ÚS k výpočtu odměny advokáta ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitosti, jejíž cena není známa (ústavně konformní výklad příslušných ustanovení advokátního tarifu po 1. 1. 2013)

Stěžovatelka byla žalovanou ve sporu o určení vlastnického práva k pozemku. Okresní soud žalobu zamítl a uložil žalobci uhradit stěžovatelce na nákladech řízení (odměna právního zástupce) částku 37 942 Kč. Odvolací Krajský soud v Brně prvostupňový rozsudek potvrdil jako věcně správný, nicméně přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení pouze ve výši 13 957 Kč. Za tzv. tarifní hodnotu, od které se odvíjí odměna advokáta, se obvykle považuje cena nemovitosti, ta však v tomto případě nebyla soudu známa. Krajský soud se přiklonil k závěru, že za situace, kdy z obsahu spisu nebyl zřejmý žádný relevantní podklad pro stanovení hodnoty pozemku a jeho cenu by bylo možno zjistit pouze s nepoměrnými obtížemi (např. pomocí znaleckého posudku), byla tarifní hodnota stanovena podle § 9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996 o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) („Nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč.“). Stěžovatelka se však domáhala přiznání náhrady nákladů řízení podle § 9 odst. 3 a odst. 4 advokátního tarifu a tarifní hodnota je podle ní s ohledem na povahu sporu určena ve výši 50 000 Kč. (3. Částka 35 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech: a) určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního jednání, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního jednání, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné; 4. Částka 50 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech: b) uvedených v odstavci 3 písm. a), jde-li o právní vztah k obchodnímu závodu, nemovité věci, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví).

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. V dané věci je podstatné, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení muselo být použito jednak znění advokátního tarifu platné do 31. 12. 2012, ale zejména od 1. 1. 2013. Odměna za právní služby učiněné do 31. 12. 2012 se v souladu s přechodným ustanovením vyhlášky Ministerstva spravedlnosti odvíjí od znění advokátního tarifu platného do tohoto data. Ústavní soud se již k problematice rozhodných ustanovení ve své rozhodovací praxi vyslovil a shledal, že paušální částka podle § 9 odst. 3 písm. a) může být považována za tarifní hodnotu ve věcech týkajících se věci či plnění stricto sensu neocenitelných. Později pak akceptoval výklad obecných soudů, že ji lze použít i v případech, kdy sice jde o věci ocenitelné, ale pouze s velkými obtížemi a náklady. Naopak výklad připouštějící ustanovení § 9 odst. 1 Ústavní soud neaproboval a tento výklad nesdílel ani Nejvyšší soud. Za úkony učiněné do 31. 12. 2012 tedy měla být přiznána odměna dle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (tarifní hodnota ve výši 25 000 Kč) a nikoliv odst. 1, jak učinil krajský soud.

Výše zmíněné nesprávné použití příslušného ustanovení by samo o sobě důvod k zásahu Ústavního soudu nezavdalo. Většina úkonů právní služby (celkem devět) však byla poskytnuta po 1. 1. 2013 a i zde krajský soud aplikoval nesprávné ustanovení advokátního tarifu. Vyhláškou bylo do advokátního tarifu s účinností od 1. 1. 2013 včleněno mj. ustanovení § 9 odst. 4 písm. b), z jehož textu je patrné, že s aplikací § 9 odst. 3 písm. a) je výslovně počítáno i ve vztahu k věcem ocenitelným – např. ve vztahu k nemovitostem. Ve světle této novelizace advokátního tarifu nelze bez dalšího přebírat závěry plynoucí z judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě. Také Nejvyšší soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází z ustáleného právního závěru, že při absenci ověřitelného údaje o ceně nemovitosti je spor o určení vlastnictví k nemovitostem sporem ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a), resp. sporem ve smyslu § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Stěžovatelce je tedy nutné přisvědčit, že byl soud povinen vyjít z tarifní hodnoty uvedené v § 9 odst. 4 písm. b), tedy ve výši 50 000 Kč.

Nad rámec nezbytného odůvodnění považuje Ústavní soud za potřebné vyjádřit svou pochybnost o správnosti a udržitelnosti výkladu advokátního tarifu, podle kterého se i po 1. 1. 2013 výše odměny advokáta odvíjejí od skutečnosti, zda se v soudním spisu nachází ověřitelný údaj o ceně sporných nemovitostí. Nebylo by vhodnější vždy aplikovat ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu? Přítomnost či absence takového údaje je totiž skutečností značně nahodilou. Nevypovídá vůbec nic o náročnosti soudního sporu či o náročnosti poskytované služby. Výše odměny advokáta se však v závislosti na této nahodilé skutečnosti může lišit v řádech. Před zahájením soudního sporu by přitom měl mít účastník (alespoň za pomoci svého právního zástupce) možnost učinit si představu o možných nákladech řízení, a to opět alespoň v již zmíněných řádech. Tedy zda se náklady řízení mohou pohybovat v desítkách či až ve stovkách tisíc korun. V této věci se však Ústavní soud nemusel těmito úvahami zabývat a je nepochybně vhodnější, aby se jimi zabýval Nejvyšší soud.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 269/16 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.