Umožňuje-li zákon o svobodném přístupu k informacím dva výklady, je třeba upřednostnit ten, který je ve prospěch poskytnutí informace

Ustanovení § 16a odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, které stanoví třicetidenní lhůtu pro podání žádosti, na tuto situaci nelze analogicky aplikovat, neboť by to pro stěžovatelku byla neproporcionální a významně k její tíži. Toto rozhodnutí krajského soudu však napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zrušil a rozhodl, že se žaloba odmítá, neboť stěžovatelka řádně a včas (ve třicetidenní lhůtě od dřívějšího vyhovujícího rozhodnutí krajského soudu) nevyčerpala procesní prostředky nápravy, které měla k dispozici ve správním řízení, neboť stížnost podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím podala opožděně.

Ústavní soud vyšel z toho, že právo na informace vyplývá přímo z čl. 17 Listiny základních práv a svobod a podústavní předpisy jej pouze provádí. Právu na informace pak automaticky odpovídá povinnost veřejné moci umožnit realizaci tohoto práva. Z judikatury Ústavního soudu pak plyne, že pokud se žadatel o informace spoléhá na to, že mu informace budou poskytnuty a povinný subjekt bude včas reagovat na soudní rozhodnutí, pak by soudy měly chránit důvěru občanů v právo a ve vázanost veřejné moci vydanými soudními rozhodnutími.

V případě, že je příslušný subjekt, na nějž se vztahuje informační povinnost, vyplývající ze zákona o svobodném přístupu k informacím, potažmo z čl. 17 Listiny, nečinný, má žadatel možnost domáhat se soudní ochrany před správními soudy žalobou na nečinnost. Správní žaloba na nečinnost obecně splňuje požadavek na existenci nezbytných procedurálních záruk práva na informace podle čl. 17 Listiny a zajišťuje právo na přístup k soudu k ochraně práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Evropské úmluvy. Aby však tato žaloba plnila tuto ústavněprávní roli, tak její použití musí být účinné v praxi.

V nyní posuzované věci již správní soudy pravomocně rozhodly, že CHAPS, spol. s r.o. je povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Nemůže tedy být žádných pochyb o tom, že bylo povinností CHAPS, spol. s r.o. o žádosti stěžovatelky o informace rozhodnout. Za této situace stěžovatelka hledala ochranu svého základního práva před správními soudy. Krajský soud jí ochranu poskytl, Nejvyšší správní soud však v napadeném rozsudku nikoliv. Sporným se mezi těmito soudy stal výklad toho, jak měla stěžovatelka před podáním žaloby na nečinnost postupovat, zda měla povinnost podat stížnost a zda zmeškala lhůtu.

Ústavní soud uznal, že výklad provedený Nejvyšším správním soudem není arbitrární či zjevně nesprávný. Avšak ani výklad druhý, provedený krajským soudem, že třicetidenní lhůta pro podání stížnosti se v případě stěžovatelky vůbec neuplatní, se nejeví jako arbitrární či nesprávný. Přitom tento výklad je šetrnější k základním právům stěžovatelky na soudní ochranu a na informace. Výklad procesních norem v řízení, kde se osoba domáhá ochrany svého základního práva, musí být veden způsobem, který toto právo účinně chrání. Jak Ústavní soud opakovaně konstatoval, je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. V posuzovaném případě se stěžovatelka spolehla na pravomocný rozsudek a předpokládala, že nyní již CHAPS, spol. s r.o. na její žádost věcně zareaguje, neboť byla nyní vázána nejen zákonem, ale i soudním rozhodnutím. Stěžovatelka zjevně nepočítala s tím, že CHAPS, spol. s r.o. bude nečinná a že je třeba stížnost podat a řízení proti nečinnosti zahajovat. Za této situace je na místě trvat na závaznosti vydaných soudních rozhodnutí a v případě nečinnosti povinného subjektu poskytnout žadateli o informace co nejširší ochranu.

Procesní předpisy určené k ochraně práv žadatele o informace je nutno vykládat takovým způsobem, aby byly účinné v praxi. Aplikace třicetidenní lhůty podle § 16a odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud ve věci poskytnutí daných informací konkrétním povinným subjektem již jednou správní soud rozhodoval a pravomocně shledal, že dožadovaná osoba je povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím, je nepřiměřeným omezením základních práv žadatele o informace, neboť je v rozporu s jeho právem na soudní ochranu a v rozporu s procesními závazky vyplývajícími z práva na informace podle čl. 17 Listiny. Při interpretaci zákona o svobodném přístupu k informacím je třeba zvolit ústavně konformní výklad. Je-li tedy k dispozici více výkladů, je třeba volit takový, který je příznivější pro realizaci práva na informace. Rovněž není možno judikatorně dotvářet další procedurální překážky přístupu k informacím.

Z těchto důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky Seznam.cz, a. s. vyhověl, napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil. Tím se obnovila vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Brně, podle nějž je povinností CHAPS, spol. s r.o. vyřídit žádost stěžovatelky o poskytnutí informací ze dne 21. 11. 2011.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3930/14 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud