ÚS: K vymezení otázky zásadního právního významu v dovolání – rozdíl mezi otázkou skutkovou a právní

publikováno: 24.08.2017

Nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3643/15
Vzhledem k tomu, že rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami není vždy zřejmé, nemůže být účastník dovolacího řízení sankcionován, pokud má v dobré víře – byť mylně – za to, že uplatnil otázku zásadního právního významu (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 10. 2010 ve věci stížnosti č. 35836, Adamíček proti České republice; stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Postup dovolacího soudu, který považuje uplatnění dovolacího důvodu, jehož podstatou je skutková otázka, za vadu podání, ovšem právě k takovému nežádoucímu následku vede.
Ústavně konformní výklad § 241a občanského soudního řádu (srov. usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, U 5/68 SbNU 541), podle kterého námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu, může být uplatnitelná i jako dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, musí mít zároveň přesah i do rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud, i když vyhodnotí dovolatelem předestřenou otázku jako otázku skutkovou, není zbaven povinnosti přinejmenším posoudit, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele.
Provádí-li posouzení otázky, zda je dovolací argumentace povahy právní či skutkové, které není posouzením formálních náležitostí dovolání (jako je např. opožděnost nebo neoprávněnost dovolatele) a má zásadní význam pro přípustnost dovolání, pouze předseda senátu, znamená takový postup porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce.

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu, neboť byl přesvědčen, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jakož i právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny.

V předmětné věci krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jako žalobce po vedlejším účastníkovi jako žalovaném (insolvenčním správci úpadce) domáhal vyslovení souhlasu s vydáním částky ve výši 1 127 200 Kč ze soudní úschovy. Uvedená částka byla složena do soudní úschovy dlužníkem úpadce a stěžovatel si vydání této částky nárokoval, neboť v rámci veřejné dražby vydražil majetek úpadce. Mezi účastníky řízení byl přitom sporný rozsah vydraženého majetku. Krajský soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že předmětem dražby nebyl majetek úpadce jako celek, nýbrž pouze jeho část, když z něj byly vyčleněny pohledávky. Přestože dražební vyhláška byla v tomto směru rozporná, odvolací soud dovodil, že tyto rozpory byly odstraněny a v okamžiku konání dražby muselo být všem jejím účastníkům zřejmé, co je jejím předmětem, neboť na skutečnost, že se pohledávky nedraží, byli opakovaně upozorněni. Krajský soud konstatoval, že pokud chtěl stěžovatel zpochybnit dražební vyhlášku, měl tak učinit v rámci žaloby o neplatnost dražby podle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů.

Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením předsedy senátu Nejvyššího soudu podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítnuto, neboť stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., když podstatou jeho námitek byl nesouhlas se skutkovým závěrem soudů, že předmětem dražby úpadce nebyly pohledávky.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soudy při posuzování předmětné věci aplikovaly právní normy ústavně nekonformním způsobem. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýkal, že odůvodnění jeho rozhodnutí nesplňuje zákonem stanovené náležitosti. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 313/14 (N 59/73 SbNU 151), který klade důraz na požadavek předvídatelnosti a srozumitelnosti odůvodnění soudních rozhodnutí. Podle stěžovatele musí Nejvyšší soud uvést konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. Závěry plynoucí z citovaného nálezu se vztahují i na případy, kdy Nejvyšší soud konstatuje, že byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., jak tomu bylo v nyní projednávané věci. Stěžovatel nesouhlasil s názorem Nejvyššího soudu, že jeho námitky nebyly právního charakteru, a zastával názor, že jeho dovolání netrpělo žádnými vadami. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581), v němž se mj. uvádí, že pokud dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, nelze tuto skutečnost ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu § 241b odst. 2 a 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013. Odmítnutí dovolání z tohoto důvodu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. by proto znamenalo odepření přístupu stěžovatele k Nejvyššímu soudu i Ústavnímu soudu.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

V předmětné věci stěžovatel v první řadě nesouhlasil s názorem Nejvyššího soudu, že námitky, které uplatnil v dovolání, byly skutkového charakteru, a proto muselo být jeho dovolání odmítnuto pro existenci vad. Stěžovatel se naopak domníval, že jeho dovolání žádnými vadami netrpělo. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581).

Ústavní soud dospěl k závěru, že závěry vyplývající z výše uvedeného nálezu jsou plně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc, neboť i v této věci jde o otázku rozlišení skutkových a právních otázek uplatněných v dovolání, a to v návaznosti na výklad § 243c odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, které umožňují odmítnout dovolání pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě k podání dovolání.

Ústavní soud poukázal na to, že v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3093/13 byl především akcentován názor vyslovený jak Ústavním soudem, tak i Evropským soudem pro lidská práva, že „rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami není zcela zřejmé, a proto účastníci řízení nemohou být sankcionováni, pokud mají v dobré víře – byť mylně – zato, že platně otevřeli otázku (zásadního) právního významu. Ani účastník řízení, ani jeho právní zástupce, nemůže být postaven do situace, kdy je nucen riskovat výsledek řízení podle toho, zda proti rozhodnutí odvolacího soudu podá dovolání nebo ústavní stížnost [srov. rozsudek ESLP ze dne 12. 10. 2010 ve věci stížnosti č. 35836 – Adamíček proti České republice; dále usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3634/10 (U 3/60 SbNU 777), body 8 až 10, nebo obdobně v trestních věcech nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (40/2014 Sb.)]. Postup dovolacího soudu, který považuje uplatnění dovolacího důvodu, jehož podstatou je skutková otázka, za vadu podání, ovšem právě k takovémuto nežádoucímu následku vede. Účastníka řízení totiž nutí podstoupit riziko, že se dovolací soud neztotožní s jeho hodnocením, zda ve svém podání uplatnil otázku právní nebo skutkovou, v důsledku čehož by mu byl fakticky odepřen přístup nejen k dovolacímu, ale i k Ústavnímu soudu. Vzhledem k míře uvážení, která je s posouzením této otázky nepochybně spojena, resp. složitosti tohoto posouzení, je pro něj přitom často nemožné, aby předvídal výsledek řízení. Na rozdíl od předchozí právní úpravy navíc v takovémto případě nemá ani jen možnost volby, zda to s dovoláním, jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu, ‚zkusí‘, nebo zda podá přímo ústavní stížnost, protože ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí vyčerpat takovéto dovolání vždy.“

Ústavní soud v této souvislosti dále upozornil na to, že odmítnutí dovolání pro vady má významné následky i pro případné následné řízení o ústavní stížnosti (srov. např. nález ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnost je totiž založena na principu subsidiarity, projevujícím se v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Tento požadavek je přitom třeba chápat nejen formálně, ale i materiálně, a tak nemůže být splněn (mimo jiné) podáním vadného opravného prostředku. Proto pokud dojde k odmítnutí dovolání pro vady, pak ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu napadenému dovoláním, a příp. i jemu předcházejícímu rozhodnutí nalézacího soudu, musí být považována za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu, a naopak přípustná v takovém případě může být jen ústavní stížnost směřující proti takovému odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu. Tato situace je tak velmi odlišná nejen od případů, kdy dojde k meritornímu přezkumu dovolání, ale též od případů, kdy je dovolání odmítnuto jako nikoliv přípustné podle § 237 o. s. ř. (§ 243 odst. 1 a 2 o. s. ř.), neboť v posledně uvedených případech může jít o situace, kdy je mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, se všemi důsledky z toho vyplývajícími (zejm. § 72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).

Ústavní soud si byl vědom uvedených skutečností již v době nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., a z tohoto důvodu provedl v usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541), ústavně konformní výklad § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, mající průmět do výkladu § 75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu, v témže znění. Konkrétně uvedl, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, může být z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tzn., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedený výklad musí mít zároveň přesah i do rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování dovolání. I když totiž vyhodnotí dovolatelem předestřenou otázku jako otázku skutkovou, tato skutečnost jej nezbavuje povinnosti posoudit přinejmenším ten její právní aspekt, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele. Existenci otázky zásadního právního významu v případech, kdy bylo možné mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, popř. bylo hodnocení provedených důkazů založeno na libovůli obecných soudů, ostatně již ve vztahu k dřívější právní úpravě připustil i Nejvyšší soud (srov. usnesení ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1697/2011). Ústavní soud zdůraznil, že toto hodnocení však v žádném případě nelze přenášet do fáze posuzování naplnění formálních požadavků k projednání dovolání.

Ústavní soud v předmětné věci ze spisu okresního soudu zjistil, že stěžovatel v dovolání nastolil tři otázky, o nichž se domníval, že jde o otázky právní. Šlo o otázky, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva (vydání peněžité částky) i mimo režim žaloby o určení neplatnosti dražby, otázku, co tvořilo předmět dražby, a otázku, jaká práva a závazky přecházejí na stěžovatele jako vydražitele podniku v insolvenčním řízení. Ústavní soud uvedl, že jakkoliv lze mít na takto položené otázky rozdílný názor, ani v této věci Ústavní soud neposuzoval samotná skutková a právní zjištění z hlediska posouzení dovolacích námitek, nýbrž jen to, zda a v jaké míře, byla přitom zachována ústavní konformita rozhodování Nejvyššího soudu především z hlediska práva na soudní ochranu podle čl. 36 dost. 1 Listiny.

Ústavní soud konstatoval, že obdobně jako v nálezu sp. zn. I. ÚS 3093/13 i v nyní posuzované věci dovolací soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., když zjistil, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, a nikoliv právní. Tuto skutečnost, zdůraznil Ústavní soud, však nelze ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu § 241b odst. 2 a 3 o. s. ř. Jak již bylo naznačeno výše, odmítnutí dovolání z tohoto důvodu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. proto znamená odepření přístupu stěžovatele k dovolacímu soudu a ve svém důsledku i k Ústavnímu soudu (pokud jde o ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. nalézacího soudu), a tím i porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud upozornil, že nelze současně přehlédnout, že Nejvyšší soud se s veškerou argumentací stěžovatele v předmětné věci vypořádal v podstatě jedinou větou. Ve světle výše uvedených závěrů vyplývajících z citované judikatury Ústavního soudu proto takové odůvodnění rozhodnutí z pohledu práva na spravedlivý proces nemůže podle názoru Ústavního soudu obstát.

Ústavní soud v této souvislosti rovněž upozornil na závěry plynoucí z nálezu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 849/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), v němž se vyslovil jak k problematice řádného odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, tak rovněž k otázce složení rozhodujícího orgánu při posuzování přípustnosti dovolání. Ústavní soud v citovaném nálezu mj. konstatoval, že je porušením ústavně zaručeného práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), pokud „první selekci“ případů s ohledem na nepřípustnost provádí již předseda senátu (resp. jiný pověřený člen senátu) tak, že podání, které podle něho neobsahuje řádné vymezení podmínek přípustnosti dovolání, odmítne. Pokud by totiž bylo jen na rozhodujícím soudci, aby sám vyhodnotil, zda nesplnění podmínky přípustnosti dovolání bude považovat za vadu a bude postupovat dle § 243f odst. 2 o. s. ř. nebo se s tímto nedostatkem dovolání vypořádá předpokládaným způsobem dle § 243c odst. 2 o. s. ř., jevila by se tato interpretace neudržitelnou z důvodu nepředvídatelnosti rozhodování a rizika možné arbitrárnosti. I v tomto směru napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle názoru Ústavního soudu neobstojí, neboť o něm bylo rozhodnuto pouze předsedou senátu, a to v situaci, kdy nešlo o „prosté“ vady řízení, kdy by bylo dovolání odmítáno např. pro opožděnost či neoprávněnost dovolatele apod., nýbrž o posouzení, zda má dovolací argumentace stěžovatele charakter právní či skutkový, což má jednoznačně konsekvence při řešení otázky přípustnosti dovolání, jejíž posouzení není, jak bylo řečeno výše, jednoduché.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu pak Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zák. o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu. S ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti je totiž Ústavní soud zásadně oprávněn se určitou věcí zabývat až poté, co stěžovatel vyčerpal všechny ostatní dostupné prostředky nápravy k ochraně svého práva; v nyní projednávaném případě tedy příp. až poté, co se danou věcí bude znovu zabývat Nejvyšší soud, neboť on je soudem obecným a navíc vrcholným, jehož úkolem je, aby judikaturu obecných soudů sjednocoval a kultivoval, k čemuž slouží především institut dovolání, a k tomu by mělo sloužit i řádné odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud přitom zdůraznil, že tímto nikterak nezpochybňuje legitimitu možnosti stručně odůvodnit rozhodnutí dané Nejvyššímu soudu v § 243f odst. 3 o. s. ř., přesto existují určitá rozhodnutí, která si kvalitativně vyšší zdůvodnění zaslouží. 

Rozhodnutí zaslala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.