Ten, kdo mluví nahlas a nic neřekne

autor: JUDr. Michal Žižlavský, člen představenstva ČAK a předseda odborné sekce pro insolvenční právo
publikováno: 26.11.2014

Ve filmu Jima Jarmusche s kouzelnou hudbou Neila Younga „Mrtvý muž“ potkává Johnny Depp podivného indiánského vzdělance, který se mu představí: „Mé jméno je Nobody (Nikdo).“ A dodává: „Jmenuji se Ten, kdo mluví nahlas a nic neřekne.“ Zajímavé.

Zdál se mi sen. Sedím v kruhu shrbených postav v pohádce O dvanácti měsíčcích. Postavy nemají lidské tváře. Mají hlavy ryb. Studená rybí ústa se otevírají, ale nevycházejí z nich žádné zvuky. Chci promluvit. Nejde to. Dotknu se tváře. Cítím šupiny… Zpocený se probouzím.

Každá noční můra je prý reakcí na vnější podnět.

V září jsme v kruhu představenstva řešili postup Krajského soudu v Ostravě. Ten ustanovuje insolvenční správce jinak než ostatní soudy. Porušuje „kolečko“, které zavedl zákon. Přeskakuje větší mimoostravské správce. Koho to zajímá, může si kliknout na http://asociace.asis.cz/.

Věc vzbudila hodně zlé krve mezi advokáty a insolvenčními správci. Po rozsáhlé diskusi na představenstvu zněl většinový názor: „Nedělat s tím za Českou advokátní komoru nic.“

Dobře, že se věc alespoň diskutovala. Stojaté vody mají za následek zatuchlost. Vyslechl jsem si názory ostatních členů představenstva. Některé jejich pohledy na roli České advokátní komory chápu, ač nesdílím. Proč se mi zdál ten sen? Asi proto, že jsme naprázdno otevírali ústa a nakonec nic neřekli.

Když už jsem to nakousl, pobavil mne článek Mgr. Pachla s názvem „Malý a velký správce, aneb: „Omlouvám se Ostravo!“ Autor se v něm veřejně omlouvá ostravskému soudu za to, že si v jeho obvodě (v souladu se zákonem) zřídil pobočku, ač ví, že není Ostravák. Píše, že by jinak neuživil rodinu, ale současně se distancuje od „velkých“ správců. Jejich korporace si podle něj „nedokáží představit oči matky samoživitelky, když musí dítěti říci, že nemůže jet na školu v přírodě“.

Mám rád děti. Vím ale, jak fungují správci například v Německu a jaké jsou trendy ve vyspělých zemích. Myslím si, že Tomáš Baťa nemusel navazovat oční kontakt s matkami, které nakupovaly dětem boty do školy, proto, aby jim prodal kvalitní obuv.

Problém se zatím nesprávně diskutuje z pohledu střetu zájmu malých a velkých správců a (na jiném poli) malých a velkých exekutorů. To hlavní se ale „ztrácí v překladu“. Jaký model jejich fungování je lepší – ne z pohledu správců nebo exekutorů, ale z pohledu role, kterou mají plnit?

Zákon letos zavedl objektivní rotační princip určování „prvního“ správce (výběr počítačem). Posílil také tržní princip výběru „definitivního“ správce. Důvodová zpráva k tomu říká: „Jednou z hlavních výhod rotačního systému je schopnost zajistit nezávislost výběru insolvenčního správce v prvních měsících řízení, kdy tržní mechanismus výběru správce věřiteli funguje s jistým zpožděním“ a pokračuje: „Na prvním místě jsou to však věřitelé, kteří mohou ovlivnit výběr insolvenčního správce.“

Nemohu si pomoci. Přes proběhlou diskusi a většinový názor představenstva zůstává můj názor stejný. Když to zákon říká, tak kolečko pro výběr prvního správce musí volně rotovat bez zásahů soudu. A pak ať se věřitelé rozhodnou, zda dají přednost malému nebo velkému správci. Osobní zájmy správců ani soudců nejsou z tohoto pohledu významné. Správci a soudy jsou administrátory procesu. Musejí respektovat věřitele jako nositele zbytkového nároku na uspokojení z majetku dlužníka.

Myslím si také, že Komora nemá být němá v systémových záležitostech fungování justice a práva vůbec.

JUDr. Michal Žižlavský, člen představenstva ČAK a předseda odborné sekce pro insolvenční právo