ÚS k pojmu osoby blízké: přátelství může představovat silnější pouto než rodinný vztah

Stěžovatelka byla předvolána jako svědkyně v případu své přítelkyně (dále také poškozená), která oznámila v srpnu 2017 Policii České republiky znásilnění ze strany svého manžela, se kterým je v rozvodovém řízení. Stěžovatelka ve věci dvakrát odmítla vypovídat s poukazem na to, že by mohla svojí výpovědí způsobit nebezpečí trestního stíhání osoby blízké. Za osobu blízkou pak považuje jak poškozenou, tak i jejího manžela, jelikož s oběma jezdila na dovolené, s poškozenou se zná od školky a přátelský vztah navázaly již na střední škole. Za odepření výpovědi jí byla policejním orgánem uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč; její vysvětlení totiž bylo shledáno nedostatečným a neodůvodněným. Policejní orgán uvedl, že dle výpisu z telekomunikačního provozu mezi telefonními čísly poškozené a stěžovatelky proběhlo v den, kdy ke znásilnění mělo dojít, pět telefonních hovorů, takže lze předpokládat, že spolu tyto ženy o věci hovořily a stěžovatelka by tak mohla uvést podstatné okolnosti důležité pro řádné objasnění věci. Stěžovatelka se proti pořádkové pokutě bránila u Okresního soudu Plzeň – město, který její stížnost zamítl, neboť poměr osob ke stěžovatelce i důvodnost pociťované újmy je třeba opřít o objektivní skutečnosti a daný poměr musí existovat v době výslechu, což stěžovatelka údajně neprokázala. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud, když argumentovala rovněž tím, že prověřování trestného činu znásilnění bylo pravomocně odloženo.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Referenčním kritériem přezkumu nyní projednávané ústavní stížnosti je čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto ustanovení platí, že „[k]aždý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.“ Konkretizace tohoto ustanovení je obsažena především v trestním řádu (§ 100 odst. 2), trestním zákoníku (§ 125), a také např. i v občanském zákoníku (§ 22 odst. 1).

Z výše zmíněných ustanovení vyplývá, že v případě, kdy mezi dotčenými osobami není dán vztah rodinný, se jedná o osoby blízké jen tehdy, existuje-li mezi nimi vztah citový, a to tak silný, že by újmu jedné osoby pociťovala druhá osoba jako újmu vlastní. V tomto směru je proto třeba trvat na tom, že v každém individuálním případě je namístě bedlivě zkoumat, zda se o takový vztah skutečně jedná či nikoliv. Přitom se „vyžaduje vyšší intenzita tohoto vztahu, než jen obvyklá mezilidská soudržnost“ a musí být dány rovněž objektivní skutečnosti, ze kterých lze na intenzitu citového vztahu mezi osobami usuzovat. Na straně druhé je však obecně známou pravdou, že přátelství může v některých případech představovat stejně pevné anebo dokonce i silnější pouto, nežli je tomu u rodinných vztahů. V této souvislosti lze připomenout i známé rčení, podle kterého si nikdo nevybírá vlastní rodinu, nýbrž právě své přátele. Intenzita přátelského vztahu přitom může být dána celou řadou aspektů. Okolnost, že se dané osoby delší dobu nevídají, nicméně sama o sobě (tzn. bez toho, že by např. mezi těmito osobami došlo k závažné roztržce) nemůže být interpretována jako měřítko, z něhož by bylo možno dovodit, že se již nejedná o blízký vztah, jak chybně dovodil okresní soud. Pevnost přátelského vztahu, pojmově spojená s pocitem, že újma způsobená příteli (osobě blízké) se bolestně dotkne i jiné osoby, totiž nemusí vůbec záviset na tom, jak často se tyto osoby stýkají. Z reálného života (a koneckonců třeba i z krásné literatury) jsou ostatně dobře známy velmi pevné přátelské vztahy („přátelství na celý život“), byť se dané osoby z rozličných důvodů třeba i řadu let či desetiletí neviděly. Pojem osoby blízké tedy je třeba vnímat jako tzv. typový pojem, kdy nedostatek intenzity jednoho znaku může být nahrazen vyšší intenzitou znaku jiného.

Pokud v konkrétním případě, jako tomu bylo v nyní projednávané věci, stěžovatelka uvedla relevantní okolnosti, z nichž vyplynul její velmi intenzivní vztah k poškozené (a po jejím seznámení se s podezřelým rovněž k němu), jako byla známost již od školky, trávení společných dovolených a oslav, časté stýkání se, a sama uvedla, že s nimi zažila více než s vlastní rodinou apod., jednalo se o natolik relevantní tvrzení, že by je policejní orgán - a poté okresní soud – musely vyvrátit vlastní argumentací, což však povýtce neučinily, když se omezily na pouhé konstatování, že se stěžovatelka s podezřelým nesetkala několik měsíců a k vlastní újmě prý pouze sdělila, že by se tím „trápila“. Přitom již z protokolu o podání vysvětlení se podává, že stěžovatelka poukázala na zcela konkrétní okolnosti, dokládající těsný přátelský vztah s poškozenou (a později i s podezřelým) a že přerušení aktuálních kontaktů s poškozenou stěžovatelka nikdy ani netvrdila. Již samotná okolnost, že bezprostředně po (údajném) trestném činu a ještě před učiněním oznámení policejnímu orgánu došlo k pěti telefonickým kontaktům mezi poškozenou a právě stěžovatelkou, pak dostatečně signalizovala intenzitu a především důvěrnost přátelského vztahu těchto dvou žen.

Pokud okresní soud vyslovil „podiv“ nad tvrzením stěžovatelky, že by mohla svou výpovědí přivodit nebezpečí trestního stíhání podezřelému i poškozené a vytkl jí, že toto tvrzení nijak nerozvedla, je třeba plně přesvědčit stěžovatelce v tom smyslu, že případnou další konkretizací důvodů odmítnutí výpovědi by se skutečně mohla dostat za hranici, kdy by ohrozila některou z obou dotčených osob. Trestnými činy jsou totiž kromě znásilnění, které bylo v daném případě vyšetřováno, např. i vydírání, pomluva anebo křivé obvinění.  

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 955/18 je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.