť zveřejnění nebylo nezbytné pro ochranu práv stěžovatelky. Podle názoru Nejvyššího správního soudu není prostor pro test proporcionality; zákon sám přímo stanoví hranice mezi právem na ochranu majetku stěžovatelky a právem na ochranu osobních údajů podezřelého pachatele; právo na ochranu majetku stěžovatelky je saturováno instalací kamery a pořizováním záznamu, včetně možného předání těchto záznamů příslušným orgánům.

Následně ve věci znovu rozhodoval městský soud, který žalobu stěžovatelky zamítl, přičemž poukázal na závazné právní závěry Nejvyššího správního soudu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že Nejvyšší správní soud se měl zabývat střetem dvou práv, a sice práva stěžovatelky na ochranu majetku a práva pachatele na ochranu osobních údajů. Nesouhlasí s tím, že jakékoliv jiné nakládání se záznamem (bez souhlasu subjektu údajů), než je předání příslušným orgánům, je excesem. Nejvyšší správní soud nepřípustně omezil její právo na ochranu majetku. Stěžovatelčino nakládání se záznamem nebylo jeho „zneužitím“ ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09 (U 4/56 SbNU 841), na které poukazovaly správní soudy; podstatné jsou naopak skutkové okolnosti zveřejnění.

Stěžovatelka záznam zveřejnila za účelem dohledání vlastního odcizeného majetku; fotografie byla doplněna pravdivým sdělením o tom, že daná osoba odcizila kolo; stěžovatelka nemohla tímto postupem nijak zasáhnout do práva na ochranu soukromí pachatele. Policie České republiky by se záznamem stěží naložila efektivněji než stěžovatelka; zveřejnění záznamu Policií České republiky by nebylo „šetrnější“ k právům pachatele. Pravděpodobnost dopadení pachatele bez zveřejnění fotografie by přitom byla velmi malá, o čemž svědčí i statistiky.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou namítaného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatoval, že napadená rozhodnutí vycházejí z relevantních zákonných ustanovení a obsahují odůvodnění, která nevykazují žádné nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval. V dané věci je zřejmé, že orgány veřejné moci posuzovaly zpracovávání osobních údajů stěžovatelkou jako správkyní, a sice shromažďování osobních údajů (snímání kamerou a ukládání po určitou dobu na záznamu) a dále zveřejnění části záznamu ve formě jedné fotografie se zachyceným subjektem údajů. Šlo tedy o posuzování více úkonů či operací stěžovatelky s osobními údaji. U těchto způsobů zpracovávání osobních údajů dospěly k přiléhavému závěru, že mohlo být dotčeno právo subjektu údajů na ochranu soukromého života ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny. Jinými slovy, vyhodnotily, že dané způsoby zpracovávání zcela nevylučovaly, s ohledem na podstatné okolnosti a dosavadní judikaturu, možný zásah do soukromí subjektu údajů, proto dále zkoumaly naplnění zákonných podmínek pro takový zásah.

Ústavní soud poukázal na to, že v případě pořizování záznamu na kameru měly správní orgány i správní soudy shodně za to, že stěžovatelka splnila povinnosti správce (§ 5 odst. 1 zák. o ochraně osobních údajů), avšak k legálnosti takového zpracovávání jí chyběl primární právní titul, kterým je souhlas subjektu údajů (§ 5 odst. 2 věta první zák. o ochraně osobních údajů). Dospěly však následně k závěru, že daného souhlasu nebylo třeba, neboť stěžovatelka splňovala v daném případě jednu z výjimek (resp. svědčil jí jiný právní titul), jež umožňují absenci daného souhlasu. Pořizování záznamu na kameru totiž bylo podle nich nezbytné pro ochranu stěžovatelčina majetku, zaznamenání případné protiprávní činnosti a pachatele, přičemž nad tímto jejím právem či zájmem nepřevážilo ani právo subjektů údajů na ochranu jejich soukromého života [§ 5 odst. 2 písm. e) zák. o ochraně osobních údajů]. V této části stěžovatelka nevznesla v ústavní stížnosti polemiku.

Ústavní soud dále konstatoval, že odlišné závěry jsou pak zřejmé ohledně zveřejnění osobního údaje (fotografie) na sociální síti. Podle správních orgánů i správních soudů stěžovatelka porušila jednu z povinností správce, neboť účel zveřejnění osobního údaje nebyl v souladu s účelem shromažďování daných osobních údajů kamerovým záznamem [§ 5 odst. 1 písm. a), f) zák. o ochraně osobních údajů]; stěžovatelka přitom neměla ani souhlas subjektu údajů ke zpracovávání údajů k jinému účelu. V rozhodnutích správních orgánů a správních soudů je přitom přehledně identifikován účel pořizování záznamu na bezpečnostní kameru, který vyhodnotily tyto orgány veřejné moci jako legální a legitimní. Takovým účelem je podle nich zachycení případné protiprávní činnosti na majetku stěžovatelky a pachatele (osoby podezřelé) na kameru, a umožnění (usnadnění, urychlení) identifikace pachatele; záznam není v případě bezpečnostních kamer pořizován

pro účel jeho zpřístupnění široké veřejnosti samotným správcem. Oproti tomu zveřejnění fotografie (s doprovodným textem) stěžovatelkou mělo za účel označení subjektu údajů veřejně za pachatele a vyhledání tohoto subjektu údajů za pomoci neurčitého počtu třetích osob (veřejnosti).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala obdobně jako v předchozích řízeních, že pro obě operace zpracování osobních údajů (nahrávání na záznam i zveřejnění) byl dán shodný účel, a sice „ochrana jejího majetku“, avšak nijak tím relevantně nevyvrátila úvahy a závěry orgánů veřejné moci, které v souladu s požadavky a smyslem zákona (zákon o ochraně osobních údajů) definovaly či popsaly dostatečně určitě účel každého z uvedených způsobů zpracovávání osobních údajů. Přehledně vyložily, že účel „ochrany majetku“ je v případě kamerových systémů se záznamem naplněn právě možností instalovat kameru a ukládat snímané osobní údaje, které umožní identifikaci subjektu údajů, a mohou být použity jako důkaz v příslušném řízení (občanskoprávním, přestupkovém, trestním); nemůže však zahrnovat postup stěžovatelky nahrazující činnost příslušných orgánů veřejné moci [k zákonem stanovenému postupu těchto orgánů a užití osobních údajů k odlišnému účelu v rámci jejich činnosti srov. § 3 odst. 6 písm. d) a § 5 odst. 1 písm. f) větu druhou zák. o ochraně osobních údajů]. Ústavní soud neshledal, že by tyto závěry orgánů veřejné moci ve věci stěžovatelky představovaly libovůli nebo jiné vybočení z ústavních mezí.

K námitce stěžovatelky, že i v případě zveřejnění fotografie měla být aplikována výjimka podle § 5 odst. 2 písm. e) zák. o ochraně osobních údajů, a to v rámci posuzování možnosti dalšího zpracovávání osobních údajů k jinému účelu bez souhlasu subjektu údajů, Ústavní soud uvedl, že rovněž s tímto aspektem se rozhodující orgány vypořádaly. Ústavní soud předně poukázal na to, že daná výjimka, podle které lze zpracovávat osobní údaje i bez souhlasu subjektu údajů, resp. v daném případě bez souhlasu subjektu údajů zpracovávat osobní údaje k jinému účelu, než byly shromážděny, obsahuje dvě podmínky.

První je podmínka nezbytnosti takového zpracovávání osobních údajů (k jinému účelu) pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce. Druhou je podmínka, podle které nesmí nad těmito právy či zájmy správce převážit právo na ochranu soukromého a osobního života subjektu práv (poměřování práv).

Podle názoru Ústavního soudu je přitom třeba naplnit obě podmínky, aby došlo k aplikaci dané výjimky. Podle obsahu všech rozhodnutí ve věci správního deliktu stěžovatelky nebyla shledána splněnou již první z podmínek (bylo proto nadbytečné se zabývat poměřováním v kolizi stojících práv). Rozhodující orgány poukázaly na primární a zákonné možnosti stěžovatelky, konkrétně kompetence příslušných orgánů veřejné moci (zejména orgánů činných v trestním řízení) a v rozhodnutích popsaly, že stěžovatelka zveřejnila fotografii, avšak také kontaktovala Policii České republiky a předala jí celý záznam z kamery.

V průběhu předchozích řízení stěžovatelka zjevně relevantně nezpochybnila závěr o absenci „nezbytnosti“ zveřejnění fotografie samotnou stěžovatelkou na sociální síti. Ostatně stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvedla, že danou fotografii by zřejmě zveřejnila i Policie České republiky, tento možný postup Policie České republiky nezpochybnila, což nepodporuje názor stěžovatelky, že by zveřejnění samotnou stěžovatelkou bylo nezbytné, jediné přístupné a efektivní řešení k ochraně jejích majetkových práv. Z celého řízení ani z ústavní stížnosti, uvedl Ústavní soud, navíc neplyne, že by Policie České republiky při předání záznamu odmítla plnit své zákonné povinnosti; stěžovatelka v průběhu řízení proti postupu Policie České republiky nic nenamítala.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.