Udělení pokynu v souvislosti s obchodním vedením společnosti

autor: Dr. Zdeněk Rosický
publikováno: 03.07.2017

Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen z. o. k.,) upravuje, stejně jako obchodní zákoník, udělování pokynu statutárnímu orgánu v souvislosti s obchodním vedením společnosti. Tento článek se zabývá otázkou, kdo je oprávněn o pokyn u nejvyššího orgánu požádat.

Z. o. k. upravuje udělení pokynu valnou hromadou v § 51 odst. 2 a v § 81. Každé z uvedených ustanovení má zcela jiný smysl. Zatímco úprava v § 51 odst. 2 se zabývá udělováním pokynu v téže společnosti, pak § 81 upravuje udělování pokynů v rámci koncernu. V tomto článku se zabývám pouze udělováním pokynu podle § 51 odst. 2.[1] 

Nejpodstatnější odlišností oproti úpravě provedené v dříve platném obchodním zákoníku, spočívá v tom, že podle § 51 odst. 2 může člen statutárního orgánu požádat o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení. Nejvyšší orgán nemůže pokyn udělit sám. ^[2]  

Na základě znění § 51 odst. 2 nastává výkladový problém, zda v případě kolektivního statutárního orgánu může o pokyn požádat kterýkoliv člen nebo zda žádá statutární orgán jako celek nebo zda případně může samostatně žádat člen statutárního orgánu, který je pověřený určitou agendou [§ 156 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.)].[3]

Výkladové potíže pomáhá překlenout systematický výklad, jehož součástí je i analýza problematiky odpovědnosti členů statutárního orgánu za škodu a jejich odpovědnost při porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Začít je však třeba s gramatickým výkladem.[4]

Gramatický výklad

Ustanovení § 51 odst. 2 hovoří o členu statutárního orgánu. Vzhledem k tomu, že ustanovení neprovádí žádnou další kvalifikaci, je třeba vyjít z toho, že má na mysli každého a jakéhokoliv člena statutárního orgánu, bez ohledu na to, zda jde o individuální statutární orgán nebo kolektivní statutární orgán.[5] Tento jednoduchý výklad se nabízí na první pohled. Výše uvedenému výkladu svědčí i ustanovení § 2 odst. 2 o. z., které uvádí, že zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce. Bohužel u úpravy udělování pokynu podle § 51 odst. 2 z. o. k. není jasný úmysl zákonodárce dán[6] a při zkoumání předmětného ustanovení ve vztahu k jiným ustanovením z. o. k. je zřejmé, že s pouhým jazykovým výkladem nevystačíme.

Pro rozumný a praktický výklad ustanovení § 51 odst. 2 z. o. k. je podle mého názoru třeba přistoupit k systematickému výkladu.

Systematický výklad

Obecně

Ustanovení § 51 odst. 2 představuje obecné ustanovení. To vyplývá z jeho zařazení do obecných ustanovení k obchodním korporacím. V obecné rovině je tedy ustanovení třeba vykládat tak, že každý člen statutárního orgánu může požádat o pokyn.

Ovšem tam, kde existuje speciální ustanovení, má přednost před obecným ustanovením. Obecné ustanovení platí bez výhrad u jednatelů společnosti s ručením omezeným, pokud netvoří kolektivní statutární orgán, u komplementářů komanditní společnosti, kteří plní úlohu statutárního orgánu nebo např. u jednočlenného představenstva[7] nebo statutárního ředitele[8] akciové společnosti.

Pro zjednodušení se dále zabývám pouze vícečlenným představenstvem akciové společnosti. U předmětné úpravy totiž nastává odlišná situace oproti jednočlenným statutárním orgánům. Představenstvo tvoří kolektivní orgán (§§ 435 a 439 z. o. k.) a rozhoduje většinou hlasů přítomných členů. Stanovy však mohou pro rozhodování určit vyšší počet hlasů (§ 440 z. o. k.). Odkazovaná ustanovení představují speciální ustanovení vůči ustanovení § 51 odst. 2. Jejich aplikace má přednost před aplikací obecného ustanovení. Jestliže tedy předmětná ustanovení upravující představenstvo stanoví, že tento orgán rozhoduje kolektivně na základě nějaké většiny, pak to platí i v případě žádosti o udělení pokynu. Jakýkoliv člen představenstva nemůže bez předchozího rozhodnutí představenstva jít za valnou hromadou s požadavkem na udělení pokynu pro celé představenstvo. O udělení pokynu musí požádat představenstvo jako celek. To platí i v případě, kdy o pokyn hodlá požádat člen statutárního orgánu, který je pověřen určitou agendou. V názoru na to, zda se člen představenstva pověřený určitou agendou může sám obrátit na valnou hromadu bez předchozího rozhodnutí představenstva jako celku, se názor vyslovený v tomto článku liší od některých jiných názorů, byť žádný z jiných názorů není vysloven bez určitých pochyb.^[9]  

Odpovědnost členů kolektivních statutárních orgánů

Kromě zkoumání korporátních ustanovení a jejich vztahu je třeba se v rámci systematického výkladu zamyslet nad zásadní otázkou, kterou je odpovědnost členů statutárního orgánu za škodu způsobenou společnosti. Otázku odpovědnosti považuji v úvahách o výkladu ustanovení § 51 odst. 2 za klíčovou.

Samotné ustanovení § 51 odst. 2 uvádí, že povinnost člena statutárního orgánu jednat s péčí řádného hospodáře není dotčena. Ustanovení upozorňuje na to, že člen, který o pokyn požádá, nese také odpovědnost, a to za realizaci pokynu.[10]

Zásadní otázkou je, jak je odpovědnost členů statutárního orgánu upravena. Na odpovědnost členů statutárního orgánu se aplikuje ustanovení § 2915 o. z., podle kterého platí obecný princip, že více škůdců odpovídá za škodu společně a nerozdílně. Z toho vyplývá, že odpovědnost nenese pouze člen statutárního orgánu (resp. jeden člen), ale všichni členové statutárního orgánu, tedy zkráceně řečeno, statutární orgán jako celek.

Z pohledu odpovědnosti za škodu je bezpředmětné spekulovat o tom, zda může člen statutárního orgánu pověřený nějakou agendou požádat sám o udělení pokynu, zatímco ostatní členové představenstva tak učinit nemohou. Výjimky z principů výkladu provedeného v tomto článku nejsou důvodné.

Pokud by ustanovení § 51 odst. 2 bylo v případě kolektivního statutárního orgánu vykládáno tak, že kterýkoliv člen statutárního orgánu nebo člen statutárního orgánu pověřený nějakou agendou mohl požádat samostatně o pokyn, pak by založil případnou následnou společnou a nerozdílnou odpovědnost za škodu ostatních členů statutárního orgánu. To je však nepřijatelné.

Nepřijatelnost založení společné a nerozdílné odpovědnosti za škodu osamoceným jednáním jednoho člena představenstva vůči všem ostatním členům představenstva je zvlášť markantní v případě, kdy by člen kolektivního statutárního orgánu jednal v rozporu s vůlí ostatních členů statutárního orgánu nebo zcela bez jejich vědomí.

Pokud by žádost o udělení pokynu byla vadná a v jejím důsledku by byl vydán vadný pokyn, pak by ho představenstvo muselo realizovat, a to s péčí řádného hospodáře. Neuposlechnout, byť vadný pokyn, představenstvo patrně nemůže.[11] Realizace vadného pokynu může kupit sled dalších vadných jednání představenstva a vést nakonec ke škodě na straně společnosti, a tedy k odpovědnosti všech členů představenstva. Realizaci vadných jednání ale členové představenstva, kteří by o pokyn nepožádali, nezavinili. Navíc v praxi se může stát, že by šlo často velmi těžko rozlišit, zda škoda vznikla společnosti už z vadného pokynu jako takového, nebo až z jednání, kterým byl pokyn naplněn nebo až v důsledku nějakých dalších jednání, která by na vadný pokyn navazovala. Přesto by vznikla odpovědnost celého představenstva, tj. všech členů představenstva. Členové představenstva, kteří by o pokyn vadně nepožádali (resp. se žádným způsobem nepodíleli na jeho vydání), by však neměli nést odpovědnost za jeho realizaci.

Členové představenstva se sice mohou z odpovědnosti za škodu vyvinit, ale jejich postavení by bylo nezáviděníhodné. V prvé řadě je otočeno důkazní břemeno v případě posuzování, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, kdy důkazní břemeno má člen představenstva (§ 52 odst. 2 z. o. k.). Navíc v případě, že by člen představenstva byl ignorován již v procesu udělování pokynu a nemohl se takového procesu účastnit (tzn. ani hlasovat proti tomu, aby bylo o pokyn požádáno), omezoval by se jeho prostor pro případné vyvinění, protože by neměl možnost se vyjádřit k tomu, zda je třeba o pokyn požádat a jak by měla být žádost o pokyn formulovaná, aby mohlo být dosaženo kýženého výsledku (tedy nemohl by k vyvinění použít ani protokol o zasedání představenstva a jeho hlasování). Formulaci žádosti o pokyn považuji za zásadní, protože pouze adresné a správné znění žádosti je předpokladem pro vydání adresného a správného pokynu.

Vyjdeme-li z toho, že statutární orgán odpovídá za realizaci pokynu jako celek, pak také statutární orgán jako celek musí rozhodovat o tom, zda o pokyn požádá. Z dikce ustanovení § 51 odst. 2 lze vyvodit, že by představenstvo mělo pověřit některého ze svých členů tím, aby vlastní žádost podal (tzn. pověřit ho pouze technickým provedením). Z praktického hlediska jde o zbytečnou formální komplikaci. Z podstaty věci je jedno, zda statutární orgán požádá o udělení pokynu prostřednictvím svého člena pověřeného takovým úkolem nebo zda zašle žádost o udělení pokynu jako celek. 

Závěr

Ze systematického výkladu vyplývá, že ustanovení § 51 odst. 2 z. o. k. lze bez potíží aplikovat na individuální statutární orgány. V případě kolektivních statutárních orgánů je nutné vzít v úvahu speciální ustanovení upravující kolektivní orgány a dále je třeba vzít v úvahu zcela zásadní problematiku odpovědnosti členů statutárního orgánu za škodu.

V případě představenstva akciové společnosti je třeba, aby představenstvo nejdříve rozhodlo jako celek a teprve následně požádalo valnou hromadu o udělení pokynu. Z povahy věci je jedno, zda tak představenstvo učiní přímo jako celek nebo zda pověří jednoho svého člena, aby o udělení pokynu požádal.

Autor je advokátem v Praze.