ÚS k právu dítěte být slyšeno ve své věci

Stěžovatelka, jíž bylo v době podání ústavní stížnosti třináct let, byla v minulosti svěřena do péče svého otce, který s ní pobýval v Rakousku. Z důvodů komplikovaného vztahu mezi otcem a nezletilou již více než rok stěžovatelka pobývá v domově mládeže v Rakousku. V řízení, ve kterém byly vydány ústavní stížností napadené rozsudky, byla posuzována existence důvodů pro odlišnou úpravu jejích poměrů, konkrétně svěření nezletilé do péče prarodičů, žijících v České republice. Soud prvního stupně stejně jako soud odvolací dospěly k závěru, že nejsou dány okolnosti, které by odůvodňovaly svěření stěžovatelky do péče jiné osoby než otce. Ústavní stížností, jež byla podána jménem stěžovatelky Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, bylo namítáno porušení jejího práva vyjádřit se k věci a dále nezákonnost těchto rozsudků z důvodu, že jimi nebyl adekvátně zohledněn její nejlepší zájem. 

K procesním předpokladům řízení Ústavní soud podotýká, že Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí byl jmenován opatrovníkem stěžovatelky usnesením okresního soudu. Přestože zákon o Ústavním soudu nesvěřuje opatrovníkovi, jenž byl ustanoven v řízení před obecnými soudy, oprávnění podat jménem jím zastupované osoby ústavní stížnost, nelze vyloučit, že takovéto oprávnění bude mít z jiného důvodu. V případě, že fyzická či právnická osoba nemůže samostatně jednat a není dán ani jiný subjekt, který by mohl jednat za ni, projedná Ústavní soud i ústavní stížnost, kterou jejím jménem podá subjekt, který prokáže, že jedná v jejím zájmu a že jinak by takovéto osobě byla upřena soudní ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany Ústavního soudu. Uvedené podmínky jsou v případě stěžovatelky splněny.

Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků řízení i obsahem příslušného spisu vedeného u okresního soudu, načež zhodnotil, že ústavní stížnost je důvodná.

Jak vyplývá i z dřívější judikatury Ústavního soudu, v řízeních, jež se bezprostředně týkají práv nezletilých dětí, nelze na dítě nahlížet jako na pouhý objekt, o němž rozhodují jiní, ani ho stavět do role pasivního pozorovatele událostí. Dítě je subjektem práva a účastníkem řízení, jemuž náleží právo být přítomen projednávání své věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. S tím souvisí jeho právo být v tomto řízení slyšen a projevit své stanovisko, jež je vyjádřeno v čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, § 867 občanského zákoníku a § 100 odst. 3 občanského soudního řádu, a jež mu umožňuje, byť jen do určité míry, vyrovnat nerovné postavení ve vztahu k rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi.

V průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatelka prostřednictvím svého opatrovníka opakovaně navrhla, aby se mohla vyjádřit k předmětu řízení, tedy otázkám péče o ni a její výchovy, které se jí bezprostředně dotýkají. Ústavní soud si je vědom toho, že obecné soudy její slyšení zvažovaly a svá rozhodnutí, proč k němu nepřistoupily, podrobně odůvodnily. V tomto ohledu zdůraznily zejména zájem na psychické pohodě stěžovatelky, která by mohla být jeho provedením narušena. Tyto skutečnosti podle Ústavního soudu ovšem neobstojí jako důvody, pro které stěžovatelka nemohla realizovat své základní právo být slyšena v řízení, v němž je rozhodováno o jejích právech.

Stěžovatelka byla již v době rozhodování okresního soudu ve věku, kdy lze předpokládat její schopnost porozumět smyslu soudního řízení a vyjádřit se k němu. Nelze přehlédnout, že mezi jejím posledním slyšením a rozsudkem okresního soudu uplynula doba více než jednoho roku, přičemž rozsudek krajského soudu byl vydán o dalších devět měsíců později. Během tohoto období se situace stěžovatelky dále vyvíjela. Byla znovu předána do péče otce a posléze, po další eskalaci vzájemného konfliktu, umístěna do domova pro mládež, kde od té doby pobývá. Tato změna okolností ve spojení s časovým odstupem od posledního slyšení byla nepochybně dostatečným důvodem k tomu, aby se k ní stěžovatelka jako účastník řízení mohla vyjádřit, a pokud navrhla, aby bylo provedeno její slyšení, mělo být jejímu návrhu vyhověno.

Ústavní soud závěrem podotýká, že právo dítěte podle čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vyjádřit svůj názor ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, je jen právem, a nikoliv povinností. O této skutečnosti přitom musí být dítě poučeno a musí mít vždy možnost svůj názor či přání v řízení nesdělit nebo se nevyjádřit ke konkrétním skutečnostem či otázkám. Uvedené právo totiž zahrnuje také právo mlčet, nevyjadřovat se. Stěžovatelce proto měla být možnost realizovat své právo vyjádřit v řízení svůj názor nabídnuta. V případě, že by sama naznala, že by pro ni bylo slyšení nepřiměřeně zatěžující nebo že je dotazována na skutečnosti, k nimž se již nechce vracet nebo nepřiměřeně vtahována do konfliktu mezi otcem a prarodiči ze strany matky, mohla stěžovatelka slyšení jako takové či zodpovězení konkrétních otázek odmítnout.

Ústavní soud se již nezabýval ostatními námitkami stěžovatelky, neboť jejich posouzení by bylo v tuto chvíli předčasné. Bez provedení uvedeného slyšení nelze zhodnotit, zda byl respektován nejlepší zájem dítěte, a tedy ani, zda byla příslušná zákonná úprava péče o dítě vyložena a použita ústavně konformním způsobem.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2866/17 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.