Určení a jmenování rozhodce dle zákona o rozhodčím řízení

Při určování osob rozhodců přichází do úvahy obecně čtyři možnosti:

(i)   konkrétní rozhodci jsou určeni přímo v rozhodčí smlouvě,

(ii) strany se dohodnou na třetí nezávislé osobě tzv. appointing authority[1], která na základě jejich vůle provede výběr rozhodce,

(iii)  strany se dohodnou na tom, že pro ustanovení rozhodců se užije postup stanovený v standardizovaných pravidlech,

(iv) strany neučiní žádnou dohodu o osobách rozhodců ani o způsobu jejich určení. Problematika tzv. appointing authority, tedy situace, kdy osobu rozhodce určuje třetí nezávislá osoba je na poli rozhodčího řízení aktuální a hojně využívanou situací. Nese s sebou však i určitou kritiku. Kupříkladu se objevují různé pochybnosti o nestrannosti takové osoby, která má rozhodce určit. Volný překlad tohoto institutu znamená: „autorita nadaná v rozhodčí doložce právem jmenovat rozhodce nebo rozhodčí senát, popř. předsedu rozhodčího senátu k projednání a rozhodnutí sporu. V doslovném překladu jmenovací, ustavovací autorita.“[2] V případě, že třetí osoba pochází z arbitrážního centra, může se jednat například o předsedu takového centra, očekává se zde minimalizace možnost protistrany vznést námitku podjatosti rozhodce, což osobně považuji za velkou výhodu.[3]

Pokud však nastane poslední zmíněná situace, automaticky se předpokládá zákonný postup stanovený v § 7 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezu (dále jen ZRŘ), dle kterého každá ze stran jmenuje po jednom rozhodci, a ti pak volí předsedajícího[4] rozhodce.[5] Konečný počet rozhodců v jakémkoliv případě však musí být vždy lichý, pokud není počet přímo stanoven, rozhoduje tříčlenný senát.[6] Výjimečně se lze setkat i s výběrem rozhodce na základě losu, nicméně komentářová literatura a ani já sama tento způsob nepovažuji za příliš vhodný, neboť takový způsob určení rozhodce nutně nezajišťuje jeho nestrannost či odbornost. Otázka jmenování by měla být zakotvena již v rozhodčí smlouvě a měly by zde být stanoven počet rozhodců i konkrétní osoby, které mají spor rozhodovat.[7]

Popov ve svém článku velmi dobře poukázal na rozdíl mezi určením
a jmenováním rozhodce. O určení rozhodce se jedná v  případě, že v rozhodčí smlouvě je stanoven počet rozhodců, ale i konkrétní jména rozhodců, přičemž je vhodné, aby si strany předem obstaraly souhlas určených osob.[8] V tomto případě jde vlastně o projev základní zásady nejen soukromého práva, ale i rozhodčího řízení, a to zásady autonomie vůle.[9] Jmenování poté spočívá v tom, že je uzavřena platná rozhodčí smlouva, ovšem bez určení osob rozhodců, a ti jsou jmenováni až v okamžiku, kdy vznikne spor mezi stranami.[10] Rozdíl je i právní úpravě, neboť určení je upraveno v ustanovení § 7 odst. 1 ZRŘ  a jmenování v ustanovení § 7 odst. 2 ZRŘ.[11] Nepodjatost pak dle ustanovení § 8 ZRŘ dopadá na všechny rozhodce bez ohledu na způsob jejich určení, oproti tomu nezávislost a nestrannost dle ustanovení § 10 ZRŘ se vztahuje pouze tam, kde byl rozhodce jmenován.[12]

Ustanovení § 9 odst. 1 ZRŘ dále upravuje situaci, kdy „strana, která má rozhodce jmenovat, tak neučiní do 30 dnů od doručení výzvy strany druhé, nebo nemohou-li se jmenovaní rozhodci ve stejné lhůtě shodnout na osobě předsedajícího rozhodce.“[13] V takovém případě rozhodce či předsedajícího rozhodce určí soud, pokud se však strany nedomluvily jinak. Návrh může podat jak každá ze stran, tak i každý z již jmenovaných rozhodců.[14] Druhý odstavec dále stanoví, že: „Nedohodly-li se strany jinak, jmenuje soud na návrh kterékoli strany nebo rozhodce nového rozhodce, jestliže jmenovaný rozhodce se vzdá funkce rozhodce nebo nemůže činnost rozhodce vykonávat.“[15] Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 135/2006, zdůraznil významnou skutečnost, že jmenování rozhodce soudem dle ustanovení § 9 odst. 2 ZRŘ není možné, pokud obě strany osobu rozhodce ve smlouvě úmyslně neurčily.[16] Soudím, že obdobně je řešena i situace, kdy strany určí rozhodce ve smlouvě neplatně, neboť ani zde strany nevěděly, že rozhodce budou určovat až následně.

Dále je také nutné si uvědomit, že rozhodce v žádném případě neplní funkci zástupce strany, která ho jmenovala. Vystupuje spíše jako ochránce procesních práv, zejména práva na rovné zacházení.[17] ZRŘ nijak neomezuje strany při způsobu výběru konkrétního rozhodce, tudíž riziko chybného výběru je ponecháno na samotných stranách sporu, tím pádem nesou strany značnou míru odpovědnosti v případě eventuálních následků.[18] Nestranný rozhodce může poškodit tu stranu, která ho nejmenovala, v případě nekvalifikovaného rozhodce však hrozí riziko, že by mohl poškodit právě tu stranu, která ho rozhodcem naopak ustanovila. Ostatně k této problematice se váže i rozhodnutí Rozhodčího soudu RSČR Rc PM/2004-I: „Podle názoru rozhodce lze ostatně presumovat, že v případech, kdy rozhodčí doložka předpokládá jmenování rozhodce jednou smluvní stranou, bude v následně probíhajícím rozhodčím řízení druhou smluvní stranou, která rozhodce nejmenovala, namítána nestrannost a podjatost rozhodce jmenovaného do funkce žalobcem.“[19]

Závěrem lže říci, že mnohdy je vhodnější situace, kdy se strany obrátí na tzv. arbitrážní centra a prostřednictvím třetí osoby jim je rozhodce pro konkrétní spor vybrán. Tato možnost by měla nejlépe vylučovat nestrannost a nepodjatost rozhodce a spor by měl být rozhodnut o to spravedlivěji. Nicméně, i zde existují určitá rizika. Kupříkladu se můžeme setkat se situací, kdy během krátkého časového úseku je jeden rozhodce opakovaně jmenován pro spory téhož žalobce.[20] V případě, že by pak procentuální zastoupení těchto sporů činilo více než 50%, mohla by zde být namítnuta ekonomická závislost, která se pravděpodobně následně projeví i při samotném rozhodování sporu.[21]

Autorka je právničkou v Brně.