ÚS zamítl ústavní stížnost Římskokatolické farnosti kvůli vlastnictví pozemků

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) zamítl ústavní stížnost Římskokatolické farnosti – prelatury Český Krumlov směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhala určení, že je Česká republika vlastníkem konkrétních pozemků v katastrálním území Besednice, představujících historický majetek stěžovatelky. Obecné soudy dospěly k závěru, že sporné pozemky přešly podle § 2a a 2b zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí rovným dílem do vlastnictví městysu Besednice a města Trhové Sviny. Pozemky byly k 31. 12. 1949 přiděleny přídělovou listinou do majetku lesního družstva obcí, obce pozemky 16. 12. 1949 převzaly a staly se jejich vlastníky. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména tvrdila, že nebyly splněny podmínky přechodu pozemků ze státu na žalované obce, a obecným soudům vytýkala, že ustanovení § 2a a 2b zákona č. 172/1991 Sb. interpretovaly a aplikovaly ústavně nekonformním způsobem, čímž porušily její vlastnické právo (resp. legitimní očekávání) a také právo na řádný proces. Dané pochybení spatřuje v tom, že soudy poskytly ochranu právům města Trhové Sviny a městysu Besednice k majetku, který jim nebyl historicky přidělen, aniž by poměřoval kolidující právo církevního subjektu na vydání majetku, který ho vlastnil více než 400 let. Stěžovatelka se dovolává výkladového principu in favorem restitutionis a poukazuje zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (Restituce církevního majetku - "blokační" ustanovení § 29 zákona o půdě), na základě kterého mělo vzniknout nejen její legitimní očekávání vydání restitučního zákona, ale také vydání jejího historického majetku státem podle takto přijaté právní úpravy, kterého se stát nemůže zbavit účelově restriktivním výkladem. Ohledně námitky finanční náhrady pak stěžovatelka uvedla, že její vyplacení sleduje primárně jiné než restituční cíle a zákon nezakládá žádnou souvislost mezi vydáním majetku a finanční náhradou.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Právní věty:

I. K porušení práva na tzv. legitimní očekávání na vydání historického církevního majetku v restituci (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) nedochází v případě, bylo-li toto očekávání založeno v potřebě budoucího vydání zákona, nikoli v důvěře v již státem vydaný právní akt, který by konkrétně jeho předmět a konkrétní subjekty vymezil.

II. Je proto třeba rozlišovat mezi státem vytvořenou právní situací, ve které subjekt práva mohl jednat v důvěře, že účinky jeho právního jednání a případné výdaje (investice) nebudou následným jednáním státu zmařeny, a právní situací, kdy takové očekávání mohlo spočívat jen v tom, že stát (zákonodárce) přechodný stav ukončí vydáním zákona, který teprve předmět restituce, a dotčené subjekty, popř. další náležitosti bude konkretizovat; argument tzv. legitimního očekávání již proto nelze uplatnit tam, kde proti němu stojí výslovná zákonná úprava, která toto legitimní očekávání konkretizuje.

III. Protože legitimní očekávání, založené v § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, bylo „transformováno“ zákonem č.  428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), do konkrétních majetkových práv konkrétních subjektů práva, přestalo již ve své původní podobě existovat; lze se proto dovolávat těchto majetkových práv jen tak, jak je vymezil zákonodárce, jehož postup byl shledán ústavně konformním.

IV. Paušální finanční vypořádání podle § 15 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je součástí zmírnění majetkových křivd (tam, kde zákonodárce možnost vydání majetku z různých důvodů nepřipustil), přičemž jeho realizace v ročních splátkách byla podmíněna souhlasem dotčených církevních subjektů ve formě uzavření smlouvy o vypořádání podle § 16 tohoto zákona. Při jeho ústavně konformním výkladu proto nutno vycházet z toho, že nejde pouze o rozhodnutí zákonodárce, nýbrž i o následné uzavření předmětných smluv (jeho occasio et ratio legis), zakládající legitimní očekávání obou stran, že dosažená dohoda bude dodržována jako výsledek jednání s dotčenými církevními subjekty.

V. Bylo věcí zákonodárce, jenž vycházel při přípravě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi rovněž z jednání s dotčenými subjekty, aby zvážil právní důsledky blokace převodů majetku, nikoli však jeho přechodů prováděných následně z jeho rozhodnutí. Takové rozhodnutí ve formě zákona třeba považovat za platné do doby, než dojde ke změně nebo zrušení takového zákona nebo jeho ustanovení. V posuzovaném případě zákonodárce zpětně – ani retroaktivně, ani retrospektivně – do právních poměrů založených následnými změnami zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky nezasáhl, nehledě na to, jaký by to mohlo mít racionální důvod.

Lze tedy shrnout, obecné soudy v právě projednávaném případě svým postupem neporušily právo na tzv. legitimní očekávání na vydání historického církevního majetku v restituci, neboť v tomto případě argument tzv. legitimního očekávání nemohla stěžovatelka uplatnit, resp. nemohl se vztahovat na jí nárokované pozemky. Nelze legitimně očekávat vydání veškerého historického majetku v rámci restituce, neboť je možné vydat pouze ten majetek, který konkretizuje výslovná zákonná právní úprava-zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s názorem stěžovatelky, že finančním vypořádáním zákonodárce sledoval primárně jiné než restituční cíle. Jak naopak plyne z důvodové zprávy k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a okolností přijetí tohoto zákona (tzv. occasio et ration legis), finanční náhrada měla plnit primárně restituční funkci právě vůči historickému majetku, jehož vydání zákon neumožňoval. Z ústavněprávního hlediska pak nelze v tomto ohledu považovat za podstatné, zda zákonem stanovená výše zcela odpovídá hodnotě odňatého majetku, který nelze vydat, neboť žádnou ústavní povinnost státu odčinit všechny majetkové křivdy vzniklé v minulosti vyvodit nelze. Paušální finanční vypořádání podle § 15 zákona je tak součástí zmírnění majetkových křivd, přičemž jeho realizace v ročních splátkách byla podmíněna souhlasem dotčených církevních subjektů vyjádřeným ve smlouvě o vypořádání podle § 16 zákona (v tomto případě je založeno do budoucna též ono legitimní očekávání spočívající v důvěře v právo, které by dlužník – stát mohl v budoucnu měnit). Proto nemůže vedle sebe stát nárok na finanční kompenzace za nevydávaný historický majetek a současně nárok na naturální restituci. V této souvislosti Ústavní soud upozornil na zvláštní povahu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnosti, na který je třeba nahlížet jako na zvláštní typ zákona (tzv. Maßnahmengesetz, tedy zákon – opatření), který vznikl k řešení určité situace a ve vztahu k ní je třeba jej vykládat, když sleduje určitý cíl a k jeho dosažení stanoví určité prostředky, pravidla a postupy. Ústavní soud pro úplnost dodává, že vzhledem k tomu, že v tomto případě nedošlo ke střetu stěžovatelčina (pouze tvrzeného) vlastnického práva a vlastnického práva města Trhové Sviny a městysu Besednice, není namístě ani provádění tzv. testu proporcionality, kterého se stěžovatelka domáhala. 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3397/17 je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.