Úkon právní služby
publikováno: 27.04.2017
Úkon, který učinil vůči příslušnému orgánu účastník řízení, aniž by z daného úkonu bylo zjevné zastoupení účastníka řízení, nelze považovat za úkon právní služby ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2610/2015
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou na žalované zaplacení částky 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 21. 10. 2012 do zaplacení na základě nároku na náhradu nákladů, jež účelně vynaložila na zrušení nezákonného rozhodnutí v podobě exekučního příkazu Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 28. 6. 2011, č. j. 357971/11/010942106002.
Ze žaloby vyplývá, že tento exekuční příkaz byl vydán k vymožení nedoplatku daňového dlužníka – společnosti Ekohav, s. r. o., identifikační číslo osoby 24731889 (dále jen „daňový dlužník“), přikázáním jiné peněžité pohledávky, a to údajné pohledávky daňového dlužníka za žalobkyní v celkové výši 32 427 255,65 Kč. V exekučním příkazu správce daně zakázal žalobkyni po dobu trvání daňové exekuce vyplatit tvrzenou pohledávku daňovému dlužníku a jakkoli s ní nakládat. Žalobkyně nebyla v postavení dlužníka vůči daňovému dlužníkovi, což ostatně dostatečně nevymezil ani správce daně v předmětném exekučním příkazu. Žalobkyně se proti exekučnímu příkazu odvolala a Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu dne 27. 2. 2012 exekuční příkaz zrušilo a řízení ve věci daňové exekuce zastavilo. Částku 500 000 Kč žalobkyně vynaložila na odbornou pomoc v oblasti daňového poradenství za účelem posouzení správnosti a zákonnosti postupu správce daně a obrany proti němu. Žalobkyně si najala společnost ARIADNA, s. r. o., identifikační číslo osoby 645 81 144, aby ji v odvolacím řízení zastupovala na základě mandátní smlouvy ze dne 11. 7. 2011. Tato společnost také zpracovala odvolání a doplnění odvolání. Žalobkyně nárok na náhradu škody uplatnila u Ministerstva financí, které odmítlo náhradu poskytnout.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 4. 2014, č. j. 25 C 8/2013-32, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně za dobu od 21. 10. 2012 do zaplacení, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu 488 300 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III). Nad rámec výše uvedených skutkových tvrzení žalobkyně soud prvního stupně dále zjistil, že písemné odvolání datované 11. 7. 2011 a písemné doplnění odvolání datované 18. 7. 2011 bylo vypracováno na hlavičkovém papíře žalobkyně a podepsáno jednatelem žalobkyně. Následně společnost ARIADNA, s. r. o., předložila správci daně plnou moc opravňující jednat jménem žalobkyně v řízení ve věci předmětného exekučního příkazu. Jednatel společnosti Mgr. J. J. se dostavil ke správci daně dne 27. 7. 2011, přičemž nahlížel do správního spisu, následně podal stížnost proti postupu správce daně při nahlížení do spisu. Z výslechu svědka soud zjistil, že text odvolání i doplnění odvolání zpracoval JUDr. K. ze společnosti ARIADNA, s. r. o. Text byl zaslán svědkovi ke kontrole. Následně byl text na základě e-mailové komunikace mezi svědkem a JUDr. K. upraven. Text byl vytištěn a podepsán jednatelem žalobkyně. Soud prvního stupně uzavřel, že náhrada nákladů řízení náleží za všech 9 nárokovaných právních úkonů dle § 10 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tedy že speciální tarifní hodnota je v tomto typu řízení stanovena na 5 000 Kč. Za jeden úkon právní služby tedy náleží dle § 7 advokátního tarifu 1 000 Kč. K částce 9 000 Kč za právní úkony náleží také částka 2 700 Kč, která představuje devětkrát paušální náhradu nákladů žalobkyně ve výši 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu.
Proti tomuto rozhodnutí podaly obě strany řádné a včasné odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), změnil výrok II ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně tak, že se částka, kterou je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit, mění na 104 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 10. 2012 do zaplacení a ve zbytku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Odvolací soud po přezkumu rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné a odvolání žalobkyně je opodstatněné jen zčásti. Rozhodl, že náklady vynaložené na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí spočívající v odměně za služby poskytované daňovým poradcem rovněž představují náklady řízení, které lze nahradit za podmínek § 31 zák. č. 82/1998 Sb., avšak s tím, že náhrada nákladů řízení není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na zásadě náhrady účelně či důvodně vynaložených nákladů. Náklady zastoupení se proto nahrazují v rozsahu podle advokátního tarifu. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že pro účely advokátního tarifu nebyla žalobkyně účastnicí správního řízení, ale účastnicí exekučního řízení. Za tarifní hodnotu tedy určil výši plnění v souladu s § 8 odst. 1 advokátního tarifu, které bylo předmětem daňového exekučního řízení. Za účelné ovšem uznal pouze 4 z 9 právních úkonů, za které náleží mimosmluvní odměna v poloviční výši podle § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu. Odvolací soud tedy žalobkyni přiznal celkem 115 800 Kč a nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žádnému z účastníků.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zák. č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil charakter řízení, jehož byla žalobkyně účastnicí (daňového exekučního řízení). Dle názoru dovolatelky je daňová exekuce správním řízením. Tento názor podkládá odkazy na § 1 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), systematiku daňového řádu, § 134 odst. 3 daňového řádu, v němž je charakterizováno daňové řízení jako soubor dílčích řízení včetně exekučního, komentář k § 134 daňového řádu a odbornou literaturu k této problematice. Zdůrazňuje rozhodovací pravomoc správce daně v rámci daňového exekučního řízení a rozporuje argumentaci žalobkyně odkazující na subsidiární aplikaci o. s. ř. Na daňové exekuční řízení se tedy má místo § 8 odst. 1 advokátního tarifu použít § 10 advokátního tarifu jako úprava speciální.
Další námitka vznesená v dovolání se týká nesprávného posouzení zastoupení žalobkyně ze strany obou soudů nižších stupňů. Dovolatelka tvrdí, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jejími námitkami, že mandátní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a společností ARIADNA, s. r. o., nemohla založit zastoupení bez plné moci, která však byla vystavena až 15. 7. 2011 (a správci daně zaslána dne 18. 7. 2011), tedy po podání odvolání, které podala žalobkyně vlastním jménem dne 11. 7. 2011. Dovolatelka odkazuje na úpravu mandátní smlouvy v § 566 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“, výslovně pak na § 568 odst. 3 obch. zák. obsahující podmínku písemné plné moci pro uskutečnění právních úkonů jménem mandanta. Svůj názor dále opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. Odon 28/1995, ze kterého vyplývá požadavek na objektivní existenci plné moci v okamžiku jednání jménem mandanta, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4385/2007, kde dovolací soud určil, že mandátní smlouva se týká pouze vnitřního vztahu mandanta a mandatáře a pro právní úkony jménem mandanta je vyžadována plná moc. Ke stejnému názoru dospívá dovolatelka i na základě citace z komentáře k obch. zák. Nedostatky formy nelze podle dovolatelky zhojit účastnickou výpovědí.
Dovolatelka následně namítá nesprávnost posouzení rozsahu účelně vynaložených nákladů. Dle jejího názoru se nižší soudy s otázkou účelnosti nevypořádaly dostatečně. Zdůrazňuje závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, dle kterého lze za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. považovat toliko ty, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené subjektivní právo u soudu. Dále doplňuje o odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3923/11, který se vymezuje proti „mechanickému“ přiznávání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníkovi. Za neúčelné považuje úkon sepisu odvolání proti exekučnímu příkazu, z důvodu výše namítané absence zastoupení, a úkon převzetí a přípravy zastoupení, jelikož se váže pouze na podané odvolání, které podala žalobkyně vlastním jménem. Dle názoru dovolatelky nelze pod náklady řízení dle definice v ust. § 137 o. s. ř. či § 107 daňového řádu podřadit poradenství, jelikož porada s klientem je chápána jako jednotlivý úkon v rámci výkonu samotného zastoupení. Náklady na poradenství tedy dle dovolatelky nesplňují požadavek § 31 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., jelikož nejde o náklady vynaložené přímo na úkony, které vedou ke zrušení rozhodnutí.
Dovolatelka na závěr žádá pro případ procesního úspěchu přiznání částky 600 Kč, která představuje režijní paušál podle ust. § 13 advokátního tarifu za dva vykonané úkony. Svůj nárok odvozuje z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, dle kterého je vyjádřením zásady rovnosti účastníků řízení přiznání paušální částky náhrady hotových výdajů jakémukoliv účastníku, pokud by soud takovou náhradu přiznal účastníku řízení, kdyby byl zastoupen. Domnívá se, že nelze tvrdit, že státu žádné náklady nevznikly, odkazuje na rovnost práv účastníků vyplývající z čl. 96 Ústavy a namítá, že nelze očekávat, aby byl stát finančně zajištěn pro účely procesní obrany i ve vztahu k hotovým výdajům. Úkon převzetí a příprava zastoupení dovozuje analogicky z výkladu v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 1 As 21/2001. Uzavírá shrnutím, že nárok na paušalizovanou náhradu administrativních nákladů je vyjádřením rovného postavení a zásady rovnosti zbraní před civilním či správním soudem a není třeba tyto náklady vyčíslovat, neboť by byly přiznány bez dalšího, pokud by se jednalo o účastníka odlišného od státu a zastoupeného advokátem.
Žalobkyně ve svém vyjádření pokládá dovolání za nepřípustné. K posouzení charakteru řízení namítá, že nebyla účastníkem daňového řízení, ale pouze navazujícího exekučního řízení, které ze své povahy není daňovým řízením, což dokládá odkazem na § 177 daňového řádu o aplikaci o. s. ř. vyloučením aplikace správního řádu v § 262 daňového řádu a samostatností daňového řízení jako svébytného typu řízení, což dle jejího názoru lze dovodit z důvodové zprávy k daňovému řádu. Dále odkazuje na § 8 odst. 4 advokátního tarifu, popř. § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu, ze kterých dovozuje, že úmyslem zákonodárce bylo vycházet pro exekuční řízení z hodnoty vymáhaného plnění. Za absurdní shledává odlišný výpočet tarifní hodnoty pro exekuci v občanskoprávním sporu a v daňovém řízení. Na závěr dovozuje možnou aplikaci § 2 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ohledně rozporu s dobrými mravy při aplikaci § 10 advokátního tarifu v kontrastu s tržní hodnotou uvedených služeb, která byla žalobkyní prokazatelně uhrazena.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Jelikož žalovaná výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolací soud uvádí, že v části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, jímž byla žaloba v příslušné části zamítnuta, není dovolání žalované subjektivně přípustné. Dovolací soud uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu setrvává na závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno, nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost – tzv. subjektivní přípustnost dovolání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, sv. 2, pod č. C 154).
První námitka dovolatelky směřuje proti právnímu názoru odvolacího soudu, dle kterého se pro výpočet mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu na daňovou exekuci dle ust. § 177 a násl. daňového řádu neuplatní ust. § 10 odst. 1 advokátního tarifu o speciální výši tarifní hodnoty pro správní řízení.
Dovolací soud již v minulosti dovodil, že daňové řízení představuje zvláštní formu řízení správního, a že ust. § 10 odst. 1 advokátního tarifu se tedy vztahuje nejen na řízení správní, ale též na řízení daňová (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3117/2009, ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1160/2009, a ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2014). Podle ust. § 134 odst. 3 daňového řádu se daňové řízení skládá podle okolností z dílčích řízení, ve kterých jsou vydávána jednotlivá rozhodnutí. Dílčím rozhodnutím pro účely daňového řádu se rozumí mj. řízení při placení daní, konkrétně exekuční řízení, popř. i řízení o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému v řízení při placení daní. Lze tedy přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud pochybil v právním posouzení daňového exekučního řízení ve vztahu k tarifním hodnotám na základě advokátního tarifu. Řízení o řádném opravném prostředku v rámci daňového exekučního řízení tedy spadá pod daňové řízení. Z výše citovaného soudního rozhodnutí dovolacího soudu lze dále dovodit, že daňové řízení představuje zvláštní formu správního řízení. Dovolací soud shledal námitku dovolatelky v této části za důvodnou, neboť pro stanovení tarifní hodnoty řízení se dle advokátního tarifu použije ustanovení pro správní řízení.
Ve vztahu ke druhé námitce dovolatelky týkající se zastoupení žalobkyně je nutné zdůraznit, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového zjištění, že odvolání i doplnění odvolání bylo fakticky zpracováno společností ARIADNA, s. r. o., byť podání samotné bylo učiněno na hlavičkovém papíře žalobkyně a bylo podepsáno jednatelem žalobkyně. Mandátní smlouva byla uzavřena téhož dne, kdy bylo datováno odvolání, tedy 11. 7. 2011, přičemž plná moc byla datována 15. 7. 2011 a správci daně odeslána 18. 7. 2011.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 28. 12. 1983, sp. zn. 3 Cz 88/83, uvedl: „Jestliže ten, kdo vystupoval v občanském soudním řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, předloží dodatečně ve lhůtě určené soudem plnou moc, je tím uvedený nedostatek zhojen, a byly tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci.“ Obdobně v usnesení ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 495/97, Nejvyšší soud uvedl: „Jestliže zástupce účastníka předloží soudu k průkazu zastoupení při podání odvolání procesní plnou moc vystavenou až po dni podání odvolání, je tím nedostatek průkazu zastoupení zhojen.“ Rovněž literatura vychází ze závěru, že právní vztah zastoupení vzniká již na základě dohody o plné moci (jež může mít také formu příkazní či mandátní smlouvy). Plná moc se považuje za jednostranné právní jednání zmocnitele, které je adresováno třetím osobám, přičemž její hlavní funkcí je prokázání (potvrzení) vzniku dohody o zastoupení mezi zmocnitelem a zmocněncem (srov. P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I, Obecná část, § 1–654, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 1664).
Oproti výše uvedeným závěrům je daná věc skutkově odlišná v tom, že úkony, jež byly fakticky zpracovány zástupcem účastníka řízení, byly následně učiněny samotným účastníkem řízení, tudíž z úkonů samotných nebylo zjevné zastoupení účastníka řízení. Otevírá se tak otázka, zda také za této situace lze dané úkony považovat za úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu.
Dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu: „Mimosmluvní odměna náleží za každý z těchto úkonů právní služby: odvolání, dovolání, návrh na obnovu řízení, popřípadě stížnost proti rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení a vyjádření k nim.“
Dle § 10 odst. 1 advokátního tarifu: „Při zastupování ve správním řízení, včetně řízení o přestupcích nebo o jiných správních deliktech se považuje za tarifní hodnotu částka 5 000 Kč.“
Dle § 22 odst. 1 zák. č. 40/1964, občanský zákoník (dále jen obč. zák. č. 40/1964 Sb.): „Zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.“
Dle § 24 obč. zák. č. 40/1964 Sb.: „Zástupce musí jednat osobně; dalšího zástupce si může ustanovit, jen jestliže je to právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto. I z právních úkonů dalšího zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.“
Právní doktrína tradičně vychází z toho, že při zastoupení činí právní úkony za zastoupeného navenek, tj. vůči třetím osobám, zástupce (srov. J. Švestka: § 22 Pojem zástupce, způsobilost k zastupování, in J. Švestka, J. Spáčil a kol.: Občanský zákoník I, II, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 285). Osoba, jež jedná za zastoupeného, přitom koná buď jeho, anebo svým vlastním jménem. Podle toho také rozlišujeme zastoupení na přímé a nepřímé. Ten, kdo jedná za jiného (zástupce), však vždy koná sám, činí tedy vlastní úkony (ať je činí vlastním jménem, nebo jménem zastoupeného). Tím se zástupce liší od posla, který jen tlumočí (sděluje) vůli někoho jiného (srov. M. Kindl: § 22 Zastoupení a způsobilost k němu, in J. Fiala, M. Kindl a kol.: Občanský zákoník: komentář, Wolters Kluwer ČR, Praha 2009, str. 1692).
Jelikož odměna, jež má být nahrazena prostřednictvím nákladů řízení, se váže k zastupování účastníka řízení, je pro její náhradu nezbytné, aby z úkonu, který byl vůči příslušnému orgánu učiněn, bylo zastoupení účastníka zjevné. Činí-li totiž účastník úkon sám svým vlastním jménem, pak nelze uvažovat o jakékoliv formě zastoupení, byť by již byla uzavřena smlouva, z níž by zastoupení účastníka řízení plynulo. Na tom nic nemění ani následné prokázání faktického zpracování písemného podání zástupcem. Pro zastoupení není významné, kdo podání zpracoval, ale kdo podání učinil.
Dovolací soud tudíž shledal rovněž druhou námitku dovolatelky důvodnou, neboť úkon, který učinil vůči příslušnému orgánu účastník řízení, aniž by z daného úkonu bylo zjevné zastoupení účastníka řízení, nelze považovat za úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu.
Vzhledem k výše uvedenému lze rovněž přisvědčit námitce dovolatelky vztahující se k účelnosti nákladů zastoupení. Jak bylo výše vyloženo, nelze podání odvolání, které učinil sám účastník řízení, přisuzovat jeho zástupci. Současně však právě podání odvolání bylo zásadním úkonem, jenž vedl ke zrušení nezákonného rozhodnutí. Nelze-li tento úkon přičítat zástupci, pak nelze za účelně vynaložený náklad považovat ani převzetí zastoupení a následné nahlížení do spisu bez jakýchkoliv dalších úkonů ve věci vedoucích ke zrušení nezákonného rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 a 2 věty první o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí zaslal a právní větou opatřil Mgr. VLADIMÍR JANOŠEK, advokátní koncipient v Brně.