ÚS k postupu policistů vůči osobám bránícím kácení stromů v NP Šumava
publikováno: 29.03.2019
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) částečně vyhověl ústavní stížnosti a konstatoval, že postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Generální inspekce bezpečnostních sborů ve věci šetření zásahu Policie České republiky proti prvnímu a druhému stěžovateli bylo porušeno jejich základní právo na účinné vyšetřování vyplývající z práva nebýt podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelé se na konci července a začátku srpna 2011 účastnili protestu proti kácení stromů v lokalitě Ptačího potoka v Národním parku Šumava. Tvrdí přitom, že v průběhu těchto protestů byli – každý odděleně – podrobeni ze strany policie různým formám nelidského či ponižujícího zacházení. Ve své ústavní stížnosti pak všech pět stěžovatelů namítá, že orgány činné v trestním řízení neprovedly účinné vyšetřování, čím došlo k poručení jejich ústavně zaručených práv.
Všichni stěžovatelé podali ihned po policejním zásahu trestní oznámení. Poté, co Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) vyhodnotila postup policie proti prvnímu stěžovateli a věc odložila, podali stěžovatelé nové trestní oznámení. I přes jejich námitky ohledně neefektivního vyšetřování byla věc státním zastupitelstvím opět postoupena GIBS, která dospěla k závěru, že nebyly předloženy žádné nové skutečnosti. Tento postup následně posvětilo i Krajské státní zastupitelství v Plzni a Vrchní státní zastupitelství v Praze. První stěžovatel poté uspěl se svou ústavní stížností a GIBS na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (viz tisková zpráva a text nálezu zde: https://bit.ly/2Cv755M ) zahájila úkony trestního řízení ve věci přečinu zneužití pravomoci úřední osoby a zločinu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení. V listopadu 2016 GIBS vydala usnesení, kterým byla věc opět odložena. Stěžovatelé následně neuspěli ani se svou stížností ke Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni, které konstatovalo, že ze strany GIBS nebylo shledáno žádné pochybení. Vrchní státní zastupitelství v Praze, ke kterému stěžovatelé podali podnět k výkonu dohledu nad postupem krajského zastupitelství, rovněž neshledalo žádné pochybení.
Ústavní soud již obsah práva na účinné vyšetřování v rámci práva nebýt podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení podrobně vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (viz tisková zpráva a text nálezu zde: https://bit.ly/2TmXPpM ). Právo na účinné vyšetřování v rámci jiných základních práv Ústavní soud deklaroval rovněž v řadě dalších nálezů, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016 (tisková zpráva a text nálezu zde: https://bit.ly/2FljklW ).
Ústavní soud připomíná, že pro větší praktickou ochranu osob omezených na osobní svobodě Evropský soud pro lidská práva (ESLP) přistupuje k obrácení důkazního břemene. Pokud konkrétní osoba vykazuje stopy po úderech poté, co byla pod kontrolou policie, a namítá, že jsou tyto stopy výsledkem špatného zacházení, existuje zde vyvratitelná domněnka, že tomu tak opravdu bylo. Důkazní břemeno se v takovém případě přesouvá na stát, který musí přesvědčit soud, že se stěžovatelem špatně nezacházel. Tento přesun důkazního břemene odůvodňuje ESLP tím, že policie má jedince zcela v moci a obstarání důkazů o špatném zacházení by pro stěžovatele bylo v takové situaci krajně obtížné.
K použití výše zmíněné vyvratitelné domněnky musí osoby, které tvrdí, že jsou oběťmi násilí zakázaného v čl. 3 Úmluvy, prokázat, že se stopy po špatném zacházení objevily poté, co byly pod kontrolou policie. Osoba musí v tomto smyslu vznést alespoň tzv. hájitelné tvrzení, které lze stručně charakterizovat tak, že jde o tvrzení, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné. V případě, že poškozený vznese hájitelné tvrzení, že byl podroben špatnému zacházení, je povinností státu provést účinné vyšetřování. To musí být podle ESLP nezávislé a nestranné, důkladné a dostatečné, rychlé a podrobené kontrole veřejnosti.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k prvnímu a druhému stěžovateli důvodná. Tito dva stěžovatelé přednesli tzv. hájitelné tvrzení, že byli podrobeni nelidskému a ponižujícímu zacházení, a ani vyšetřování následující po citovaném nálezu Ústavního soudu zmíněná pochybení nenapravilo a orgány činné v trestním řízení nedostály své povinnosti provést efektivní vyšetřování podezření z ponižujícího či nelidského zacházení. Jednou z hlavních příčin tohoto stavu je skutečnost, že zákrok nebyl – přinejmenším ne celá rozhodná část – zachycen na kameru, i když byl policejní kameraman přítomen. Přitom nic nenasvědčuje tomu, že by nějaké zvláštní okolnosti pořízení obrazového záznamu bránily. Tato okolnost sama o sobě vyvolává pochybnosti o přiměřenosti zákroku policie. Policie takovým postupem také nevhodně omezuje možnost či spíše prakticky znemožňuje státu prokázat, že zásah byl v souladu se zákonem a přiměřený situaci.
Na druhou stranu však Ústavní soud nemohl přehlédnout, že – podobně jako v nálezu sp. zn. II. ÚS 1398/17 (tisková zpráva a text nálezu zde: https://bit.ly/2HBBsM2 ) – je případ už důkazně a skutkově zcela „vytěžený“. Je vysoce nepravděpodobné, že by další vyšetřování přineslo jakékoliv nové skutečnosti, které by závěru vyšetřování mohly zvrátit a Ústavní soudem zmíněné pochybnosti rozptýlit. Za tohoto stavu považuje Ústavní soud za efektivní postup konstatování porušení práv ve vztahu k prvnímu a druhému stěžovateli, avšak s ohledem na chybějící klíčové důkazy (zejména kamerové záznamy) již nepřipojuje výrok, kterým by orgánům činným v trestním řízení zakazoval v pokračování porušování těchto práv. Konstatování porušení práva však jednak samo o sobě představuje přinejmenším částečné zadostiučinění, a navíc může být podkladem pro řízení o náhradu nemajetkové újmy.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že třetí stěžovatel a čtvrtá stěžovatelka podle jeho zjištění hájitelná tvrzení nevznesli, a proto ústavní stížnost v této části zamítl. Pátá stěžovatelka pak řádně nevyčerpala opravný prostředek, který měla k dispozici (stížnost proti odložení věci GIBS) a proto v této části Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro nepřípustnost.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2077/17 je dostupný zde.
Zdroj: Ústavní soud, Brno.