ÚS: K pojmu skutečná škoda na vozidle

publikováno: 01.09.2017

Nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 795/16
Právní názor, podle něhož se vedle nákladů na provedení opravy poškozeného vozidla nelze domáhat náhrady škody odpovídající rozdílu mezi jeho tržní hodnotou před poškozením a po opravě, nerespektuje principy práva na náhradu škody a zejména se zcela míjí s ekonomickou realitou, přičemž by však mělo platit, že právo, jehož výklad a používání by ekonomickou realitu mělo respektovat, protože v opačném případě se stane kontraproduktivní, případně až virtuální. Jsou-li totiž nahrazeny pouze náklady na opravu věci, a nikoliv již rozdíl v její tržní hodnotě, nepřináší věc svému vlastníku stejný užitek a škoda způsobená protiprávním jednáním mu tak není nahrazena v plném rozsahu.

Z odůvodnění:  

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu z důvodu porušení jejího práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a dále práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 

Z vyžádaného spisu obecného soudu Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u okresního soudu se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 101 461 Kč odpovídající podle jí předloženého znaleckého posudku rozdílu mezi tržní hodnotou vozidla před poškozením a po provedené opravě, neboť sama oprava k obnovení tržní hodnoty vozidla nepostačovala. Okresní soud však svým rozsudkem žalobu zamítl s tím, že škoda, která byla stěžovatelce na jejím vozidle způsobena, již byla v plném rozsahu nahrazena; nárok na náhradu „jakési imaginární“ škody považoval okresní soud za neopodstatněný.

Krajský soud k odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu co do částky 26 861 Kč potvrdil, avšak zároveň žalovaným uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 74 600 Kč. Krajský soud akceptoval stěžovatelčiny právní argumenty; v otázce výše škody spočívající ve snížení tržní hodnoty však s ohledem na znalecký posudek stěžovatelce zcela nepřisvědčil a výši této škody proto stanovil na částku 74 600 Kč.

Rozsudek krajského soudu však byl rozsudkem Nejvyššího soudu zrušen. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že výši škody jako újmy v majetkové sféře poškozeného, nelze činit závislou na tom, jak s danou věcí poškozený naloží, neboť jde o okolnosti nahodilé, bez souvislosti s příčinou vzniku škody a tedy i bez spojitosti s jednáním škůdce. Tomu pak z tohoto důvodu nemůže jít k tíži (ani ku prospěchu) způsob, jímž poškozený vyřešil následky škodné události. Rozhodne-li se tedy poškozený, že nechá věc opravit a jsou-li mu nahrazeny náklady na opravu věci (byť v tomto případě snížené o amortizaci náhradních dílů), nemůže se již domáhat náhrady škody odpovídající rozdílu mezi tržní hodnotou věci před poškozením a po opravě.

Následně krajský soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, napadeným rozsudkem zamítavé prvostupňové rozhodnutí potvrdil.  Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl stěžovatelkou podané dovolání, přičemž v podstatě odkázal na právní závěry obsažené ve svém předchozím kasačním rozhodnutí.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že obecné soudy jí nepřiznaly nárok na náhradu škody v plném požadovaném rozsahu. Stěžovatelka uvedla, že předmětné vozidlo (po jeho poškození v důsledku dopravní nehody) nechala opravit, avšak ani po provedené opravě hodnota vozidla nedosáhla obvyklé tržní ceny před jeho poškozením, což stěžovatelka doložila i znaleckými posudky. Z nich mj. vyplynulo, že tržní cenu vozidla významně ovlivňuje i samotná skutečnost, že vozidlo bylo havarováno. Tržní cena totiž nereflektuje pouze „technickou hodnotu vozidla“, která mohla být opravou obnovena na původní úroveň. Stěžovatelce ovšem pojišťovna proplatila pouze náklady opravy, nikoliv však v plné výši, nýbrž snížené o amortizaci náhradních dílů. Proto se stěžovatelka před obecnými soudy domáhala náhrady škody ve výši 101 461 Kč, která se skládala zejména z rozdílu mezi tržní cenou vozidla před havárií a jeho tržní cenou po opravě (100 200 Kč) a dále z nákladů vynaložených na pořízení znaleckého posudku. Stěžovatelka se v tomto řízení opírala o právní názor, podle něhož i předmětný rozdíl mezi tržními cenami vozidla představuje škodu ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.).  Stěžovatelka tedy byla toho názoru, že skutečná škoda ve smyslu § 442 obč. zák., vzniklá poškozením věci, zahrnuje nejen škodu představující náklady vynaložené na opravu věci, ale i majetkovou újmu v podobě snížení hodnoty poškozené věci v důsledku provedené opravy. Jde v podstatě o riziko skryté vady následkem havárie.

Ústavní soud poukázal na to, že klíčovou a v podstatě jedinou právní otázkou, která je nyní předkládána i Ústavnímu soudu, je výklad pojmu „skutečná škoda“ ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák.

Ústavní soud dále konstatoval, že v projednávané věci je konfrontován se situací, v níž k prvotnímu zásahu do právní, resp. majetkové sféry stěžovatelky, nedošlo v důsledku činnosti orgánu veřejné moci, nýbrž v důsledku jednání fyzické osoby. Listina přitom zaručuje primárně základní práva jako subjektivní veřejná práva, která působí přímo mezi jednotlivcem a veřejnou mocí - tj. ve vztahu vertikálním.  Jak ovšem vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. inter alia nález ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 185/04 (N 94/34 SbNU 19), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] v některých případech působí základní práva též tak, že podústavním právem „prozařují“. Tak je tomu právě ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni.

Garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny se podle Ústavního soudu proto sice bezprostředně dotýká pouze vztahu mezi jednotlivcem a státem, avšak kromě toho, že toto ustanovení zajišťuje povinnost veřejné moci jednat tak, aby do vlastnického práva jednotlivce sama nezasahovala, zavazují rovněž veřejnou moc, aby vlastníkovi poskytla ochranu v případě, kdy by jeho vlastnické právo bylo rušeno či omezováno ze strany třetích subjektů [srov. např. nález ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1735/07 (N 177/51 SbNU 195)]. Vlastnické právo, jak je zaručeno citovanými ustanoveními, tedy není pouze ochranou před zásahy ze strany veřejné moci (status negativus), nýbrž zakotvuje i nárok na určité pozitivní plnění (zejména ochranu) ze strany státu (status positivus). Ústavní soud dovodil, že i v projednávané věci proto byly obecné soudy na základě ústavního pokynu plynoucího již z ustanovení čl. 11 Listiny povinny poskytnout stěžovatelce, do jejíchž majetkových práv bylo zasaženo, efektivní ochranu a vykládat příslušná ustanovení obč. zák. (zejména jeho ustanovení § 442 odst. 1) ústavně konformním způsobem, který takovou ochranu zajistí.

V návaznosti na uvedené Ústavní soud konstatoval, že se otázkou ústavních základů práva na náhradu škody v horizontálních vztazích ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. V nálezu ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 (N 200/67 SbNU 573) přitom konstatoval, že povinnost škůdce poskytnout poškozenému plnou náhradu za veškeré utrpěné ztráty a škody, představuje úhelný princip mezinárodního práva lidských práv a nachází svůj odraz také v trestním a civilním právu národních států. Odškodněním je chápána škála opatření s cílem napravit způsobenou újmu a uvést oběť do postavení, ve kterém se nacházela před protiprávním jednáním, a to v rozsahu, v jakém je to možné.

Je-li účelem institutu odpovědnosti za škodu a z něho vyplývající povinnosti k náhradě způsobené škody vytvoření stavu, který existoval před vznikem škody, může jej být podle názoru Ústavního soudu dosaženo pouze reparací veškeré vzniklé škody. Tomu pak odpovídají i zákonem stanovené formy odčinění škody, ať už uvedením do předešlého stavu, který předpokládá odklizení všech nepříznivých následků, či poskytnutím peněžité náhrady, jejíž výše má odpovídat nákladům na uvedení do původního stavu (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1139).

Ústavní soud poukázal na ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák., které stanoví, že v rámci náhrady škody se hradí skutečná škoda a ušlý zisk. Jak však v již citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 444/11 Ústavní soud zdůraznil (odst. 19), pojem škody ani skutečné škody zákon nedefinuje a tento úkol přenechává judikatuře a právní vědě. Právní teorie a praxe za škodu považuje újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného, tedy spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou rozumí takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 25 Cdo 2296/2008, dostupný na http://www.nsoud.cz).

Ústavní soud zdůraznil, že při výkladu pojmu skutečné škody ovšem nelze opomíjet imperativ ústavně konformního výkladu a tento pojem je proto nutno vykládat tak, aby byla plně zajištěna ochrana ústavně zaručeným právům a svobodám. V této souvislosti je podle Ústavního soudu třeba věnovat zvláštní pozornost zásadě odškodnění utrpěného porušení ústavně zaručených práv, které má být úplné. To znamená, že ustanovení o rozsahu náhrady škody mají být vykládána extenzivním způsobem, který zahrnuje všechny ostatní náklady, kterým byl poškozený vystaven v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce a škodou na věci vzniklou (nález sp. zn. IV. ÚS 444/11, odst. 20).

Takto vymezenému principu úplného odškodnění zásahu do práv je podle názoru Ústavního soudu navíc třeba rozumět v tom smyslu, že při vyčíslování výše škody (pro účely onoho úplného odškodnění) si orgány veřejné moci nemohou počínat formalisticky, nýbrž musejí reflektovat sociální a ekonomickou realitu, zejména pak tržní vlivy [srov. mutatis mutandis nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 3588/14 (N 114/77 SbNU 673)].

Ústavní soud poukázal na to, že v předmětné věci vyšly obecné soudy z právního názoru Nejvyššího soudu, vysloveného v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3118/2012. Podle tohoto právního názoru v případě, že ani po opravě nedosáhne věc tržní hodnoty, jakou měla před jejím poškozením, nelze tento rozdíl označit za škodu ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. V takovém případě se podle Nejvyššího soudu lze domáhat pouze nákladů vynaložených na opravu věci (navíc prakticky sníženou s ohledem na amortizaci náhradních dílů).

Ústavní soud připomněl, že k otázce amortizace náhradních dílů se již opakovaně vyjádřil [viz např. nález ze dne 19. 3. 2008 sp. zn. II. ÚS 2221/07 (N 58/48 SbNU 857); podobně nález ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 1902/13 (N 120/73 SbNU 849)], když zejména uvedl, že „je-li za škodu považována újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a její výše je dána rozdílem mezi majetkovým stavem poškozeného před a po poškození, musí i rozsah náhrady škody zohlednit výši všech nutných prostředků, které byl poškozený nucen vynaložit k obnovení původního majetkového stavu, v daném případě k opravě vozidla tak, aby bylo z technického hlediska stejně provozuschopné jako před škodnou událostí. Pokud obnovení původního majetkového stavu není možné jinak než za použití nových náhradních dílů, oprava byla provedena účelně a směřovala jen k odstranění následků škodné události, nelze přenášet povinnost k úhradě nákladů na uvedení věci do původního stavu na poškozeného a neodůvodněně jej znevýhodňovat oproti škůdci. Je třeba přihlédnout i k tomu, že v případě havarovaného vozidla, byť opraveného novými díly, je jeho skutečná hodnota vždy nižší než původní hodnota použitého vozidla. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu i to, že poškozenému ono diskutabilní tzv. „zhodnocení“ vozidla v podstatě bylo protiprávním jednáním vnuceno. V důsledku škodné události se tak dostává do situace, kdy, ačkoliv na rozdíl od viníka škody si počínal v souladu s právem (v konkrétním případě neporušil dopravní předpisy), je nucen vynaložit ze svého značnou částku na to, aby své vozidlo mohl vůbec používat jako před škodnou událostí.“ Na tomto právním názoru Ústavní soud v předmětné věci setrval.

K právnímu názoru Nejvyššího soudu, podle něhož nelze rozdíl v tržní ceně havarovaného vozidla po provedené opravě považovat za škodu, Ústavní soud dále uvedl, že takový výklad odporuje Ústavním soudem chráněnému principu úplného odškodnění zásahu do práv a nereflektuje sociální a ekonomickou tržní realitu. Na tomto hodnocení přitom nic nemění ani argument Nejvyššího soudu, podle něhož lze (ovšem jako ušlý zisk) nahradit škodu na vozidle ve výši rozdílu mezi tržními hodnotami před poškozením a po něm ve výjimečných případech, kdy je vozidlo jako zboží primárně určeno k dalšímu prodeji a kdy nedosažení předpokládané kupní ceny představuje újmu poškozeného obchodníka s vozidly.

Ústavní soud uvedl, že ekonomická hodnota vozidla (či obecně věci) totiž není determinována pouze jeho „technickou“ či „funkční“ hodnotou, nýbrž obecně tím, jaký užitek je svému vlastníku způsobilé přinést. Bez pojmu užitku nelze pojem hodnoty rozumně formulovat. Tento užitek samozřejmě může spočívat v tom, že vlastník bude vozidlo užívat v rámci běžného provozu, avšak například i v tom, že se může v kterémkoliv okamžiku v závislosti na svých aktuálních potřebách a preferencích rozhodnout, že vozidlo pronajme nebo prodá. To platí, dovodil Ústavní soud, tím spíše, avšak nikoliv pouze v případě stěžovatelky, která je obchodní společností.

Jestliže dojde v důsledku protiprávního jednání k poškození věci, je podle Ústavního soudu ve smyslu principu úplného odškodnění klíčové, aby byla hodnota věci obnovena či v penězích nahrazena ve všech zmíněných ohledech. Nestačí tedy, pokud je obnovena její hodnota funkční či technická; tím by totiž a priori byla omezována možnost vlastníka nakládat s věcí právem chráněným a ekonomicky racionálním způsobem (tj. například ji prodat) ve stejném rozsahu a za stejných podmínek jako před poškozením věci. I když tedy dojde v důsledku opravy k plné obnově funkční hodnoty věci, avšak zároveň není plně obnovena její hodnota tržní, věc nepřináší svému vlastníku stejný užitek a škoda na věci tudíž není plně nahrazena. Přitom, jak správně podotkl Ústavní soud již ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1902/13, je všeobecně známou skutečností, že cena havarovaného vozidla bude vždy nižší než cena stejně technicky vybaveného vozidla, které dosud havarováno nebylo.

Ústavní soud připustil, že jistou relevanci má argument Nejvyššího soudu, podle něhož výši škody, jakožto újmy v majetkové sféře poškozeného, nelze činit závislou na tom, jak s danou věcí poškozený naloží, neboť jde o okolnosti nahodilé, bez souvislosti s příčinou vzniku škody, a tedy i bez spojitosti s jednáním škůdce. Škůdci pak dle Nejvyššího soudu nemůže jít k tíži (ani ku prospěchu) způsob, jímž poškozený vyřešil následky škodné události.

Ústavní soud však konstatoval, že pokud se poškozený chová ekonomicky racionálně a nikoliv excesivně - tj. např. jako v projednávané věci nechá vozidlo opravit v autorizovaném servisu (aby obnovil funkční hodnotu věci) a navíc požaduje náhradu rozdílu mezi tržními hodnotami (aby obnovil tržní hodnotu věci), nelze vnímat jako nespravedlivé, domáhá-li se na poškozeném plné náhrady škody. V této souvislosti Ústavní soud poukázal na již citovaný právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 444/11 (odst. 20), podle něhož ustanovení o rozsahu náhrady škody mají být vykládána takovým způsobem, který zahrne všechny druhy nákladů, kterým byl poškozený vystaven v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce a škodou na věci vzniklou.

Ústavní soud uznal argument Nejvyššího soudu v tom směru, že i škůdce má být chráněn proti excesivním nákladům, které by v důsledku jednání poškozeného, bez souvislosti se škodnou událostí, a tudíž mimo kontrolu škůdce, mohly vzniknout. Případné excesy v jednání poškozeného (např. příliš drahá či neefektivní oprava) však mohou být v řízeních o náhradu škody korigovány. Je ostatně úkolem obecných soudů nalézt v řízení spravedlivou rovnováhu mezi právem chráněnými zájmy všech účastníků řízení.

Ústavní soud shrnul, že právní názor obecných soudů, podle něhož se vedle nákladů na provedení opravy poškozeného vozidla nelze domáhat náhrady škody odpovídající rozdílu mezi jeho tržní hodnotou před poškozením a po opravě, nerespektuje již dříve Ústavním soudem formulované principy práva na náhradu škody. Zejména se zcela míjejí s ekonomickou realitou, přičemž by mělo platit, že právo, jeho výklad a používání by ekonomickou realitu mělo respektovat, protože v opačném případě se stane kontraproduktivní, případně až virtuální. Jsou-li totiž nahrazeny pouze náklady na opravu věci, a nikoliv již rozdíl v její tržní hodnotě, nepřináší již věc svému vlastníku stejný užitek a škoda způsobená protiprávním jednáním mu tak není nahrazena v plném rozsahu.

Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy, které stěžovatelčině žalobě na náhradu škody nevyhověly, nedostály své ústavní povinnosti poskytnout vlastníku věci v případě, kdy by jeho vlastnické právo bylo rušeno či omezováno ze strany třetích subjektů. Protože napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelčina práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Rozhodnutí zpracovala a zaslala JUDR. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.