Úhrada regulačního poplatku za nezletilého pojištěnce může být vymáhána pouze po jeho zákonném zástupci

Ústavní soud dospěl k rozhodnutí, že ústavní stížnost není důvodná. Ačkoliv lze přisvědčit stěžovatelce v tom směru, že předmětné ustanovení zákona o veřejném zdraví lze doslovným jazykovým výkladem rovněž interpretovat tak, že spojka „anebo“ znamená, že regulační poplatek je povinen platit jak pojištěnec, kterému byla poskytnuta hrazená péče, tak i za něj jeho zákonný zástupce. Ústavní soud však již několikrát ve své dřívější judikatuře konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jazykového výkladu. Soud proto není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.

Při výkladu předmětného ustanovení je podle Ústavního soudu třeba respektovat Úmluvu o právech dítěte, která v čl. 3 odst. 1 stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Z toho mj. vyplývá, že pokud je možné interpretovat právní předpis vícero způsoby, mají orgány zvolit ten, který nejefektivněji naplňuje nejlepší zájem dítěte. Podle čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte rodiče nebo jiné osoby, které se o dítě starají, nesou v rámci svých schopností a finančních možností základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte.

Jsou to tedy především zákonní zástupci nezletilého, kteří za něj nesou finanční odpovědnost. Nikoliv dítě, ale zpravidla jeho zákonný zástupce rozhoduje o tom, zda nezletilý využije služeb podléhajících regulačnímu poplatku, přičemž dítě zásadně nemá ani reálnou možnost ovlivnit, zda regulační poplatek za hospitalizaci bude jeho zákonným zástupcem uhrazen, či nikoliv, a bylo by nepřiměřené po dítěti požadovat, aby svého zákonného zástupce k takové úhradě nutil. Dítě si navíc zejména v nižším věku ani nemusí být vědomo povinnosti regulační poplatek platit. Úhrada regulačního poplatku by tedy neměla být vymáhána po osobě, která byla v době vzniku povinnosti jeho úhrady nezletilá, tato povinnost stíhá výlučně zákonného zástupce nezletilé osoby.

Ústavní soud závěrem připomíná, že předmětné ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění, stanovící regulační poplatek za poskytnutí lůžkové péče, bylo uplynutím 31. 12. 2013 zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/11 ze dne 20. 6. 2013.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 728/15 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud